Hope 10.

autor: B-kay

Najednou jsem před ním stál nahý. Ještě nikdy se ve mě nebouřilo tolik pocitů, jako právě v tu chvíli. Chtěl jsem od něj utéct… Utéct před tím vším, co mi způsoboval jediný pohled jeho očí. Nechtěl jsem to cítit! Všechno jsem si to zakazoval. Já na něj přeci neměl právo. Nedokázal jsem si představit, že by musel žít v takovém strachu a nejistotě jako já. Nebyl připravený na můj svět. Stejně jako já, na ten jeho. Dělilo nás od sebe příliš mnoho.

Přesto, jako by nás to k sobě pořád víc a víc přitahovalo. I přes to všechno, co mi bránilo zůstat s ním, jsem tak musel udělat. Myšlenka na to, že bych o něj přišel, že bych jej nelítostně opustil, mi rvala srdce na tisíce kousků. Bylo to tak těžký.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Jak jsem měl vlastně zareagovat? Jedna možnost byla ta, že bych jej od sebe odstrčil, vzal bych si zpátky ten ručník a šel bych se obléknout. Jenomže ta druhá, byla až příliš krásná…

Bill se na mé tělo ani jednou nezadíval. Jeho pohled patřil jenom mým očím, do kterých se upřeně díval. Nic neříkal, nijak se nehýbal, jenom se na mě díval. Frekvence jeho dýchání byla najednou zvláštně naléhavá, stejně jako ta moje. Byl tak nádherný…

Vlasy mu spadaly do tváře, rty měl pootevřené a pohled nanejvýš matoucí. Sám jsem se přistihl myslet na to, jak moc toužím po tom, aby mě políbil. Nesnažil jsem se jakkoli zakrývat. V tu chvíli bych byl schopen udělat cokoliv.

Když se ke mě nesměle naklonil, nebránil jsem se. Dokonce já sám jsem vzal do dlaní jeho tvář a přiblížil jsem si ji k sobě na minimální vzdálenost. Kdybych promluvil, naše rty by se otíraly, tak byl blízko.

„Proč nemluvíš?“ zašeptal jsem proti jeho rtům.

„Nechci mluvit,“ odpověděl stejným tónem a krátce se k mým rtům přitiskl.

„Přišel sis přeci promluvit,“ lehce jsem se otíral o jeho spodní ret. Bill pootevřenými ústy neklidně dýchal. Bylo na něm vidět, jak moc se snaží nesklouznout pohledem dolů.

„Úplně jsem na to zapomněl,“ nesměle se ke mě naklonil a své rty přitiskl na pulzující tepnu na mém krku.

„Bille,“ snažil jsem se jej od sebe odsunout, ale bylo to mnohem těžší, než jsem očekával. Má vlastní touha mi nedovolovala říct ne. Když se prolíbal až k mým rtům, téměř automaticky jsem jej vpustil dovnitř. Nepřemýšlel jsem. Rozvážné uvažování a bezpečný odstup byla slova, kterým jsem najednou nerozuměl…

Líbali jsme se jako o život. Hladovými polibky jsme se v některých okamžicích málem udusili. Bylo to silnější než my dva. Nemělo smysl vůči tomu bojovat. Alespoň pro tuhle chvíli jsem zapomněl na to, jak silná překážka dělí naše světy a naplno jsem se vnořil do úplně jiného světa. Světa, ve kterém jsme byli jenom my dva a nikdo jiný už do něj nesměl vstoupit…

Překvapeně jsem zamrkal, jakmile Billovy rty na krátký okamžik zmizely. Sklonil tvář a poprvé se na mě podíval. Svou tvář téměř vzápětí přitiskl k mé hrudi a tiše zasténal. „Panebože,“ zavzdychal a po několika vteřinách se na mě opět podíval. „J-já… musím už jít,“ mluvil rychle, hlas se mu zvláštně chvěl a on sám se neklidně třásl. Prudce se ke mě sklonil a ještě jednou mě dlouze políbil. „Dobrou noc,“ bezmocně se otřel o mé rty a rychle vyběhl z pokoje…

(Bill)

Mé naléhavé kroky skončily až v koupelně. Než jsem se do ní dostal, téměř jsem běžel. Přes všechny slzy, jež se hromadily v mých očích, jsem ani pořádně neviděl. Byl jsem zoufalý. Bezmocně jsem ze sebe strhal všechno oblečení a vlezl jsem si pod proud horké vody. Nedokázal jsem zklidnit svůj dech ani vzrušení, které bylo více než viditelné. Přišel jsem si tak špatný… tak zvrácený, když jsem se uspokojoval při myšlence na kluka. Na tak krásného kluka… Místo svých dlaní jsem si dokázal bez problémů představit ty jeho. Jeho nesmělé doteky, tolik nejisté a roztřesené. Jakmile bylo po všem, svezl jsem se podél chladné zdi k zemi, kde jsem na sebe nechal dopadat kapky vody. Stékala mi po tváři, ničila černé stíny na mých víčkách a nelítostně skrývala slzy, které mi po tváři stékaly.

Co jsem to udělal? Vůbec jsem v tu chvíli nedokázal přemýšlet. Tak moc jsem po něm toužil.

Pohled na jeho tělo bylo to poslední, co jsem unesl. Bylo to tak jiné, než pohled na Sářino tělo. On byl jiný… Ji jsem měl opravdu rád, ale to, co cítím k Tomovi, je přímo živočišní touha, které se nedokážu bránit.

S každým dnem to šílenství sílí. Každou hodinou, minutou, dokonce vteřinou, mě to k němu přitahuje pořád víc a víc. Už nedokážu myslet na nic jiného. Trápí mě to, ta nejistota mě doslova ničí. Když mě líbá, celý svět se se mnou točí. Co by bylo teprve, kdyby se mě skutečně dotknul? Nepochyboval jsem, že je vášnivý kluk. Vášnivý, zároveň nejistý a nesmělý. To byla ta nejnebezpečnější kombinace ze všech.

Zmateně jsem hleděl kolem sebe. Neměl jsem sílu ani vstát, dokonce jsem se nedokázal ani pohnout. Myšlenky mi vířily v hlavě neskutečnou rychlostí.

Mohl jsem se z toho všeho zbláznit.

„Už dost,“ zakazoval jsem si na něj myslet. Snažil jsem se myslet na cokoliv jiného. Na Sáru, na mamku… Až tehdy jsem si vzpomněl, že jsem ji vlastně zapomněl zavolat. To byl jediný důvod, díky kterému jsem našel sílu vstát a umýt se. Rychle jsem se oblékl, vzal jsem do rukou mobil, vytočil známé číslo a dosedl jsem na postel…

Ulice jsou prázdné, otáčím se
Noc mě ztratila
Studený vítr
Svět tuhne
Slunce je zmrzlé
Tvůj obraz je v bezpečí, nosím ho v sobě
Přes 1000 moří, zpátky k tobě
zpátky k nám
Nesmíme ztratit naši důvěru
Věř mi…

Někde je to místo,
které jen my dva známe
Všechno běželo jinak, než jsme si mysleli
Tep v žilách je příliš slabý
Ale nějak nás prorve
srdce skrz noc
Věř mi…

Nech se tápat ve mně
Já se nechám tápat v tobě
1000 moří daleko…