autor: Áďa
Tom ani nedokázal kloudně vnímat, co se kolem něj děje. Okamžitě padl na kolena vedle svého dvojčete a instinktivně mu dlaň pevně přiložil na ránu, ignorujíc fakt, že se jeho ruka okamžitě zbarvila do temně ruda. Slyšel jenom bolestné nářky, unikající mezi Billovými vzlyky. Neviděl Holgerův výsměšný škleb, když ho policajti v poutech odvlekli do auta.
„Billí, lásko… broučku… vydrž! Bude to dobrý!“ mumlal pořád dokola, ale absolutně si tím nebyl jistý a bratrův bolestný pláč mu moc naděje nepřidával.
Nechal policii, aby Billovo tělo naložila do auta, sám se tam rychle vmáčknul, aby Bill věděl, že není sám, avšak jeho uši nedokázaly zaznamenat kvílící sirény, když se auto rozjelo. Položil si Billovu hlavu do klína a nešťastně se probíral jeho dredy a snažil se jej aspoň slovně uklidnit, zatímco policista vedle něj se snažil zastavit krvácení ze zad. Šlo to však docela těžko, kulka se zaryla hluboko.
„Prosím, bráško, vydrž,“ šeptal Tom skrz slzy, ale Bill jako by ho nevnímal. Hleděl do prázdna, z jeho úst stále unikaly nářky a jeho tělo se chvělo bolestí. Tolik chtěl, aby to přestalo, aby už to skončilo. Nevěděl, kde je, poslední, co si pamatoval, bylo Tomovo objetí. Netušil, kdo jsou všichni ti lidé kolem něj, kteří ho drží a snaží se ho tišit, na to byl jeho mozek příliš slabý, aby to dokázal identifikovat. Jeden hlas mu přišel povědomý, jako by jej znal celý život. Avšak když se pokusil si vzpomenout, kdo to může být, začal se mu svět kolem něj barvit do krvavé červeni, která přecházela v čím dál temnější a hlubší čerň. Připadalo mu, že i bolest polevuje a všechno kolem něj se propadá do nádherného konejšivého ticha. Už nevěděl, že jsou kolem něj lidé. Nevěděl, že má postřelená záda. Nevěděl, že je v autě, které se šílenou, pořád však ještě bezpečnou rychlostí, hnalo do nemocnice.
Neslyšel teskné sirény, neviděl slzy deště, který se začal snášet z mraků jen před malou chviličkou. Studené kapky stékaly po čelním skle auta, příliš prudké na to, aby je stěrače stíhaly stírat. Tolik se podobaly slzám, pokrývajícím Tomovu tvář, a o pár kilometrů zpátky se snažily smýt z povrchu osamělého parkoviště velikou rudou skvrnu. Rozmazávaly ji, ale zatím tam stále ještě držela. Jako pomník neštěstí, které se zde stalo. Koruny stromů pod nápory deště tiše šuměly, a když se po chvíli přidalo i teskné skučení větru, vypadalo to, že i sama příroda truchlí nad mladičkým životem vyprchávajícím ze slaboučkého těla. Ani nejvyšší osud, který vždy všechno tak dobře a pečlivě plánoval, si teď nebyl jistý, zda se mu podaří udržet mladé srdce v pohybu, aby nepřestalo bít navždy…
Policejní auto s ohlušujícím zaskřípěním brzd zastavilo na nemocničním parkovišti a okamžitě se k němu přiřítili lékaři s pojízdnými nosítky. O tom, co se stalo, byli předem telefonicky informováni hned, jakmile se nehoda stala. Už chtěli vyslat sanitku, ale všichni již na parkovišti usoudili, že když Billa poveze auto se sirénami a blikajícím majáčkem, tak bude v nemocnici rychleji, než kdyby sanitka musela na parkoviště a zpět. Kdyby věděli, že tímhle rozhodnutím nejspíš rozhodli o Billově osudu… Ušetřili totiž necelých deset minut, které by zabrala cesta na parkoviště. O necelých deset minut vzrostla šance na úspěch. Necelých deset minut měli k dobru, o necelých deset minut dřív mohla začít operace a boj o Billův křehký život…
Tom se roztřeseně posadil na lavičku na nemocniční chodbě a Gustavovy silné paže ho okamžitě pevně objaly, zatímco Georgovy dlouhé prsty jemně stíraly nekonečné slzy, valící se z temně hnědých očí. Poté, co Billa odvezli na sál, zavolal Tom na hotelový pokoj a o všem zlomeným hlasem Davida informoval. Netrvalo dlouho a jeho tři přátelé okamžitě dorazili do nemocnice, aby mu poskytli oporu, kterou nešťastný chlapec tolik potřeboval. Nikdo z nich nemluvil, v tuhle chvíli byla slova zbytečná. Zbývající dva členové kapely Toma mlčky objímali a snažili se alespoň trošku zmírnit jeho žal, zatímco David přecházel po chodbě tam a zpátky, a co chvíli si buď nemocniční zdi, podlaha nebo nápojový automat neprávem vysloužily jeho vzteklý kopanec plný bezmoci. To zatracené čekání! Kdo ho vymyslel? Nekonečně dlouhé vteřiny se pomalu, ale jistě slévaly do minut, ze kterých se hlemýždím tempem stávaly hodiny, ale nikdo dosud ze sálu nevyšel. Nikdo nedokázal utěšit tři nešťastné duše, kterým se s každou další minutou svírala srdce víc a víc…
Nikdo ze sálu ani vyjít nemohl. Lékařům se už potila čela a ruce v gumových rukavicích se jim začínaly mírně klepat. Dlouho tady neměli takhle komplikovanou operaci. Kulka se totiž zaryla mezi dva obratle tak nešťastně, že mezi nimi byla zaklíněná a každý pohyb, který by vedl jen o pár milimetrů jinudy, než musel být veden, by mohl znamenat poranění míchy s doživotními následky. Nehledě na to, že Bill ztratil velké množství krve…
Místnost náhle proťal jako nůž pronikavý jednolitý tón vycházející z kardiografu a všichni lékaři na okamžik ustali v pohybu. To mohlo znamenat jediné.
„Ztrácíme ho!“ vykřikl jeden z nich.
„Okamžitě zahájit resuscitaci!“ přerušil ho jiný.
Na sále okamžitě vypukl chaos. Na Billovo tělo začal zas a znovu dopadat defibrilátor, ale marně. Do sinalé kůže byly píchány adrenalinové injekce, ale ani ty nezabíraly. Všichni začínali být čím dál hysteričtější. S chlapcem to vůbec nevypadalo dobře a jednolitý řev vycházející z monitoru, na němž se táhla přímka, to jenom umocňoval…
Bill otevřel oči. Slyšel jakýsi hluk, šum, nadávky i nepříjemný jednolitý tón, ze kterého ho mrazilo v zádech. Připadalo mu však zvláštní, že nikoho kolem sebe neviděl. A to mu něco říkalo, že kolem něj lidi jsou, že jich je hodně! Taky se mu nezdál ten zvláštní pocit, který prostupoval celým jeho tělem. Jako by snad nevážil ani gram. Nechápal to. Pootočil hlavu na stranu…
…a vykřikl šokem. Byl totiž ve vzduchu! Vznášel se těsně u stropu, bez problémů mohl vidět vršky skříní a regálů, které byly vyšší, než lidé v místnosti. Váhavě prohrábl vzduch rukama a povedlo se mu otočit na břicho, aby ho v tu chvíli dostihl další šok. Na operačním stole viděl ležet sám sebe! Ležel tam na břiše, jeho oči byly pevně zavřené, dredy mu někdo stáhl do nepříliš povedeného drdolu a měl obnažená záda. Vytřeštil oči, když viděl, že do něj všichni zmateně vráží injekce a téměř bijou jeho tělo nějakým divným přístrojem, který dosud viděl jenom ve filmech. Právě ho otočili tak, aby se ten přístroj mohl dostat na jeho hruď. Bill instinktivně sykl. I ve vlastní hrudi teď cítil cosi jako slabé údery, které se shodovaly s rytmem defibrilátoru, ale cítil je tak slabě, tak zanedbatelně. Chvíli to všechno dění pod sebou zmateně pozoroval. Neměl tušení, zda tomu přihlížel vteřiny, minuty či hodiny, neměl o čase sebemenší ponětí. Ale co věděl jistě, bylo to, jak ho ten kvílivý monotónní zvuk rozčiluje. Tady teda být nehodlá, nebo přijde o uši. Co by teď dal za špunty, které nosil na koncertech! Nazlobeně párkrát máchnul rukama a zvláštním pohybem, jako by snad plaval, zamířil ke dveřím. Nedokázal je otevřít, avšak bez problémů jimi proplul. Na okamžik ho to zarazilo, ale pak si znovu uvědomil ten nepřerušovaný zvuk, který připomínal alarm, a rozhodně doplul až na nemocniční chodbu.
„Bože… Tome! Tomi, lásko…. Co ti je?“ vyjekl, když spatřil svého bratra, jak vzlyká na Gustavově rameni. Zdálo se mu, že rty jeho dvojčete vydávají nějaká slova. Připlul trošku blíž, aby ho mohl slyšet.
„Ne… já už nechci čekat… co s ním je? Už jsme tady skoro čtyři hodiny, proč ještě nic nevíme?“ vzlykal Tom.
„Tome, no tak, bude to dobrý, uvidíš,“ konejšil ho Gustav. I přesto, jak byl proti kytaristovi malý, mu nedělalo problém pohupovat jeho byť dobře osvaleným, přesto hubeným tělem, jako by patřilo malému dítěti. „Určitě se to už chýlí ke konci. Bill bude v pořádku, věř mi.“
„Co kecáš?“ nadzvedl Bill obočí, až téměř zmizelo v záplavě jeho černých vlasů. „Vždyť já jsem tady!“
„Ale co když ne?“ zakvílel Tom. „Co když tam je nějaký problém? Přece mi tu všichni nechcete nalhávat, že by vytažení jedný kulky běžně zabíralo čtyři hodiny! Navíc… já… já jsem jeho dvojče, já cítím, že něco není v pořádku, já to vím!“
Jeho hlas zněl tak vysoce a chraplavě, až to Billa děsilo.
„Ale Tomi! Já jsem tady!“
Doplachtil až přímo před Toma a zamával mu rukou před očima, ty však byly vyhaslé, jiskra, která v nich vždy byla, byla již dávno utopena přílivem slz, a hlavně, nedávaly najevo vůbec žádnou známku toho, že by Billovu ruku míhající se před nimi viděly. Bill zmateně zamrkal a položil svou vyzáblou paži na Tomovo rameno. Jak ale vykřikl, když jeho ruka ramenem projela, jako by bylo vzduch! Nedokázal to pochopit. Co se to s ním sakra děje, proč ho nikdo nevnímá, nikdo neslyší?
Tom však sebou najednou trhl. Ucítil, jak mu pravým ramenem projel strašlivý mráz… a srdce se mu sevřelo děsivou předtuchou.
„Proboha, Bille!“
Než se kdokoliv z přítomných nadál, vytrhl se z Gustavova přátelského objetí a tryskem se rozeběhl na sál. Nezajímalo ho, že se pod jeho rukama dveře rozletěly tak, až pořádně zařinčely, jak narazily do stěny. Ignoroval, jak na něj jeho tři přátelé volají, aby se ihned vrátil. Jeho zajímala jenom úzká chodbička, která vedla na sál. Ten se rapidně blížil a Tom neměl tušení, že jeho dvojče se vznáší ve vzduchu nad ním a máchá rukama ze všech sil, aby udrželo bratrovo divoké tempo. Jako velká voda vtrhl na sál, do něhož rozrazil dveře, divže je nevyhodil z pantů…
„Pořád nedýchá, pokračujte v resuscitaci! Dostanem ho, to zvládnem!“
„NEEEEEEEEEE!“ zaječel, až sebou doktoři vyděšeně cukli.
„Pane Kaulitzi, co tady – „
„Neee… bože, to ne… Bille!“
Nevnímajíc snahy lékařů odstranit ho pryč, v šíleném afektu se prodral až ke svému dvojčeti. Pevně ho chytil kolem krku, ale když k němu přitiskl své rty, necítil žádný tep, čímž se potvrzovalo to příšerné jednolité řvaní kardiografu.
„Pane Kaulitzi, musím trvat na tom, abyste okamžitě odeše – „
„Držte huby!“ zaječel Tom cholericky, s nepříčetným výrazem od sebe lékaře odehnal a sklonil se k bezvládnému Billovi. „Lásko… prosím, slíbil jsi mi, že mě nikdy neopustíš… že až jednou přijde náš čas, že odejdeme spolu! Co si to dovoluješ ten slib nesplnit?“
Billovi z očí stekla osamělá slza. Už pochopil, co se to děje. Dělo se mu to, čemu on nikdy nevěřil. To, co se dělo jenom v televizi a na plátnech kin, aspoň tedy podle něj. Umíral. Uvědomil si, že prožívá klinickou smrt. Zatímco jeho tělo dole umírá a srdce již přestalo bít, mozek ze všech posledních zbývajících sil vysílá neurony, jako potápějící se loď, která vysílá nouzový signál o záchranu. A tu záchranu mu musí někdo dát, jinak opravdu umře, i když už podle přístrojů dávno zemřel! Opustí Toma, poruší ten slib! Nešťastně sledoval, jak lékař bere z police nějakou injekci, jak z ní vytlačuje vzduch a míří s ní zezadu k Tomovi, kterého se pravděpodobně zmocnil amok.
„Bille! Slyšíš mě? Prober se! Mně nezajímá, že ti přestalo bít srdce! Slíbil jsi sakra, že pro mě bude bít navždy! Zrádče! Koukej se probrat, rozumíš mi? Dělej! Koukej ten křáp znovu nakopnout, nebo…“
Nedomluvil a prudce do bezvládného těla, přímo do míst, kde se nacházelo srdce, udeřil pěstí. Nic se však nestalo.
„Tak dělej! Prober se!“
Udeřil znovu a opět nebyla žádná reakce. Lékař s uklidňující injekcí byl už těsně za ním, už napřahoval ruku, když se ta jediná slza, která z Billova oka před chvílí vytekla, oddělila od jeho pro ostatní neviditelného obličeje a kanula vzduchem, až dopadla na hruď jeho druhého já. Přímo do míst, kde bylo již netepající srdce. Spadla tam přímo ve chvíli, kdy Tom do toho místa opět udeřil pěstí…
V tu chvíli se s Billem zamotal celý svět. Vnímal, jak najednou prudce klesá, čím dál níž a níž. Svět kolem něj se rozplýval a po chvíli jej ovládla tma a absolutní nevědomí o čemkoliv v jeho okolí…
Přesně v téže vteřině kardiograf začal opět přerušovaně pípat. Tomova pěst znenadání strnula ve vzduchu, injekce s uklidňovacím roztokem zůstala nehybně jen pár centimetrů od Tomových zad, v očích lékařů se objevil úžas. Po marné téměř čtvrthodině si už skoro všichni mysleli, že už je pozdě, že Billa nezachrání, ani kdyby pro něj vypustili vlastní duši. Tohle byl zázrak. Něco neuvěřitelného, něco, v co už nikdo z nich ani nedoufal. Ale byla to pravda. Monitor počítače opět zvesela prozařovala zubatá křivka a pravidelné pípání bylo po tom neskutečně odporném, čtvrthodiny trvajícím tónu, zvěstujícím to nejhorší, něco jako rajská hudba.
Tom se konečně podvolil tlaku dvou párů rukou, které ho už nevyháněly ze sálu, ale jenom ho poodstrčily o kousek dál, aby nepřekážel, a šikovné prsty opět zručně uchopily nebezpečně vypadající nástroje. Ještě chvilku jimi pracovali v Billových zádech, když vtom najednou…
„Mám ji!“ pousmál se mladší lékař a pinzetou přemístil maličký kousek olova na poblíž ležící stolek. Podařilo se mu kulku vytáhnout, aniž by se přitom dotkl míchy nebo obratlů. Už nehrozilo, že by Bill ochrnul nebo získal díky postřelení doživotní následky. Už stačilo několika svižnými pohyby zašít kůži na jeho zádech, přemístit jej na pokoj, zapnout mu infuzi… a doufat, že se probere. Ještě neměli vyhráno, ale jejich naděje po úspěšném odstranění kulky vzrostly. Už nezbývalo nic jiného, než doufat, že se probere… a že se z prožitého traumatu dokáže vzpamatovat.
autor: Áďa
betaread: Janule
Tak zas po dlouhé době tu máš můj koment……ty víš proč komenty nepíšu…..ale povídka je to napsaná naprosto skvělě…až na ty morbidní scény je to úúžasná povídka
ale sakra Áďo…právě si mi tímhle dílem vzala mojí rozepsanou povídku xDDD Sice by byla o něčem uplně jinym, ale Bill by se taky potuloval nemocnicí bez těla….tak nic…povídka nebude…xDDD
a ty piš dál ať mám co číst…xD
[1]: jeeej, promiň, to nebylo ve scénáři, šlohnout ti dílo….
[2]: to není šlohnutí díla….nemohla si to vědět přece…..jdu vymyslet jinej námět pro povídku…x)
Sauriel, hlavně nezačni psát povídku o kopulujícím Billovi a jeho psovi, protože na to se taky chystá tady slečna Áďa… To je hrozné takhle neeticky někomu vyfouknout dílo… Ale jsem si jistá, že tobě, Áďo, námět na zoofilní povídku nešlohne nikdo. 😀
No vidíš, v povídce je to samá tragedie a já se celou dobu tlemím. Klinická smrt se trošku dostala do konfliktu s mojí racionalitou, ale nějak jsem to překousla… Hlavné pro mě je, aby Bill nezačal v příštím díle věřit v boha, a rozdávat letáky s nápisy: "I saw the light" 🙂 Ale úplně se mi vybavil seriál Supernatural, to bylo taky plné nadpřirozených jevů… Hráli tam dva bratři a podobná věc se jim taky stala. Akorát oni spolu nechrápali… Zas se tu rozkecávám… Vadí to moc? 🙂 Ale abych se vyjádřila i k tvému stylu psaní… Ten se mi moc líbí, je přiměřený, není přeplácaný, ale ani mu nic nechybí. Jako autor povídek mi hrozně vyhovuješ… Jen když si představím, co hodláš s chudinkou Billem ještě provádět, tak mi začíná běhat mráz po zádech. Optimistické hypotézy se mě už dávno pustily… S nadšením a napětím očekávám další díl 🙂
[4]: jééé, tak to děkuji za zhodnocení 🙂 mně vykecávání nevadí, pokud je to takhle pod mojí povídkou, tak klidně do toho 🙂 nebo chceš i osobní kontakt? 😀
mně inspiroval samotný proces klinické smrti. ne, že bych nějak věřila na Boha a tak, ale na tyhle jevy docela věřím, co se týče klinický smrti a životě po smrti, ale rozhodně si ihned nevybavím zlatobílé světlo a anděly 🙂 a čerpala jsem z knížky I když půjdeš roklí šeré smrti, je dokonalá a vřele doporučuju :-*
[5]: a můj osobní kontakt nikdo nechce? xDDDD
[4]: a ty Ádě neraď, nic s Bohem a rozdáváním letákůůůů….ona to hned použije xD
[6]: no mám tě já a to je to nejhlavnější, ne? 😀 hej ale něco s bohem by bylo hustý… ale ne, dokončím tohle a pak se uvidí, jestli taky třeba na psaní už nebudu moc stará 😀 amen 😀
[7]: Když povídka s bohem, tak jedině inspirována Simpsnovými… 😀 Můj názor je zhruba takový, že mi ani nezáleží na tom, co je po smrti. Žijeme teď a tady a pokud celý život plnohodnotně prožijeme, tak se ani nemusíme zaobírat tím, jestli budeme jak šediví dědečkové a babičky se svatožárou sedět na naducaných obláčcích, kolem nás budou létat andělé, hrát na harfách a my se budeme přes mlhu dívat dole na zem na naše vnuky a vnučky. To opravdu ne… Ale dost už o smrti, nebo náhodou Áďi hrábne v bedně a udělá krátký proces s Billem. Nebyla by ale škoda zabít ho, když si se tu piplala s tou klinickou smrtí? 🙂 A co se týče knížky, ráda se po ní podívám, jsem vycvičená z detektivek, tak to snad nějak zvládnu… A osobní kontakt, Áďo? Nemám přeci vedle mého pseudonymu ten E-mail nadarmo, přesně pro tyhle účely to tady je :))) Jsem volně k mání, přístupná a aktivní několik desítek hodin týdně. 🙂
[8]: ježiš ajo 🙂 no blondýna obarvená na černo, co chceš 😀 muhehehehéééé, a teta Áďa tě jde schízovat 😀
ježiš za co mě všichni máte, abych Billa zabíjela… nejsem vrah!!!!
Šmááárja pano! Já tady brečím celou kapitolu a ke konci…
mě to jednou zabije x)
Nechci vidět Billův výraz kdyby si přečetl například kapitolku ,,motorovka a Billův prst,, xDDD
Úplně bezvadná povídka. Naprosto! Musí se probrat.. ale on se probere.. určitě!
[10]: Hehe… dobře si to pojmenovala XD – "Motorovka a Billův prst" xD
Konečně aspoň nějaká naděje…
Napadá mě, respektive nenapadá :D, co horšího bys jim ještě mohla provést? Ta smrt se nabízí…ok, nejsi vrah. Jen sadistka 😀
"Motorovka a Billův prst"… to jsou mi názvy po ránu 😀 no uvidí se, zda se probere, pokud budu mít dobrou náladu, tak jo 😀
Ty vole, částečnej PROŽITEK BLÍZKOSTI SMRTI!!! Áďo, já tě normálně miluju. xDD Jak ty to dokážeš trefit, že do svejch povídek vždycky šoupneš něco z mý krevní skupiny? Tenhle díl byl nadupanej, vůbec jsem nedýchala. 😀 To s tou slzou a probuzením bylo sice trochu teatrální a tragikomický, ale tak co, u tebe už jsme se dočkali věcí… 😀
ty..ksss..tak to bola sila… om bude zit..huraaa….
Motorovka? Já myslela, že to byla normální ruční pila. Buď blbě čtu, nebo tam není, jaká pila… Ale motorovka je na jeden malý prst dost široká, ne? No, to je jedno. Každopádně když ji tam ten halzl nesl, myslela jsem, že mu uřízne hned celou ruku. 🙂 Byla jsem napnutá. Už se nemůžu dočkat dalšího dílu! Ten konec kapitoly byl dojemný. Opravdu se mi to hrozně líbí. Rychle dál. 🙂
bože… já fakt nedychala… já snad umírala s ním… užasny…
Bože, já to nevydržím xD
Yeah fakt super….už se těším na další dílek……..:)
Momentálně tady brečím a brečím, vůbec nevidím na písmenka ani na monitor, takže se omlouvám za chyby v komentu…
Nebe pláče nad Billího životem, který visí na vlásku, déšť, který tolik připomíná Tommyho slzy. Brečela jsem už v momentě, kdy Tommy řekl Billovi "Billí, lásko"! Říkala jsem si, pokud teď Billovo srdce přestane bít, zemře v milující náruči. Už i příroda truchlila nad Billyho odcházejícím životem. Jsem tak šťastná, jak silnou osobností tady Bill je… Pak ta nápověda, že stoupla šance na záchranu Billova života o celých 10minut, to je v medecíně hodně dobré.
Dál, opět se ukázala Tommyho neskutečně silná empatie, cítil, že není něco na sále v pořádku, cítil Billa!♥ Ten slib, že přijde čas, kdy Bill s Tommym odejdou spolu (doufám, že něco takového, Áďo, nechystáš, Bill si toho užil až až) a že Billího srdce bude bít pro Tommyho navždy – to je jedna velikánská nádhera. Jen brečím a brečím. Tohle je dokonale psané.
Billova slza a Tommyho úder do Billova srdce, které vzápětí naskočilo… Oh, bože, to je překrásné, dojemné…nemám slov *speechless* Překrásný díl! Miluju tuhle povídku!!!
Teď už si myslím, že pokud Bill zvládl tuto operaci, už s Tommyho podporou zvládne i vše ostatní. Už na to není sám, nebojuje sám, má dvakrát takovou sílu žít, svou a Tommyho. Tommy ho nedá. Nenechá nikoho, ani smrt, aby mu Billa vzala. Já mu věřím! Můžu ti, Tommy, věřit, že? Ty mě nezklameš, že ne?♥