autor: Ainikki
Prostupovalo jím podivné prázdno a tupá bolest. Tápal po důvodech jeho rychlého zmizení a nechápal ho. Vždyť to bylo tak nádherné, přeci to nemohl vnímat jinak. Dobře slyšel jeho slastné vzdychání, cítil jeho procítěné polibky a doteky. To všechno byly pro Billa důkazy, že to nebylo jen něco, co by se mohlo tak rychle vytratit.
Třeba ho to ale jen zmátlo, vyděsilo, nevěděl, jak by se měl dál zachovat, co mu říkat. Možná se cítil trochu trapně a nesvůj, nevzpomněl si, tak jako Bill, na jejich minulý život, a proto raději odešel a vyhledá ho, až bude mít možnost o všem popřemýšlet.
Snažil se vymýšlet různé důvody toho, proč jeho láska nezůstala, a především si zakazoval myslet na ten nejhorší a nejprostší z nich, a to ten, že je mu jednoduše lhostejný. K téhle variantě se rozhodně nepřikloní dříve, dokud se s ním znovu nesetká, a nebude mít možnost si s ním o tom promluvit.
Donutil se k pohybu. Rozhrnul vodu a natáhl se po madle schůdků, po kterých vylezl ven z bazénu. Připadal si jako v mrákotách. Sice ještě nepropadl beznaději, to ale nezmírňovalo zklamání a vlezlou předtuchu špatného konce. Jeho vzpomínky na minulý život, které se tak náhle vynořily z jeho podvědomí, mu jen poskytly odpověď na to, jak je vůbec možné, že došlo k tomu, co se tu před chvílí odehrálo, ale nic víc. Neříkaly již nic o tom, proč nejsou v tuto chvíli spolu, a jestli kdy ještě budou, a neudělaly z něj ani mocného faraóna. Rozhodně to nebylo tak, že by nějak narušily jeho současnou identitu. I nadále se cítil být Billem Kaulitzem, studentem. A ten kluk nebyl žádným vojákem a velitelem. Byl to jen někdo, koho si zoufale přála milovat snad každičká buňka jeho těla, znovu být v jeho blízkosti. Závisela na něm jeho fyzická existence. Jen při pouhé myšlence, že by ho již nikdy neměl spatřit, měl dojem, že umírá. Racionálně se to snažil zapudit. Není přece možné vypěstovat si na někom takovou závislost za tak prchavý okamžik. A byl vlastně tak krátký? Vždyť oni už se potkali před tisíci lety a síla pouta mezi nimi způsobila, že znovu skončili v náručí toho druhého. I rozum musel nakonec uznat, že Billovy pocity nejsou zase až tak moc šílené. Takový byl snad jenom fakt, že nejspíš přišel na to, kdo byl, a nijak to s ním neotřáslo. Nebyl udivený, překvapený. Přijal to jen jako ne příliš důležitou informaci. Jeho nynější život to neposune k lepšímu. Důležité bylo jen to, že věděl o své druhé polovině.
Tak proč on ale odešel? Položil si tu otázku sám sobě snad asi posté. Není už tím, kým býval? Jeho city se snad změnily? V jeho novém životě není jeho láskou Bill, ale někdo úplně jiný? Chtělo se mu z toho brečet a křičet zároveň. Ta nejistota ho sžírala. Bezpodmínečně ho musí znovu vyhledat. Ale kde začít, když nezná ani jeho jméno?
Došel do šatny a automatickými pohyby se jal na sebe navlékat oblečení. Z jeho letargie ho probralo bouchnutí dveří, až sebou úlekem nadskočil.
„Člověče, máš štěstí, že jsem tě našel už tady a ustrojenýho. Myslel jsem, že se rácháš ještě ve vodě.“ To Elfried byl narušitelem jeho toku myšlenek. Tvářil se úlevně, ale Billovi vůbec nedocházel význam jeho sdělení. Na to byl až moc ponořený do vlastního světa, do kterého se plíživě vkrádala tma a chlad z obavy, že jeho city třeba nebudou opětovány, protože on se nezmůže ani na to, aby ho našel.
„Co je, prosím tě, tváříš se, jak kdybys viděl ducha.“ Zareagoval Elfried na nepřítomný výraz v Billově tváři. „Jste si s Tomem něco v tom bazénu udělali? Ten byl taky nějakej divnej, když odsud doslova sprintoval pryč.“ Tahle informace už Billa donutila vnímat, a dokonce i reagovat.
„Co… jak jsi to říkal? Tom?“
„Jo, Tom Trümper. Univerzitní basketbalová hvězda. Neříkej, že ho neznáš?“ Kroutil Elfried nechápavě hlavou nad Billovou neinformovaností. Pak se plácl rukou do čela a sprostě zaklel. Hned na to začal Billa vystrkovat ze dveří. „Člověče, je pozdě a já se tu s tebou vykecávám, a to jsem tě původně přišel popohnat. Dneska přetahujem. Potřebuju to tu už zamknout a vypadnout.“
Bill mu ani nestihl poděkovat za tak cennou informaci a ocitl se venku před budovou bazénu. Bezděčně se otřásl pod náhlým náporem sychravě podzimního studeného větru. Přitáhl si blíž ke krku límec svého kabátu a zaklonil hlavu, aby se podíval na nebe. Obloha byla zatažená hustými vodou nasáklými mraky, z kterých hrozilo, že se každou chvilkou spustí mohutný liják. Smrákalo se a Billovi připadalo, že nevlídné počasí přesně odráží stav jeho duše.
Šouravým krokem se vydal na zastávku autobusu. Prchavá chvilka euforického optimismu z informace, kterou mu sdělil Elfried, se velice rychle vytratila. K čemu mu je jméno, když si ani nedovedl představit, co by měl udělat nebo říct, kdyby ho znovu viděl? Byla tu zpátky jeho nesmělost a ostýchavost z navazování vztahů, v plné míře umocněná ještě navíc o fakt, že Tom je dle všeho všemi obdivovaný a oblíbený. Sportovec, kapitán. Co by měl takovému klukovi nabídnout? Přeci svoje srdce. Není to snad dost? Prolétlo mu hlavou. Pro něj to rozhodně bylo všechno. Bylo to to nejcennější, co měl. A takovým pokladem se přeci nepohrdá. Pokoušel se přesvědčit sám sebe, že nic není ztracené a dodat si trochu odvahy. On to setkání zvládne. Musí.
Takhle zahloubaný zůstal po celou cestu na koleje. Ani si nevšiml, když strkal klíče od svého pokoje do zámku, že se u zdi krčí nějaká postava. Zelené cosi probral ten chrastivý zvuk a zvedlo hlavu, kterou mělo doteď položenou na pokrčených kolenech. Zřejmě si to tu na chvilku schruplo.
„No to je dost, že jsi tady. Čekám tu na tebe asi…“ Elke vyskočila na nohy a zadívala se na svoje náramkové hodinky. „Skoro hodinu.“ Vydechla teatrálně a významně poklepala prstem na ten malý ciferník. Bill jen něco nesrozumitelného zahuhlal na pozdrav. Na nic víc se nevzmohl.
„Copak je, medvídku?“ Empatická Elke si ihned všimla, že s jejím kamarádem je něco v nepořádku, a zcela automaticky ho objala. Bill se nebránil a jen se jí více stulil do náruče. Potřeboval to víc než kdy dřív. S touhle holkou se zdály být věci o něco snazší. Tiskl se k ní a po tváři se mu skutálela první slza. Doteď se jim bránil, ale zřejmě to muselo ven. Za okny zahřmělo a velké kápance deště zabubnovaly o střechu budovy.
„Ó, broučku, neplakej. Všechno bude dobrý. Pojď, nebudeme stát na chodbě.“ Elke otevřela dveře Billova pokoje, a aniž by ho pouštěla, opatrně ho vmanipulovala dovnitř. Posadila se s ním na postel a stáhla mu z ramene jeho tašku. A on nepřestával štkát. Konejšivě ho hladila po zádech a houpala v náručí tak, jako se to dělá malým dětem, a trpělivě čekala, že jí třeba poví sám, co ho trápí. Celé to ale trvalo nějak moc dlouho.
„Bille, no tak, děsíš mě. Podívej se na mě, ano.“ Kousek se od něj odtáhla a do dlaně uchopila jeho bradu. Bill k ní jen neochotně zvedl oči plné slanosti. „Pověz mi, co se stalo. Slyšíš, Billí, musíš mi to říct, jinak ti nemám jak pomoct.“ Naléhala na něj. On se ale neměl k odpovědi. Jen si zkroušeně povzdechl, utekl před ní pohledem, a ještě více svěsil ramena. Vzbuzoval tak dojem skutečné hromádky neštěstí.
Elke si ho chvíli zadumaně prohlížela a pak to zkusila přes malý vtípek. Používala tuhle větu vždycky, když Bill nad něčím hořekoval. Dokázala zaručeně odvést pozornost, protože byla tak moc vzdálená jeho realitě.
„Že by šeš nám nešťastně žamiloval?“ Zašišlala na něj, doprovodila to dětinským úsměvem a zlehka ho drcla čelem do toho jeho. Čekala, že i on se teď jako obvykle zasměje a pronese něco v tom smyslu: „Ale jdi, to mně nehrozí.“ A nakonec většinou zadumaně a vážně pronášel: „To by bylo vlastně mnohem horší.“ A bylo po starostech. Jenže dnes se nic takového nestalo. Billova tvář se zkřivila do ještě více bolestnější grimasy a zavzlykal nahlas.
„Ó, ježiši, né!“ Elke se vyjeveně chytila za pusu. „Snad jsem se netrefila? Řekni mi, kdo je ten prevít a já půjdu a rozbiju mu hubu.“ Dopáleně se čertila. Byla by toho snad i schopná, kdyby ji o to požádal, tak moc byla rozzlobená. Vnímala to totiž jako vrchol nespravedlnosti. Neznala hodnějšího a zranitelnějšího kluka, než jakým byl Bill, a věděla, jak moc by jeho nevýrazný život rozkvetl, kdyby potkal někoho, kdo by ocenil jeho výjimečnost, a zahrnul ho láskou. Místo toho mu jen někdo další ublížil.
„Ale kdy se to stalo? O ničem ses mi nezmínil.“ Uvědomila si, že na něm vlastně vůbec nic nezpozorovala.
„Dneska.“ Pípnul tichoulince. První slovo, které z něj dostala.
„Dneska?“ Elke povytáhla obočí. Tady jí něco nesedělo. Přeci se nelze v jeden den tak moc zamilovat, a zároveň zklamat až na pokraj takhle útrpné beznaděje.
„Bille, co se mezi vámi stalo? A kdo to vlastně byl?“ On se ale místo odpovědi jen labilně začal hryzat do rtu. „Řekni mi to, slyšíš! Třeba to nějak vyřešíme. Hlavně už ale konečně mluv.“ Šetrně s ním zatřásla, ve snaze ho přimět ke komunikaci. To jeho zarputilé mlčení jí začínalo vadit. Cítila se bezmocná a celé se jí to hlavně začínalo zdát podivné. Bezpodmínečně chtěla znát pravdu.
„Tom Trümper.“ Hlesl to jméno tak neslyšně, že spíše než ze zvuku, vyčetla ho z pohybu jeho rtů. Zhoupl se jí žaludek. Tohle nepůjde nijak urovnat. Ona znala pověst tohohle grázla. Věděla, co dělal všem těm křehkým klukům, co byli jako Bill. Bezděčně zatnula ruku v pěst, až jí zbělaly klouby.
„Kdes k němu vlastně přišel? K čemu mezi vámi došlo?“ Pokládala mu další dotazy. Nebylo to z nějaké vlezlé zvědavosti. Chtěla si jen udělat obrázek o tom, jak moc velké škody mohl ten kluk napáchat. Billovi se zachvěla brada a do očí se mu nahrnul další příval slz.
„Já… my…“ Zmateně koktal mezi vzlyky.
„Vyspali jste se spolu?“ Zeptala se Elke přímo na to, z čeho měla největší obavu. Přikývl.
Zelenovláska jen zalapala po dechu. Neměla představu, co si teď počít. Jak Billa povzbudit. Sice jí nešlo na rozum, jak k tomu mohlo dojít, vzhledem k Billově stydlivosti a plachosti, to ale ovšem v tuhle chvíli nebylo podstatné. Musel v Billovi prostě jenom vyvolat neuvěřitelně silný, ale falešný pocit důvěry, a hned na to ho pošlapat po něčem tak pro Billa výjimečném, jako bylo milování. Věděla, jak moc toužil po tom, co se stalo před pár lety, po skutečně procítěném, něžném a láskyplném splynutí, a tohle musela být jen další neskutečně silná rána. Jak teď dopomoci k opětovnému uzdravení Billovy duše?
„Billí.“ Oslovila ho něžně a přivinula ho znovu k sobě. „Všechno bude v pořádku. Jsem u tebe. Prostě jen… zkusíme na něj spolu zapomenout. Ty teď chceš přeci hlavně studovat. To je to důležité. On by jen odváděl tvoji pozornost. Tak ho necháme plavat, ano?“ Mluvila o všem, co jí přicházelo na mysl. Vyzvednout důležitost studia jí přišlo jako to nejlepší možné řešení. To bylo totiž vždy Billovou prioritou. Na tom mu záleželo nejvíc. Netušila, jak rychle se může žebříček hodnot celý od základů přeskládat v jediném okamžiku.
„Já nechci.“ Zapípalo to zmučené ptáče do jejího ramene.
„Cože?“ Nepochopila to hned.
„Nechci na něj zapomenout. Potřebuju ho. Miluju ho.“ Pronášel ta slova naléhavě a jí to rvalo srdce. On skutečně ještě pořádně neví, s kým měl tu čest. „Pomoz mi, prosím. Musím ho znovu vidět. Ty ho znáš, viď, že jo? Vypadala jsi, že víš, o kom mluvím.“
„Drahoušku, tohle není úplně dobrý nápad.“ Byl v podstatě tím nejhorším, jaký mohl Bill dostat, myslela si a usilovně přemýšlela, jak mu ho vyhnat z hlavy. „Měl by ses zkusit prospat a promluvíme si o tom ráno, ano? Teď jsi unavený. Od pláče tě rozbolí hlava. Koukni.“ Zalovila ve své tašce a vytáhla nějakou pilulku. Těch měla Elke při ruce vždycky spoustu. Byla blázen do různých vitaminů a po matce hlavně zdědila občasné nepříjemné migrény. „Spolkni si tenhle prášek. Budeš po něm lepší spát, a zejtra se probudíš svěží jako rybička. Hlavně ráno moudřejší večera. Třeba se ti spousta věcí bude zdát jinak.“
Ještě nějakou dobu ho přesvědčovala. Bill byl zprvu proti, ale vzhledem k tomu, jak byl vysílený a zničený, se nakonec nechal přemluvit a uložit do postele. Elke ho pečovatelsky přikryla peřinou až po bradu a vtiskla mu drobný polibek na čelo.
„Dobrou noc, maličký.“ Zašeptala již ke spícímu chlapci. Z jeho šatní skříně vytáhla plizovanou deku, usadila se do prostorného polstrovaného křesla a zachumlala se do ní. Hlavu zvrátila do opěrky a zavřela oči. Nejspíš se jí tu usnout nepodaří, ona ho ale v téhle situaci nehodlala nechat samotného. Navíc nechtěla, aby se probudil do prázdného pokoje, kdyby spánek neměl nic vyřešit a on byl ráno v úplně stejném stavu.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Jsem si to během tý doby co to tu nebylo…přečetla od znova….a já jasla….já to pochopila xDDD
Vubec…skvijelej nápad na téma….
Neuvěřitelný xDDD
Rychle pokráčo…..teď když už to chápu!!!!!!!!!!! x)
Tom není tak bezcitnej….prosím at se to urovná…hlavě ať mu ta brčílnice..xD nic neudělá…myslim Tomovi..xD
Já tu normálně vykřikla, když jsme zpozorovala, že přibyl další díl 😀 Tuhle story naprosto miluji. Nejen, že se v ní spojují dvě témata, která naprosto zbožňuji, a sice Egypt a twincest 😀 ale ten nápad je naprosto úžasný! Jsem zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet.
Tiše doufám, že to dopadne dobře 🙁
Chudák Billí, no ale Tom je v tom chudák taky nevině, to ta kledba. Musí se o tom dozvědět rychle ten profesor a pomůže mu s tím. Jenže jestli se to vůbec dozví, nevím jestli by mu to Bill řekl. Uvidíme… jsem docela napjatá a těším se na další díl…
jezis chudacik Bill 🙁 ale ved Tom v podstate za to nemoze, vsak ? …som zvedava, ako to ich "druhe stretnutie" bude vyzerat …
Dúfam ze nový diel tu bude coskoro, som desne zvedava … 😀
nic lepšího jsem nečetla a honem další dílek
chudák malej :´(
Já se tak těšila tady na ten díl… ale prostě… ach ne 🙁
chudacik Bill… ten Tom je ale hrozny x(((
Mě je Billa tak líto. Prosím, ať ho Tom bere jinak než ty před tím!!
Jako nechci Toma omlouvat, ale taky si myslím, že za to nemuže. K ostatním se možná choval hnusně to jo, ale k Billovi… zas**na kledba
Je to užasná povídka a jsem ráda, že je tu konečně další díl
ach, chudák Billi, mně je ho tak líto! Elke je hodná, ale asi mu moc nepomůže. nebo jo? 🙂 je to dokonalý, je skvělý, že je další díl! 🙂
Aaa ještěže ta Elke je, co by Bill bez ní dělal? 🙁 Je mi ho tak lítoo:( Rychle dáál… A ať už je v pohodě, prosííím 🙂
No toto… jeden den nejsem na počítači a ona se mi tu zatím objeví Reinkarnace x)
Asi je zbytečný popisovat všechny projevy mý radosti jako jsou skákání do stropu a běhání po pokoji v záchvatu euforickýho uspokojení za doprovodu vítězného pokřiku nemálo podobnému indiánskému xD Tak teď ale vážně… tohle je sice trošku přehnaně řečený, ale vážně jsem k tomu neměla daleko xD xD xD sama moc dobře víš, jak tuhle povídku miluju x)
Abych se ještě vyjádřila k ději… absolutně podporuju nápad Elke dát Tomovi přes hubu, páč by si to zasloužil možná si uvědomil, jak tím jeho náhlým odchodem, poté co proběhla nejkrásnější část povídky (:-)), Billovi ublížil. Ale na druhou stranu nesmim Toma furt takhle obviňovat, když Billa ještě pořádně nezná a neví proto, jak je Bill citlivej.
Každopádně sem zvědavá, jak se ti dva daj dohromady, začíná se jim to skvěle ztěžovat x)
Elke je prostě kamaráda… Taky bych takovou chtěla, to mě nikdo pořádně nepodpoří… spíš si ze mně ještě utahujou. =) Konečně po dlouhý době další díl. Nevyčítám ti to, chápu, že máš určitě jiné starosti než se zavděčovat nenažraým čtenářům, ale jsem ráda, že se tady objevila další Reinkarnace =) Tom by si měl uvědomit, že vyspat se s někým a pak utýct není hodno basketbalovýho kapitána… stejně si myslim, že ho to jenom vyděsilo a že doopravdy nebude takovej grázl… wow, těším se na další díl… =))
Chudáčik Billísek maličký, je mi ho tak veľmi ľúto. Nech ráno uteká za profesorom, on mu poradí a dá mu nádej a nájdu darček pre Toma 🙁