Jin Bojovník 15.

Když se toho rána Tom probudil, ležel v posteli sám. Přetočil se na záda a protáhl se. Když se v posteli posadil, rozhlédl se po celém pokoji, nikde však neviděl jedinou známku toho, že by tady s ním Bill opravdu byl. Byla snad včerejší noc sen? Ne, jeho bolavý zadek mu napovídal, že to bylo skutečné. Kde ale tedy Bill je? Kam odešel tak…

„Cože?!“ Tom vyletěl z postele jako čertík z krabičky. Pohled na hodiny mu prozradil, že je něco málo po třetí hodině odpolední. Jak mohl, proboha, spát tak dlouho a ještě být unavený? Podivil se, když si hlasitě zívnul. Opět se rozhlédl po pokoji, hledal Billovy šaty, nikde však nic nenašel. Se zamračeným obočím padl zpět do postele a natáhl se na záda, opět si hlasitě zívnul. Zavřel oči a na malou chvíli se zamyslel nad včerejší nocí. Při vzpomínce na to, co spolu s Billem dělali, se mu na tváři rozlil spokojený, šťastný úsměv. Včerejší noc podle něj byla tou nejkrásnější v jeho životě.

Blaženě se zavrtěl na posteli a v další vteřině sebou prudce trhl, když někdo zalomcoval klikou u jeho dveří. „Tome! Co tam, sakra, děláš?!“ Hlas jeho matky k němu dolehl i přes dveře. Skousl si ret a už teď si byl jistý, že si vyslechne kázání o tom, jak se nemá zamykat v pokoji. „Tome!!“

Nakonec se rozhodl, že bude nejlepší dveře otevřít a už více matku nedráždit. Proto na sebe natáhl čisté spodní prádlo a, se skloněnou hlavou, se došoural ke dveřím a otočil klíčem v zámku. V další vteřině se dveře rozletěly s takovou vervou, že jej div netrefily.

„Můžeš mi říct, co tady zase blbneš?!“

„To Vanessa.“ Tom stáhl hlavu mezi ramena a s nevinným úsměvem se díval na matku.

„Vanessa? A jak ta by tě asi tak zamkla, nevíš?!“

„Ona nás otravovala.“

„Opravdu?“ Viděl, že výraz ve tváři jeho rodiče měkne, svést to na Ness byl nejlepší nápad. Pokud šlo o jeho sestru, matka vždy věděla, že Vanessa a Tom se často škádlí, ovšem Vanessa občas neznala hranice.

„Jo,“ přikývl Tom a opět si zívnul.

„No dobře,“ souhlasila nakonec Simone s touto možností. „Pojď se najíst.“ Otočila se a pomalu scházela schody. Tom se ještě jednou otočil čelem do pokoje. Opravdu tam Bill nebyl.

*

„Mami?“ Tom odložil prázdný talíř do dřezu, opřel se o kuchyňskou linku a pohledem si měřil matku, která seděla u stolu a luštila křížovku. Pozvedla hlavu od časopisu a pousmála se na něj.

„Ano?“

„Kde je Bill?“

Simon svraštila obočí. Za poslední dobu si všimla, že má její syn k tomu milému mladíkovi velmi blízko. Bála se jeho reakce. „No, víš, Tomi…“

„Kde je, mami?“

„No…“ Simon odsunula časopis stranou, vzala ze stolu prázdný hrnek od kafe a došla k Tomovi. „Ráno odešel, i se všemi svými věcmi. Že prý už nadešel konec jeho návštěvy.“ Podrbala se ve vlasech a usmála se. „Je to vážně milý kluk, bude mi chybět.“

„Jo, to je.“ Tom zavřel oči a snažil se nemyslet na to, že Bill odešel jen tak, bez rozloučení. Jak mu to mohl udělat? Po tom, co spolu prožili? Po dnešní noci? Jak mu to vůbec mohl udělat v den, kdy se má postavit Liaovi?

„Ale ještě říkal,“ Simonin hlas ho vrátil zpět do reality. „Že pokud ho budeš chtít vidět, víš, kam jít.“ Simon pokrčila rameny, konečně odložila hrnek do dřezu a odešla si sednout do obýváku, kde se Vanessa s jejím manželem dívali na nějaký béčkový film.

Tom stál ještě nějakou dobu v kuchyni a přemýšlel. Chce ho vidět! Slíbil mu přece, že ho zachrání!

*

Těch pár hodin, které z odpoledne zbývalo, ubíhalo Tomovi neuvěřitelně pomalu. Seděl na zahradě, ve stínu jediného vysokého stromu, a přemýšlel. Bill mu nikdy neřekl, kde bude s Liaomem bojovat, jak má tedy vědět, kam jít? Jak bude vědět, kde je Bill?

Čím více se ale blížil večer, tím více se Tom bál. V mysli mu vyvstávala jednotlivá slova, která mu před více než měsícem řekl Bill. Tenkrát v noci, když u nich doma spal poprvé.

Nenechá ho zemřít, nedovolí to!

„Tome?“ Ze dveří na terase vykoukla babiččina hlava. „Je večeře,“ usmála se na něj a užuž se chtěla vrátit zpět do domu, když si všimla, jak skleslý její vnuk je. Otřela si ruce do utěrky, kterou odhodila na parapet, a pomalu se vydala do zahrady za ním.

„Copak se stalo?“ Posadil se do trávy vedle něj a nepatrně sklonila hlavu, aby mu viděla do očí. Vyděsila se, když v nich zahlédla slzy. „Broučku, copak se stalo?“ Nataženou dlaní jej pohladila po vlasech, Tom se k ní horlivě přitulil a nechával se silně objímat. „Neplakej, řekni mi, copak se stalo?“ Konejšivě ho hladila po zádech a tiše šeptala.

„On… on musí umřít,“ vydechl Tom a přitiskl se k babičce ještě víc, téměř jí svou silou drtil kosti.

„Kdo?“

„Bill.“

„Proč by musel umírat?“ Babička od sebe Toma nepatrně odtáhla, prsty mu stírala slzy z tváří a pohledem se vpíjela do toho jeho.

„On to říkal.“ Tom si utřel nos do mikiny. „Říkal, že je to jeho osud, zemřít proto, aby se obětoval za Jin bojovníka. On… on se musí obětovat za mě!“ Po tvářích se mu spustily další slzy, jeho babička se však nepatrně pousmála.

„A proto pláčeš?“ Tom přikývl. „Máš ho hodně rád, že?“ Opět jen slabé přikývnutí bylo Tomovým souhlasem.

„Já ho mám víc, než jen rád,“ vydechl po malé chvilce ticha. „Já ho miluju,“ zašeptal tak tiše, aby jej snad babička nezaslechla. Bál se, aby se na něj za to nezlobila.

„Já vím, broučku.“ S úsměvem na rtech jej pohladila po tváři.

„Víš?“ Tom překvapeně zamrkal, až snad úplně zapomněl plakat.

„Ano. Jen blázen by si toho nevšimnul.“ Zasmála se, když Tomovi nepatrně zrudly tváře. Cvrnkla ho po nose a opět stáhla do objetí k sobě. „Víš, je jeden způsob, jak můžeš Billa zachránit.“

„Ano?“ Tom si položil hlavu na její rameno, tiše oddechoval.

„Bill ti nikdy neřekl o věštbě?“ Tom jen zakroutil hlavou. „Možná o ní ani on sám nevěděl. Ale to je jedno.“ Pohladila Toma po vlasech a v duchu děkovala, že ona sama kdysi, jako malá holčička, žila chvíli v Číně, jinak by jistě o věštbě nevěděla ani ona.

„A jaká je ta věštba?“ Tichý Tomův hlas ji přinutil přestat vzpomínat na dětství v klášteře a vrátit se zpět na zahradu.

„Kdysi dávno, když ještě žila Jurchen, ještě před tím, než se postavila Zlu, byl jeden mnich. Možná ti o něm Bill říkal, jmenoval se Bódhidharma.“ Tom přikývl a babička se usmála, aspoň něco mu Bill řekl. „Dobře, víš tedy, kdo to Bódhidharma byl?“

„Ano, byl z Indie, že?“

Babička se usmála a přikývla. „Ano, to byl. Ale hlavně se stal šaolinským mnichem. Jak stárnul, mýval jisté… vidiny. Byl to on, kdo předpověděl, že Jurchen Zlo porazí. A byl to i on, kdo vynesl věštbu.“ Babička se odmlčela a na malou chvíli se zamyslela nad tím, jaké bylo přesné znění věštby. Byla ještě malá holka, když ji slyšela naposled.

„Jakou, babičko?“ Tom už byl netrpělivý. Jestli je způsob, jak Billa zachránit, tak ho chce vědět.

Babička se podívala na Toma, jasně viděla, jak horlivě přemýšlí. Doufala, že mu to dojde samotnému. Po malé chvíli se Tomovy oči rozšířily poznáním.

„Ta láska… je to mezi mnou a Billem?“ Babička jen s úsměvem přikývla. „Takže ho opravdu můžu zachránit? Má láska k němu mu bude moct vrátit život? Opravdu?“

„Ano,“ přikývla opět babička. „Ale musíš přijít sám na to, jak se obětovat. Ale opovaž se nechat se zabít, jasné?!“ Dodala hned, když pochopila výraz Tomovy tváře. „Tím bys ho možná zachránil před jeho osudem, ale nepomohl bys mu. On by tu bez tebe být nemohl!“

„Nemohl?“

„Kdepak, chlapče. Tak, jako ty potřebuješ k přežití jeho, on potřebuje tebe. Jen když budete oba spolu, má vaše láska takovou sílu, aby porazila Zlo.“ Tom přikývl, zamyslel se. Bude muset najít způsob, jak ho zachránit. A on ho najde!

„A teď už se pojď najíst, nemůžeš bojovat s prázdným žaludkem,“ zasmála se babička, postavila se na nohy a za ruku vytáhla do stoje i Toma. Společně se vydali zpět do domu.

***

Když se hodiny přehouply ze sedmé na osmou, Tom nervózně přešlapoval v chodbě a stále malým okénkem vyhlížel ven. Byl nervózní. Byl už večer a on ještě stále nevěděl, kde má Billa a Liaoma hledat.

„Zlato? Ty dnes nejdeš na ples?“ Tom se otočil, pár kroků za ním stála matka ve svátečních šatech, pohledem si měřila syna, který byl oblečený stejně jako vždy – vytahané, volné kalhoty a obrovské triko. Celá jejich rodina, včetně babičky, se chystala na školní slavnost.

„Ne,“ odpověděl stručně a opět vyhlédl z okénka na příjezdovou cestu. Nikde nikdo.

„Jak to? Vždyť tě mohou zvolit králem.“ Simon si v malém zrcadle vedle botníku upravovala lesk na rty a po očku sledovala Toma, který už opět vyhlížel okénkem ven.

„To je mi jedno,“ odsekl Tom nervózně, v další vteřině téměř poskočil radostí, když před brankou zahlédl tři, jemu dobře známé, osoby. „Já… musím jít, mami. Užijte si to!“ Popadl mikinu, která ležela ledabyle přehozená přes botník, a aniž by počkal na matčinu odpověď, vyběhl z domu jako neřízená střela.

„Proč nejsi s Billem?“ Āizōng si Toma měřil přísným pohledem. Stejně tak Wanya a Yue Fei.

„Já… nevím, kde je! Když jsem se vzbudil, byl prostě pryč!“

„Bojuje s Liaomem.“

Ledový klid, s jakým mu to Yue Fei oznámil, Toma dokonale rozhodil.

„On s ním bojuje sám?! Jak jste ho mohli nechat samotného?! Kde je?!“ Āizōng popadl Toma za ruku, a aniž by mu řekl, kam jdou, rychle jej táhnul pryč. Nikdo si nevšiml Simone, která stála mezi dveřmi a zmateně pozorovala syna a tři temné postavy s ním.