Hope 20. (2/2)

autor: B-kay

(Tom)

Všechno se zdálo být dokonalé. Bill mě své tetě a strýci představil tak vroucně, že jsem si připadal jako skutečný člen jejich rodiny. Na nic se mě nevyptávali, podrobnosti, jako odkud jsem a jak jsem se tady vlastně ocitl, je vůbec nezajímaly. Byli ke mně opravdu milí. Dokázal jsem si s nima normálně povídat, aniž by mě některé ze slov ponížilo nebo zesměšnilo. Akorát paní Kaulitzová nebyla nadšená. Pořád se na mě dívala nepříjemně chladným a nedůvěřivým pohledem. Z místnosti, kde jsem se objevil, jako by náhodou zmizela. Bill mě sice utěšoval, že jí to přejde a já v to taky doufal, přesto mě to však trápilo. Nerozuměl jsem tomu. Nic jsem jí přece neudělal. Snažil jsem se být zdvořilý, několikrát jsem s ní dokonce chtěl navázat konverzaci, ona se však na mě jenom podívala a odkráčela pryč. Prostě mě neměla ráda. Dala mi ultimátum a já začínal mít strach, že udělá cokoliv proto, abych do konce týdne odešel. Byl jsem z toho dost smutný, proto jsem se raději zavřel nahoře v pokoji a přemýšlel jsem.

Byl jsem natolik ponořený do všeho, co mě v tu chvíli trápilo, že jsem vůbec neslyšel vrznutí dveří a následné tiché kroky, následované drobnými krůčky.

„Podívej Tilí, on si nás vůbec nevšiml,“ uslyšel jsem najednou známý hlas a všechno kolem mě nasáklo nádhernou vůní. Prudce jsem trhl hlavou na stranu a pohled, který se mi naskytl, mě donutil pousmát se. Na tu holčičku jsem úplně zapomněl. Měl jsem tolik starostí a dotěrných myšlenek, že jsem si té malé princezny vůbec nevšiml. Bill ji pečlivě držel za drobné dlaně a byl jí oporou při každém nesmělém krůčku. Vypadala jako malý anděl. Delší kudrlinky jí splývaly do půlky zad, zářivě čokoládová očka se na mě zvědavě dívala a úsměv, který dokázala z ničeho nic vykouzlit, mi připomínal ten Billův. S jediným rozdílem, že ona měla těch zoubků poněkud méně.

S úsměvem jsem si klekl na všechny čtyři a zachytil jsem plyšovou žirafku, která Billovi vypadla z rukou. Bill se na mě zářivě usmál a také si klekl. Malou si položil na klín a ukázal na mě prstem.

„Tak zlatíčko, tenhle bručounek je Tom,“ zašeptal a já překvapeně sledoval, jak malá vesele zatleskala a natáhla se po mně. „Líbíš se jí. Tohle ještě nikdy předtím neudělala. Není tak smělá, pokud jde o cizí,“ možná chtěl ještě něco říct, ale v půlce slova se nečekaně zasekl a úsměv, jenž dlouhou chvíli krášlil jeho tvář, najednou zmizel. Nemusel ani nic říkat, abych zjistil, proč se tak polekal. „Tome, tohle jsem neměl. Omlouvám se, nechtěl jsem to takhle říct,“ s malou v náručí se ke mně připlazil a smutnýma očima prolétl můj obličej.

„Ale no tak. Nemusíš se omlouvat. Měl si pravdu, nepatřím do vaší rodiny,“ bylo mi jej líto. V očích jsem mu dokázal vyčíst jenom nekonečné výčitky.

„Ale patříš. Jsi součástí mé rodiny ode dne, co jsem tě poznal. Jsi součástí dokonce mě samého, protože bych za tebe i dýchal,“ šokovaně jsem se díval do jeho uplakaných očí a nedokázal jsem uvěřit jedinému slovu, co vyslovil. V tu chvíli jsem úplně zapomněl na malou Tilí, které se zjevně nelíbilo, že si jí nevšímáme a snažila se dostat do mé náruče po svém. Z Billova ochranného sevření se však nedostala.

„Kdybys cítil to, co teď cítím já… kéž bys mohl alespoň pocítit to, co cítím já, když se na tebe dívám, nebo když se mnou mluvíš. Miluju tě mnohem víc, než jsem kdy někoho miloval,“ naše tváře se nevědomky přibližovaly. Po tváři mi stékala jedna horká slza za druhou a vůbec jsem se nesnažil je jakkoliv zastavit. Vzal jsem Billovu tvář do dlaní a polibek, který jsem mu věnoval, byl plný vášnivé lásky a něhy. Opatrně jsem se odsunul a s hlubokým nádechem jsem se sklonil k jeho uchu, které jsem nedokázal přestat líbat. Pootevřel jsem rty ve snaze říct to, co jsem mu říct konečně chtěl, ale zběsilý tlukot mého vlastního srdce, mi na několik vteřin úplně vzal dech. „Cítím to. Z každého tvého pohledu, doteku nebo pouze krátkého polibku. A chci, abys to cítil úplně stejně, protože-“ protože co, jsem nestihl říct, jelikož mi pusu zacpalo několik malých prstíků. Bill se na mě pobaveně pousmál, a když Tilí odsunula své pěstičky, zjistil jsem, že je měla zapatlané od čokolády. „Teď ale vypadám, že jo?“ vyšklebeně jsem se na ni zaxichtil a nevěřícně jsem sledoval další nadšené ťapání a přímo kouzelný smích. Nesmála se však sama. „Promiň, já jsem úplně zapomněl, že jsem ji šel umýt. Ale když to pomůže, jsem taky zapatlaný,“ vesele se zasmál a natáhl po mně čokoládové dlaně.

„To nevadí, podívej, rozesmál jsem ji,“ ještě jednou jsem se na ni vesele zaxichtil a přiložil jsem prsty ke svým rtům, ve snaze najít zapatlané místo.

„Pomůžu ti,“ Bill se ke mně s pootevřenými rty sklonil a jazykem mi zlehka olízl nejdřív horní, pak spodní ret. „Hotovo,“ držel se vzoru Tilí a s veselým úsměvem zdobící jeho tvář, také krátce zatleskal. Já se na něj však nemohl přestat dívat. Z toho kluka mě jednou jistě porazí. Proč mi to dělá?

„Tilí, ukaž Tomovi, co si mu přinesla,“ Bill ji krátce políbil do vlásků a podal jí plyšovou žirafku. Malá ji k sobě na několik vteřin přitulila, poté se otočila a dvěma vrávoravými krůčky popošla ke mně. Zadívala se na mě velikými kukadly a poté mi plyšáka podala.

„Můžu si ji vzít?“ zeptal jsem se jí a hravě jsem ji pošimral po bříšku. Tilí se opět roztomile usmála, po čtyřech vylezla až na můj klín a přitulila se ke mně…

Simone zamyšleně kráčela do Billova pokoje. Chtěla mu, tedy respektive jim, oznámit, že je hotová večeře. Přede dveřma však zůstala zaraženě stát. Byly pootevřené, tudíž měla přímo dokonalý výhled do pokoje svého syna. Několik vteřin nevěřícně hleděla na Billa, který se nadšeně smál, zatímco se i s Tilí snažili Toma zlechtat.

„Už dost, prosím,“ slyšela jeho spokojený smích, a i když neviděla jeho tvář, byla si jistá, že byl šťastný. „Tak, princezno, teď mi pomůžeš se svým bratránkem,“ Tom, který se konečně osvobodil, vzal malou i svou novou žirafku do náruče a utíkal za smějícím se Billem, dokud všichni nedopadli na postel. Jejich smích se rozléhal jinak tichou chodbou a Simone způsoboval zvláštní teplo u srdce.

Už dlouho neviděla Billa takhle šťastného. Jeho smích neslyšela ode dne, co se dozvěděl o Sářině smrti. Moc dobře si pamatovala na dny, které strávil zavřený ve svém pokoji. Nechtěl nic jíst, s nikým nemluvil. Jenom plakal a trápil se. Když se na něj podívala teď, konečně v něm poznávala svého Billa. Billa, který pokaždé zářil jako veselé sluníčko. A moc dobře taky věděla, čí zásluhou nastala ta změna… Možná se v tom chlapci přeci jen spletla…

(Bill)

„Nebudu muset mít šátek na očích, že ne?“ nadšeně jsem kráčel k autu, svou lásku jsem si však pečlivě držel za ruku.

„Nech se překvapit,“ zálibně jsem na něj zamrkal a dál jsem jej vedl kupředu… Cesta trvala sotva několik minut. Naneštěstí se však nad náma začaly tvořit tmavé mraky, slibující pořádnou bouřku. Když jsme konečně zastavili na místě, vyšel jsem z auta a tiše jsem se rozhlédl kolem. „Už dlouho jsem tady nebyl,“ přiznal jsem popravdě a zhluboka jsem nasál čerstvý vzduch. Tom se na mě zvědavě zadíval a očima mě vybízel k odpovědi. „Tady nedaleko bydlela moje babička. Byl jsem tady skoro každý prázdniny. Když zemřela, přestali jsme sem s mamkou chodit. Bude to už několik let,“ tón mého hlasu byl náhle smutnější. Babičku jsem měl moc rád.

Sklonil jsem hlavu a nejistě jsem přešlápl na místě.

„To je mi líto,“ Tom mě k sobě něžně přivinul a láskyplně mě políbil. „Ukážeš mi to místo?“ pohladil mě po tváři a nádherně se usmál. Byl prostě úžasnej. Pokaždé, když mi bylo nejhůř, dokázal mě jediným pohledem rozveselit. S úsměvem jsem přikývl, chytil jsem jej za ruku a pomalounku jsem jej vedl delší loukou. Bylo to už několik let, co jsem tam byl naposled, přesto jsem moc dobře věděl, kam mám jít. Byl to takový malý kousek přírody. Můj osobní ráj. „Páni,“ ve chvíli, co jsem Toma dovedl na ono místo, nedokázal uvěřit svým očím a já také ne. Měsíc osvětloval průzračnou hladinu jezírka, všude kolem nás se rozléhalo dokonalé ticho a na velikém dubu u jezera ještě, pořád stál můj dřevěný domek.

„Ten jsem postavil s dědou,“ ukázal jsem směrem na menší dřevěnou chatrč. Možná mi to teď přišlo obyčejné a až příliš chatrné, tehdy jsem na sebe byl ale neskutečně pyšný. Akorát té vody jsem se bál.

„Je to tady dokonalé,“ došli jsme ke břehu jezera. Tom si klekl a zlehka okusil vodu. „Naučím tě plavat,“ vydechl s úsměvem, čímž mi málem vyrazil dech. Šokovaně jsem se na něj díval a čekal jsem, kdy na mě vybafne, že to byl jenom žertík.

„N-nemám tady plavky,“ řekl jsem první věc, co mě napadla.

„Já taky ne,“ pokrčil rameny a začal si svlékat tričko.

„T-tome, tohle ne,“ myslel jsem, že když poprosím, dostane rozum a oblékne se. Během několika vteřin měl na sobě jenom trenky. „Já tam nevlezu,“ řekl jsem s jistotou a nevěřícně jsem sledoval, jak se svlékl úplně a rozběhl se do vody. „Ty ses zbláznil? Nastydneš. Může se ti cokoliv stát, prosím pojď zpátky,“ opravdu jsem se o něj bál. Děda se tam sice někdy koupával, ale o Toma jsem měl mnohem větší strach.

„Bille, no ták. Budu tě držet. To mě tady necháš samotného?“

„Tohle mi děláš schválně,“ brumlal jsem si pro sebe, ale dal jsem se do svlékání. Ruce se mi třásly jak strachem, tak vzrušením z nepoznaného. Netrvalo dlouho a pomalu jsem kráčel do vody za ním. „Jenom mě prosím, nepouštěj,“ zašeptal jsem přímo zoufale a pověsil jsem se mu kolem krku jako klíště. Tom mě pečlivě objal kolem boků a já se na něj přitiskl celým svým tělem. Bylo nepříjemné cítit na holém těle chlad jezera, přesto bylo neskutečně vzrušující cítit teplo Tomova nahého těla. Úplně jsem zapomněl na to, že jsem ve vodě. A Tom zřejmě také zapomněl na svůj plán naučit mě plavat …

Pomalu ve mě něco chladne
Jak dlouho tady oba ještě můžeme být
Zůstaň tady
Chtějí si mě vzít stíny
A když půjdeme
Tak půjdeme jedině ve dvou
Jsi všechno, co jsem
A všechno, co proudí mými žilami
Vždy se budeme podporovat
Jedno, kam pojedeme
Jedno, jak hluboko
Nechci tu být sám
Nech nás společně jít do noci
Někdy přijde čas
Nech nás jít společně do noci…

autor: B-kay