autor: Pajule
‚Vzhůru do Německa!‘
BILL
„Počkeeeeeej!“ řvu přes celou letištní halu na Jimmyho, až se na mě všichni otáčejí. Ten hyperaktivní manažer mi vzal dva kufry a tašku, a s neuvěřitelnou rychlostí si to šine vpřed, aby mě mohli odbavit. Já táhnu dva kufry též a malej bágl na zádech jako příruční zavazadlo. Jimmy se jen rozchechtá při pohledu na mě a zastaví. Musím vypadat opravdu směšně. Ale co, spal jsem na dnešek sotva dvě hodiny a jsem… mimo. Nevím, co mám čekat. Nevím, kam vlastně jedu. Domluvím se s nimi vůbec?
„Bill’s, tímhle tempem ti to uletí,“ podotkne jen Jimm, když se k němu konečně dobelhám. Až po chvíli si všimnu, že všechny moje kufry už najednou zmizely a Jimmy mi říká o pas, kvůli letence. Oukej, vytáhnu tedy pas a podám mu ho. Po chvíli už stojíme u odbavovacích (bezpečnostních) rámů. Jde se na věc!
„Tak jo, posledních pár věcí. Na letišti si pak dojdi k přepážce, kde půjčují auta. Budeš už to tam mít domluvený, takže stačí jen říct jméno. Zajednal jsem ti tam nějakou Audi, takže tak. V autě budeš mít i navigaci. A adresu tábora máš napsanou někde v těch papírech. Kuchař už bude v táboře, bude chystat první jídlo, ty děcka tam přijedou někdy kolem páté odpoledne, přiveze je autobus. Je to kvůli tomu, aby se stihla udělat veškerá organizace. A druhý den začínáte. Všechno je to na tobě, jak si to tam zařídíš a uspořádáš,“ dokončí Jimmy svoji dlouhou řeč.
„Jak jsi to vyřešil s těma věcma?“ optám se ho jen a svezu se na jednu z laviček.
„Poslal jsem ti je leteckou poštou, je to tak lepší, dorazí to tam stejně rychle jako ty. Jen pak musíš na přepážku letecký pošty. Ale vzali to bez problémů. Jak skateboardy, tak kolečka a všechno další. Papíry tužky… prostě všechno, co jsi mi napsal na seznam.“
„Uch, tak jo. Emm, asi bych už měl jít, za půl hodiny mi to letí,“ povzdychnu si, bágl hodím na záda a vydám se k rámům.
„Tak hodně štěstí, Bill’s! Ozvi se, až přistaneš!“ řekne mi Jimmy, poplácá mě po zádech a já se vydám na cestu s názvem ‚Vzhůru do Německa!‘.
TOM
Přihodím si poslední tričko do kufru a zapnu ho. Poodejdu pár kroků od mých dvou plných kufrů a svalím se na manželskou postel, na kterou jsem si šetřil dva roky, abych si ji mohl koupit do mého pokoje. Už je pozdě, měl bych jít spát, abych zítra vůbec vstal. Zachumlám se do peřiny a nechám se odnášet do říše snů.
Druhý den – poledne
„Doprdele!“ vykřiknu a prudce se posadím na posteli, až se mi zamotá hlava a já se zabořím zpět do měkké madrace. Kolik může být hodin?
„Dobrý ráno, Tome! Měl bys vstávat,“ uslyším z chodby hluboký ženský hlas, který na mě promluví němčinou se španělským přízvukem. Pak se rozrazí dveře.
„Chuanito, co tu děláš?“ optám se jen překvapeně zavalité ženy v teplákové sportovní soupravě, která má světlince zelenou barvu. V kontrastu s tmavou pletí Chuanity to docela bije do očí.
„Šla jsem si jako každé ráno zaběhat a jít si koupit noviny. Ale ráno jsem si na tebe vzpomněla, a bylo mi jasné, že když není nikdo doma, nemá tě kdo probudit. A ty, spáči, se sám neprobudíš. Ke všemu u tebe funguje skleróza, takže budík si taky nenastavíš. No, a tak jsem to vzala o ulici vedle. Dole máš něco k snídani a měl bys už pohnout tou svou malou rozkošnou prdelkou, než zameškáš odjezd na to tvoje soustředění,“ zavelí Chuanita a já se vyhrabu z postele. Mám jen trenky, ale Chuanita je na to zvyklá. I já.
„Ale- „zastavím se těsně u Chuan a překvapeně se na ni podívám.
„Žádné ale, mazej,“ přeruší mě, plácne mě laškovně po zadku a skloní se k posteli, kterou mi začne stlát.
„Chuanito, už nejsem malej,“ zabručím jen. Takhle mě plácala po prdeli, když mi bylo ještě pět. Nějak jí to zůstalo.
„Když já tomu tvýmu zadečku neodolám,“ zazubí se jen jako andílek a začne dál stlát moji postel. Nechápavě jen zakroutím hlavou – tak jako vždy – a po schodech seběhnu dolů do prostorné kuchyně. Na baru už mi leží snídaně. Mňam, muffiny a karamelové Mocchiato.
***
„Trošku jsem to nepochopil….“
„Co přesně?“
„Chuanitu. Co byla vlastně zač?“
„Chuanita? Byla služkou v domě, kde bydlel Tom se svojí rodinou. Mnoho let. Tenkrát se odstěhovala ze Španělska kvůli nepokojům v rodině. Nemohla tenkrát najít práci, byla na dně. Kaulitzovi ji však přijali mezi sebe a pomohli ji postavit se na vlastní nohy. Nabízeli poté Chuanitě jinou, lepší práci, ale ta si tolik oblíbila jejich rodinu, že zůstala. S Tomem si byli blízcí, měl Chuanitu rád a ona jeho.“
„Jaká je vlastně rodina, která nese jméno Kaulitz?“
„Tak slušnou, pohostinnou a celkově pozitivně naladěnou rodinu jsem v životě nepotkal. A asi jen tak ani nepotkám. Opravdu, když jsem je poznal, spadla mi čelist. I Tom, který by mohl být takový, jako lidé v jeho věku, je chlapec jak se patří.“
„Jsem zvědavý na pokračování…“
***
BILL
Po několika hodinách nekonečně dlouhého letu, se při výstupu mile usměji na letušku a průhledným tunelem se dostanu do letištní haly, kde počkám na odbavení a své kufry. Nakonec vylezu do rušné haly a začnu se rozhlížet všude kolem sebe. Po chvíli mě do očí udeří nápis ‚Letecká pošta‘ a s vozíkem na kufry sem zamířím. Postavím se do fronty, která naštěstí není dlouhá, a čekám na to, než si to ti dva chlápci předemnou vyřídí s postarší paní za přepážkou. Ani se nestihnu nadat a stojím u přepážky. Paní se na mě jen mile usměje a německy pozdraví a zeptá se mě, co mám na srdci. Lámanou němčinou ji vysvětlím, co přesně u této přepážky potřebuji, a pak už si jen jedu ty tašky a nějaké krabice přiložit na vozík. Tak, teď ještě najít půjčovnu aut a mohu vyrazit za dobrodružstvím.
Po dvou hodinách
Domlouvání auta bylo docela zábavné. Jimmy mi řekl, že je vše vyřízené a stačí říct jen mé jméno. Ano, vše to bylo zařízené a vše super, ale chtěli tam po mně vyplnit nějaké papíry a ještě mi říkali nějaké věci k autu a vysvětlovali mi, kde jsou garáže, kde si to auto musím vyzvednout. Byla to docela zábava. Za přepážkou byl zrovna na pár minut na záskok nějaký pán, který nemluvil anglicky. S mým štěstím jsem na něj samozřejmě natrefil. Vysvětloval mi cestu, ale já mu stále nějak nerozuměl. Ale musím uznat, že byl trpělivý, vysvětloval mi to snad patnáctkrát. Poté, co si moje uši alespoň trochu přivykly na němčinu, jsem mu začal rozumět a po hodině dokonce ty garáže našel. Čekala tam na mě veliká, stříbrná Audi. Všechno jsem si to tam hezky naskládal, do navigace zadal adresu tábora, a teď si to po dálnici mířím někam daleko od Hamburgu. Jsem na to všechno zvědavý. Jsem z toho docela vyplašený, jak se s nimi domluvím. Asi mi dá chvíli, než si na němčinu zvyknu, ale to se snad nějak poddá. Přeci jen… je to můj mateřský jazyk.
autor: Pajule
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
aby ty děti ještě něco blbě nenaučil…xD
xD to je vtipny….chudák lehce ztracenej… xD
úžasný xDD
Jsem zvědavá, jak se Bill domluví s těma děckama, když tu němčinu zapomněl… xD Beztak jim ještě řekne něco špatně, a oni se místo skoku z rampy (bo já nevim co tam budou dělat xD) vybulí na zem… xD
Sakra zase to bylo ukončeno tak napínavě mě jebne×DD Vidím že Bill perfektně ovládá svůj rodný jazyk×DD jsem zvědavá co bude dál ale sere mě že z tama byl tak rychle vyšachován Erik:(
Už se moc těším na pokráčko! Až se ti dva potkaj! 😉
Ahoj holky! Moc všem chci poděkovat za vaše komentáře, moc mě těší! Momentálně mám rozepsaný další díl (už je pekelně dlouhý a ještě nejsem ani v půlce!), ale asi mi jeho poslání bude trvat déle, protože vám k tomu chystám takové.. "překvapení", jestli se tomu tak dá říkat.
[5]:Neboj, Erika tam ještě chystám zařadit ;o)