autor: Fabiana
Ahoj lidi:) Omlouvám se, že jste o mně tak dlouho neslyšeli, měla jsem pár problémů a musela jsem kvůli tomu zrušit i blog, už je to ale zase v pořádku. Skončilo to sice ředitelskou, ale původně jsem měla vyletět ze školy, takže si umíte představit jak jsem byla nadšená :D. Byla mi ovšem zabavena fleška, obsahující mimo jiné i zbytek učitele, takže se ho pokusím dopsat znovu (a tímto děkuji Januli, že ho ještě nesmazala :-*). Teď pro vás ovšem mám jinou vícedílovku, která vznikla na dovolené, tedy už celkem dávno:) Ten obrázek jsem kreslila asi před rokem, teď jsem ho jen vybarvila, takže si ho nevšímejte 😀 a já už vás nebudu zdržovat, dejte se do toho:)
Fabiana
Angel
Sám.
Ztracený.
Zima.
Tma.
Vidím jen obrys plamene na špinavé zdi. Jediný plamen, první z mnoha.
Opuštěný.
Zraněný.
Ve světle svíce, již pevně svírám oběma rukama, zřetelně vystupují jizvy na mých pažích i na nahé hrudi.
Bez tebe.
Moje pravá ruka automaticky vystřelí a dva prsty s dlouhými černými nehty stírají slzu, jež se mi nějakým záhadným způsobem dostala na tvář. Jsem naivní. Vždycky jsem byl, ale v poslední době víc než kdy dřív. Možná bych ale mohl začít vyprávět svůj příběh od začátku. I přes fakt, že se mi nechce na nic z toho, co mě potkalo, vzpomínat, si myslím, že bych si ještě jednou své důvody zopakovat měl. Jako už tolikrát.
Narodil jsem se prvního září 1989. To si nepamatuji, kdo taky ano. Vím jen, že jsem nikdy neměl moc důvodů se smát, a všeobecně, ani mluvit. Ve škole jsem okamžitě získal roli toho, čemu se říká outsider, a taky není divu. Byl jsem malý a slabý, nespolečenský, samotář. V prvních několika letech jsem se mohl vždy spolehnout na ochranu svého bratra, dvojčete. Vždycky byl větší než já, přerostl jsem ho teprve nedávno. Ve školce jsme vždy drželi při sobě, pomáhal mi vidět i ty dobré stránky světa. Vždycky byl optimista, někdy až moc, a já přesně naopak. Jak říkám, vždycky mě chránil. Tedy skoro vždycky. Asi tak ve druhé třídě už mu přišla společnost na něm naprosto závislého bratra trapná, a našel si nové přátele. Začal se mi úplně vyhýbat. Zlomilo mi to srdce. Najednou jsem chodil domů sám, sám jsem jedl, sám jsem spal. V sedmi, vlastně téměř osmi letech, si totiž Tom vynutil vlastní pokoj, prý „aby na mě Bill pořád nečuměl“.
Od té doby už se o mě nikdy příliš nezajímal. A já jsem mu nikdy nic neřekl, nikdy jsem mu to nevyčítal. Tiše jsem trpěl a čím dál víc se stranil lidí, jejich společnost mi byla nepříjemná. Po škole jsem sedával na nejzazší lavičce v parku a pozoroval lidi, kterých tam naštěstí moc nebylo. Všichni většinou sedávali v přední části parku, kam svítilo slunce. Tahle „moje“ část už spíš připomínala les. Koruny listnatých a jehličnatých stromů na zem nepropouštěly moc světla, vytvářely pro mě přímo vhodné přítmí. Jak jsem říkal, lidé sem nechodili. Někteří se snad báli pavouků, jichž tu bylo požehnaně, jiní snad bezdomovce, jenž měl svých pět švestek pod keřem přímo naproti „mojí“ lavičce, nebo pouze dali přednost světlu před stínem. Sem-tam ale někdo zabloudil i sem. Většinou to byli muži, zkracující si tudy cestu do nedaleké hospody, městské gangy nebo homosexuální páry. A nikdy si nikdo nevšímal malého blonďatého kluka, sedícího nehybně na lavičce a zírajícího do prázdna. Bylo mi osm. Někdy v té době probíhalo rozvodové řízení našich. V podstatě by se dalo říct, že jsem ho proseděl na lavičce. Rodiče si mysleli, že každý den chodím ven s partou přátel, a Tom jim pravdu nikdy neřekl. O mně s nimi nemluvil.
Zřetelně si vzpomínám na jeden moment, spojený, jak jinak, s lavičkou. To mi bylo dvanáct. Jednoho dne jsem prostě seděl a pozoroval strom naproti, jako vždycky, bez pohybu, beze slova, když jsem uslyšel smích. Ale nebyl to smích veselý, ani rozjařený. Naopak, byl chladný, posměšný a zlý. To já poznám. Vyděsil mě. Otočil jsem hlavu po zvuku. Byl to nejspíš další z gangů, tenhle jsem tu ale nikdy neviděl. Celkem jich bylo šest, a když jsem se na ně podíval, rozesmáli se ještě víc.
„Kohopak to tu máme?“ Zařval kdosi. Povytáhl jsem obočí, a když došli až ke mně, vstal jsem. „Ztratila se ti maminka, prcku?“ Odfrkl jsem si. Jen proto, že jsem malý, mě ještě nemusejí urážet! Jak moc jsem se mýlil. Lidé si vždycky najdou záminku, proč člověku, konkrétně mně, ubližovat.
„Ty vole, to je brácha!“ Ozvalo se odněkud zprostředka. Rozestoupili se a já uviděl Toma. Nic jsem neříkal, jen jsem se na něj díval. Tehdy už se začal snažit nevypadat jako já, nechtěl, aby si nás lidé pletli. Chodil do solária a měl dredy, momentálně taky volné kalhoty a o dvě čísla větší tričko, v koutku úst cigaretu, na tváři zlomyslný škleb. „Nepozdravíš brášku, blbečku?“ Procedil posměšně a všichni se rozesmáli, opět. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou kolem mě tvořili kruh. Rozhlédl jsem se. Všichni byli velcí a silní, vypadali tak na patnáct, dodnes netuším, jak se k nim tehdy dostal Tom.
„Copak je, ztratil jsi řeč?“ Řekl někdo, nejspíš ten velký s hnědými vlasy.
„On nemluví, když nemusí, Georgu.“ Ozval se Tom, čímž vyvolal další salvu smíchu.
„To by bylo, abychom ho nerozmluvili.“ Pronesl tiše Georg, a kruh kolem mě se zmenšil.
Tom mě nebil, ale ani se mě nezastal. Jen tam stál, ve tváři neutrální výraz, aniž se přidal ke kterékoli straně. Nekřičel jsem. Nemělo cenu vzdorovat, byli silnější než já, nemělo cenu utíkat, byli by rychlejší. A nechtěl jsem jim udělat radost. Mlčky jsem snášel jejich rány a kopance, po obličeji mi ale nikdo z nich nešel, nejspíš nechtěli, aby to bylo vidět, že bych třeba měl důkazy. Nevím, jak dlouho to trvalo, než jsem zaslechl někoho dalšího. Nejdřív to byl pobouřený výkřik, pak nadávky. Pak mě někdo povalil na zem, už mě ale nebili, zvuk zápasu se ozýval kousek od mojí hlavy. Přál jsem si uhnout, ale při každém pohybu mě bolelo celé tělo. Oči jsem měl pevně zavřené, v té chvíli jsem si přál umřít.
„Zdrháme!“ Zaslechl jsem Tomův hlas, a taky že utekli.
„Seš v pohodě, kluku?“ Ozvalo se jen kousek ode mne, tak blízko, až jsem sebou polekaně trhl a prudce otevřel oči. Nade mnou se vznášel špinavý, zarostlý obličej, v němž jsem poznal bezdomovce zpod keře. Nezmohl jsem se na slovo. Pomohl mi vstát a posadit se na lavičku. „Proč tě mlátili?“ Zeptal se, a zkoumavě mě přitom pozoroval. Pokrčil jsem rameny a začal zběsile mrkat; oči se mi zalévaly slzami. „Klidně breč. Máš proč.“ Řekl mi. Nebrečel jsem. Slzy zmizely tak rychle, jako se dostavily. „Jak se jmenuješ, kluku?“
„Bill.“ Zašeptal jsem.
„Já jsem Pedro. Už nějakou tu chvíli tě pozoruju. Chodíš sem často.“ Nezněl nepřátelsky.
„Jo.“ Pořád jsem mluvil tiše, zjistil jsem ale, že je to jednodušší, než mlčet.
Pedro byl můj první něco-jako-kamarád. To on mi řekl, že by mi slušely černé vlasy. Kvůli němu si je barvím, od dvanácti. Měl jsem za to měsíc domácí vězení, ale jak řekl Pedro, stálo to za to.
Byl imigrant. Utekl z Itálie, chtěl tu najít lepší život, ale nevyšlo to a on přišel o všechno. Byl jediný, kdo byl ochotný se se mnou bavit. Pedra jsem měl rád, a po seznámení s ním jsem se i na lavičku těšil víc. Ani tohle ale nemělo trvat věčně.
autor: Fabiana
betaread: Janule
Původně jsem se ani nechtěla začíst. Depresivních povídek bývá mnoho, jsou mnohokrát velmi totožné a navíc snáším svoje deprese, natož číst ještě o cizích… Ale začetla jsem se a chyba to rozhodně nebyla. Tobě, Fabien, očividně prospívá, když se můžeš rozepsat. Nevím, "Učitel" ti k tomu nejspíš moc prostoru nedává. Ale tohle vypadá zajímavě.
Tom je zlej. Kopla bych ho.
Určitě budu pravidelně číst. Jsem hezky navnaděná. 🙂
jojo,taky budu číst, konečně je tu pár nových povídek co vypadají hodně dobře
Och…nádherný a strašně zajímavý díl! Taky nemám moc ráda depresivní povídky, ale této není co vytknout! je opravdu dokonalá…Jen mě štve, že je Tom tak hnusný a nechá brášku před vlastníma oči takhle zbít…Jsem ráda, že si Bill aspoň našel nějakého kamaráda, Pedra…Ale ta poslední věta mě trošku zarazila…Už se moc těším na další dílek!! 😉
No..oběvila se povídka podle mého gusta x))
Opravdu mám ráda ty povídky kde Tom patří k nějaké skupině která Billovi ubližuje..ani nevím proč xDD
Vypadá to úžasně Fabi, máš kvělé nápady, moc moc moc se těším na další dílek x))
zajímavý ale krásný.
abych řekla pravdu, taky ty depresivní povídky moc nemusím,takové ty hodně depresivní. ale tahle je nádherná. Líbí se mi tam ten Tom ..:D asi jsem zákeřná ale prostě .. líbí se mi to!:D
Úžasný, nemužu se dočkat dvojky 🙂
a chci wiiiic
tedaaaaa…no to sem zvědavá na další díl….
je to pěkný, moc se těším na další dílek a doufám, že se Tom vzpamatuje a bude se s Billem bavit. A budu se určo těšit na učitele, až budeš mít čas, poslat sem další dílek 🙂
[4]: přesně… taky ty povídky mám ráda
úžasné. Honem dále!
Chudák Tomi,zase je ten zlý!!
Wow! Tohle je něco úplně jinýho než učitel… První díl mě zaujal, Tom je fakt zrůda, mohl se ho zastat, když ho mlátili. A Bill se baví z bezdomovcem? To tu ještě nebylo… xD Úžasný…
nestane se něco pedrovi že ne? to by bylo smutny… tom je pěknej hajzl!!!
Od včerejška jsem přemýšlela, jestli tuhle povídku začnu číst a jsem ráda, že jsem to udělala… Záčíná dost drsně, ale líbí se mi… už se těším, jak se bude dál vyvýjet, jen tak dál
Teda, tak tohle je úžasný, fakt dost zajímavý začátek! Ten Pedro je hodnej a je to fakt úplně něco jiného…skvělý, těším se na další díl!
Proč se Tom tak chova k Billovi?