Leave Me Alone 1.

Ahoj, tak jsem tu zase, s novou povídkou. Mám jich sice víc rozepsaných, ale bohužel mi přestal jít Word zkušební verze, a teď moje ff nejdou ani zkopírovat, ani dál psát, prostě nejde nic, jen mi jde se na to koukat, což mi je k ničemu, ale podle toho to někdy přepíšu do Word Padu, abych je mohla odeslat a dopsat, ale to se mi moc nechce, tak jsem radši napsala další, no když není internet, tak to trochu taky nakopne, ale musím vám říct, nápadů je plno, jen to uskutečnit, ale jsem líná to prostě sepsat xD
No někteří určitě říkaj „jéjej“ xD Ale snad se to někomu bude líbit, a budou i nějaký komentíky x)
A takový malý upozornění, v této povídce nejsou bratři, abych to tak nemusela vypisovat, snad se vložíte hned do děje, a doufám, že to není nesrozumitelný xD
Ehm… Tak můžete začít číst, páčko vaše illy =*

Tom

„Myslel jsem, že jsi ten nejzábavnější. Že se s tebou nikdy nebudu nudit. Jaká to iluze. Teď už to vidím, je s tebou nuda, ze začátku to bylo supér, ale už mě nudíš.“
„Co? To říkáš, ty? Od tebe to sedí! Ty se většinou večer sebereš a jdeš pryč!“ Vykřikne po Billovi Tom.
„Ty se mi divíš? To je proto, co jsem teď řekl.“ Odpoví klidně.
„Jo, aha, a takhle dřív mi to říct nešlo?“
„No a to jako kdy? Když jsi pryč ty? A nebo já?“
„Chtěl jsi mi tím říct teda, že už o mě nestojíš?“
„Ne, tím ti chci říct, že už to nemá cenu.“
„Nemá cenu? Bille, jak nemá cenu? Vždyť já tě miluju!“
„To samý jsem myslel i já, že k tobě cítím.“

Tak tohle byla podpásovka, zůstanu na Billa čumět, on se jen ušklíbne, vezme si bundu a jde ke dveřím, no jasně, zase se chystá odejít.

„Potom to vážně cenu nemá, a nevidím důvod, proč bych tu stále měl zůstávat.“ Šeptnu tiše.
„A on tě snad někdo drží? Si jdi, mně je to fůk.“ Pokrčí rameny a odejde.

Přivřu oči, tak on to vážně myslel. Povzdechnu si.
Přece jenom, bydlím s ním v jeho domě, protože ten můj je jaksi zabaven, kupoval jsem mu drahý věci, všechno, co si řekl, a rozhazoval peníze, a ani si neuvědomil, že moje konto klesá, potom, co zkrachovala moje firma, sebrali mi i dům, a já jsem se s holou prdelí přestěhoval k Billovi, budu si muset najít práci. Protože tu, co mám teď, s tou si nevystačím.

Vyjdu nahoru do naší ložnice, vytáhnu si zavazadla a začnu tam házet svoje věci.
Přitom neustále musím přemýšlet, jak jsem ho omrzel? A já a nudný? Vždyť jsem mu všechno udělal jak chtěl, vyhověl jsem mu ve všem, a tohle je jeho vděk, ani mě nemiloval, což mě bolí, ale nemůžu to už nijak ovlivnit, nestojí o mě, a zřejmě ani o to, abych tu s ním dál bydlel, určitě doufá, že až se vrátí, já už tu nebudu, a co udělám já? Vyhovím mu. Jak jinak. Snažím se si co nejvíc pospíšit, nic tam po sobě nenechám.

Bill

Nevím, proč jsem to vůbec řekl, jestli proto, aby řeč nestála… což je volovina, nebo jen natruc, když on je celý dny pryč, tak já chodím schválně po večerech, ať vidí, jaký to je.
I když chápu, že se snažil najít práci, ale tu, co měl teď, zametal chodníky a sbíral odpadky, jak nechutné, styděl jsem se za něj, když jsem šel do krámu a on zametal před samoškou a mával na mě.
Za to já pracovat nemusel, jsem dítě štěstěny, rodiče mi všechno platí.

Pomalu se vracím k domu, otevřu dveře, a najednou se mi zdá, že je tu mrtvo, hrobové ticho, že by fakt někam odešel? Nebo spíš jen někam šel ven, a zase se vrátí, nemá totiž kam jít, kam by šel, a takhle pozdě v noci, možná že už spí, ale břicho se mi začíná svírat strachem, blbost!
Jdu hned do kuchyně, kde si naliju džus a žíznivě se napiju, koukám na schodiště, poklepávám nervózně nohou, odložím sklenku s džusem a vyšlapu schody, pomalu otevřu dveře do naší ložnice, je tam tma, a tak nějak chladno, až mi s toho naskakuje husí kůže.

Mám rozsvítit? Ale co když fakt spí? Jenže to nevidím, pač je tam opravdu velká tma, rozhodnu se teda rozsvítit, jen co rozsvítím, vyrazí mi to dech. Postel je perfektně ustlaná, ale Tom v ní neleží, další, čeho si všimnu, je Tomova nočního stolku, jeho krámy, co se tam vždycky válej, včetně naší společný fotky, tam najednou nejsou. Nasucho polknu a přejdu ke stolku, otevřu šuplík, a ani tam nejsou jeho krámy, zrychlí se mi dech a přejdu ke skříni, otevřu jí, a ani tam není kousek Tomova oblečení. Kouknu na protější poličku, měly tam být jeho kšiltovky, ale ani jedna. Ne, to ne. Kouknu pod postel, další rána, jeho kufry jsou pryč, sednu si na postel.
„Tome.“ Šeptnu. „Co jsem to udělal?“ Nechal jsem ho odejít, kde je? Kam mohl jít? Složím hlavu do dlaní a rozvzlykám se.

Můžu si za to ale sám, kdybych neříkal takový kraviny.
Kdybych mu aspoň řekl: „Zůstaň“. Ale já udělal opak.
Mobil! Napadne mě a vytočím po paměti Tomovo číslo. Je tam záznamník, no supér, ten může klidně ignorovat, a nebo si ho nevyzvedne, chci s ním mluvit hned, a proto zavěsím.
Tak, a co teď? Teď jsem v hajzlu.

autor: illyrias