autor: Áďa
Tom netrpělivě přecházel tam a zpátky před autem, které je mělo odvézt na hotel. Konečky černých copánků si namotával na pravý ukazováček a všechno kolem něj ho dráždilo a vztekalo, a kdyby jeho pohled dokázal zabíjet, tak spálí na prach tmavě modrou dodávku, která velikou rychlostí prosvištěla těsně kolem nich. Mumlajíc si něco o čuňáckých řidičích, znovu zlostně zaklel. Vždyť Bill je už na záchodě přes deset minut, a ani ne dvě minuty po jeho odchodu se Tomův žaludek sevřel strašlivou křečí a chlapce se zmocnil tíživý neklid. Jako by se něco stalo, něco hrozivého! Polkl a nervózně zavrčel.
„Ježiš, co ti je?“ zajímal se hned Georg.
Tom ho zpražil pohledem zračícím vztek a jeho oči se místo tmavě hnědými jevily skoro až uhlově černé.
„Nic, jen to, že je Bill s Gedeonem pryč už takovou dobu.“
„Sím tě,“ odfrkl si vlasatý kamarád. „Tak má průjem, no a co?“
„Bill nemá průjem, není ty, vole!“ zaječel Tom a jeho tvář ještě víc pobledla. „Davi, prosím… něco se stalo,“ obrátil se prosebně na manažera. „Prosím, zavolej Gedeonovi, jestli je všechno dobrý… já… já mám strašný pocit…“
„Neboj, Tome, co by se mohlo stát?“ pousmál se na něj povzbudivě David, přesto ale vytáhl z kapsy mobil a najel na číslo statného bodyguarda. Potvrdil jej a přiložil mobil k uchu, Tom ho přitom téměř bez dechu sledoval. David se stále trošku usmíval, když však mobil ani po pátém, šestém, sedmém vyzvánění nikdo nebral, jeho úsměv mizel jako led na slunci. Tohle není normální, aby Gedeon nebral telefon! Když po půl minutě hovor spadl do hlasové schránky, David zavěsil a znovu číslo vytočil. I on začal být nervózní. Tohle opravdu nebylo normální.
„Nebere to,“ špitl si tiše spíš sám pro sebe, Tom to ale moc dobře slyšel. Najednou se mu v hlavě ocitla děsivá vize…
„Bille!“ vykřikl a odstrčil manažera a Georga stranou a vyřítil se do budovy směrem k toaletám. Děsivé tušení sílilo s každým skokem, se kterým byl těm místnůstkám blíž a blíž. Naprosto ignoroval, že za ním ostatní běží, že ho volají. Vnímal jenom to, že něco určitě není v pořádku a že to má něco do činění s jeho milovaným dvojčátkem, s jeho láskou. S rozčileně vykulenýma očima se vřítil do chodby a málem zakopl o mrtvé tělo, tonoucí v kaluži vlastní chladnoucí krve…
Krve by se v něm nedořezal. Ne, to přece nemůže být pravda! Gedeona nemohlo jen tak něco skolit, na to byl příliš bystrý, příliš houževnatý… S děsivým tušením vrazil do místnosti, kde byly záchody. A spatřil jenom tři kabinky, otevřené dokořán. Nikde ani živáčka. Jen na zářivě bílé dlažbě ležel pramínek havraních vlasů a lihový fix…
„NEEEEE! BILLE!“ zaječel a nevnímal, jak se mu protáčejí oči v sloup a že se hroutí do bezvědomí přesně v tomtéž místě, kde byl uspán jeho bratr…
„Tome? Tome, tak prober se…“
Zmateně otevřel oči. Napřed nad sebou viděl jenom bílý strop, načež se nad ním objevily tři známé hlavy.
„Kde… Kde to jsem?“
„Na hotelu,“ odpověděl pohotově Gustav. „Bylo to sem nejblíž a byl jsi jenom v bezvědomí, tak jsme tě nechtěli zbytečně tahat do nemocnice, když to tam nemáš rád.“
Georg jen souhlasně přikýval hlavou, až se mu dlouhé hladké vlasy rozvířily do všech stran. Všichni se nadále tvářili ustaraně, a Tom se nejistě zvedl z gauče. Jednu tvář mezi svými nejbližšími stále ještě postrádal… Pak se mu ale rozeběhly vzpomínky na plné obrátky. Poplašeně vyjekl a rychle se rozhlédl kolem sebe.
„Kde je Bill?“
Místností se po jeho slovech téměř kosmickou rychlostí rozeběhlo nepříjemně tíživé ticho. Georg a Gustav na sebe rychle pohlédli, pak se ale rozhodně podívali na Davida pohledem, kterým jasně dávali najevo, že vysvětlení situace nechávají právě jemu, když už je jednou manažer, tak ať takovouhle závažnost vyřeší. David pochopil. Nervózně polkl a podíval se na Toma.
„Billa jsme nikde nenašli. Ani v budově, ani v okolí. Vyhlásili jsme pátrání, hledá ho policie i část naší ochranky.“
Mluvil sice dost potichu, ale i tak každé jeho slovo znělo v Tomových uších jako siréna před jaderným útokem.
„To znamená, že ho někdo… unesl?“ šeptl to slovo, kterého se tolik děsil.
„Policie se domnívá, že ano,“ potvrdil smutně David. „Bohužel to tak vypadá, všechno tomu nasvědčuje. To, že zabili Gedeona… To, že Bill zmizel tak náhle a beze stopy…“
Odmlčel se a zdrceně usedl vedle Toma. Měl o svého svěřence nehorázný strach. Záměrně před Tomem i ostatními členy skupiny zamlčel obavy, se kterými se mu svěřil policejní důstojník, a to, že by pachatelem mohl být onen nebezpečný šílenec, který přede dvěma dny utekl z psychiatrie…
Flashback
„Kdože?“ zeptal se nechápavě policisty, který seděl na opačné straně stolku.
„Holger Stockinger,“ zopakoval Davidovi pro manažera zcela neznámé jméno. David se zamračil.
„To jméno mi něco říká…“
„Je to jeden z nejnebezpečnějších vězňů, které známe,“ vysvětlil policista. „Jeho nejnebezpečnější vlastností je to, že není psychicky v pořádku. Už jsme s ním v minulosti tu čest měli… a to, že unesl někoho známého… to, že po sobě nenechal stopy… nechci vás děsit, pane Joste, ale všechno nasvědčuje tomu, že to byl právě on.“
„Psychicky nemocný?“ nadzvedl David obočí. „Jak psychicky nemocný?“
„Skutečně to chcete vědět?“ ujistil se policista. „Pravda není vždycky krásná.“
„Chci,“ přikývl David důrazně a zhluboka se nadechl. Možná se teď dozví něco strašného, ale aspoň bude vědět, co a jak. Vždycky radši znal skutečnou tvář věcí takovou, jaká byla, a ne nějakou zkrášlenou zklidňující verzi. Za svůj život už čelil mnoha nepříjemným situacím, proto myslel, že už ho nic nevyvede z rovnováhy. To však ještě nevěděl, co za pár vteřin na vlastní žádost uslyší. Netušil, jak moc se mu zamotá hlava poté, co se dozví, do rukou KOHO to ubohý Bill padl…
Konec flashbacku
Přestože se to sám dozvěděl před necelými dvěma hodinami, nikomu neřekl, jak nebezpečný ten člověk, který Billa s největší pravděpodobností unesl, je. Všichni měli strach i bez téhle informace, nechtěl je ještě více vyděsit, a už vůbec ne Toma. Věděl, jak úzce jsou na sebe dvojčata fixována a nechtěl Toma ještě více zranit myšlenkou, že Bill je v moci psychicky narušeného člověka a ještě k tomu kanibala. Přisedl si ještě blíž a povzbudivě Tomovi stiskl rameno.
„Dopadne to dobře. Najdou ho.“
Tom si setřel z očí slzy a hleděl do prázdna.
„To sotva… tihle hajzli si dávají pozor, aby je jen tak snadno neodhalili…“
Znova se bolestně rozeštkal. Tolik se bál, že už Billa v životě neuvidí…
„No tak… Neunesli ho určitě jen tak,“ snažil se ho David uklidnit. „Ozvou se… Určitě se ozvou. Budou chtít výkupný… zaplatíme jim to a bude zase dobře… nebo je ještě předtím najde policie a zachrání Billa…“
Žádná z těchto vět však nedokázala uklidnit vyděšené srdce toho, kdo měl děsivý strach o to, že svou lásku už v životě neuvidí. Jako by mu ta hrůzná slova v hlavě někdo šeptal pořád dokola. Ach Bille… lásko moje, honilo se mu hlavou. Kéž by měl David pravdu a našli tě… kdepak jsi? Neustále upínal své myšlenky k bratrovi, zatímco z očí mu tekly další a další slzy…
Bill pohnul hlavou a tiše zasténal. Absolutně netušil, kde je, svět mu halila nepropustná tma, vycházející z jeho zavřených víček, která, ač byl už při vědomí, nedokázal otevřít. Byl na to příliš slabý, omamná látka, která ho posledních pár hodin držela v hlubokém bezvědomí, mu stále svazovala svaly i myšlenkové reflexy. Mohl jenom trošku pootočit hlavou, a z jeho vyprahlých rtů se při tomto zdánlivě jednoduchém pohybu opět ozval tichoulinký nářek. Celé tělo ho bolelo, jako by dostal pořádný výprask. Po chvíli se mu konečně podařilo zahýbat špičkami prstů… a s největší námahou otevřel oči.
Ležel v pochmurné místnosti bez jediného okna, zato však s velice masivními dveřmi a velikou skříní. Byla tu cítit zatuchlost, a i podivně nasládlý smrad. Chvilku mu trvalo, než se s námahou vyškrábal na zesláblé nohy.
„Tome?“ šeptl tiše.
Žádná odpověď, vzduchem se jenom nesla tichá akustika jeho hlasu. Smutně si povzdychl. Co čekal, že brášku uslyší tady na tomhle místě? Trošku se zamračil. Kde to vlastně je a co tady dělá? S vracející se sílou se vracela i jeho hrdost a tvrdošíjná vzpurnost. Po pár váhavých krocích jeho chůze znovu nabyla svou typickou stabilitu a Bill vyrazil ke dveřím. Stiskl kliku, ale zjistil, že je zamčeno. Několikrát klikou vztekle zacloumal, načež do dveří pořádně kopl, což vyvolalo lavinu nadávek na adresu tvrdosti dveří a jeho vlastní blbosti, že se k tomuhle nechal vyprovokovat. Noha ho teď docela bolela, vztek vyprchával, a místo něj se začaly vkrádat obavy. Kde to je? Co tady dělá? Kdo ho tady drží? A proč?
Svezl se podél stěny do sedu a jeho mozkem se začaly míhat vzpomínky. Napřed jenom matně, jako by byly zahaleny oparem mlhy, ale obrysy čím dál víc nabíraly na ostrosti, až nakonec viděl záchodovou místnůstku, jak z ní vychází. Přímo před ním bylo veliké zrcadlo a on v něm za dveřmi viděl nějaký stín, který se na něj vrhl… a Bill pochopil. Tohle nebyl nějaký scestný vtip. Tohle byl únos.
Z tváří se mu světelnou rychlostí začala vytrácet veškerá barva a jeho tělem se rozeběhl mráz, při němž se mu začaly ježit všechny chlupy, co měl. Proč ho ten člověk unesl? Copak mu něco udělal, že teď musí být zavřený tady v téhle kobce? Proč jsou lidé tak zlí?
Do očí mu vhrkly slzy, když si vzpomněl na Toma. Teprve dva dny zpátky si vyznali lásku. Bylo toho před nimi tolik krásného… a teď se to možná už nikdy nesplní. Možná ho už nikdy neuvidí. Neuvidí svoje dvojčátko, které mu vždycky bylo oporou a mocnou ochranou. Neuvidí svou lásku, pro kterou by dýchal. Už nikdy se nepostaví na pódium, nikdy nevezme do ruky svůj kamínky posázený mikrofon, nikdy nenatočí žádný další klip, přestože jich plánovali tolik…
Netušil, jak dlouho seděl s obličejem v dlaních a plakal. Vnímal, jak se jeho dlaně barví rozpitými líčidly, která mu v pramenech slz stékala po celém obličeji, ale nevěnoval tomu pozornost. Nedokázal se uklidnit, měl strach, hodně veliký. Proč tady je, jaké s ním mají úmysly?
Po nějaké době se zvedl. Musí odsud pryč, prostě musí! Musí za Tomem… Jenže dveře jsou zamčené a stěny sotva povolí pod tlakem jeho hubených ruček, to už by bylo pravděpodobnější, že ty těžké dveře vykopne, což nehrozilo ani omylem, na to byl až příliš křehký a slabý. Začal se rozhlížet po místnosti a pohled mu padl na skříň. Třeba v ní najde něco, co mu pomůže. Vykročil k ní a neuvědomil si, že čím víc se k ní blíží, tím je zvláštně sladký vzduch čím dál výraznější. K jeho překvapení dveře od skříně nebyly zamčené. Otevřel je…
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
Místnost zaplnil jeho hrůzný výkřik, když spatřil obsah skříně. Nejen, že při otevření puch mnohonásobně zesílil a vyvalil se ven jako přílivová vlna tsunami. Objevil i jeho zdroj. Zamrkal, aby se ujistil, že ho nešálí zrak, a pak znovu zaječel. Ve skříni se nacházelo několik zohavených mrtvých těl, některá už jevila stádia začínajícího rozkladu. A všechna byla lidská…
Rychle přibouchl dveře skříně a rozeběhl se k protější stěně, kde byly vchodové dveře, jediné místo, kterým se odsud dalo utéct. Opět s nimi začal cloumat. Tentokrát ho však nepoháněl vztek, ale panický strach. Je sám, ve studené místnosti, ve stejné místnosti se třemi nebo čtyřmi mrtvolami. Mrtvolami! Už odmalička se bál smrti a všeho, co s ní bylo nějak společné…
„Pomoc! Pomoc! Pusťte mě ven… Pusťte mě ven, prosím! Udělám cokoliv… pusťte mě odsud!“ vzlykal a prosebně naříkal, zatímco jeho křehkým tělíčkem zmítala hrůza ze skutečnosti, že jsou dveře důkladně zamčené, že se odsud nedostane a že bude muset v téhle místnosti ještě nějakou chvíli vydržet. To nedokáže… nevydrží být v téhle děsivé společnosti. Buď zkolabuje, nebo se psychicky zhroutí. Ach, kéž by jenom upadl do sladkého vysvobozujícího bezvědomí, když už nic jiného!
Jenže ani mdloby nepřicházely a jemu nezbylo, než se schoulit v tom nejzazším bodě místnosti, který byl od skříně nejdál. Stulil se do klubíčka a ve strachu se tiskl ke kamenné zdi, jako by ho snad dokázala ochránit a oddělit od mrtvých těl. Se slzami co chvíli vrhl vystrašený pohled k zavřené skříni. Bál se jako ještě nikdy v životě. Avšak netušil, že tohle je jedno z těch nejmenších pekel, kterými musí projít a která ho čekají…
autor: Áďa
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
Kurník, bylo mi tohle třeba? 😀 Je mi líto Billa, já bejt na jeho místě, tak mě klepne… Počkat, mě klepne i takhle 🙂 Okay, okay, uvidíme, co bude dál. Budeš Billa moc mučit, Áďo?… 😀
Jen mu neublužuj x(
Kecáááám! Jen do něj xD
Brutus xD
[2]: Jen do něj xDDDDDD
Teda Áďo…tohle bude ještě pořádně sadistický xDDD
[3]: No jasně… jen tak dál… SADISMUS 4EVER! 😀
no samozřejmě, že se do něj pustím, tohle byl teprve začátek 🙂 já vás varovala 🙂
bozee.. chudacik Bill.. no ja by som asi skolabovala keby om vydelôa nejakemrtvoli..aaaxDDD rychlo pokracko..sa uz tesim..
Chudák Billík, chudák Tomík….já chci ať už jsou spolu!!!! Ale to asi bude ještě hodně dílů trvat, co?
Ada, ty si riadne hovado :D:D
Sadizmus rulez! >:D
Povidky tohoto typu ma desne bavia, jen tak dal, ale hlavne rychle >:D
Normálně, to je fakt paráda…
Moc se mi líbí, jak jsi opět zdůraznila fakt, že Tommy cítil, že se s Billím něco děje. Ještě nevěděl, že ho unesli a už se necítil dobře. Tomu říkám pouto. Škoda, že jeho pohled zabíjet neumí, mohl Billa zachránit, když se rozčílil nad modrou dodávkou. Je mi Tommyho hrozně líto, musel zažít pořádný šok. Mrtvola jednoho z ochranky, Billovy vlásky…
A Billí? To mi, Áďo, neříkej, že by takový pohled na mrtvá těla snesl. To jeho tělíčko by šlo okamžitě k zemi. Je dobrej, že to ustál. A jestli tohle je to nejmenší peklo, to jsem moc zvědavá, co přijde dál. Rozporcování zaživa? Billí, to ti nezávidím, ale uvidíme.
Tommy, asi už se s Billem nesetkáš…