autor: B-kay
„Proč mi to říkáš?“ zašeptal a s tichým výdechem zaklonil tvář, jakmile ucítil Tomovy rty, zlehka bloudící po svém krku.
„Já nevím,“ vydechl do Billovy kůže a zmateně stiskl víčka. Chtěl vstát a odejít. Opravdu se o to chtěl alespoň pokusit, i když by po svejch došel maximálně ke dveřím. Možná ani to ne. Ale nohy jej neposlouchaly. Neposlouchalo jej vlastně vůbec nic. Ani dlaně, kterými nesměle a roztřeseně poznával teplo Billova těla, ani rty, kterými jej líbal od brady, až podél krku…
Vychutnával si každičký drobný polibek, který mu směl věnovat. S přivřenými víčky zlehka nasával Billovu nádhernou vůni. Svět kolem něj se zvláštně točil. Všechno se mu najednou zdálo tak jiné… Svět byl najednou mnohem krásnější. Jako by pomalu nacházel smysl života. Smysl, který už dávno ztratil…
Na krátký okamžik se od Billa odsunul, aby se mu mohl zadívat do tváře. Kdyby mohl, říkal by mu, jak moc je nádherný, neustále. Takhle to v sobě musel potlačovat.
Smutně se díval na Billovy rty a v mysli se mu vynořil okamžik, kdy je směl líbat. Všechno se mu sice zdálo rozmazanější, ale přesto si to pamatoval moc dobře. Na tu chvíli by nikdy nemohl zapomenout. Všechno to bylo tak naléhavé… tak zoufale rychlé.
„Chvěješ se,“ Bill pomalu otevřel zkřehlá víčka a kdyby se dokázal posadit, udělal by tak. Značné množství alkoholu jeho snahu výrazně ovlivnilo. Přesto se zhluboka nadechl a nadzvedl se na loktech. Už i tak nepatrnou mezeru mezi nima zkrátil na pouhé minimum. Pohledem klouzal od Tomových očí až ke rtům, na které se nedokázal vynadívat. „Nikdy… nikdy jsem si nemyslel že… že tohle ještě někdy ucítím,“ jazyk se mu roztomile motal, přesto zněl jeho hlas více méně plačtivě. Palcem hladil Tomovu čelist a modlil se, aby ta chvíle už nikdy neskončila. Nejraději by takhle zůstal už napořád. Naléhavě dýchajíc sledoval, jak se jejich tváře pomalu přibližují. I kdyby tomu chtěl zabránit, nestihl by to.
Jejich rty se potkaly v lehkém polibku mnohem dřív, než si to oba stačili uvědomit. Přišlo to úplně samo. Tak nádherně čisté a přirozené… Bránili se tomu až příliš dlouho, a díky alkoholu alespoň na chvilku pocítili, jak krásné to může být…
Ve chvíli, co se jejich rty krátce spojily, jako by všechno kolem nich zmizelo. Lapajíc po dechu se od sebe odsunuli, pořád však zůstávali v těsné blízkosti. „Ještě… prosím.“ Billova prosba byla úplně zbytečná. Tom si jej bezmocně přitáhl za týl k sobě a přímo hladově se vpil do jeho rtů. Už to nebyly žádné nesmělé ani opatrné polibky. Bylo to zoufalé líbání plné vášně a tolik potlačovaných citů. Oba ve stejnou chvíli pootevřeli rty a poprvé okusili sladkost jazyka toho druhého. Ve víru vášnivého líbání dopadli opět na podlahu a bezmocně se k sobě tulili. Omlouvali své chování za opojení alkoholu a pevně věřili, že na to do rána ten druhý zapomene…
Bill vzbudila zvláštní prázdnota a nepříjemná bolest hlavy. Nepříjemný pocit mu ubližoval natolik, že se bál otevřít oči a zadívat se na denní světlo. Nakonec si obě oči pečlivě otřel a smutně se rozhlédl kolem sebe. Všechno jej bolelo, hlavu téměř necítil a co bylo nejhorší, Tom u něj nebyl. Jediné, co po něm v obýváku zůstalo, byla nezapomenutelná vůně a snídaně, které si Bill všiml až po chvíli. Překvapeně hleděl na dva sýrové toasty, a snažil se dát si všechno nějak dohromady. V hlavě měl neskutečný zmatek. V mysli se mu míhaly vzpomínky, kterým nemohl věřit. Jako by ještě pořád na rtech cítil ty jeho…
Nešťastně svěsil ramena a sklopil pohled. Co to zase udělal?!
„Dobré ráno,“ ozvalo se ode dveří tichým hlasem.
Bill mu nedokázal ani odpovědět. Bylo to všechno tak nečekané. Cítil se kvůli té noci hloupě. Nevěděl, co mu má vlastně říct. Měl se omluvit? Opravdu by tady pomohla jedna omluva?
„Mrzí mě to,“ přesto to zkusil.
Tom smutně svěsil ramena a klekl si na kolena. „Myslel jsem, že si na to nebudeš pamatovat,“ popravdě si to přál, protože pak by to bylo mnohem jednodušší. Na druhou stranu byl rád, že na to Bill nezapomněl.
„Chceš, abych na to zapomněl?“
„Bylo by hloupé od tebe žádat něco, co nedokážu udělat ani já sám,“ zašeptal a bezmocně opřel svou tvář o Billova kolena.
„Co se to děje?“ slyšel Billa tiše šeptat, přesto mu na to nechtěl odpovídat.
„Bille… nejde to. My dva k sobě nepatříme. Ublížil bych ti. Já to vím,“ po tváři mu stékaly horké slzy. Cítil, jak se zaláskovaní motýlci v jeho břiše spokojeně vznášejí. Už se na utrápeného Billa nedokázal více dívat. Naklonil se k jeho tváři a podrobil si jeho rty zoufalým polibkem. „Nepatříme k sobě,“… tuhle větu se snažil dostat hluboce do svého srdce a chtěl tím přesvědčit i sám sebe. Nešlo to. Bill jej pomalounku líbal a on s tím nedokázal nic udělat…
Když už nic víc nepůjde
stanem se andělem – jen pro tebe
a zjevím se ti v každé tmavé noci
a potom odletíme daleko odtud
už nikdy se navzájem neztratíme
stanem se andělem – jen pro tebe
a zjevím se ti v každé tmavé noci
a potom odletíme daleko odtud
už nikdy se navzájem neztratíme
když se mi zjevíš poprvé
představuji si, že nahoře
s obláčkama pro mně pláčeš
čekám na tebe nekonečně dlouho,
ale zas tak nekonečné to není,
protože jsi řekl:
představuji si, že nahoře
s obláčkama pro mně pláčeš
čekám na tebe nekonečně dlouho,
ale zas tak nekonečné to není,
protože jsi řekl:
mysli jen na mně a uvidíš
anděla, který vedle tebe letí
mysli jen na mně a uvidíš
anděla, který vedle tebe letí…
anděla, který vedle tebe letí
mysli jen na mně a uvidíš
anděla, který vedle tebe letí…
autor: B-kay
betaread: Janule
Patříte!!! Nekcejt, že ne!!!
Občas se naše tělo dostne do pocitu.. nedokážeme se rozhodnout, na co odpovědět ano a na co ne. Já věřím (doufám), že Bill s Tomem se rozhodnou tím správným, kladným způsobem…
Ale žádný nepatříme patříme a basta!!
Tenhledíl byl úžasně napsaný, úpně mě to pohltila. Skoro jsem se cítila jako oni…ale moc rychle to zkončilo
Nechápu, proč ti kluci dělají problémy tam, kde ve skutečnosti nejsou…
Ale patříte!
Skoro jsem si připadala, že se tam líbám s nima, jak je to úžasně napsaný xD jen tak dál!
Ta povídka byla hezká…nešťastná láska a tak romantická..