autor: Rachel
Blankytně modrá obloha, plná malých bílých mráčků se rozloučila s odlesky teplé letní noci a rozzářila se blyštivými paprsky sluníčka, které si rozpustilo své zlatavé vlasy a zlatým hřebenem si je začalo pročesávat. Jejich zář dopadala všude, i do té nejodlehlejší uličky, i do toho nejzazšího kouta, najednou jí byla plná země. Paprsky, ze kterých vycházela, pronikaly do každého domku, na každé místo, dokud celá země nebyla pod jejich nadvládou. Zářily svým jasným světlem a zvědavě nakoukávaly do lidských příbytků…
I do malého okénka pokoje, který teď osvítila jejich záře a ony jen nesměle nakoukly dovnitř, zda-li i tady budou vítány a budou moci vstoupit. Netrvalo však dlouho a jejich pohledu se naskytl zářivý úsměv a jiskřičky štěstí ve dvou rozespalých čokoládkách, které ospale zamžouraly po té sluneční nádheře, natáčejíc tvář k příjemně hřejivé náruči. Černovlasé stvořeníčko se mírně ošilo a přitáhlo si peřinku blíž k tělu, které se pod peřinkou začalo chvět. Možná to bylo malou rozespalostí, nebo také chladnějším ranním vzduchem, který dovnitř proudil pootevřeným oknem a vyvolal tak na hubeném tělíčku husí kůži. Bill se zakutal více pod peřinu a stulil se do klubíčka, stačil však jeden jediný pohled před sebe a na jeho tvář se vkradl krásný úsměv.
Billova očka malinko zamrkala a Bill se místo toho, aby se stočil do klubíčka, překulil na bříško a s jiskřičkami radosti ve svých hnědých kukadýlkách, se zadíval do spící tváře svého miláčka, která mu dnes už poněkolikáté vyrazila dech. Miloval okamžiky, kdy mohl nerušeně pozorovat Tomův spánek a střežit jeho sny, ve kterých se právě procházel. A to mu úplně stačilo k tomu, aby bylo dnešní ráno další z těch nejkrásnějších v Billově životě. Právě teď cítil u srdíčka krásný pocit, který jej příjemně hřál a netoužil už po ničem jiném. Když se ráno probudil v hřejivé náruči, která jej celou noc chránila a zahrnovala láskou, byl šťastný.
Nepotřeboval nic, nic jiného, co by jej mohlo udělat šťastnějším. Svého štěstí totiž právě dosáhl a to byl ten krásný pocit, který Bill cítil u srdíčka. Leželo přímo před ním a jen jemným mihotáním dlouhých řas a tichým odfukováním vykouzlilo na plných polštářcích černovlasého chlapce šťastný úsměv.
Bill se rozzářil jako sluníčko a opatrně vztáhnul prstík, aby se jeho bříškem mohl něžně dotknout Tomovy spící tváře, ze které už od okamžiku, kdy se probudil, nespustil očka. Chtěl Toma probudit co nejněžněji, proto jen lehkými dotyky svých prstů pokrýval jeho tvář, trpělivě vyčkávajíc na rozespalý pohled ještě stále spícího dredáčka. A opravdu! Naběhlé plné polštářky, až doteď pevně semknuté k sobě, se zvlnily do mírného úsměvu a jejich majitel se pod peřinou malinko zavrtěl, ospale kňourajíc. Jen co však ucítil na svých přivřených víčkách motýlí dotyky dvou heboučkých prstíků, podvědomě se zaculil a jeho řasy se zamihotaly.
„Broučku?“ špitl tiše tázavým hlasem a vůbec si neuvědomoval, že na jeho rtech pohrává milý úsměv. Nemusel ani otevírat oči, aby poznal, kdo jej tak krásně probouzí. Ještě s nikým nezažíval tak nádherná rána, nikdo je neuměl udělat krásnějšími, než černovlasé stvořeníčko, které se teď rozzářilo jako sluníčko a opatrně se nahnulo k jeho rtům. Dlouhý, procítěný polibek přistál na jeho měkkých polštářcích a ujistil Toma v jeho myšlenkách, které právě poletovaly v jeho hlavě. Každá z nich byla stejná, jako ty ostatní, každá měla stejnou podstatu a tou byla čtyři písmenka, poskládána do jednoho jediného slůvka, nad kterým se Tomovo srdíčko rozbušilo jako o závod. Bill.
Tomova tvář se rozjasnila a Tom se pomalounku odtáhl od hebkých rtíků, které naposled políbily ty jeho a konečně pootevřel oči, kterým se vzápětí naskytlo to nejkrásnější, co se jim naskytnout mohlo. Byla to Billova rozespalá, přesto však stále krásná tvářička, co Tomovi vykouzlila na tváři šťastný úsměv a Tom se celý rozzářil. Každé ráno, kdy jako první spatřil probuzenou nebo rozespalou tvář své lásky už nemohlo být krásnější.
„Dobré ráno,“ zašeptal co nejtišeji a jemně si na prst namotal pár uhlově černých pramínků vlásků, dívajíc se do Billových očí, které se okamžitě rozzářily a Bill mu úsměv oplatil.
„Dobré ráno, lásko. Jak ses vyspinkal?“ špitl tiše, jakoby se jen bál promluvit nahlas. Tomovi se to však velmi líbilo. Malinko se zamyslel a jemně začal čechrat Billovy zacuchané vlásky.
„Krásně, když mi můj andílek celou dobu dřímal v náruči,“ přiznal a když mu byl odpovědí Billův zářivý úsměv, oplatil mu jej, nato se však zatvářil malinko vážně. „Akorát mám velký hlad, Billí. Nevíš, jestli už maminka chystá snídani?“ zaškemral prosebně a dlaní si pohladil prázdné bříško, mrkajíc na Billa, který svraštil čelíčko a bedlivě zapřemýšlel.
„Maminka už určitě bude vzhůru, tak za ní zajdu a donesu ti snídani. Dnes bychom si měli přivstat, pan doktor tu bude co nevidět,“ připomněl důležitě a když viděl, jak Tom pokýval hlavou, pomalu spustil nožky z postele a otočil se, aby mohl věnovat Tomovi ještě poslední polibek, nato však už rychle capkal ke dveřím, vcházejíc na snídaní provoněnou chodbu.
„Tak a ještě poslední kousínek… a je to,“ Billovy packy si vesele zatleskaly a Billovu tvář rozzářil široký úsměv. Bill na posteli radostně nadskočil a spokojeně odložil prázdný talířek i s vidličkou na noční stolek, pozorujíc Toma, který právě dožvýkával poslední kousek vaječné omelety. Když mu Bill asi před čtvrthodinkou donesl velkou porci přes celý talíř, přísahal by, že by se to do něj nevlezlo, stačilo však jen pár soust té dobroty a za pár minutek už se díval na prázdný talířek bez jediného drobečku. Billova maminka byla podle něj velká umělkyně a i jídla, která Tom jako malý nesnášel, teď v jejím kuchařském podání velmi miloval. Ať už to bylo cokoli, vždy měl svůj talíř v několika chvilkách prázdný a prosil o přidání. Teď si však pohladil napapané bříško a usmál se na Billa svým krásným úsměvem.
„Děkuju, Billi, bylo to výborné. Pan doktor už může přijet,“ pochvaloval si a viděl, jak Bill šťastně vykníkl. Vesele se usmál, nato však malinko posmutněl a sklopil očka ke svým nožkám. Bylo tu přeci jen ještě něco, co jej trápilo a nedalo mu spát. Něco malého, chlupatého a ušatého. Bill se zhluboka nadechl a zavrtěl hlavinkou.
„Doufám, že bude mít trošku víc času, možná by se mohl podívat i na Bobinku. Opravdu mi dělá starosti. Vůbec nepapá a už i Bobík je z ní skleslý. O nic nemá zájem, ani si nechce hrát. Pan doktor by určitě trošku mohl rozpoznat, co jí je. Snad nebude nemocná,“ povzdychl si a pomalu vzhlédl k Tomovi, který se teď také zamyslel. Bobinku viděl naposled včera a držel ji chvilku v náruči, vůbec se s ním však nechtěla mazlit, ani když jí nabídl své měkké prsty. Přemýšlivě svraštil čelo a pokýval hlavou.
„Taky jsem si včera všimnul, že není ve své kůži. Zeptám se pana doktora, ten by nám mohl pomoci. Třeba to ani nebude nic vážného, hm?“ povzbudivě mrkl na Billa, kterému se v hlavě zrodil geniální nápad. Rošťácky vycenil své přední zoubky a poposedl si blíž k Tomovi, zářivě se usmívajíc. V očích se mu blýsklo a Bill se jen pohodlně uvelebil svou prdelkou na Tomově klíně, tulíc se k němu blíž a blíž.
„No, třeba jen soucítí se svým páníčkem a také bude odpočívat,“ sladce zamrkal, zatímco se jeho ručky začaly ovíjet kolem Tomova krku. Chtěl teď dělat něco jiného, než si povídat, proto přiblížil svou tvář k té Tomově a lehce otřel své rty o ty jeho.
Tomovy koutky úst se zacukaly a Tom se sám pro sebe pousmál nad chytrostí svého broučka. Moc dobře věděl, po čem teď Bill touží a vůbec se tomu nebránil. Ne teď, když u něj žádostivé dotyky rtů na těch jeho vyvolaly vlnu touhy po dalších a dalších Billových polibcích, po kterých prahnul víc, než po čemkoli jiném. Nedokázal jim dlouho odolávat, stejně jako nedokázal dlouho odolávat nátlaku Billova nenechavého jazýčka. Dobrovolně jej nechal vklouznout do svých úst a za okamžik už se s ním proplétal tím svým. Ani si neuvědomil, jak moc vášnivě a toužebně se právě líbají. Uvědomil si to až v okamžiku, kdy se k jeho uším dolinulo tiché cvaknutí dveří a opatrné kroky, které se rozlehly celým pokojem. Podvědomě okem mrknul směrem ke dveřím a když se jeho pohledu naskytla vysoká postava doktora, mírně sebou cuknul, snažil se odpojit od Billových rtů, přisátých k těm jeho. Přeci jen mu to přišlo před doktorem trošku nevhodné.
„Billi, počkej,“ zašeptal do polibku a malinko nervózně znova mrknul na doktora, postávajícího mezi dveřmi. Bill se však sám pro sebe usmál a naopak se ještě hlouběji ponořil do Tomových rtů, aniž by tušil, že v pokoji už nejsou sami. Chtěl se líbat a mazlit se s Tomovými rty, proto nesouhlasně zavrtěl hlavinkou a Tom mohl na svých rtech cítit, jak protestně vyšpulil pusinku.
„Ale Billí čekat nechce,“ špitl tak vášnivým hlasem, až Tomovi zahořely tváře studem a Tom jen znova cítil, jak si Billovy rty pohrávají s těmi jeho. Bill se vesele dál věnoval své činnosti, kterou však po pár vteřinkách přerušilo tiché odkašlání a donutilo jej se od Toma na okamžik odpojit a vzhlédnout…
Billovo tělo celé ztuhlo a v Billovi by se krve nedořezal. Malinko zamrkal, jestli se mu to přeci jen nezdá, opak však byl pravdou a Bill teď vyjukaně hleděl do lékařovy tváře, ve které nedovedl vyčíst vůbec nic. První, co však pocítil bylo, jak se mu líčka zbarvují do sytě rudé barvy a on jen sklopil hlavinku, aby ji bezvýsledně skryl. Do této situace se snad ještě nikdy nedostal. Bylo mu neuvěřitelně trapně za to, co se před chvílí stalo a když si v tom zmatku, který v hlavince měl, vybavil větu, kterou Tomovi na jeho výzvu odpověděl, stydlivě zčervenal ještě víc. Nevěděl a ani neměl ponětí, co má teď dělat a jak se má vůbec na doktora podívat a tíživé ticho v pokoji mu to vůbec neulehčovalo. Tok jeho myšlenek však přerušil lékařův hlas. Doktor nervózně přešlápl mezi dveřmi, mírně zamrkal a pokusil se o malý úsměv, který by odlehčil situaci.
„Dobrý den, omlouvám se, jestli vás tu ruším ve vašem… no…“ malinko se odmlčel, jakoby chtěl najít ta správná slova, nakonec to však vzdal „ale přišel jsem se podívat na Toma. Mohl bych s ním být chvilku o samotě?“ zeptal se opatrně a zadíval se na oba chlapce. Tomovy rty se zvlnily do malého úsměvu a Tom pokýval hlavou, otáčejíc se na Billa, který stále ještě seděl jako zařezaný. Pohladil jej po vláscích a krásně se na něj usmál.
„Utíkej, prdelko,“ vyzval jej a neodpustil si lehké poplácání po zadečku, jehož majitel se až teď probral z transu. Jen něco vykníkl a postavil se na své stále roztřesené nožky, směřujíc tak ke dveřím. Jakmile se však jeho pohledu naskytl doktor, stále stojící na jednom místě, jeho líčka znova zrůžověla a stydlivě sklopil hlavinku, jdouc co nejrychlejšími krůčky ke dveřím. Opatrně vzhlédl a když spatřil doktorovu tvář někde před sebou, neubránil se svému zvonivému smíchu. Najednou mu to celé přišlo směšné a vtipné, proto jen omluvně mrkl na doktora a s tichým zamumláním, že nebude rušit, vyklouzl ze dveří pokoje ven, neustále se roztomile chichotajíc. Ještě v poslední vteřince stihl usmívajícímu se Tomovi poslat vzdušnou pusinku, potom však už raději zavřel, aby se doktor ještě neotočil. Sám se tomu teď musel smát, když si to vybavil, zajímalo jej však, jaké budou první lékařovy věty, proto pomalounku spustil ručku z kliky a přiložil ke dřevěným dveřím své ouško, tiše naslouchajíc dění za nimi.
Tomovy rty rozzářil úsměv a Tom omluvně zamrkal na doktora, stále stojícího mezi dveřmi.
„Omlouvám se za to, co jste viděl, ani jsme neslyšeli Vaše kroky. Omlouvám se, jestli Vám to bylo nepříjemné,“ vykoktal ze sebe nervózně, odpovědí mu však bylo doktorovo zavrtění hlavou a široký úsměv, kterým jej lékař obdařil. Popošel blíž k posteli a odložil si své lékařské potřeby na zem, stále se usmívajíc.
„Ne ne, Tome, nemusíš se za nic omlouvat. Měl jsem klepat hlasitěji. Ale takhle jsem alespoň viděl, že ti to doma svědčí mnohem víc, než v nemocnici. Tam nemáme takové speciální sestřičky,“ usmál se nad svým vtipem a setkal se s Tomovým horlivým přitakáním a zářivým úsměvem. Ani si neuvědomil, že několika posledními slovy vykouzlil úsměv i na tváři černovlasé osůbky za dveřmi, která jen tiše něco vykníkla a s neskrývanou radostí odcupitala do kuchyně za Ann.
Bylo asi jedenáct hodin dopoledne a sluníčko už stálo vysoko, když si Bill na své židličce nedočkavě poposedl a pohledem utkvěl někde na ztichlých dveřích jeho a Tomova pokoje. Uplynulo sotva půlhodinky od chvíle, kdy z pokoje odešel a dal tak lékaři prostor k prohlídce Toma, teď mu to však připadalo jako celá věčnost. Možná proto, že celou tu dobu jen seděl, možná proto, že neměl co na práci a nebo také možná proto, že očekával, s jakou doktor přijde. A to bylo to, kvůli čemu se nyní Billovy ručky třásly nervozitou a také trošku strachem. Netušil, jak doktor pořídí, proto jen netrpělivě očima těkal po hodinových ručičkách, které se jakoby zastavily, čekajíc tak spolu s Ann na nové zprávy o Tomově zdravotním stavu. Najednou jim vteřiny a minuty utíkaly tak pomalu, jako ještě nikdy. Připadalo jim oběma, jakoby uplynula celá věčnost do chvíle, než tíživé a nervózní ticho přerušilo cvaknutí dveří.
Doktorovy tiché kroky se rozlehly celou chodbou a doktor se spokojeným úsměvem na rtech směřoval do kuchyně. Lépe na tom Tomův stav už být nemohl a on se s neskrývanou radostí těšil na okamžik, až jej sdělí Billovi a Ann, kteří na něj tázavě upřeli své pohledy hned, jakmile vešel do kuchyně. Nedočkavost v jejich tvářích lékaři stačila napovědět, že napínat je by v této chvíli nemělo smysl. A proč taky? Pro oba měl výbornou zprávu a tu už nechtěl déle oddalovat. Zářivě se usmál na nedočkavého Billa a potom na Ann, která k němu také zvědavě vzhlížela.
„Tak, prohlédl jsem Toma, doplnil si potřebné informace a musím s potěšením říct, že… Že Tom už je úplně v pořádku. Důkladně jsem ho vyšetřil a nenašel jsem na jeho momentálním stavu nic záporného. Tom je zdravý,“ usmál se na oba svým širokým úsměvem, který byl o to zářivější a radostnější, když viděl, jak se Bill s Ann šťastně objímají a vesele se smějí. Bill objal svou maminku ještě pevněji a radostněji a cítil, jak mu líbá tváře. Zářivě se usmál a šťastně vydechl, odtahujíc se od ní a směřujíc svým pohledem k lékaři, který se teď začal rozhlížet kolem. Cítil, že tohle je jedna z nejšťastnějších chvilek v jeho životě.
„Tak to je úžasné, viď, maminko,“ vypískl radostně a než se Ann nadála, objímal ji a tiskl tak silně, až jí málem vyrazil dech. Přivřel víčka a zabořil svou hlavinku mezi maminčino rameno a krk, jeho snění však přerušil doktorův tázavý hlas. Doktor se už poněkolikáté zvědavě rozhlédl kolem a nato upřel své oči na Ann.
„Tom mi ještě říkal něco o nějakém vašem králíčkovi a prosil mě, jestli bych se na něj nemohl podívat,“ vzpomněl si a očima zvědavě přejížděl po kuchyni, snažíc se tak najít něco malého a chlupatého. Odpovědí mu však byl Billův hlásek, jehož majitel se teď odtáhl od své maminky a pokýval střapatou hlavinkou.
„To byste byl moc hodný, kdybyste se na Bobinku podíval. Poslední dobou je to s ní stále horší a horší a my nemáme vůbec žádné tušení, co se s ní děje. Donesu ji sem,“ dodal a rychlostí blesku zmizel v obýváku, kde byla umístěna Bobinčina i Bobíkova klec a za okamžik už nesl v dlaních malou králičí samičku, pokládajíc ji na stůl před doktora, který si poupravil brýle na nose a pozorně se na ni zadíval. Ani on, ani Bill a ani Ann si neuvědomili, že za nimi přicapkal i bílý králíček, který teď vzhlížel k desce stolu a netrpělivě vrtěl svým malým ocáskem v podobě chundelaté bambulky. Doktor opatrně vztáhnul ruku a zhluboka se nadechl.
„Tak se na to podíváme,“ zamumlal si jakoby sám pro sebe a pozorně se zadíval na Bobinčiny černé korálky, které však byly krásně lesklé a zdravé. Pomalu ji pohladil po srsti a sjel až na bříško, na kterém maličká až doteď seděla.
„Copak tě trápí, Bobinko?“ zašeptal a jemně začal svými prsty bříško prohmatávat, netrvalo však ani pár vteřin a odpovědí na jeho činnost mu bylo zastříhání chlupatých oušek. Lékař zbystřil. Bobinčina reakce jej malinko překvapila a vyrazila mu dech o to víc, že ji neviděl poprvé. Už několikrát prohlížel samičky, které vypadaly jako nemocné a jejich reakce byla stejná, jako Bobinčina. Nervózně si poupravil brýle a znova své gesto zopakoval, ujišťujíc se jen v jednom jediném. Bobinčina ouška však opět zopakovala své zastříhání ještě důrazněji, než předtím a Bobinka podvědomě ucukla pod tou dlaní, která se opět opatrně přiložila na její teplé bříško, aby vzápětí pocítila slabý, přesto však už znatelný pohyb pod hebkou bílou srstí. Doktorova tvář okamžitě změnila barvu a lékař se jen se sotva viditelným úsměvem znova a znova ujišťoval o Bobinčině stavu, kterým si však byl vteřinu od vteřiny jistější a jistější. Z jeho úvah jej vytrhl až Billův hlas.
„Je nemocná, viďte,“ špitl posmutněle, stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával.
Doktor se napřímil a opatrně vyndal svou dlaň zpod Bobinčina bříška, vesele se usmívajíc. Byl si stoprocentně jistý a nepotřeboval už déle Bobinku prohlížet, aby zjistil co jí je. Teď už to věděl a právě proto se zadíval na samičku a potom na Billa a na Ann.
„Ne, důvod Bobinčina chování není nemoc. A jestli ano, pak je to ta nejkrásnější nemoc, jaká jen může králičí samičku potkat,“ usmál se tajemně, když mu však odpovědí na jeho tiché naznačování byl Billův nechápavý výraz, jeho úsměv se rozšířil ještě víc a doktor se zhluboka nadechl. „Myslím si, že nebude trvat dlouho a Bobinka bude maminkou,“ zašeptal a viděl, jak se Billova kukadýlka vykulila překvapením. Billova pusinka se údivem pootevřela dokořán a Bill jen rezignovaně těkal pohledem z lékaře na Bobinku a naopak, snažíc se vstřebat tu novou informaci. Bobinka bude maminkou.
Najednou mu to všechno začalo docházet. Proto byla Bobinka stále tolik unavená a bez energie. Proto si s ním nechtěla hrát. Proto jen polehávala na bříšku. Protože zahřívala teplem mateřské lásky mláďátka, která v něm začala růst. Billova očka se vykulila ještě více a Bill se jen marně snažil popadnout dech a dát si do souvislosti tu hlavní skutečnost.
„T-to… t-to tedy znamená, že…“
„Že za pár dní, nebo spíše týdnů vám tu bude pobíhat jedna spokojená králíčí rodinka,“ dodal doktor s úsměvem a zamrkal na Billa, která až teď pochopil podstatu celé věci a také pochopil, co se asi muselo stát. Pomalounku sklopil pohled a až teď se zadíval na králíčka, který ani nedutal. Stačil okamžik a Billovi došlo, kdo je tím šťastným tatínkem.
„A-ale no… Bobíku,“ vykoktal stále ještě překvapeně, Bobíkův nevinný pohled jej však zasáhl přímo u srdíčka a Bill cítil, jak se na jeho tvář vkrádá úsměv. Nechápal, jak si toho mohl nevšimnout. Jak si mohl nevšimnout Bobíkova gentelmantského chování k té krásné králičí slečně, jejich hrátek na zahradě a jejich společného pelíšku, který spolu sdíleli. A on si myslel, bůhvíjací nejsou oba kamarádi. Mělo mu dávno dojít, že i taková malá stvoření, jako jsou králíčci mají také srdíčka, ve kterých může vzplanout láska k tomu druhému stejně, jako to před časem poznal on sám. Uvědomil si to až teď, v této chvíli mu došlo, co tenkrát myslel Tom tím, že Bobík Bobinku nebere jako kamarádku. Věděl to už ten večer, co ji přivezli a jen z Bobíkova bezradného pohledu poznal, jak moc se ten malý chlupáček zamiloval.
Tom!!! Billova očka se rozzářila samou radostí a štěstím a nečekal už na nic. Nevnímal nikoho, ani doktora, ani svou maminku a ani oba králíčky, kteří se za ním zvědavě dívali. Jeho zvonivý smích se rozléhal celým domkem, když běžel chodbou k dřevěným a tolik známým dveřím, po jejihž klice se teď natáhla jeho dlaň a Bill rychle vběhl dovnitř, šťastně se chichotajíc.
„Tomíšku!“ zapištěl to něžné oslovení s neskrývanou radostí v hlásku a nedočkavě se vrhl do náruče svého miláčka, který jej jen tak tak stačil zachytit, aby nespadl z postele. Netušil, čemu se Bill tolik směje, odpověď se však dostavila vzápětí, kdy se jeho oči setkaly s těmi krásně rozzářenými a k jeho uším se dolinulo pár krásných slůvek, plných radosti. Billova očka se upřela do těch jeho a Bill spojil své ručky kolem Tomova krku, krásně se usmívajíc pro tu nádhernou novinku, plnou překvapení.
„Budeme mít malé králíčky,“ vyhrkl šťastně a s potěšením zaznamenal, jak se Tomův obličej rozzářil úžasem, které však začalo přerůstat v neskrývanou radost. Tom překvapením vykulil oči, nato však objal Billa tak silně a radostně, až mu málem vyrazil dech. Došel mu význam jeho slov a i přesto, že to vůbec nečekal, mu to vyvolalo na tváři úsměv a nutilo jej tak smát se spolu s Billem. Ani si neuvědomil, že jeho křehoučké tělíčko přímo drtí svým silným objetím. Šťastně a uvolněně se smál spolu s ním do té doby, než jej napomenulo Billovo roztomilé pištění.
„Tomí, počkej… Pusť mě,“ napomenul jej přísně, když však ucítil, jak Tomovo objetí malinko povolilo, tón jeho hlásku se změnil na smířlivý a on se konečně zadíval do očí své lásky, které zářily štěstím stejně, jako ty jeho. „Umačkáš mě. Teď musíme být na Bobinku hrozně moc opatrní,“ dodal důležitě, přesto však s krásným úsměvem na rtech, který během několika vteřin zanikl v něžném polibku Tomových rtů. Tom se mírně uculil a na zlomek vteřiny se od těch nádherných plných polštářků odtáhl.
„Takže Bobík se takhle snažil?“ optal se pobaveně a cítil, jak se koutky Billových rtíků zacukaly.
Dokončil krásný polibek a něžně si Billa stulil do své náruče, nasávajíc tak omamnou vůni jeho vlásků a naslouchajíc tichému, blaženému předení. Bill malinko přivřel víčka a nechal své smysly otupit přitažlivou vůní svého miláčka, která teď jakoby zaplnila celý pokoj. Najednou byla všude, v každém místečku a dávala Billovi, spokojeně vrnícímu v Tomově náruči najevo jen jediné – že už nikdy to nebude jinak. Vždy tu bude s ním a pro něj, stejně jako jeho princ, díky kterému teď na Billových rtech zářil šťastný úsměv. Přitulil se k němu ještě blíž a tichounce naslouchal tlukotu Tomova srdíčka, užívajíc si jeho jemných polibků na svých vláscích a nádherného medového hlasu, který se dolinul až k jeho oušku.
„Jsi úžasný, Billí,“ z Tomových rtů vyšel tichý šepot a Tom láskyplně pohladil po vláscích toho andílka, který k němu vzhlédl. Cítil, jak se mu prudce rozbušilo srdce jen při tom jednom jediném pohledu do těch hlubokých očí, ve kterých se mísila nekonečná láska a oddanost. Pomalounku vztáhnul dlaň a pohladil Billovu tvář, která se do jeho pohlazení opřela.
„Nemůžu uvěřit, že jsem tě našel. Tolik jsem se bál, že budu navždy sám, ale… Potom jsem tě uviděl v tom tmavém koutě a cítil jsem, že s nikým jiným nikdy nemůžu být šťastnější. A to teď jsem, Billi,“ zašeptal tiše a cítil, jak se Billovy rtíky začínají lehounce otírat o ty jeho…
Billovo srdíčko se rozbušilo jako o závod a jen něžnými a láskyplnými polibky pokrýval Tomovy rty a hýčkal je těmi svými. Teď už věděl a byl si jistý, že pocity, které cítí on, cítí i Tom a nic už pro něj nemohlo být krásnější. Jemně se od Toma odtrhl a s milým úsměvem se zadíval do jeho očí, upřených do těch svých. Tom mu úsměv nesměle oplatil a malinko se zamyslel. Přemýšlivě polaskal svou dlaní Billovy vlásky a pomalu k němu vzhlédl.
„A ještě něco jsem ti zapomněl říct,“ zašeptal co nejtišeji a viděl překvapení a snad i malinkou zvědavost, zračící se v Billových očkách. Bill malinko zamrkal a očkama přelétl Tomovu, tajemně se usmívající tvář.
„A co, Tomi?“ optal se šeptem, odpověď, které se mu dostalo však už nemohla být krásnější. Tom se zaláskovaně usmál a něžně propletl své prsty s těmi Billovými, aby mohl políbit jeho porcelánově bílou ručku, oddaně hledíc do jeho nádherných čokoládek.
„Že tě moc miluju,“ špitl láskyplně a viděl, jak se Billova očka rozzářila jako dvě sluníčka a Bill se přisunul blíž k němu. Nemusel dlouho přemýšlet nad svými slovy, linoucími se z jeho rtů až k Tomovi. Vycházela totiž z jeho zamilovaného srdíčka a byla vyslovena se vší něhou, láskou a upřímností, kterou Bill k Tomovi cítil a kterou mu chtěl dát.
„Já tebe taky, miláčku můj,“ vyznal mu svou lásku a na její důkaz spojil své rty s těmi jeho…
Jejich polibky, jindy vášnivé a toužebné teď pokrývaly rty obou chlapců, kteří už nevnímali nic, nic kolem sebe. Jen nádhernou blízkost toho druhého a lásku, kterou si vzájemně vyznávali dlouhými polibky, plnými citů. V tuto chvíli už ani jeden z nich nepochyboval o její síle a čistotě. Prošla až příliš velkými a těžkými zkouškami a i přes ně dokázala vytrvat a bránit se nástrahám osudu, které byly pro oba chlapce tolik nesnadné. Nebáli se, že nevydrží a zanikne. Věděli a podvědomě cítili ve svých srdíčkách, že už tu s nimi zůstane napořád.
Billovy dlouhé řasy se malinko zamihotaly a Bill věnoval Tomovým polštářkům poslední polibek. Cítil se tak šťastně, jako ještě nikdy, přesto jej však trápilo už jen jedno jediné. Pomalounku se odpojil od Tomových rtů a zadíval se do jeho madlových očí, v duchu přemýšlejíc nad tou jedinou otázkou.
„Tomi, a… jak to bylo v té pohádce potom? Co se stalo, když se princ uzdravil?“ zvědavě zamrkal očkama a upřel svůj tázavý pohled na Tomovu tvář, která se po jeho zvědavé otázce celá rozzářila štěstím. Tom se krásně usmál a bříškem palce něžně přejel po Billově tvářičce. Věděl přesně, jak to bylo dál a také věděl, co je teď čeká. Lehounce stisknul Billovu packu v té své.
„Když se princ uzdravil, tak se spolu se svým krásným andělem starali o spoustu malých bílých králíčků. Našli to, co oba hledali, jejich sen se stal skutečností a proto už pro ně nic nemohlo být krásnější. Vzájemně se milovali, dávali tomu druhému svou lásku a žili spolu,“ Tomovo tiché vyprávění přerušilo to nejkrásnější, co jej přerušit mohlo a Tomova slůvka zanikla v nádherných a láskyplných polibcích osůbky, jejíž srdíčko teď zaplesalo radostí a štěstím a Bill se něžně vpil do Tomových krásně plných rtů. Tohle bylo to, co potřeboval slyšet a čím si potřeboval být jistý.
A teď už to věděl. Věděl a věřil svému princi, jehož nádherné polibky teď pokrývaly jeho rty. A také to cítil. Nepotřeboval slyšet nic, žádná slůvka, která byla v tuto chvíli úplně zbytečná. Tu nádhernou skutečnost pocítil v krásném něžném polibku, který přistál na jeho rtech, pronikl až do Billova prudce bušícího srdíčka a svým kouzlem mu vyvolal na tváři úsměv toho nejzamilovanějšího blázínka, obdařeného pravou, čistou láskou. Až navěky.
KONEC
autor: Rachel
betaread: Sajü
A jednoho dne jim u dveří zazvonila Rachel a vzala si jednoho malého králíčka do své péče:-D
To nic, to jen takový smyšlený dodatek, který mě jen tak napadl. I když jsem vážně přemýšlela o tom, že na zakončení téhle povídky si pořídím nějakého toho Bobíka, tenhle nápad ale hned v dalších pěti sekundách zanikl, když jsem si uvědomila, kdo by se o toho chudáka vlastně staral, když já pořád nemám čas xD Určitě bych nebyla tak dobrý páníček, jako Bill a Tom:-D
Určitě už jste si v nadpisu všimli toho slovíčka o pěti písmenkách, nebudu to tady popírat:-D Každá povídka má konec a nejinak je to i s Princem, kterého jsem začala psát šest měsíců zpátky…
Nápad vznikl vlastně úplnou náhodou, co se týče nějakého promýšlení, nad tím jsem vůbec neuvažovala, když jsem ještě psala Lásku. Pamatuju si to ale přesně. Seděla jsem u VéKáVéček a zrovna začala reklama. No a když skončila, měla jsem promyšlený děj i zápletky:-D První velké poděkování patří mému čtyřletému adoptovanému bratránkovi, bez kterého by mě Princ nikdy nenapadl a ani by nevznikl. Ten den byl totiž u nás. A i když si to stoprocentně nepřečte, chtěla bych mu za to moc poděkovat. Prádlo věšet už umí, číst ještě ne, ale on se to naučí xD Díky, Fili! Už dávno pro mě nejsi jen někým cizím a adoptovaným. Patříš k nám a mám tě ráda i s těmi tvými vrtochy a s krásnýma dlouhýma řasama xD Klidně můžeš zase přijet, dělat z kapesníků párky a strkat mi je do výstřihu, vůbec mi to nebude vadit:-D Vděčím ti víc, než dost.
A komu vlastně patří největší dík??? Vám!!! Všem, úplně všem, každému človíčkovi, který tuhle povídku četl, každému, kdo jí byl věrný od začátku až do konce, klikal v anketách, psal komenty a tím mě hnal dál. Nějak nevím, co teď vlastně napsat na to všechno…. Slovo DÍKY mě totiž přijde poněkud nicotné a bezvýznamné za všechnu tu podporu, kterou jsem nacházela pod každým dílem. DĚKUJU, DĚKUJU, DĚKUJU, DĚKUJU, DĚKUJU, DĚKUJU!!!!!!
O tuhle povídku jsem se totiž nezasloužila jenom já, ale taky vy. Nebýt vás, vašich komentářů a vašich kliknutí, nikdy by Princ nebyl tam, kde je teď. Nikdy bych se nedostala až k 63. dílu, který mi přijde úplně neuvěřitelným a vím, že za to vděčím jenom vám. Psaní Prince nebylo někdy vůbec růžové, kolikrát jsem seděla nad sešitem a říkala si, jestli to má cenu, vůbec pokračovat. A v těchhle chvílích, které byly nejtěžší, jste tu byli VY!!! Vy a vaše komentáře, které mě kolikrát dojímaly a nebo naopak doháněly k smíchu (viz Áďa, myslím, že stačí na vysvětlenou:-D) Četla jsem je pod každým dílem a vždycky mě hnaly dál. A to je to hlavní.
Člověk může dělat to, co ho baví, může psát… Ale když vidí tu podporu ostatních, ty komentáře a radost z toho dílku v nich, tak ho to těší a baví mnohem víc, v tom mi dá za pravdu snad každý, kdo něco psal. I když se našly některé, kde si někteří stěžovali na sladkost a na to, že se tam nic neděje. Ano, Princ byl sladký a i mně se zdálo, že je to někdy až moc, takovým jsem ho ale chtěla udělat a o to víc jsem přidala v zápletkách. Vím, proč se nic nedělo. Protože jsem podrobně popisovala vztah dvou lidí, den po dni… A když se zamyslíte a podíváte se na začátek, tak si uvědomíte, co všechno se tam od začátku stalo…
A právě proto je čas, nastala ta chvíle, kdy je čas říct Princi sbohem. Vím, že to pro některé z vás bude těžké, hlavně pro ty, kteří ho měli rádi a četli opravdu poctivě, těžké je to ale i pro mě. Strávila jsem s ním půl roku psaní, věnovala jsem mu každý kousek svého volného času a napsala ho přesně tak, jak jsem si před půlrokem plánovala. Nic v ději jsem neměnila. Byl se mnou pořád a o to horší teď bude ho opustit. Vím ale, že ho doopravdy neopustím nikdy. Našel si místečko v mém srdci a to mu náležitě patří, nikdo mu ho nikdy nesebere…
Raději to loučení utnu, začínám se dostávat do mojí sentimentální nálady a to neznačí nic dobrého, ale… Nemůžu za to. Asi proto, že ho mám opravdu ráda. A doufám, že jste si ho oblíbili i vy. Konec snad ani nebudu komentovat, dalo se očekávat, jak dopadne. Možná bych jim dokázala ublížit a z Toma udělat Esmeraldíčka (pěkné jméno, Áďo:-D), ale ne v téhle povídce. Tady prostě patří pěkný konec, abych mohla klidně spát a už jim neubližovat xD Buďme proto rádi, že mi neruplo v bedně, Bill a Tom zůstali spolu a vychovávali spóóóustu malých bílých králíčků.
Nevím, jestli je Princ krásnou povídkou. Já jsem si svůj úkol splnila – napsala jsem povídku a teď je jen na vás, jak ji okomentujete a ohodnotíte. Já to zjistím až tak někdy v únoru, až budu ležet doma s teploměrem v puse a náhodou se začtu do prvního dílu xD
Loučím se s Princem a vám ještě jednou za všechno děkuju. DĚKUJU, DĚKUJU, DĚKUJU, DĚKUJU, DĚKUJU!!!! Mám vás moc ráda a zase brzy…
Pa, Vaše Rachel xD
Rachel..jaksi se mi nedostává slov. Nevím co mě víc dojalo. Jestli povídka nebo tvůj proslov na konci. Taky si pamatuju kdy jsem se začeta do prvního dílku. Přijela jsem úplně unavená a začetla se. Byla jsem nadšená. A když jsem dočetla druhý dílek tak jsem byla naprosto okouzlená a každým dnem jsem doužebně očekávala další dílek. Ani ve snu by mě nenapadlo že budu mít takové štětí a jedna z mích neojoblíbenějších povídek bude mít 63 dílků, to je naprosto úcyhodné protože já sama neokážu napsat povídku která má víc jak 20 kapitol xD Princ byla neskutečně sladká povídka ale v některých částí dost sadistická povídka což mi vůbec nevadilo xDD milovala jsem všechny ty zvraty, jejich vyznání lásky, začátky kdy je budilo sluníčko i to jak jsi nás Rachel v některých dílech na konci strašila tím že to pro dvojčátka nevypadá vůbec dobře. A s Bobinkou to dopadlo úžasně! Já se bála co jí je a ona bude mít malé králičky! Tak i králíčci skončily šťastně 🙂
Prostě..jak ty nám děkuješ za komentáře tak já ti děkuju za Prince. Protože to je tvoje nejkrásnější povídka a upřímně doufám že napíšeš ještě hooodně dalších x)
P.S Pozdravuj bratránka a vyřiď že mu děkuju ikdyž to asi nepochopí xDD
[1]: Děkuju pěkně, i za tvoje komentáře, dělaly to všechno hezčím:-D Jsem ráda, že se ti povídka líbila od začátku až do konce a upřímně doufat můžeš….:-D
Bratránkovi vyřídím, nebýt ho, ani by to nevzniklo:-D
Ahoj Rachel tohle byla hezká moc moc moc hezká povídka.Řeji ti další úžasné psaní další povídky xDDDD.
[1]: Leo já ti říkala že opet vyhraju.Já říkala že princ bude končit kolem 62 dílů a on má 63.blééé blééé mího had ajsme neprohrála.
ale spět k Rachel.
tuhle povídku jsem četla až do konce jo promin že sme v polsedních pár dílech nekomentovala,ale já měla zarahca na pc.díky za to že si jí dopsala prootže s takovou jemností jak ty by jí nikdy nenapsal(no jako rachel nikdo)
jůůů bobinka bude mít malí.v téhle povídce se mi nejvíc líbilo jak se bobík otíral Tomovi o rty a on nevěděl o co go.pak m uto došlo že mu takový pus ydává Bill jak mu to pak řekl.Někdy jsem se zasmála někdy pobrečela,lae vždycky to stálo za to.zatím engel!
jako a co Simone? kde ta se fláká? měla se tam přitáhnout usmířit, aby z ní nebyla taková ta zapšklá důchodkyně, co furt drbe a šmíruje sousedy, nadává na to, jak si lidi po psech nesbírají hovna a na to, jak je všecko drahý a jak jí chodí malej důchod… no a ono prd… máš u mě resta, za tohle se zlobím! 😀
no a co mě teda absolutně rozsekalo, že Bobinku prohlížel normální doktor, nikoliv veterinář 😀 ale bylo to poetický, no 🙂
[4]: Jako Áďo, ty jsi fakt… SPECIÁLNĚ KVŮLI TOBĚ tam dávám happyend i u Bobíka a u Bobinky, schválně, abych ti udělala taky nějakou radost a ty takhle:-D Né, chápu, po Simone se ti stýskalo, co???xD Tak aspoň doufám, že Bobík jako budoucí tatínek se ti bude líbit:-D
Jinak děkuju za krásné komentáře všem, kteří to četli a v pátek očekávejte překvápko…:-D Díky moc ♥♥♥♥
[3]: Pro mě za mě, já stejně hady moc nemusím..asi víš proč
Rachelko, ty asi moc dobře sama víš, jak mě tvoje povídka dostávala a kolikrát jsem prostě a jednoduše neměla slov. I možná proto, když jsem dnes uviděla slovíčko konec, mě to trochu zamrzelo. Musím se přiznat, že touhle povídkou, která měla pytel citů 'na rozdávání', jsem se stávala človíčkem, co byl víc a víc citlivejší. Tahle povídka mě, abych pravdu řekla, docela změnila. A zase to slovíčko city…
Každopádně, nebudu to dále netahovat,já když se rozepíšu, většinou z toho je peklně dlouhý text. Snad bych ti jen chtěla říct, že Princ byla tvoje naprosto vynikající povídka a já doufám, že v budoucnu napíšeš ještě nějaké další povídky. Předem se už moc těším ;o)
Poslední díl jsem pročetla s úsměvem na tváři (což je co říct, to podzimní počasí na mě má vliv a já se cítím.. jak to divné počasí). Moc ti děkuji, jak za všech 63. dílů, tak i za těch pár komentářů na mém blogu, které mě vždycky potěšily. Děkuji za krásného půl roku :o* "Zdraví, štěstí a peníze jsou důležité, ale člověk by si měl pamatovat, že bez lásky, která je zároveň podporou, nikdy nic nesvede."
no vidíš, to já jsem takováhle vždycky 😛 ale říkám, že králičátka byla roztomilá 🙂
[7]: Děkuju, ten tvůj komentář mě pěkně dojal xD Jsem ráda, že se ti povídka líbila a doufám, že budeš číst další mé díla♥
[8]: Oká oká, Áďo, smiřuju se s tím, že ty jsi takový ten typ člověka, kterého nejde úplně uspokojit:-D Aspoň že ti nebozí ušáčci ti přišli roztomilí:-D
[9]: Rahcel no tak Áda už je taková tu nezměníš.Povídej já jsme úplně napjatá v páetk tu bude nová povídka hele koukej mi to nasat na email nebo uvidíš sama dobře víš že já nidky nic nevyžvanila xDDDDD
[10]: No, tak uvidíš zítra, to už vydržíš:-D
Tahle povídka se mi moc líbila, neměla jsem doposud přeštených 6 dílku do konce… a chvíli mi trvalo než jsem si rozpoměla o čem to je xD …. Nakonec jsem si vzpoměla… píšu koment až teď ale to snad nevadí x) Byla to užasná povídka, plno dílku, krásně dlouhý…. a jak jsem zjistila autorka Rachel… o tom jsem neměla šajn xD Jsem to asi přehlídla.. ale myslím žes to psala i k Vl že ses o téhle zmínila. Na tu mimochodem čekám… zítra příjde že? x)
Strávila som s touto poviedkou pár sladkých večerov plných nehy a lásky. Ďakujem, za poviedku, za to, že počas celého dlhočizného príbehu bolo len veľmi máličko miest, kde som naozaj musela trpieť. Aj za to koľko krásnej lásky a nehy si do nej vložila. Za všetky krásne city, ktoré k sebe cítili Tom a Bill aj za tú nevinnú a čistú atmosféru.
Mám len jediný problém, a to, že keď sa Tomovi stalo to hrozné nešťastie, nikto nedal vedieť jeho maminke, že jej syn je v takom vážnom stave a že sa ich vzťah nedoriešil. Ja som dúfala, že keď o Toma príde bude jej chýbať a časom sa s jeho orientáciou zmieri aj keby ju celkom nikdy neprijala, na začiatku poviedky vyzerala tak, že Toma miluje a aj Billa kým sa nestalo to… tak toto ma mrzí, ale všetko ostatné som si užívala. Ešte raz ďakujem.