autor: Rachel
Billovo srdíčko, až doteď klidně tlukoucí v jeho hrudi, se rozbušilo jako o závod a Bill ztuhnul jako solný sloup. Překvapením otevřel své uplakané oči dokořán a jen nevěřícně naslouchal těm pěti písmenům, poskládaným do jednoho jediného slůvka, které se teď odráželo v jeho zmatené hlavince a Bill si přál jen jediné. Aby jej mohl slyšet znova. Znova tak, jak se jen před několika vteřinami dolinulo k jeho uším a způsobilo mu tak prudké bušení srdíčka a překvapený výraz ve tváři. Bylo vysloveno tak krásně, tak něžně a znělo tak neopakovatelně, až se Billovi, sedícímu na malé židličce se sklopenou hlavinkou zatajil dech a on si jej jen znova a znova opakoval.
Ani nevnímal, že proud slz, stékajících po jeho tváři, se teď jako mávnutím kouzelného proutku zastavil. Vnímal jen to jediné slůvko, vysloveno s takovou láskou a něhou, až Billovi přeběhl mráz po zádech a jeho hubené tělíčko najednou jakoby strnulo. Strnulo v jednom jediném pohybu a Bill jen rezignovaně naslouchal tomu tichému špitnutí, které se ztichlým nemocničním pokojem rozneslo jako ozvěna. Jako nádherná ozvěna, jako rajská hudba pro Billovy uši, které ji tak dlouho neslyšely. Bylo to sice jen pár dní, co ji nezaslechly, pro Billa to však bylo jako celá věčnost. Věčnost od doby, kdy ten nádherný medový hlas slyšel naposledy, kdy mu naposledy špital do ouška vyznání lásky, kdy jej naposled uspával a hýčkal sladkými slůvky, plnými něhy. Za tu dlouhou dobu se však vůbec nezměnil. Byl stále stejný, stále tak krásně tajemný a zněl tolik láskyplně a něžně, až se do Billových očí opět vedraly slzy, neodbytně si razíc cestičku po jeho už tak dost uplakané tváři. Volně stékaly po jeho lících a nutily tak Billa přivírat oči nad návalem těch nových, které ulpívaly na stále nehybné ruce, kterou teď Bill svíral v té své, v duchu si stále opakujíc to jedno slůvko, vyslovené hlasem, který mu způsobil husí kůži. Byl to on a černovlasý chlapec jej poznal hned v první vteřině, co jej po tolika dnech zaslechl.
Nemohl tomu uvěřit. Jakoby se v něm všechno probudilo, veškeré jeho naděje, které v sobě měl v jedné vteřině nabraly na intenzitě a stačily vzrůst v jeho mysli rychleji, než cokoli na světě. V posledních několika dnech se je stále snažil obnovovat a hledat ty nové, rázem se tu však objevily jako blesk z čistého nebe a zaplnily mysl černovlasého chlapce, který však jen nechápavě zavrtěl hlavou, stále klopíc svůj pohled k zemi. Ne, to nemůže být pravda. Nemůže, určitě se mi jen něco zdálo. Bylo by to až příliš krásné na to, aby…
Bill pevně semknul víčka a jemně se svým čelem otřel o Tomovu ruku, tiše vzdychajíc. Tolik si teď přál, aby to tichounké špitnutí, které si v duchu neustále opakoval byla pravda, aby se slůvko, tolik krásné a láskyplné znova dolinulo k jeho uším a aby něžný hlas, tolik medový a tajemný byl skutečností, opravdovou skutečností a ne jen výplodem jeho fantazie. Výplodem, nad kterým teď Bill jen zavrtěl střapatou a zmatenou hlavinkou a z jeho očí se vyronily další slzy smutku a zklamání. Věděl, že to byl jen přelud, přesto však tak krásný, až se Billovi zatajil dech a on se jen na malý, malinký okamžik zasnil, jak nádherné by to bylo, kdyby teď opravdu zaslechl hlas svého milého, který mu tolik chyběl. Bylo by to to nejšťastnější, co by mohl ve svém životě prožít a ne jen o tom teď snít. O to horší byl návrat do tvrdé, kruté a zlé reality, která Billa vytrhla z jeho zasněných myšlenek a donutila jej tak tichounce vzlyknout nad nešťastným osudem své lásky, jejíž dlaň teď Bill tiskl v té své, opírajíc o ni své čelo. Cítil, jak jen nad tou myšlenkou smáčely horké slzy jeho tvář, proto ji jen znova skryl do jemné dlaně svého miláčka a tichounce se rozplakal.
Stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával. Něco, v co ještě před pár vteřinami doufal a o čem snil a v co rázem ztratil veškeré naděje. A možná právě proto, že jej před chvilinkou opustily a zanechaly jej tu na pospas zlému osudu, že po nich nezůstala ani stopa a že teď po uplakané tvářičce vzlykajícího černovlasého chlapce stékaly nové a nové slzy, ronící se z jeho přivřených víček, si Bill neuvědomil, že tu právě není sám. Sám, kdo nespí, sám, kdo tichounce dýchá a sám, kdo teď myslí na svou lásku. Nevěděl to, neměl ani nejmenší tušení, že právě teď, v tuto chvíli skončil jeho boj s osudem, který jej stál tolik sil, odhodlání, odvahy a hlavně lásky. Jeho jediná zbraň, kterou měl, přesto však sebral všechnu svou sílu a odhodlání, dávajíc tak do sázky to nejcennější, co měl. Své srdce. Srdce, které teď čekalo na ortel, který se teď blížil s každou další vteřinou víc a víc. Jak ale dopadne? Dobře… nebo špatně? To nevěděl a neuvědomoval si to ani sám Bill, jehož tichounké vzlyky se roznesly do každého kouta pokoje, vzápětí však byly přerušeny něčím, co se dolinulo k Billovým uším už podruhé během několika minut a tím definitivně ukončilo ten nejhorší boj, nejhorší dny, plné hrůzy a děsu v Billově životě.
„Billi,“ tichounké špitnutí se vylinulo ze slabě pootevřených úst a dolinulo se k uším černovlasého chlapce, kterému se na okamžik ztratil dech a Bill jen pootevřel očka, nevěříc svým vlastním uším. Opět tomu nemohl uvěřit. Nemohla to být pravda, to ne. Bylo by to až moc krásné a možná právě proto tomu Bill nechtěl věřit. Nechtěl se opět rozplakat smutkem a zklamáním, ale…
Zvědavost byla tentokrát mnohem silnější, než on. Opět Billa dostihla a přinutila jej jednat ne proti její vůli, ale proti jeho a Bill teď jen malinko zamrkal, přerývaně dýchajíc. Neustále si opakoval, že se mu to určitě jen zdálo a on sní, zároveň však nechtěl jen nechat zvědavost, aby jej znova a znova ponoukala. Byla silnější, mnohem silnější, než on a Bill už teď věděl, že jí nedokáže déle odolávat. Nedokáže a ani nechce. A právě proto se teď zhluboka nadechl a pomalounku, s bojácným výrazem ve své uplakané tvářičce pozvedl svou hlavinku.
Jeho oči se rozšířily a ústa se mírně pootevřela dokořán, ne však úlekem, ale něčím úplně jiným. Něčím mnohem, mnohem příjemnějším. Něčím, co právě způsobilo prudké bušení Billova srdíčka a jako na povel zastavilo jeho slzy, po kterých teď nebylo ani památky. Nezůstalo po nich vůbec nic, ba právě naopak. Vystřídal je malý, mile překvapený úsměv, který se teď usídlil na Billových rtech a rozzářil tak celou jeho tvářičku, ve které se však teď nezračil smutek, ani bolest, ale něco úplně jiného. Najednou celá ožila a rozzářila se tak krásně, jakoby vycházelo rozjasněné slunce po temné a zlé bouři, která trvala několik dlouhých dní. Teď však byla pryč, nebylo po ní ani památky a to bylo to, co učinilo Billovu, až doteď uplakanou a ztrápenou tvářičku najednou tak krásnou a rozzářenou. A jak by také ne? Billova očka se rozzářila jako dvě sluníčka a Bill stále ještě překvapeně zamrkal, avšak s tím nejzářivějším a nejšťastnějším úsměvem na rtech, jaký si kdo dokáže představit. A každý by určitě pochopil, že se není čemu divit. Vzhlížel do té, pro něj nejkrásnější a nejmilovanější tváře na světě, která se teď na něj mile usmívala a vyvolala tak na Billových rtech mírně překvapený úsměv, který značil, že je jeho majitel mírně vyvedený z míry. A Bill opravdu byl. Pusinka mu zůstala od toho prvního okamžiku, kdy se jeho očím naskytl ten nádherný pohled před sebou, malinko překvapením pootevřená a Bill teď jen očkama těkal po tváři svého miláčka, který se na něj stále usmíval, nevěříc svému pohledu. Bože můj! To snad… snad sním!
Billovy dlouhé řasy se malinko zamihotaly a Bill jen malinko pozvedl očka, v duchu si přejíc, aby se teď neprobudil. Aby to nebyl jen krásný sen, který se rozpustí jako mýdlová bublina a zůstanou po něm jen vzpomínky. Stačil však jeden jediný pohled, jedno jediné setkání Billových očí s těmi oříškovými a Bill cítil, že teď už to není jen sen. Je to krásná, skutečná realita, tentokrát mnohem pěknější a příjemnější, než ta předtím. Najednou zmizela jakoby mávnutím kouzelného proutku a byla vystřídána tou druhou, jinou, která signalizovala stále nejistému Billovi jen to jedno, jediné. Všechno skončilo. Skončily dny, plné strachu, nejistoty a hrůzy, skončil boj mezi ním a osudem a rozhodl tak definitivně o jeho vítězi. Vítězi, který teď seděl na židli a sotva nedýchajíc vzhlížel do tváře své lásky, uvědomujíc si až teprve teď tu skutečnost, ten fakt, ten ortel, který vynesl výsledek černovlasému chlapci, který se jej právě pokoušel vstřebat a uvědomit si jeho následky, se kterými vůbec nepočítal celé ty nekonečné dny, které byly těmi nejstrašlivějšími v jeho životě. On vyhrál!
„Tomi,“ Billova ústa, až doteď v němém pootevření se zformulovala do čtyř písmen, vyslovených tím nejtišším hláskem a Bill jen stále nevěřícně hleděl do nádherných čokoládových očí, které se však šťastně rozzářily, jakmile se k uším jejich majitele doneslo to krásné, něžné oslovení. Tom se mile pousmál a zadíval se do oček svého broučka, malinko nechápavě se rozhlížejíc kolem. Neměl tušení, ba ani ponětí, co tu vlastně dělá a kde to je. Pohledem se zaměřil na přístroje po své pravici a nato i na nemocniční postel, na které právě ležel. Nemusel přemýšlet dlouho, aby poznal, že je v nemocnici a leží na nějakém nemocničním pokoji. Stále však nechápal řadu skutečností a faktů a už jen při pohledu do tváře své lásky, na které se teď třpytily vlhké cestičky od slz neměl ani zdání, co se to teď vlastně děje. Pomalounku stočil pohled po své levici a když zaznamenal, že sluníčko za oknem už se blíží k západu, malinko nechápavě zamrkal a upřel své oříškové oči na Billa, který si jej stále prohlížel, zatímco se v jeho očkách zaleskly slzičky štěstí.
Stále tomu nemohl uvěřit. Vyhrál, on vyhrál! To, v co vůbec nedoufal se stalo skutečností a on teď sedí, dívá se na svou lásku, na svého Tomiho, kterého miluje víc, než svůj život a tiskne jeho dlaň v té své, konečně uvolněný a šťastný. Nic už teď nemůže být krásnější, než právě tenhle okamžik.
„Miláčku, proč už nespíš?“ Tomovy mandlové oči malinko zvědavě zamrkaly a znova se zadíval na Billa, jehož úsměv se rozšířil ještě víc. Jestli předtím o něčem pochyboval a něčemu nechtěl věřit, teď už si byl více, než jistý. Jistý tím, že to, v co tolik doufal a co mu připadalo už dávno ztracené se mu splnilo. Jeho oči se zaleskly slzičkami štěstí a Bill si jen ve své hlavince uvědomoval tu nejnádhernější skutečnost v jeho životě. Miláčku… Vidí mě, on mě vidí! Můj Tomi neoslepl. Není slepý a ani nic jiného. Vidí mě, krásně se na mě usmívá a oslovuje mě tím nejněžnějším oslovením na světě. To je tak… úžasné!
Billova ručka rychle pustila tu Tomovu a Bill vyskočil na své hubené nožky s tím nejzářivějším úsměvem na rtech. Nechtěl čekat už na nic. Rychlými krůčky odběhl ke dveřím a prudce je otevřel, vybíhajíc tak na ztichlou chodbu a ignorujíc Tomův nechápavý pohled, který za ním mírně zmatený dredáček vyslal. To však teď bylo Billovi úplně jedno. Ani se nenamáhal tišit své kroky, ba právě naopak. Rychle se rozběhl a pokračoval dál a dál, míříc tak k už známé ordinaci. Celými chodbami se nesl jeho zvonivý smích a Bill se ani nepokoušel jej zadržovat, či skrývat. Právě teď byl tou nejšťastnější osůbkou na světě, nic už pro něj nemohlo být krásnější, než to, že jeho princ je v pořádku, bez jakýchkoli následků, kterých se tolik obával. Jeho láska, jeho Tomi, kterého tolik miluje, vidí! Neoslepl, ale vidí, vidí jej, vidí sluníčko za oknem a svět kolem sebe, jeho krásu a všechno, všechno, co k němu patří. To je jako ten nejkrásnější sen v mém životě.
Bill se zhluboka nadechl a jedním jediným pohledem přelétl cedulku se jménem na dveřích, která mu značila, že je na místě. Ani se neobtěžoval zaklepat, takovéhle maličkosti pro něj v tuto chvíli nebyly vůbec důležité. Rychle sáhnul po klice a prudce za ni zatáhl, otvírajíc tak dveře do ordinace, kde právě doktor konzultoval s jeho maminkou Tomův zdravotní stav. Oba se zvědavě otočili po zvuku otevírajících se dveří a jejich pohledy se okamžitě stočily na Billa, který se jen z posledních sil opíral o rám dveří, prudce vydechujíc, přesto však se zářivým úsměvem na rtech. Udýchaně vzhlédl, jakmile však na sobě zaznamenal dva tázavé pohledy, jeho tvář opět rozjasnil úsměv a Bill se jen zhluboka nadechl, připravujíc se tak říct své mamince a lékaři tu nejúžasnější novinu v jeho životě.
„Maminko, pane doktore! Tomi! T-Tomi se probudil a… vypadá to, že… že vidí,“ Billovy rty se zvlnily do šťatsného úsměvu a Bill si jen v duchu opakoval to poslední slůvko, které se teď pro něj stalo nádherným. Nikdy tolik nevnímal jeho smysl, až teď, teď, kdy bylo pro něj a pro Toma tolik důležité.
„Vážně? Pojďme tedy za ním,“ zavelel doktor a pootočil se na Ann. I výraz v její tváři značil, že je teď stejně překvapená a také malinko zaskočená jako on, proto oba neváhali a rychle běželi dlouhými chodbami za Billem až k Tomovu pokoji, jehož dveře teď byly otevřené dokořán, jak z nich Bill jen před pár minutami vyběhl rychlostí blesku. Ani lékař, ani Ann jim však vůbec nevěnovali pozornost. Teď bylo pro ně oba důležité to, co jim Bill před chvilkou sdělil. A pokud mluvil pravdu, znamená to, že Tomův zrak je naprosto v pořádku. Ani jeden z nich se nerozhlížel ani napravo, ani nalevo, oba jen vběhli za Billem do otevřených dveří pokoje s červenými tvářemi.
Nemuseli se ani rozhlížet, aby se jejich očím naskytl pohled na usmívajícího se dredatého chlapce, který se teď opíral o svůj polštář a očima těkal po neznámém lékaři a Billově mamince, která si rychle zakryla ústa dlaní, zatímco z jejích očí vyhrkly první slzy štěstí a radosti. Lékař si poupravil na nose brýle a když zaznamenal, že si jej dredatý chlapec prohlíží, zeširoka se usmál. Tomův pohled a jeho oči, které se teď na něj upíraly, mu signalizovaly jen to jediné – že pouze třicetiprocentní šance, kterou Tom měl se stala skutečností. Odtrhl svůj pohled od blikacích přístrojů a zamrkal na Toma, se stále stejně zářivým úsměvem na rtech.
„Tome,“ oslovil chlapce, ležícího na posteli tak radostně, až se Tom musel usmát. Stále ještě nevěděl, o co tady vlastně jde, proto se napřímil, chtíc se tak vyšplhat do sedu. Jen při tom jednom jediném pohybu jej však zradilo celé tělo a on v sobě jen marně hledal sílu zpříma se posadit. Najednou jakoby se z jeho těla vypařila a on se jen marně snažil ji najít. Nevydržel to však dlouho. Tiše vzdychl a nato se vysíleně opřel o svůj polštář, přivírajíc víčka.
Netrvalo však dlouho a k jeho oušku se dolinul tichounký hlásek jeho broučka, ve kterém bylo znát i trošku starosti. Jakmile totiž Bill spatřil Tomovu marnou snahu s jeho vysíleným tělem, neváhal ani chviličku a rychle k němu přiskočil, lehce se zapírajíc o jeho ramena a naznačujíc mu tak, aby se položil zpět do peřin. Posadil se na okraj postele a vzal Tomovu dlaň do té své, něžně ji tisknouc.
„Ne, Tomi, jen lež a odpočívej. Teď se nesmíš namáhat,“ zamrkal na Toma a nato se pootočil na doktora, který pokýval hlavou a znova se na Toma zadíval s usměvavým výrazem ve tváři. Už od začátku si přál, aby tenhle boj vyhrál a přál si to i po tom, co zjistil, jaké následky Tomovi hrozí. A jeho přání se mu jako zázrakem vyplnilo. Ano, opravdu to byl zázrak a lékař by teď klidně přísahal, že se s takovým štěstím u žádného pacienta dosud ještě nesetkal. Tomovi jej však přál, moc mu jej přál a právě proto se teď k němu nahnul blíž a usmál se.
„Tak, Tome, jak se cítíte? Vidíte dobře?“ zeptal se trošku pochybovačně, odpovědí mu však byl Tomův souhlas a pokývání hlavou. Tom souhlasně přitakal a cítil, jak Billova ručka jemně tiskne tu jeho.
„Ano, vidím dobře, jen… Cítím se tak slabý, jako bych vůbec neměl žádnou sílu,“ namítl tiše a viděl, jak lékař pokýval hlavou a napřímil se. Tohle bral jako samozřejmost.
„To je pochopitelné, po tak dlouhém několikadenním spánku. Až něco sníte, uvidíte, že Vám bude líp. Moc mile jste nás všechny překvapil. Je to zázrak, že jste nepřišel o zrak a ty se dějí jen zřídkakdy. Měl jste určitě velké štěstí, nebo… Nebo to bylo zapříčiněno něčím jiným. Nebo někým?“ lékařovy rty se zvlnily do širokého úsměvu a při své poslední větě stočil pohled k nesměle uculujícímu se Billovi, který malinko stydlivě sklopil očka a sám pro sebe se pousmál. Ani on netušil, jak se mohlo stát něco tak úžasného a neočekávatelného zároveň. Sám pro sebe zavrtěl hlavinkou, z jeho myšlenek jej však vytrhl maminčin hlas.
„A-ale, Billi, j-jak… jak jsi to dokázal?“ Anniny oči překvapeně zamrkaly a Ann jen užasle přejížděla pohledem po Tomovi, který teď vypadal, jakoby se mu nic nestalo. Kromě pár modřin a ran vypadal úplně stejně a zdravě, jakého si jej pamatovala. Vesele se pousmála a se svou zvědavou otázkou mrkla na Billa, který však jen nevědomky pokrčil svými útlými ramínky, na rtech milý úsměv. Opravdu nevěděl, jak to dokázal.
„No, jenom jsem se malinko rozplakal,“ pípl tichounce a nato spatřil na tváři svého miláčka šibalský úsměv. Tomovo obočí překvapením vyletělo do výšky a v jeho očích se rošťácky blýsklo.
„Malinko? Smáčel mi celý rukáv,“ odporoval nesouhlasně, jeho zářivý úsměv však Billovi napovídal, že se na něj kvůli tomu vůbec nezlobí. Jeho bříška prstů něžně pohladila hřbet Billovy ručky a Tom se na Billa usmál tím nejkrásnějším úsměvem, jaký dokázaly jeho rty vykouzlit, až se černovlasému chlapci málem zamotala hlava. Doktor je oba obdařil zářivým úsměvem.
„Ano, i to je možné. Určitě to tak mělo být a já jsem rád, že to dopadlo právě takhle. Gratuluji. Teď bude třeba znova zkontrolovat Tomův zdravotní stav, udělat všechna důležitá vyšetření a…“ doktor se otočil čelem k Ann, jejíž oči teď šťastně pozorovaly dvojici zamilovaných blázínků, sedících na posteli, kteří teď úplně přestali vnímat všechno kolem.
Vnímali jen toho druhého, sedícího naproti sobě a jen velmi nesměle si vyměňovali malé úsměvy a lehounké dotyky jejich dlaní. Vnímali jen sebe, svou lásku, nic a nikdo pro ně v tuto chvíli nebylo důležitější. Ani doktor, zarytě mluvíc o všech vyšetřeních, ani Ann, která se teď jen šťastně usmívala nad tím nádherným pohledem před sebou. Konečně cítila, že je vše tak, jak má být. A také cítila, že o její a lékařovu přítomnost tu zřejmě nikdo nestojí, proto se jen pousmála nad oběma chlapci a aniž by poslouchala doktorovo zdlouhavé vyprávění o všech možných vyšetřeních, lehce jej zatahala za rukáv bílého pláště a naposled se zadívala na obě zaláskované osůbky před sebou. Cítila se tu tak trochu navíc, proto se jen k lékaři naklonila blíž a usmála se.
„Neměli bychom to probrat raději ve Vaší ordinaci?“ navrhla lékaři, který jen souhlasně přitakal a spolu s Ann vyšel ven na chodbu.
Oba chlapci teď seděli na nemocniční posteli a vůbec nevnímali cvaknutí dveří, které se rozneslo celým nemocničním pokojem. Oddaně hleděli do očí toho druhého a nechali své prsty, aby se vzájemně proplétali s těmi druhými, nesměle se uculujíc. Všechny myšlenky, které se až doteď honily v jejich hlavách se rázem rozplynuly jako dým. Najednou byly k ničemu, v této chvíli byly pro oba chlapce úplně zbytečné. Zůstala jen ta jedna, jedna nejdůležitější…
Dokonce ani Tom, který dosud netušil, co se vlastně přihodilo a v jeho hlavě se až doteď honily ty nejrůznější myšlenky, se teď nedokázal soustředit a myslet na nic jiného. Jen na to stvořeníčko s krásnýma mandlovýma očima, které teď upíralo svůj pohled do toho jeho, nevnímajíc tak nic kolem. Nedokázal teď, v této chvíli myslet na nic jiného, než na svého andílka, na svého Billiho, jehož očka se oddaně dívaly do těch jeho a sem tam ten krásný pohled, plný lásky a oddanosti přerušilo zamihotání dlouhých řas, které Tom vždy tolik obdivoval, jako právě teď. Láskyplným pohledem se znova zadíval do toho nádherného moře čokolády a nechal se jím do něj vtáhnout. Užíval si té dokonale krásné čokolády a dobrovolně se v ní topil, najednou se však stalo něco, co ani v nejmenším neočekával. Billova víčka malinko zamrkala a Bill mírně sklopil hlavinku dolů, zavrtávajíc se tak pohledem někam ke svým kolenům a vůbec si neuvědomujíc, že teď způsobil dredatému chlapci, sedícímu naproti sobě nejistotu a strach. Jeho gesto Toma polekalo a Tom jen nechápavě zhlížel na Billovu hlavinku, svěšenou mezi útlými ramínky. Netušil, co se tak najednou stalo, neznal důvod Billova počínání, rozhodl se jej však zjistit.
Velmi jemně a opatrně vztáhnul svou dlaň a lehounce, jako motýlími křídly se dotkl Billovy tvářičky, něžně si ji nadzvedávajíc do úrovně té své. Pohled, který se jeho očím naskytl jej však způsobil více, než nejistým a Tom ucítil, jak jej při něm bolestivě píchlo u srdíčka. Jeho oči putovaly po Billově tváři, na níž se třpytily nové cestičky od slaných slz, které znova vytékaly z těch nádherných mandlových očí, lesknoucích se teď novými malými kapičkami. Tomovo srdíčko zasáhla prudká rána a Tom malinko smutným pohledem přeletěl Billovu tvář. Moc jej to bolelo a trápilo, vidět Billa plakat, proto teď bříškem palce jemně setřel jednu malou kapičku a mírně zavrtěl hlavou.
„Miláčku, neplakej,“ zašeptal co netišeji a něžně polaskal svou dlaní tu jemnou nádheru v podobě Billovy tváře. Když však uviděl pohled dvou uplakaných mandlových očí, které k němu vzhlédly, téměř přestal dýchat. Bill malinko zavrtěl hlavou a tichounce vydechl. Byl šťastný a dokonce nejšťastnější na světě, vzpomínky na poslední dny, plné hrůzy a bolesti však opět zasáhly jeho mysl a on se nedokázal ubránit slzám, které mu už tolikrát způsobily. Přerývaně se nadechl a vzhlédl do Tomovy, stále nechápavé tváře.
„Když… když tohle… tohle celé bylo to nejstrašnější v mém životě. Nikdy jsem nezažil tolik strachu a nejistoty, jako v posledních dnech. Tenkrát, když jsi odešel do obchodu, jsem se vzbudil a měl jsem divný pocit. Pocit, že nejsi v pořádku, že se něco muselo stát. A potom… Přijeli jsme za tebou s maminkou do nemocnice a museli jsme si počkat na všechna ta vyšetření a testy. A když už jsme si mysleli, že je to všechno za námi, tak nám doktor řekl, že je jen třicetiprocentní šance, že budeš po probuzení vidět. Bylo to tak strašné, tak hrozné. Už jen to, když mi jedna paní u obchodu řekla, že tě Adam napadl tak ošklivě, že tě museli odvézt do nemocnice,“ Billovi se ztratil hlas a tiše vzlyknul, hřbetem ručky si otírajíc slzy, které mu stékaly po lících. Tom zamrkal a nevěřícně upřel pohled na uplakaného Billa před sebou. Konečně věděl, o co tu celou dobu šlo. Věděl… a vzpomínal si.
„Pamatuju si jen, že mě někdo chytnul zezadu za krk a potom vykřikoval něco o tobě, tak jsem se mu vytrhl a chtěl se bránit, ale on byl rychlejší. Několikrát mě prudce udeřil do tváře a když jsem mu to oplatil, tak mě něčím velice ostrým a silným bouchl do hlavy. Moc to bolelo a já jsem už potom neviděl a necítil nic, nevím, co se mnou bylo,“ zamyslel se a vzhlédl k Billovým, stále vystrašeným očím. Cítil, že za to všechno může tak trochu i on, že i část z toho, co se stalo, je jeho vinou. Jemně stiskl Billovu dlaň v té své a pokýval hlavou, zahanbeně klopíc oči. „Já vím, vím, Billi, že jsem lhář a… zbabělec. Slíbil jsem ti, že se od něj nenechám vyprovokovat a to jsem nedodržel. Moc dobře vím, že bych si teď zasloužil pár facek a možná i ten nejhorší trest, ale… Nemohl jsem ho nechat, aby tě tak ošklivě urážel a ponižoval a dělat, jakože nic. I přesto, že jsem to slíbil, jsem to nedokázal a ani nikdy nedokážu. Nedokážu jen stát a nechat někoho, aby tě takhle urážel a mluvil o tobě jako o bůhvíkom. Nedokážu si toho nevšímat, možná proto, že jsem slaboch, nechám se vyprovokovat a chci každému takovému odporovat tím, že z toho nakonec vyvolám hádku a možná i bitku, ale… Jediným důvodem, proč to dělám, jsi ty. Neumím jen nic nedělat, nebránit tě a poslouchat, jak o tobě někdo mluví ošklivě, to nedokážu, opravdu ne. Možná proto, že mi asi občas přeskočí a přecením se, možná proto, že jsem blázen, ale… hlavně proto, že mi na tobě záleží, Billi. Záleží mi na tobě a možná víc, než si dokážeš představit a já nechci, aby se do tebe někdo navážel a ponižoval tě. Chci tě ochránit přede vším, co by ti mohlo ublížit, chci ti být nablízku a až do konce života nechci nikoho jiného, než tebe, Billi. Chci si užívat každý den a chci být šťastný. Šťastný jen se svou láskou, se kterou chci žít až do konce svého života a kterou nikdy neopustím. Miluji tě,“ Tomovy rty tiše zašeptaly ta krásná dvě slůvka, vyznání plné lásky a jejich majitel nečekal už na nic.
Opatrně se sehnul k Billovým rtům a co nejněžněji je vzal mezi ty své. Krátké spojení, které si jejich rty vyměňovaly několik dlouhých minut bylo tím, po čem teď oba toužili a co si přáli. Nebylo nic krásnějšího, než po tolika krutých dnech strachu a vzájemného odloučení cítit rty toho druhého na těch svých, které splynuly v dokonalém polibku obou chlapců. Oba do něj dali jen to jediné – pravou čistou lásku. A to bylo všechno to, co k tomu druhému doopravdy cítili.
Billovy rty se odtrhly od těch Tomových na pár milimetrů a Bill láskyplně pohladil svého prince po tváři, blaženě přivírajíc víčka, zpod kterých se teď vykutálely slzy štěstí. Na jeho rtech se usídlil milý úsměv a Bill Toma pohladil svým prstíkem po líci, tiše vrníc.
„Tohle jsem si přál snad každý den. Každý večer jsem o tomhle snil. Ale bál jsem se, moc jsem se bál, že se mi mé přání nevyplní. Kvůli Adamovi,“ dodal, příval jeho slov byl však ukončen Tomovým ukazováčkem, zvolna položeným na jeho rtech. Tom zavrtěl hlavou a pousmál se. Všechno zlé už je za námi, broučku.
„Ale teď… teď už o tom nemusíš snít, ani si to přát, lásko. Teď už je to totiž skutečnost a nikdo a nic už ji změnit nemůže, nikdy. Teď už žádný strach a nejistota, žádné urážky a ponižování, žádný Adam. Jen…“
„Jen my!“ Billova očka se rozzářila jako dvě sluníčka a Bill vzhlédl do Tomovy tváře, která se na něj krásně usmála. Tomovy rty se zvlnily do šťastného úsměvu a Tom něžně a láskyplně propletl své prsty s těmi Billovými v pevném spojení, které už nic a nikdo nikdy nerozdělí.
„Jen my,“ špitl rozzářeně a vzápětí mohl ucítit ve své náruči to nejkřehčí tělíčko na světě.
Jejich šťastný smích se rozléhal po celém pokoji a oba se k sobě vzájemně tulili, objímajíc toho druhého. Něžnými pusinkami pokrývali tvář toho druhého a šťastně se na sebe culili. Právě tato chvilka byla tou nejkrásnější v jejich životě a oba věděli a cítili jen jediné – že všechny zlé dny a všechno zlé právě skončilo. Teď už je čeká jen to dobré…
Tichounké zaklepání na dveře přerušilo jejich mazlení rtů a donutilo je tak oba pozvednout hlavu a zadívat se na bílé dveře. Bill malinko zvědavě zamrkal a věnoval svému miláčkovi poslední malou pusinku, dívajíc se na dveře, na kterých se ozvalo už druhé zaklepání.
„Dále,“ špitl o něco víc hlasitěji a nato se jejich očím naskytl už známý lékař s několika složkami papírů a Ann, která s úsměvem na rtech vstoupila hned za ním. Doktor se na ně oba pousmál a nato stočil svůj pohled na přístroje vedle Tomovy postele, nahlížejíc tak do papírů. Pokýval hlavou jakoby sám pro sebe a pootočil se k oběma chlapcům a k Ann, zhluboka se nadechujíc.
„Tak, zatím to s Tomem vypadá velmi dobře, ale abychom měli úplnou a stoprocentní jistotu, pošleme ho ještě na všechna vyšetření a testy. Je proto samozřejmé, že si ho tu ještě necháme, bude záležet na výsledcích testů, jak dlouho. ale myslím, že už to bude všechno v pořádku. Zítra si přijdou policisté, zeptat se na toho útočníka, není to jeho první vroubek a on určitě trestu neujde,“ poznamenal a pousmál se na Billa a na Ann, dívajíc se na hodinky.
„A vy můžete přijít také, samozřejmě, ale dnes bych poprosil nechat už Toma odpočívat, čekají ho náročná vyšetření,“ vysvětlil a viděl, jak Ann i Bill pokývali hlavou. Ann se mrkla na své hodinky a potom na Billa.
„Tak dobře, stejně už je dnes moc hodin. Billi, počkám tě na chodbě, ano? Rozluč se s Tomem a přijď za mnou,“ pokývala hlavou a nato popošla blíž k Tomově posteli, aby jej mohla obejmout.
„Ahoj, Tome, určitě tě zítra přijdeme navštívit. Mám tě moc ráda,“ usmála se a políbila Toma na obě líce. Ještě se u dveří zastavila a zamávala mu, vycházejíc tak s doktorem na chodbu.
Billova očka stočila svůj pohled na Toma a Bill se mile usmál, tisknouc Tomovu dlaň v té své.
„Tak… dobrou noc, Tomi,“ špitl tichounce a něžně pohladil Tomovu tvář. Tom mu stisk oplatil a zadíval se do Billových rozzářených očí se zvláštní nejistotou a obavami v těch svých.
„Přijdeš zítra, Billi?“ optal se nadějně, všechny jeho pochybnosti se však rozplynuly ve chvíli, kdy spatřil na rtech své lásky krásný úsměv. Bill se nahnul k jeho oušku a zlehka se o něj otřel svými rtíky.
„To víš, že ano, miláčku. A asi ani nedospím rána,“ špitl s úsměvem a něžně se otřel svou tvářičkou o tu Tomovu. Opravdu nevěděl, jestli samou radostí a štěstím dnes vůbec usne a jestli se do zítřejšího rána nerozpustí nedočkavostí. Cítil, jak jej Tom láskyplně objal a líbl do vlásků.
„Už teď se mi stýská,“ zašeptal do té uhlově černé nádhery a odtáhl se od Billa, aby jej mohl pohladit po tváři. Ještě naposled se objali a dlouze se políbili, se zaláskovanými úsměvy na rtech.
„Miluji tě,“ dva tiché hlasy protrhly ticho v pokoji téměř v jedné vteřině a jejich majitelé si jen narychlo vyměnili letmý polibek. S úsměvy na tvářích se rozloučili a potom už se Tomovým očím naskytl pohled na odcházejícího Billa, mizícího za pootevřenými dveřmi, kterými ještě rychle nakoukl dovnitř doktor, ujišťujíc jej, že se za pět minut vrátí.
Tom jen krátce a souhlasně kývl hlavou, v tom jej však napadlo něco báječného. Sám pro sebe se usmál a pohledem vyhledal doktora, který už už chtěl odejít.
„Pane doktore, mohl bych Vás o něco poprosit?“ vyhrkl co nejrychleji ještě, než stačila doktorova postava zmizet za dveřmi. Lékař souhlasně přitakal a usmál se, zavírajíc tak za sebou dveře. Tomovy oči se šťastně rozzářily a Tom se spokojeně položil do bílých peřin, se zasněným úsměvem na rtech.
A přesně tento úsměv rozzářil i rty černovlasého chlapce, který si asi o hodinku později lehal do velké postele. Cítil, že už nemůže být šťastnější. A cítil to i ve chvíli, kdy stočil pohled na prázdné místečko vedle sebe, které teď jemně pohladila jeho teplá dlaň. Věděl, že už nikdy nebude prázdné. Vždy bude usínat a probouzet se se svou láskou, se svým princem Tomim a už nikdy to nebude jinak. A právě to bylo to, co udělalo Billa, ležícího v bílých peřinkách tolik šťastným. Na rtech se mu rozlil malý, téměř nepatrný úsměv a Bill se zakutal víc pod peřinku, přivírajíc tak víčka nad přicházejícím kouzlem spánku a nad sladkými sny o sobě a o svém princi.
autor: Rachel
betaread: Sajü
no tak snad už jim nic hroznýho nepřipravíš….
Rachelko, tímto dílem jsi mě dnes opravdu dostala, smekám. Je to dokonalé. Sama vím, jaké to je mít strach. Ať už strach, který má člověk sám o sebe nebo o své blízké. Já si zažila strach sama o sebe(nechci znít sobecky, ale je to tak), když jsem ležela na 'smrtelné posteli'. Vím, jak se Bill v této povídce cítí. A ty? Ty jsi to popsala naprosto.. dokonale. Nemám slov, respect!
[2]: Taky jsem kolikrát zažila strach, třeba jenom o mamku, která měla jít na operaci a nehrozila jí smrt ani nic jiného. Nebo i o sebe, když mi doktorka řekla, že mám podezření na blbou boreliózu. Nejlepší na tom bylo, že mi to řekla zrovna v den, kdy jsem měla svátek a potom se mi obrovsky ulevilo, když jsem zjistila, že to není pravda xD
Jinak děkuju za komenty a pište dál, jsem zvědavá, jak to na vás zapůsobilo…:-D
Nádhera…uff se mi ulevilo… x))
[3]: Nemáš vůbec za co děkovat, komentáře k této povídce píšu velmi ráda, protože tahle povídka k tomu doslova nutí.
Já měla pro změnu mononukleózu (onemocnění jater, něco podobného jako žloutenka). Tenkrát doktor řekl, že kdybych přijela o pár hodin později, už mě nezachrání.
Proto vím, jaké to jsou pocity. A ještě jednou smekám. Prostě mi to vyrazilo dneska dech, jak jsi to popsala…
Uch, borelióza, to je parchant. Z ní mám strach. Jsem zpětně ráda i za tebe, že jsi jí unikla..
taky se tu myslím rozpustím..xD..Tomi vidíííí^^…taky se mi ulevilo:))
Tak konečně se Rachel vrátila do své staré, milé role. Ne že by mi ta změna alias Áďa vadila, ale Rachel je Rachel. Doufám, že už ty dva necháš proboha v klidu žít… xD
Díky za komentáře, jsou nádherný, opravdu:-D Vidím, že to pro vás bylo nějaké drastické:-D Děkuju moc xD♥
drastické… já věděla, že jim nakonec tu bolest, hrůzu a strach nedopřeješ, na to seš příliš pozitivní :-))) nicméně, já si ted vyprošuju jediné-POŘÁDNOU scénu s Bobíkem!!! třeba by se mohl s Bobinkou vyspinkat a mít maličký, by bylo krásný… Áďa chce králičí mimi!!! aby mohli mít kluci po návratu domů dobrou pečínku 😀 králikům to jde samo a rychle, tak na co čekat .-)
[9]: Tak to tě potěším, Áďo:-D Bobík tam bude, sice si na něho budeš muset ještě tak dva díly počkat, ale neboj, myslela jsem na tebe, když ten Esmeraldíček nevyšel xD