Hope 19.

autor: B-kay

Do rána jsem nemohl usnout. Neustále jsem se převaloval ze strany na stranu. Ruce se mi ještě pořád zvláštně klepaly. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nebyl jsem zvyklý na tolik lásky a něhy. Všechno bylo najednou tak jiné…

Posadil jsem se a smutně jsem se rozhlédl po ztmavlém pokoji. Nikdy jsem tmu neměl příliš v lásce, ale najednou mi přišla krásně ospalá. Všechno tady v pokoji mělo svoje místo. Ležel jsem na měkké, teplé posteli, a i když za okny tiše bubnovaly kapky deště, já neležel v blátě a ve špíně, jako ještě nedávno. Už jenom při vzpomínce na den, kdy jsem utekl, mi je do pláče. Já vím, že jsem možná jednal zbaběle a ukvapeně, ale už jsem to tam nedokázal vydržet. Ze dne na den se to všechno zhoršovalo… Na svůj pokoj si však pamatuju až moc dobře. Měl jsem starou, tvrdou postel, velikou skříň, několik poliček a jednoho jediného plyšového medvěda, ke kterému jsem se přitulil pokaždé, když mi bylo smutno.

Proto si teď připadám jako v úplně jiném světě. Jako bych to ani nebyl já. Bydlím v nádherném domě, jsem až po uši zamilovaný, a s klukem, kterého tolik potřebuju, jsem se dnes v noci málem miloval…

Přesto všechno jsem však pořád stál nohama pevně na zemi. Věděl jsem až moc dobře, že štěstí bývá vrtkavé. V mém případě bylo spíš vzácností. To, co se mi stalo teď, jako by vynahradilo všechnu tu bolest. Každou mou slzu najednou překryl Billův něžný úsměv. Už pro mě nic nebylo důležité. Peníze přeci nikdy nebyly vším. Nikdy jsem skoro žádné peníze neměl a o ty, které jsem si sám vydělal, jsem taky přišel. Můj život nikdy nebyl pohádkou. Ani jako dítě jsem to neměl lehké. Žádné Vánoce s dárky, žádné narozeniny s překvapením… Nic z toho jsem nepotřeboval. Jediné, po čem jsem toužil, bylo, aby mě měl někdo rád. Nic víc…

Dnes mi je devatenáct a mé přání se mi konečně splnilo. Nezáleží na tom, kolik zlého mě potkalo do doby, než jsem konečně objevil své štěstí. Bill mi za to všechno stál!

Opatrně jsem se naklonil přes Billovo spící tělo a vzal jsem z nočního stolku, tlustou modrou knihu. Vycházející slunce přímo dokonale osvětlovalo pokoj, takže jsem nemusel rozsvěcet světlo. To, že se zřejmě nejedná o obyčejnou knihu, mi došlo ve chvíli, kdy mé prsty sklouzly po stříbřitém názvu BILL. Ještě jednou jsem se ujistil, zdali Bill skutečně spí, a nesměle jsem nahlédl dovnitř. Hned první stránka mě málem rozesmála. Zubilo se z ní na mě malé miminko s plyšákem v náručí. „Už tehdy jsi byl nádherný,“ zašeptal jsem pro sebe a s úsměvem jsem obrátil na další stranu. Pomalu jsem poznával jeho rodinu, i když jsem mohl jenom tipovat, jaké místo komu náleží. Nevěděl jsem, která byla jeho babička, nebo kdo byl jeho strýc, ale jeho mámu jsem poznal hned.

Držela v náručí asi tříletého špuntíka a nádherně se do objektivu usmívala. Bylo na ní vidět, že byla šťastná a určitě náležitě pyšná. I teď na něj byla jistě patřičně hrdá. To moje máma na mě zřejmě ne. Jako malý kluk jsem nedokázal pochopit, proč za mnou ani jednou nepřišla. Proč mi nikdy nezavolala, nebo nenapsala. Postupem času jsem se na to snažil raději nemyslet. Zmírnil jsem si tím svou bolest.

Zhluboka jsem se nadechl a snažil jsem se porazit úzkost a bolest, která mi přímo drala srdce. Nechtěl jsem znovu plakat, proto jsem raději převracel stránky rychleji. Bylo mi to všechno tak líto. Já neměl jedinou svou fotografii, přesto jsem dokázal najít ve mně a v Billovi jistou podobnost. Jako malý kluk byl skoro stejnej jako já. Stejné oči, nápadně stejná tvář… až s jediným rozdílem. Bill se na svět usmíval, zatímco já jsem nedokázal najít jediný důvod radosti.

Fotoalbum jsem raději zavřel a odložil zpátky na místo. Už jsem neměl sílu rýt do ještě nezahojených ran.

„Bille,“ zlehka jsem jej pohladil po tváři a krátce jsem jej políbil.

„Ano?“ zašeptal ospale, oči však neotvíral, akorát se ke mně přitulil ještě blíž.

„Půjdu se do kuchyně napít, přinesu ti něco?“

„Ano, děkuju. Ale hlavně se mi vrať ty sám.“ Billova tichá odpověď mě úplně dostala. Nikdy mi nikdo nedával najevo nějakou hlubší náklonnost a on to dělal neustále, pořád krásnějším a krásnějším způsobem. Pomalu otevřel oči a smutně se na mě zadíval.

„Slibuju,“ já vím, že jsem porušil své přesvědčení o slibech, ale pro tentokrát jsem nemohl jinak…

Bill mě vzápětí chytil za bradu a dychtivě mě políbil.

„Hned jsem zpátky,“ ještě jednou jsem jej políbil a rychle jsem vyběhl z postele. Navlékl jsem na sebe tepláky a tričko a potichu jsem kráčel do kuchyně. Z kuchyňské linky jsem vytáhl dvě skleničky, které jsem naplnil vodou a tu svou jsem do sebe přímo vylil. Všechno se se mnou podivně točilo. Nevím proč, ale cítil jsem zvláštní napětí. Srdce mi tlouklo podivnou rychlostí a já tomu nedokázal nijak zabránit…

Opatrně jsem vzal do dlaní Billovu skleničku a opět jsem vyšel do tichem prosáklé chodby. Mířil jsem ke schodům, když jsem najednou zaslechl rachocení klíčů a následné vrznutí vchodových dveří. S nešťastným výrazem ve tváři jsem se otočil k příchozímu, utíkat a skrýt se opravdu nemělo smysl. Myslel jsem, že je to Andreas, proto jsem byl připravený na nepříjemné poznámky a nadávky na mou osobu. Když jsem se však otočil a zadíval jsem se do hlubokých očí neznámé paní, neudržel jsem skleničku, která se vzápětí rozbila na kousíčky střepů. Vyděšeně jsem se díval do stejně překvapených očí a nevěděl jsem, co dělat. Naprázdno jsem otevřel ústa, ze který však vyšlo jenom jakési zoufalé zalapání po dechu, nic víc. Tu ženu jsem nikdy předtím neviděl, přesto mi přišla její tvář neskutečně známá. Možná jsem ji zahlédl na fotografii, ale od té doby se jistě změnila.

„Kdo jste?“ zněla její přísná otázka. Vypadala naštvaně, v očích měla zvláštní odlesk chladu.

„Já jsem… j-já,“ hlas se mi třásl natolik, že jsem jí nedokázal odpovědět. Možná jsem mohl vypadat hloupě, ale opravdu to nešlo. Bál jsem se toho, co mělo následovat. „To ty si ten kluk, o kterém mi říkal Andreas?“ postoupila o několik kroků blíž a hněvivě se zadívala do mé tváře. Já jsem smutně sklopil pohled a krátce jsem přikývl. „Co po mém synovi vlastně chceš? Bill se strašně dlouho trápil a já nedovolím, aby mu ubližoval nějakej cizí kluk, o kterém ani on sám nic neví! Myslíš si, že já nevím, o co lidem jako ty jde?“ Andreas o mně zřejmě nemluvil jenom v superlativech.

„O co?“ smutně jsem jí pohlédl do očí, čímž jsem ji možná malinko zaskočil, jelikož na chvilku nedokázala najít ta správná slova.

„Jenom o peníze! Bill je hodně citlivý kluk, a po smrti své holky jistě trošičku naivní. Ale já nedovolím, abys mu jakkoliv ublížil! Kvůli tobě se dokonce přestal stýkat s nejlepším přítelem.“ Kdyby jen věděla, jak moc mu ten nejlepší přítel ublížil. Bylo však úplně zbytečné jí něco vysvětlovat. Andreas to jistě všechno vysvětlil i za mě. A po svém.

„Paní Kaulitzová, já… nechci peníze. Já vím, že mi možná nevěříte, ale to by bylo to poslední, co bych po Billovi chtěl. A pokud si myslíte, že bych vašemu synovi dokázal ublížit, pak jste naivní vy a ne Bill,“ ani sám nevím, kde se ve mně najednou vzala odvaha promluvit. Byla na mě sice zlá a nepříjemná, přesto mi to přišlo přirozené. Jenom se bála o svého syna… co bych já za to dal, kdybych měl taky takovou mámu… Ta moje o mě nikdy neprojevila nejmenší zájem…

„Podívej. Ty jistě ani netušíš, jaké to je, když se tvé děti trápí. Neumíš si ani představit, jakej strach prožívám den co den. Bill si už vytrpěl příliš, a proto tě prosím… sbal si svoje věci a odejdi domů,“ něco bylo zvláštní. Nevěděl jsem, že by měl Bill ještě další sourozence, myslel jsem, že je jedináček. I to slovo domů mě zarazilo. Co to znamená domov, jsem poznal až tady s Billem.

„Domů? A co když vám řeknu, že žádnej domov nemám? To se Andreas zapomněl zmínit, jakej jsem chudák? Zapomněl vám taky připomenout, že fetuju a kradu? Že jsem jenom obyčejnej žebrák, který nemá kam jít?“ používal jsem přesně jeho slova. Každé jednotlivé tak moc bolelo. Billova mamka však zavrtěla hlavou, v očích se jí mihla lítost.

„Ne, nezapomněl. Ale já nemám potřebu to takhle říkat a trápit tě. Odejdi pro -,“ najednou přestala mluvit a zklamaně hleděla přes mé rameno. Ani jsem se nemusel otáčet. Cítil jsem jeho blízkost…

(Bill)

Bylo mi jasné, že se tohle muselo jednou stát, ale nečekal jsem to tak brzy. Tak moc jsem se bál, že o Toma přijdu. Mamka vypadala opravdu naštvaně a já jí to nemohl zazlívat. Lhal jsem jí. Měl jsem ji to říct hned, ale vlastní strach mi to nedovolil. Teď to ale bylo mnohem horší. „Mami, já… tohle je Tom, m-můj kamarád,“ chtěl jsem se alespoň pokusit o záchranu situace, ale mamka byla až příliš rozzlobená.

„My už se známe,“ odsekla a prolétla Tomovu tvář chladným pohledem. Nemohl jsem tomu uvěřit. Chovala se úplně stejně jako Andreas. Když jsem se zadíval na Toma, bylo mi ještě hůř. Oči měl podlité slzami, rty měl silně stisknuté a ramena poníženě shrbená. „Tohle ti taky udělal tenhle tvůj kamarád?“ ukázala na mou rozbitou pusu a nevěřícně zavrtěla hlavou.

„Ne, mami, to nebyl Tom,“ byl jsem zoufalý. Snažil jsem se říct cokoliv, co by zmírnilo její hněv.

„Já už nechci nic slyšet. Myslím, že jsem toho slyšela už příliš. Tak Bille, teď se s ním hezky rozluč, protože odchází,“ vydechla najednou a mě její slova zněla v uších jako nepříjemná ozvěna.

„Tohle přeci nemůžeš myslet vážně!“ ignoroval jsem Tomovo šeptání, abych to nechal být, a rozhodně jsem se proti ní postavil. I když se mi hlas třásl pláčem a celé tělo mě neuvěřitelně bolelo, nehodlal jsem to vzdát. Moje máma přeci nikdy nebyla taková. Byla stejně lidská a chápavá jako já. Nerozuměl jsem, proč se k Tomovi chovala tak odměřeně. „Chci, aby tady Tom zůstal. Když odejde on, pak půjdu s ním,“ vzlykl jsem. Už jsem neměl sílu bojovat proti ní…

…

Simone nevěděla, kam s očima. Dívala se na dva utrápené chlapce. Ze všeho byla neskutečně zmatená. Myslela si, že Billovi na tom chlapci nezáleží, zřejmě se však spletla. Chtěl od ní odejít. Odešel by z domu jenom kvůli jejím zákazům… Dokázala by s tím žít? Ne. To by přeci nedokázala žádná matka. O jednoho syna přeci už přišla, druhého by ztratit nedokázala.

Tom… to jméno jí způsobovalo nepříjemné vzpomínky a bolest, o které doteď s nikým nemluvila. Dívala se do hlubokých čokoládových očí utrápeného chlapce a bylo jí ještě hůř. Opravdu by jej dokázala vyhodit na ulici? Poraženě svěsila hlavu. Nedokázala to. Měla to, co jejímu muži tolik chybělo. Měla srdce a byla si jistá, že pokud tomu chlapci věřil její syn, naučí se mu věřit i ona.

„Jak dlouho už?“ pozorně překročila několik větších střepů, aby jim mohla být ještě blíž. Oba se na sebe krátce podívali a v tu chvíli by dali cokoliv za to, aby se mohli políbit.

„Asi tři týdny,“ přiznal Bill po chvilce tiše…

Držím dopis
v mé studené ruce
Poslední věta byla dlouhá
pokud ještě pálí
dívám se na ni
S každým řádkem
umírá cit
Co zůstane je tma
jedna přeháňka od Tebe
víc už nepomůže

To mě zabíjí
Smrtelně jsme se zamilovali
To mě zabíjí
protože náš sen
leží v troskách
Svět má mlčet
a navždy osamělým být
Jsme ztracení
také když se síly spojí
Je to pryč…