Hope 9.

autor: B-kay

(Tom)

Nejenom nedokázal, ale také nechtěl. Jak bych taky mohl? Jeho polibky byly tak nádherně křehké… tak zvláštně nesmělé… Líbal mé rty, jakoby byly z porcelánu. Byl jediným člověkem, kterému jsem ještě mohl věřit. Můj život nestál za nic. Do doby, než jsem jej poznal, jsem měl svůj osud jistý. Myslel jsem si, že skončím na ulici jako ubohý bezdomovec už napořád. Do toho parku mě tehdy musela přivést nějaká zvláštní síla. Jinak si to už neumím vysvětlit.

Nikdy jsem přeci neměl štěstí.

Pamatuju si jeden jediný den, kdy jsem byl šťastný. Jeden jediný den během devatenácti let. Bylo mi pět a měl jsem narozeniny. Bratranec, jako každej rok, úplně zapomněl, že existuju. Pamatuju si, jak jsem si hrál na malém pískovišti za domem, a smutně jsem dělal pískové koláčky. Neměl jsem své dílo ani komu ukázat. Tehdy jsem ještě přátel moc neměl a i těch pár, co jsem měl, jsem navštěvovat nemohl. Byl jsem až příliš malej. Toho dne se k nám zatoulalo malé štěně. I když jsem se z něj nemohl radovat dlouho, alespoň na chvilku jsem měl možnost poznat, jak hezké dokáže štěstí být…

Nechci se litovat. Nemám rád lítost a ani já sám lidi nelituju. Zřejmě jsem udělal něco špatně… možná, že jsem si to všechno zasloužil…

Už to nevydržel. Musel se od Billa odtáhnout. Nemohl mu to dovolit. Bill do jeho světa prostě nepatřil. On by mu nikdy nemohl nabídnout to, co jistě potřeboval. Nikdy by s ním nemohl být šťastný. Jejich životy byly prostě až příliš odlišné. Bill mohl mít jakoukoli holku. Na Sáru by pomalu zapomněl a založil by s ní rodinu přesně tak, jak to plánoval s ní. Říkal mu přeci, že ji chtěl požádat o ruku. Připadal si, jako by se mu do života připletl jenom proto, aby mu ublížil. I když by to nikdy vědomě nedokázal, přišlo by to samo. Věděl to.

„Musím odejít,“ zašeptal.

Rty se mu neovladatelně chvěly, jak se snažil neplakat. Billova klidná tvář se pomalu měnila v nechápavou a nešťastnou.

„Cože? Proč?“ vydechl přímo plačtivě a bezmocně stiskl rty. Cítil se najednou tak prázdný.

„Myslel jsem… věřil jsem, že… nemůžeš přeci jenom tak odejít,“ bezmocně sklonil tvář, kterou vzápětí ukryl v hloubce svých dlaní. Tom využil Billovy nepozornosti a bezmocně si otřel všechny slzy, jež mu stékali po tváři. Tohle všechno bylo nad jeho síly. Musel se bránit! Bojovat se vším, co cítil! Předstírat, že k Billovi nic necítí a odmítat si přiznat očividnou pravdu. Už se na něj nemohl dokonce ani dívat.

Každý pohled na jeho utrápenou tvář bolel mnohem víc, než nepříjemné vzpomínky. „Myslel jsem, že mě máš rád,“ mumlal skrz škvírky mezi prsty a jeho tělo se otřásalo vzlyky. Už jenom ta představa, že by Tom odešel, jej nevědomky ničila.

„Bille, ale já to dělám právě kvůli tomu. Mám tě moc rád a nikdy bych si neodpustil, kdybych ti ublížil,“ chtěl své chování něčím omluvit. Nějak jej uklidnit a zároveň pomoct i sám sobě. Bolelo to… všechno to tak moc bolelo.

„Ubližuješ mi.“

(Tom)

Kdyby jen věděl, že jsem byl na tom úplně stejně. Chtěl jsem odejít, ale kam bych šel? Zpátky do světa lidí… zpátky tam, kde jsem byl tolik nešťastný. Chtěl jsem s ním zůstat. Opravdu to bylo to jediné, po čem jsem toužil. Začínal jsem cítit, že čím víc se mu bráním, tím víc toužím po tom, aby se opět neovládl. Ze včerejší noci si pamatuju sice jenom útržky, přesto mám pořád před očima jeho nádhernou tvář a na rtech vášnivou příchuť těch jeho…

Zhluboka jsem se nadechl a opatrně jsem vzal jeho dlaně do těch svých. Díval se na mě utrápenýma očima. Moc dobře věděl, jak jsem se musel cítit, při pouhém pohledu na něj. Netušil jsem, co se to se mnou v posledních dnech stalo. Vůbec jsem svému chování nerozuměl. Kdykoliv mi přišlo na mysl slovo láska nebo důvěra, zjevily se mi také dlouhé černé vlasy, pronikavé oči a plné rty. Vždycky jsem myslel, že nenajdu osobu, se kterou bych
chtěl být. I holka, která mě opustila, nebyla ničím výjimečná. Nemiloval jsem ji. Bylo ale hezké cítit, že ona mě jo. Bylo mi s ní hezky. Měl jsem ji moc rád, ale láska v tom nikdy nebyla…

Pokud bylo to, co jsem cítil k Billovi, alespoň z poloviny tak silné, jak může láska být, mohl
jsem si být více než jistý, že bych se do něj bláznivě zamiloval. Pokud se tak ještě nestalo…

„Omlouvám se,“ zašeptal jsem a zlehka jsem jej políbil do vlasů. Potřeboval mě v tu chvíli úplně stejně, jako já jeho. Bezmocně jsem jej strhl do své náruče a objímal jsem jej jako ještě nikdy předtím. Cítil jsem jeho hřejivou vůni. Slyšel jsem, jak mi do ucha šeptá prosíky, abych zůstal. A já už jsem jej nedokázal déle odmítat. Nedokázal bych jej opustit. Opustit a zapomenout na všechno, co se během několika dní stalo. Nedokázal bych to…

Nakonec všechno skončilo úplně jinak než vypadalo. Zůstal jsem. Bill mě vzal na procházku a v
městském parku mi ukázal všechna místa, které měl rád. Dokonce jsme se společně houpali na houpačkách. Lidi už na mě nehleděli jako na nějakou zrůdu. Vypadal jsem jako úplně normální kluk. Nikdo na mě jistě nepoznával, čím vším jsem si musel projít. Díky Billovi si na mě hloupě neukazovali a nešeptali si, jakmile jsem kolem nich prošel. A dokázal nejen to. Zlomil ve mně štít, který jsem si vůči lidem vytvořil. Dokázal jsem s ním mluvit. Dokonce jsme se spolu smáli. Bylo to všechno opravdu krásný…

Když jsem se ještě toho večera zadíval na svůj odraz v zrcadle, nepoznával jsem se. Minulost mě hodně poznačila, ale najednou, na mně nebyla vidět. Mohl jsem ji jenom cítit. Nikdy na to nebudu moci zapomenout. Bude to prostě pořád se mnou stejně, jako moje nesmělost a nedůvěra vůči cizím lidem.

Ještě jednou jsem se zlehka dotkl chladného povrchu a omotal jsem si kolem boků dlouhý ručník. Byl jsem unavený, ale nebyl to ten druh únavy, která vás ničí. Bylo to příjemné.

S lehkým úsměvem jsem vešel zpátky do pokoje a překvapeně jsem vydechl, jakmile jsem na posteli uviděl Billa. Vypadal nervózně.

„J-já, promiň. Nechtěl jsem ti sem jenom tak vpadnout, ale chtěl jsem si promluvit,“ bylo na něm vidět, jak strašně se snaží najít ta správná slova.

„To je v pořádku. Klidně mluv,“ pousmál jsem se a popošel jsem k němu blíž. Bill také vstal a se skloněnou tváří přikráčel ke mně.

„Přemýšlel jsem,“ zašeptal, pohledem, však pořád zůstával viset na podlaze.

„O čem?“ všechno to bylo zvláštní. V pokoji bylo až neuvěřitelné ticho a tma. Nutilo nás to oba zhluboka dýchat a přemýšlet nad věcma, které bychom dělat neměli.

Nemusel jsem ani čekat dlouho. Stačilo několik vteřin a já mohl cítit Billovy nesmělé dlaně, na svých nahých ramenou. S tichým výdechem jsem přivřel víčka a nevědomky pootevřel rty. Když jsem oči znovu otevřel, uviděl jsem, jak fascinovaně hleděl na své dlaně, kterými hladil mou holou kůži. Postupoval pomalu a roztřeseně. Byl vyděšený a přesto měl v očích jiskru touhy.

„Ne,“ zasténal jsem, jakmile jeho prsty sklouzly k uzlíku na mém županu. Myslel jsem, že si chtěl promluvit. Takhle to dopadnout nemělo. Bylo však už příliš pozdě. Stačil jeden jediný pohyb a můj ručník tiše sklouzl k podlaze…

Poslouchám tě,
vidím tvoji tvář,
tvé rty se otevírají,
mluv pomalu,
prosím ne tak rychle…