autor: Rachel
„Billi, vezmi si alespoň trošku polévky. Musíš přeci něco jíst,“ Ann už poněkolikáté pohledem přeletěla Billův prázdný talířek a naběračkou zalovila v právě uvařené, ještě teplé polévce. Tiše si povzdychla a zadívala se na svého synka, který jen mlčky seděl na židli proti ní a upíral svůj pohled na jedno a totéž místo, nevnímajíc tak matčin hlas, který protrhl ticho v kuchyni.
Nedokázal vnímat nic, ani zlatavé sluneční paprsky, které dopadaly na jeho tvář, ani ptáčky, kteří si už od východu sluníčka prozpěvovali na okenním parapetu a ani svou maminku, která se na něj teď přes stůl úzkostlivě podívala. Tvář, na kterou se teď její oči upíraly nebyla taková, jako v posledních dnech. Teď byla bez obvyklé záře, která z ní sálala, bez jasu, kterým vyzařovala a nenesla na sobě ani jednu malou stopu nějaké radosti, či snad štěstí. Najednou byla bezvýrazná a tak prázdná, že se v ní nedalo nic vyčíst. Možná jen jedno. Bolest a smutek. Smutek, který během několika posledních hodin stihl zaplnit Billovo srdíčko a který se teď odrážel v očích černovlasého chlapce, který se znova zadíval do prázdného místa před sebou.
Neměl teď na jídlo ani na nic jiného ani pomyšlení. Všechny jeho myšlenky se stáčely k jedné jediné osůbce, kterou ze své mysli nedovedl vytlačit ničím. Nikdo a nic nebylo tak silné, aby jej od ní odtrhlo. Ani jeho starostlivá maminka, ani pocit hladu, který zasáhl jeho prázdné bříško včera v noci a ani únava z probdělé noci, která na něj dolehla dnes ráno. Ani jedno z toho však teď Bill nevnímal. Nevnímal tichý hlas své maminky, který se jej snažil uchlácholit, nevnímal hladové kručení svého bříška, které se v něm ozývalo a nevnímal ani skutečnost, že celou dnešní noc strávil tichounkým plakáním do polštáře. A jak by to také mohl vnímat? Jak by mohl vnímat tak obyčejné věci, když se svou duší i myslí teď upíral ke své lásce? To jí patřily všechny jeho myšlenky, to díky ní Bill v noci nezamhouřil oka a díky ní teď odmítal vzít do úst jediné malé sousto. Tiše, téměř neznatelně se nadechl a ani si neuvědomil, že teď sluníčko hladí svými hřejivými dlaněmi jeho tvář a stírá z ní vlhké cestičky od slz, které vyrazily z jeho, už tak dost, uplakaných oček ve chvíli, kdy se mu v mysli vybavila vzpomínka na Toma. Na svou lásku, na svého milého, kterého Bill miloval víc, než svůj život a kvůli kterému teď z posledních sil zadržoval svůj pláč, který od včerejšího rána nestačil ani pořádně utichnout.
Přerývaně se nadechl, v tom však ucítil na své dlani lehký dotyk těch hřejivých dlaní, které jej jako malého zahřívaly svým teplem a dodávaly mu tak jistotu a naději. Ann pomalu zavrtěla hlavou a jemně vzala Billovu chladnou ručku do té své, aby ji mohla stisknout, dívajíc se na Billovu sklopenou hlavinku.
„Ale, Billi, od včerejška jsi nic nejedl,“ namítla tiše, i když přesně očekávala Billovu odpověď. Podvědomě cítila, že v této těžké situaci nemá Bill na jídlo ani pomyšlení, zároveň však také věděla, že nejíst vůbec, také není vhodným řešením. Už tak byl její synek dost hubený a bůhví, co by se mohlo stát, kdyby přestal jíst. Nadějně k němu pozvedla oči, když jí však odpovědí bylo už několikáté zavrtění hlavou, znova si smutně povzdychla. Bill k ní pozvedl svůj pohled, plný slz a nato nesouhlasně mrkl na hrnec s polévkou.
„Ne, maminko, já nemám hlad,“ odpověděl tiše a znova svěsil hlavinku mezi útlá ramínka. Cítil, jak jej maminčiny dlaně láskyplně hladí po ručce a snaží se z ní svým teplem dostat ten ledový chlad, který však teď už vůbec necítil.
Necítil a nevnímal nic kolem, jeho pozornost nedovedlo upoutat nic. Najednou mu všechno přišlo tolik bezvýznamné a prázdné, tolik obyčejné a bezcenné. V tuto chvíli měl pocit, že se nedovede radovat z ničeho, z ničeho kolem sebe. Ani z rozzářeného sluníčka, které tolik miloval, ani z malých cvrlikajících ptáčků, kteří pilně nacvičovali své melodie, ani z růží, jejichž omamná vůně se nesla ze zahrádky pootevřeným oknem až k nim do kuchyně. Najednou tu nebylo nic, co by mu mohlo udělat radost, všechno v jednom jediném okamžiku ztratilo své kouzlo. Kouzlo krásy, které Bill dokázal vnímat, avšak jen s jedinou osobou. S Tomem. Jen on mu ukázal, jak nádherný je svět kolem něj, jen on jej naučil vnímat jeho krásu a radovat se z každého malého motýlka, z každé malé kytičky, kterých bylo kolem nich snad tisíc. A teď, když tu nebylm, se i to kouzlo vytratilo kamsi do neznáma a Bill jen naprázdno upíral svůj pohled před sebe. Marně se jej snažil najít, marně po něm pátral a snažil se jej objevit, nebylo mu to však vůbec nic platné. Jakoby najednou odešel, odešel spolu s jeho láskou, bez které byl sice pár hodin, i to mu však připadalo jako celá věčnost. Bez něj bylo všechno černobílé, svět kolem něj, jindy krásný a plný radosti se měnil v prach a on nebyl nic. Nic bez své lásky. Nic bez Toma…
Tiše si povzdychl a stočil svůj pohled na malou klec na zemi. Dva králíčci, obvykle plní energie a skotačení jen tiše spočívali v měkké podestýlce a černými korálky přejížděli po mřížích svého obydlí. Bill se mírně pootočil a pozorně se na obě zvířátka zadíval. Bobinka jen smutně mrkala svými černými kuličkami a se svěšenými oušky jen marně krčila svůj růžový čumáček a snažila se zachytit známou vůni dlaní svého páníčka. Věděla však, že na něj čeká už příliš dlouho, příliš dlouho na to, aby na ni třeba jen zapomněl. Smutně zastříhala svýma chlupatýma ouškama a Bobík se ji jen marně pokoušel utěšit a přenést se přes svůj vlastní smutek. Jakoby i ta němá tvář tušila, že je něco v nepořádku, jakoby i ona pocítila stesk a podivnou atmosféru, plnou strachu a nejistoty, která rázem ovládla celý dům. Jakoby i ona věděla, že tyto dny jsou těmi nejhoršími v jejím životě…
Ann jen sotva neznatelně pokývala hlavou a otočila se na hodiny, které už ukazovaly něco málo po poledni. Zhluboka se nadechla a nato se pootočila zpět k jejich prázdným talířům, neustále prsty přejíždějíc po Billově dlani. Ani ona teď neměla hlad ani chuť k jídlu, které vábivě vonělo z pootevřených mís. Cítila se hodně nervózně a také se i trochu bála. Bála skutečnosti, kterou se s Billem za chvíli dozví. Podvědomě cítila, že je nečekají žádné dobré zprávy o Tomově zdravotním stavu, zároveň se však také snažila tyto myšlenky vyhnat z hlavy. Třeba na tom Tom opravdu nebude tak zle, jak si myslí. Od včerejška se toho mohlo hodně změnit a pokud Toma prohlédli opravdoví odborníci, konečně budou vědět, co s Tomem doopravdy je. A je přeci i možné, že výsledky nemusí být jen špatné, ale i pozitivní…
V duchu uklidňovala sama sebe a když její zrak už podruhé padl na hodiny, ukazující už něco málo před jednou, jemně stiskla Billovu ručku.
„Měli bychom už jet, Billi. Ten pan doktor říkal, že na nás bude čekat s výsledky všech těch vyšetření a s testy, kterými Tom včera prošel. Je čas,“ šeptla a hlavou pokývala k hodinám, jejichž tikot se sotva slyšitelně linul k jejich uším. Bill sebou jen mírně trhl a souhlasně pokýval hlavinkou, když však chtěla Ann vstát, jemně ji zadržel. Vzhlédl k její překvapené tváři a cítil, jak se mu do očí derou nové slzy.
„Když… když j-já se moc bojím, maminko. B-bojím se, co… co nám řeknou. Bojím se o Tomiho. Co když…“ nedořekl, protože ucítil teplo maminčiny náruče a její konejšivý hlas u svého ouška. Ann jej láskyplně políbila do vlásků a pohladila jeho uplakanou tvářičku, snažíc se zadržet své vlastní slzy.
„Ššš, zlatíčko, ššš, neboj se. Budu tam s tebou celou dobu, nemusíš se bát. Všechno bude dobré, synáčku, neplakej. Tom bude určitě v pořádku a zdravý, uvidíš. Jenom nesmíme ztrácet naději, Billi,“ dodala tiše a ucítila, jak ji Bill objal ještě pevněji a pohladil ji po vlasech.
„Děkuji,“ špitl vděčně a nato se od maminky odtáhl, aby se mohl jít převléci. Kdyby jen z poloviny tušil, co jej v následujících chvilkách čeká…
Dlouhou nemocniční chodbou se nesly tiché krůčky a sotva slyšitelné našlapování dvou párů nohou, které pomalu směřovaly k už známým dveřím. Bill se zhluboka nadechl a koutkem oka zabloudil k Ann, jdoucí vedle něj. Ani jeden z nich celou cestu nepromluvil ani slůvko, dokonce ani teď, když stáli před bílými dveřmi, za kterými se teď mohlo odehrávat bůhvíco. Oba podvědomě cítili a věděli, že právě teď nastala ta pravá chvilka, okamžik pravdy, kdy se oba dozví nové informace. Ani jeden z nich si však netroufal říci, jaké budou, zda-li dobré nebo špatné, ba co víc – ani jeden neměl tu odvahu na ně vůbec pomyslet. Jejich pravá podstata jim však byla oběma jasná, oba věděli, co je v sázce a o co jde. Buď je Tom zdravý, bez jakýchkoli větších zranění a následků, nebo…
Bill zatřepal hlavinkou, aby z ní vyhnal tyto dotěrné myšlenky, které mu nedaly na chvilku pokoje a pomalu stočil pohled na maminku vedle sebe. Právě teď se ocitli tváří v tvář bílým dveřím a pravdě, kterou budou muset přijmout za každých okolností. Tu dobrou… i tu špatnou.
Ann se naposled nadechla a oplatila Billovi svůj pohled, vyzývajíc jej tak k prvnímu kroku. A Bill pochopil. Věděl, co jej teď čeká a co teď musí udělat. Nechtěl už to déle odkládat, ne teď, když jej od pravdy dělilo jen několik minut. Přerývaně se nadechl a odhodlaně svým prstem zaklepal na dřevěné dveře, snažíc se tak nevnímat prudký tlukot svého srdce. Bilo jako na poplach a Bill jen v duchu počítal další a další vteřiny.
Přišlo mu to jako celá věčnost, než se bílá klika mírně pohnula a cvakla, poodhalujíc tak postavu doktora, který zvědavě nakoukl před dveře. Tázavě se podíval na černovlasého chlapce a jeho maminku, když jej však oba pozdravili, chápavě pokýval hlavou, v duchu si vybavujíc jejich včerejší rozhovor. Po chvilince přemýšlení jim opravdu odpověděl svým úsměvem a pokýval hlavou.
„Dobrý den, vy jste tu určitě kvůli panu Kaulitzovi, nemýlím se?“ usmál se, oddalujíc tak tu těžkou chvilku. Ještě se však nestihl ani nadechnout a Bill mu bleskově skočil do řeči.
„Co je s Tomem? Je zdravý? Jak na tom je? Můžu ho vidět?“ nedočkavě chrlil jednu otázku za druhou, když však spatřil výraz v doktorově tváři, malinko se zarazil. Tenhle výraz se mu vůbec nelíbil a neznačil mu nic dobrého. Úsměv z jeho tváře vymizel a doktor mírně sklopil hlavu.
„Bude lepší, když vám to řeknu vevnitř,“ odpověděl, nevšímajíc si tak Billových otázek, které však dobře slyšel. Slyšel tu naději a očekávání v jeho hlase a o to víc jej mrzelo to, co mu teď musí sdělit. I přes třicet let této práce se nikdy nemohl naučit a ani se nenaučil jen tak bezcitně sdělovat lidem zdravotní stavy jejich blízkých, zvlášť když nebyly dobré. Pokaždé mu bylo toho člověka a lidí, doufajících kolem něj moc líto a tenhle dredatý chlapec nebyl výjimkou.
Posunkem ruky vybídl oba dovnitř a nato za nimi tiše zavřel, přecházejíc ke svému psacímu stolu a k papírům, jejihž text na nich napsaný teď hrál v této situaci největší roli.
„Copak je Tomovi?“ Bill neodbytně znova zopakoval svou otázku a on ani Ann nic nedbali lékařových posunků, ať se posadí. Chtěli znát pravdu hned teď. Lékař si pomalu sundal brýle z nosu a zadíval se do papírů, ujišťujíc se o jejich správnosti.
„Tak tedy,“ začal opatrně a zhluboka se nadechl ,“Tom je stále v bezvědomí, tedy spíš v určitém odpočinkovém spánku, abych pravdu řekl. Včera a dnes ráno jej však vyšetřilo pár špičkových lékařů. Jeho zdravotní stav je vcelku dobrý. Vnitřní orgány neutrpěly žádná zranění a co se týče zevnějšku – viděli jste včera sami. Pár ran, modřin a pohmožděnin se brzy zahojí. Snad to bude dobré,“ dokončil stručně a rychle vyhledal svým pohledem okno a výhled za ním, aby se nemusel dívat do dvou párů očí, které se teď na něj upíraly. Bylo mu toho pohledného dredatého chlapce tolik líto a co teprve těch dvou, kteří tu byli kvůli němu. Byl mladý, až příliš mladý na to, aby…
Z jeho přemýšlení jej však vytrhnul tichý, prosebný hlásek někde nad jeho hlavou a doktor zvědavě vzhlédl. Pohled dvou mandlových očí, které se teď upíraly do těch jeho mu signalizoval jen jedno jediné – že právě prohrál. Nedokázal dlouho skrývat pravdu a už vůbec ne teď, když se na něj dívaly dvě čokoládové oči a tichý hlásek několika vyslovenými slůvky protrhl ticho v celé ordinaci. Bill pomalu zavrtěl hlavinkou a zadíval se na doktora před sebou. Přišlo mu to všechno až moc zvláštní na to, aby to byla pravda. Znova zavrtěl hlavou a zhluboka se nadechl.
„Pane doktore, j-já… já jsem včera Toma viděl a… teď Vám vidím na očích, že mi něco tajíte. Řekněte mi, prosím, pravdu,“ zašeptal prosebně, stále nehybně stojíc na jednom místě. Do doktora jakoby udeřil blesk. Nedokázal skrývat skutečnost, že jim neřekl všechno. Tiše vydechl a semknul víčka. Věděl, že už nemá na vybranou. Musí jim říct pravdu hned teď. Dřív, či později by se ji stejně dozvěděli. Odložil své brýle na stůl a vzhlédl k černovlasému chlapci a jeho mamince, připravujíc se tak na okamžik pravdy.
„Tom je v pořádku, ale je tu jedna věc, která nám všem dělá starosti. Ten chlapec jej musel napadnout něčím velice ostrým, protože hlavně v oblasti hlavy jsou znát četné a velké rány, které by mohly mít následky,“ odmlčel se a sklopil pohled, sbírajíc sílu na to nejdůležitější. Billovo tělo celé strnulo a Bill jen stál a nehybně upíral oči na doktora, stejně jako Ann. Něco jí tu nehrálo a ona chtěla konečně vědět, co Tomovi je. Rychle se probrala z chvilkového bezvědomí a tázavě zamrkala.
„Co to znamená?“ zašeptala svou otázku, avšak díky odpovědi, které se jí dostalo by si za ni nejraději nafackovala. Celé její tělo ztuhlo jako solný sloup a ona nebyla schopna jediného pohybu, nádechu, či reakce.
Ani ona, ani Bill, jehož srdce se zastavilo a on se jen rezignovaně snažil vstřebat novou informaci, fakt, kterého se mu vzápětí dostalo. Tohle nečekal. Nebylo to zlé, ani špatné. Bylo to daleko horší, strašnější a děsivější, než jak to očekával a jak tomu bylo v jeho nejhrůznějších představách. Byly nic v porovnání s pravdou, která vyšla ven najevo rychlostí blesku a díky které teď Billovi před očima zmizel celý svět. Kolena se mu podlomila a jeho tělo se bezvládně svezlo na podlahu, když se k jeho uším dolinula lékařova věta, jejíž význam teď Billa zasáhl jako blesk z čistého nebe.
„Při těch prudkých úderech a ranách, které utrpěl bylo poškozeno zrakové centrum v mozku. Je ze sedmdesáti procent možné, že přijde o zrak.“
autor: Rachel
betaread: Sajü
já to tušila;(
ať to není pravda..:(..musí být v pořádku:(
Rachel ty mě zabiješ jednou,fakt:(.XD
To se nemůže stát že ne?? 🙁
no super! Ty jim chudákům dáváš ale zabrat!
A kruci.. tohle nevypadá Rachel moc dobře. Přijít o zrak věřím, že není opravdu příjemné. Je to.. strašlivé. Sama mám brýle a už i to mi vadí, protože když je ode mě něco daleko, nevidím nic…. ale přijít o zrak. To se s brýlemi nedá ani srovnávat.. o bože….
Jaksi mi z toho prostě došly slova :'-(
Šalalalalalalalalalalalalalalalalalalalalalalalalalalalalalalalalalalalalalááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá:-D Poslední věta je nádherná!!!!:-D Se mi zase něco povedlo, kurnik xD♥♥♥♥
Hm, paráda! xD Takže je to zase tak bombově useknutý, že jestli se dočkám dalšího dílu, tak to bude vážně rekord… ^^ Nikdy nechápu, jak mi ty řádky můžou tak rychle ubývat. Když se na ně podívám – tak je jich strašně hodně. Ale pak už mi jich přijde jenom pár… x(( A aby jsi ty díly psala delší, do toho ti nechci kecat, páč už jsou takhle dost dlouhý, jenom jedno individuum (alias moje ctěná osobnost xD) není pořád spokojený… xD
Jinak – tvoje změna z andílka na ďábla se mi setsakramentsky líbí… x))
hmmm… co na to říct… Esmeraldaaaaa… *notuje si v duchu melodii z té telenovely*
ale neboj Billí… Esmeralda na konci taky znovu viděla, a Rachel není tak krutá, aby v tom Toma nechala, a pokud jo, tak jsou horší věci, taky si nic nemusel pamatovat… ještě dopadl dobře, hošík jeden 🙂
Áďo!!!! Kvůli tobě mám teď zaprskanej monitor cereáliema:-D Prej Esmeralda xD Kápla jsi na to dobře, ovšem Esmeralda na konci viděla, ale potom zase oslepl ten její Chujó, nebo Chosé, nebo jak se jmenoval…. Chosé k noze xD
To nic, zase jsem si jenom vzpomněla na kámošku s tím Chosém… Ale jo, byl to Chosé. Chosé Armando, ne???:-D Vida, jak si dobře pamatuju můj nejoblíbenější seriál v šesti letech:-D
Jinak díky za komenty, doufám, že se vám to pořád líbí a že jsem vás alespoň částečně napnula a že se těšíte na další díl. Komenty od vás jsou ty nejkrásnější a vždycky mě moc potěší:-D Mám vás moc ráda:-D♥
Ja věděla že budé huř.Doufám že to dobře skončí.