autor: B-kay
Hovor jsem však téměř vzápětí ukončil. Jak bych s ní mohl mluvit? Chyběla mi, to ano, ale souvisle bych s ní nedokázal mluvit. Kdyby jen tušila, co všechno se teď ve mně odehrávalo. Třásl jsem se touhou a zvláštní potřebou být s ním. Za přivřenými víčky jsem pořád viděl jeho tvář. Jeho vůně mi byla mnohem známější než ta moje. Nic tak přitažlivého, jako jeho tělo, jsem dosud neviděl. Sára byla moc hezká, ale s Tomem bych ji srovnávat nemohl. On byl
přeci kluk. Strašně krásnej kluk, kterej mi popletl hlavu.
přeci kluk. Strašně krásnej kluk, kterej mi popletl hlavu.
Ze začátku jsem si nalhával, že mě to po chvilce přejde. Že je to všechno jenom důsledek jakéhosi nedostatku intimního kontaktu. Snažil jsem se téhle teorii věřit, ale dnes jsem zjistil, že je to zcela zbytečné…
Překvapeně jsem zvedl hlavu ke dveřím, odkud se ozývaly tiché kroky. „To ne,“ zašeptal jsem bezmocně a vyděšeně jsem naslouchal, jak se jejich intenzita pomalu ztrácí. Šel pryč…a jenom kvůli mně. Mělo smysl zastavit jej? Hned ze začátku mě před sebou přeci varoval. Nechtěl se mnou zůstat. Nikdy mi nic nesliboval a já neměl jediný důvod, myslet si něco jiného. Přesto jsem však v hloubi duše doufal, že mě má rád. Že mě má rád natolik, aby ode mě neutekl.
Věděl jsem, jak moc se jeho život liší od toho mého. Byl úplně jiný, než jsem byl já, ale právě to mě na něm přitahovalo. Byl nesmělý a nedůvěřivý. Já však mohl poznat i jeho druhou stránku. Cítil jsem jeho dychtivost. Když mě líbal, dělal to hladově. Roztouženě… to přeci nemohla být pouhá náhoda.
Zhluboka jsem se nadechl a vylezl jsem z postele. Několika tichými kroky jsem popošel ke dveřím a vyběhl jsem do ztmavlé chodby. Srdce mi bušilo tak prudce, že mě jeho silný tlukot začínal děsit. Vlastně mě děsilo úplně všechno. Mé chování, mé myšlenky… všechno bylo úplně jiné než předtím, a já si nebyl jist, zdali by to tak mělo být.
Jak jsem kráčel prázdnou chodbou, byl jsem si jist, že to bylo naposled, co jsem jej viděl. Opravdu jsem čekal, že už jej nikdy neuvidím, akorát jsem nemohl věřit tomu, že by se se mnou ani nerozloučil. On přeci takový nebyl. Každý můj další krok byl bezmocnější, než ten předešlý. V očích mě tlačily slzy a já už neměl sílu jít dál. Nechtěl jsem opět cítit tu prázdnotu. Nemohl mi přeci jenom tak odejít…
Nenašel jsem ho. Nebyl ani v obýváku, ani v kuchyni. Jeho mikina i boty byly pryč. Odešel…
Nešťastně jsem svěsil hlavu a snažil jsem se smířit s myšlenkou, že to tak prostě mělo být. Po tváři mi tiše stékaly trpké slzy, které nedokázaly ani zdaleka vyjádřit bolest, kterou jsem cítil. Všechno to bolelo mnohem víc, protože se se mnou ani nerozloučil…
Má ruka dopadla na chladnou kliku a já vyšel ven ze dveří. Očima, ve kterých jakoby náhle vyhasl všechen život, jsem se zadíval na deštivou oblohu a naslouchal jsem pouze drobným kapkám, které pomalu dopadaly na mé zdrcené tělo. Zůstal jsem tak několik minut, dokud mě mokré oblečení nezačalo studit. Byla mi zima, třásl jsem se, přesto jsem se nedokázal vrátit zpátky dovnitř.
Šel bych s ním. Raději bych se toulal po ulicích s ním, než bych měl znovu začít žít bez něj. On byl mým posledním zázrakem…jedinou nadějí, že dokážu zapomenout na všechno, co mě trápilo. A tu naděj jsem nechal utéct. Nedokázal jsem ji využít, a proto jsem opět zůstal sám.
„Bille?“ polekaně jsem se otočil. Stál asi tak dva metry ode mě. Stejně mokrý, stejně uplakaný a zoufalý. Díval se mi upřeně do očí, ale nepřibližoval se. Čekal jsem, dokud nepromluví. Byl jsem ze všeho natolik zmatený, že bych nic rozumného ani říct nedokázal. Proto jsem raději čekal.
„Já…chtěl jsem odejít. Chtěl jsem se ti vytratit ze života stejně rychle, jako jsem se do něj vetřel,“ musel mluvit hlasitěji, protože bych jej přes divoký déšť, nemohl slyšet. „Chtěl jsem od tebe prostě utéct… bez rozloučení, bez poděkování, ale,“ na chvilku přestal mluvit a popošel ke mně blíž. Byl bezmocný. Nevěděl, co se to s ním děje. V hlavě mu vířilo stejné množství otázek jako mně. Cítil jsem to, protože jsem mu to dokázal přečíst z očí.
„Nedokázal jsem to udělat,“ vzlykl a poraženě svěsil ramena. V tomhle boji jsme oba prohráli. Bojovat proti něčemu, co je předem neporazitelné, přece nemá smysl.
„Ani jsem nechtěl,“ byl tak krásný. Pomalu jsem začínal milovat jeho dětsky nevinné oči. Jeho vzácný úsměv a hluboké polibky. Najednou mi bylo úplně jedno, že chtěl odejít. Zůstal a nic jiného pro mě nebylo důležité.
„Šel bych za tebou,“ přiznal jsem nesměle. Tom se na mě dlouze zadíval, přímo naléhavou rychlostí zkrátil mezeru mezi námi, přitáhl si mě k sobě a hluboce mě políbil. Tohle bylo úplně poprvé, co něco takového udělal on sám. Vzápětí se ode mě znovu odtáhl a spojil své čelo s tím mým.
„Třeseš se zimou,“ zašeptal a krátkýma pusinkama pokrýval celé mé tváře.
„To není jenom zimou,“ můj pohled sklouzl k jeho rtům. Musel jsem se jich dotknout. Teď to však nebylo konečky prstů. Dotýkal jsem se jeho rtů těmi svými, pomalounku jsem obkresloval jejich obrys a snažil jsem si zapamatovat, jak nádherně chutnají.
„Už to nevydržím,“ zasténal a překvapivou rychlostí mě popadl za ruku. Rozběhli jsme se zpátky ke dveřím a dál už jsem se nechal vézt jenom jím. Pořád pevně držel mou ruku, jakoby se snad bál, že mu uteču. Cestu k pokoji, ve kterém přespával, už znal celkem dobře. Posledních pár metrů jsme přímo utíkali.
Jakmile jsme se oba ocitli v jeho pokoji, zavřel za námi. I když doma kromě nás nikdo jiný nebyl. Nic víc však nestihl udělat. Natlačil jsem jej na dveře vší silou a svými polibky jsem mu nedovoloval dýchat. Poslepu jsem z něj svlékal mokré triko. Nemohl jsem se dočkat chvíle, která měla následovat. Bylo mi úplně jedno, co se stane. Chtěl jsem být s ním… toužil jsem po něm a dokázal bych pro něj udělat cokoliv…
Pomalu ve mě něco chladne
Jak dlouho tady oba ještě můžeme být
Zůstaň tady
Chtějí si mě vzít stíny
A když půjdeme
Tak půjdeme jedině ve dvou
Jsi všechno, co jsem
A všechno, co proudí mými žilami
Vždy se budeme podporovat
Jedno, kam pojedeme
Jedno, jak hluboko
Nechci tu být sám
Nech nás společně do noci
Někdy přijde čas
Nech nás společně do noci…
autor: B-kay
betaread: Janule
to je tak dokonalý! to je tak nádherné, jak se milují, ách…já nemám nějak slov…prostě dokonalé!
to je něco tak úžasnýho…..jeden nejmenovaný by řekl: To je ale žrádlo!
O bože, úžasný toto díl! Dousfala jsem v to, že se to takhle vyvrbí…
Ještě abys jej nechal odejít, Bille… Ano, takhle se mi to líbí :))) A polibky v dešti, prostě krása 🙂
Nádhera…ta povídka je zajímavá…doufám, že to dobře skončí!