autor: Rachel
Dlouhé štíhlé prsty sáhly po klice bílých dveří a z Tomovy ordinace vyšla vysoká hubená postava. Tom za sebou dveře spěšně zavřel a mrknul na své hodinky na levém zápěstí. Ukazovaly mu něco málo po šesté hodině a Tom podvědomě zamířil dlouhou chodbou k nemocničním pokojům. Až doteď celý den jen pracoval a doplňoval si informace jednotlivých pacientů, nyní však přišel čas na něco jiného. Touto dobou obvykle kontroloval Billův stav a prohlížel jej a ani dnešek nebyl výjimkou. Pomalými kroky směřoval dlouhou nemocniční chodbou a všechny slušně zdravil, jeho myšlenky se však toulaly někde úplně jinde. Někde u dnešního odpoledne a rozhovoru s Billovou mamkou, se kterou mluvil sotva před pár hodinami. To, o čem s ní mluvil a co jí řekl, jej nutilo neustále se k tomu vracet a přemýšlet nad tím. A možná i to byl důvod, proč se teď Tom cítil trošku nervózně, zároveň však u něj převládala také zvědavost. Moc dobře věděl, že se paní Trümperová za Billem po jejich rozhovoru ještě stavovala a mluvila s ním. A také moc dobře věděl, jak zněla jeho odpověď na její otázku, týkající se Billova chování.
Tom se zastavil v půli kroku a pohledem spočinul na dveřích, které byly jeho cílem. Ten jediný pouhý kus dřeva jej dělil od chlapce, svým způsobem možná protivného, ale také tolik zvláštního a neobyčejného. A byl to právě Tom, který jej dnes zapíral a možná jej tím vyvaroval různých nadávek a výčitek, kterých by Simone vůči němu nešetřila, kdyby se opravdu dozvěděla to, co jí Tom řekl v pravém opaku. Věděl to, a také si moc dobře uvědomoval, že jeho reakce mohla být jiná. Mohl si stěžovat, nadávat a vyčítat, on to však nechtěl. Nechtěl, aby měl kvůli tomu Bill problémy, a i když by si je plně zasloužil, nedostalo se mu jich. A to jen díky Tomovi, který teď postával před dveřmi jeho pokoje a nervózně si tiskl ruce k sobě. Sám byl velmi zvědavý, jak dnes bude jeho návštěva probíhat a jakým směrem se bude ubírat. Tak, jako vždy, nebo… snad jinak? Sám pro sebe se pousmál, a zatímco se zhluboka nadechl, jeho prsty obemkly bílou kliku a lehce za ni zatáhly.
Celá kontrola Billova zdravotního stavu a několik málo minut, které zabrala, dopadlo docela dobře a Tom si naposled poslechl tlukot Billova srdce, chystajíc se tak místnost opustit. Za celou dobu, co jej prohlížel a kontroloval, nepromluvil žádný z nich ani jedno jediné slovo. Oba jen tiše mlčeli a neodvažovali se na toho druhého ani podívat. Možná to bylo malým konfliktem, který spolu dnes měli kvůli Billově bolesti hlavy, ale možná také ne. Tom se zvedl ze židle, na které až doteď seděl a spokojeně pokýval hlavou.
„Tak, myslím, že všechno je v pořádku, takže na další kontrolu přijdu až ráno. Kdyby se ti ovšem udělalo nevolno, nebo by tě bolela hlava, samozřejmě stačí říct sestře a já přijdu. Dobrou noc,“ naposled se zadíval na Billa a pootočil se směrem k východu z pokoje, stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával. Jeho nohy jako by rázem zdřevěněly a Tom ztuhnul jako solný sloup, neschopen jediného pohybu. K jeho uším se dolinulo něco, co jej přinutilo zastavit své kroky a protrhlo až doteď tíživé ticho v pokoji, které zaniklo v pouhých pár písmenech. Daly by se na prstech spočítat, daly by se přeslechnout, byly však vysloveny neobyčejným, přesto ale zvláštně kouzelným hlasem, který se donesl až k Tomovi, stojícímu zády k tomu, jehož dvě slova se roznesla celým pokojem až k Tomovým uším, ke kterým byla směřována.
„Pane doktore,“ tichý, až téměř neslyšitelný hlas, se ozval za Tomovými zády a jeho majitel se zadíval na mladého lékaře, kterého právě oslovil. Nechtěl, aby teď odcházel, ne teď, když jej jeho výčitky přemohly a on se rozhodl odčinit to, co si svým chováním a přístupem způsobil. Poposedl si na posteli a s malou bojácností v očích vzhlédl k těm oříškovým, které se na něj upřely.
Tom překvapeně zamrkal a přešlápl na místě. Netušil, co Bill potřebuje, a proč jej oslovil, v jeho hlase však bylo něco úplně jiného, než na co byl denně zvyklý. Jako by se uštěpačnost a posměvačnost někam vytratila a on se nechal unášet krásnou, ještě nepoznanou barvou hlasu, který mu stále zněl v uších. Mohl by odejít a Billa si nevšímat, to však nechtěl. Místo toho jen stál na své místě a upíral oči na černovlasého chlapce, který sklopil pohled někam ke svým dlaním a zhluboka se nadechl. Netušil, jak začít, rozhodl se však postavit se tomu, co bylo jeho vinou čelem.
„J-já… já vím, že… že bych se měl omluvit,“ začal opatrně a nesměle pozvedl pohled k Tomovi, který však jen ledabyle pokrčil rameny. Z několika tichých slov usoudil, že Bill nejspíš zpytoval svědomí, chtěl si jej však vyzkoušet. Vyzkoušet a poznat, jaký ve skutečnosti je a jak se zachová.
„To přeci nemusíš. Ty nemusíš vůbec nic,“ odvětil šeptem a zkoumavě se zadíval na Billa, který však nesouhlasně zavrtěl svou střapatou hlavou. Zahanbeně sklopil pohled a nervózně si pohrával s lemem peřiny.
„Ne, mě…. mě to vážně mrzí, já… Choval jsem se jako…“ nedořekl, jeho slova byla přerušena stále klidným hlasem mladého lékaře.
„Jako hlupák?“ zašeptal Tom, zatímco se jeho oči upíraly na stále sklopenou Billovu hlavu. Odpověď, které se mu však vzápětí dostalo, jej zbavila všech pochybností a Tom ztratil hlas nad těmi pár slovy, ve kterých se zračilo ponížení, pokora a výčitky, kterých měl černovlasý chlapec plnou hlavu.
„Ano. Ano a velký. Vím, že… že už to nejde vzít zpátky, a že už to asi ničím neodčiním, ale… Chtěl bych se omluvit,“ šeptl tiše a už poněkolikáté si nervózně promnul prsty. Cítil se zahanbeně a neuvěřitelně trapně kvůli tomu, jaký byl a jak se choval. Moc dobře si uvědomoval, že by jej Tom vůbec nemusel poslouchat a klidně by mohl odejít a nechat jej tu samotného. Poníženě sklopil hlavu a možná právě proto nemohl vidět mírný úsměv, který rozzářil tvář mladého lékaře.
Tom se mile pousmál a cítil, jak někde v jeho nitru poskočilo jeho srdce radostí. Najednou si byl jistý, úplně jistý každým slovem, vycházejícím z narůžovělých plných rtů, které se k němu doneslo. A také cítil, že právě teď je ta pravá chvíle k tomu, aby se vyjádřil i on sám. Na jeho rtech se rozlil šťastný úsměv a Tom přistoupil blíž k Billovi, sedícímu na posteli. Bill jej právě nevědomky přesvědčil o tom, jak moc svého chování lituje a jak si uvědomuje, že bylo špatné. A to Tomovi stačilo k tomu, aby nechal svou naději zvítězit nad pochybnostmi a špatným dojmem, který jej až doteď trápil.
„Právě jsi to udělal,“ odpověděl s neskrývaným úsměvem a vzápětí na sobě ucítil pár překvapených mandlových očí.
„Co?“ Bill k němu tázavě pozvedl pohled, který se však změnil na ještě zvědavější, když spatřil Tomovu usmívající se tvář.
„Omluvil jsi se a… a já tvou omluvu přijímám,“ usmál se mladý lékař a opatrně se posadil na okraj postele k Billovi, který však zavrtěl svou hlavou a pohledem se vyhnul tomu jeho. Cítil se provinile, mnohem víc provinileji nato, aby mu bylo tak rychle odpuštěno.
„Asi si to ani nezasloužím, a už vůbec ne od Vás. Choval jste se ke mně tak hezky, staral jste se o mě a já jsem se k Vám choval tak ošklivě. Jiný pan doktor by na mě určitě nebyl přes to všechno tolik hodný jako Vy,“ zašeptal tiše, čímž vykouzlil na Tomově tváři další úsměv. Zároveň však u něj také vyvolal malé výčitky a Tom si teď skousnul rty, zamýšlejíc se nad jejich posledním rozhovorem před pár hodinami.
„Měl bych se ti asi také omluvit za to, jak jsem dnes vybouchnul. Nechtěl jsem na tebe křičet, opravdu ne, jen…“ Tomova slova, plná omluv však přerušil Billův hlas a Bill dnes už poněkolikáté nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Ne, Vy se nemáte vůbec za co omlouvat, pane doktore. To není Vaše vina, že jste na mě křičel. Řekl jsem si o to sám, a teď jsem rád, že se to stalo, ať už jste na mě křičel nebo ne. Nebýt toho, asi bych si nikdy neuvědomil, jak hloupý jsem byl,“ přiznal stále ještě s určitou dávkou poníženosti v hlase, stalo se však něco, co vůbec neočekával. Tom rázně zavrtěl hlavou a pousmál se.
„Tak už se neomlouvej. A neříkej mi pořád pane doktore. Já jsem Tom,“ představil se a věnoval mírně vyjukanému Billovi přátelský úsměv, vztahujíc svou ruku k té jeho, někde u lemu peřiny. Bill překvapeně zamrkal a jen stěží vykoktal své jméno.
„Bill,“ šeptl tišeji, než měl v úmyslu, Tom jej však dobře slyšel. Jejich ruce se setkaly v lehkém dotyku a jejich majitelé v nich pocítili slabé zachvění a stisk ze strany toho druhého.
Bill od nich pozvedl svůj pohled a zadíval se do tváře, která zářila radostí. Pozorně na ni upřel své oči a mohl spatřit narůžovělé rty se dvěma kovovými kuličkami v tom spodním, které byly zvlněny do úsměvu. Jak to, že si jej nikdy nevšiml? Jak mohl být tak slepý? Tom se na něj usmíval každý den, a možná právě proto teď sám sebe nechápal. Proč si nikdy nevšiml, jak krásný Tomův úsměv je? Nikdy jej snad ani nepostřehl, v této chvíli jej však viděl a vnímal plnými doušky a tolik moc, až i jeho koutky úst se začaly cukat, což samozřejmě neuniklo chlapci, sedícímu naproti němu.
Tomovy oči se rozzářily a Tom zvědavě sklopil jejich pohled na Billovy usmívající se polštářky, nato jej však znova vrátil na tu neobyčejnou a něčím zvláštní tvář. Jeho tvář mu už od prvního okamžiku přišla krásná i přesto, že se na něj většinu času jen mračila, když ji však zdobil úsměv, byla ještě krásnější a lákala Tomovy oči stále víc a víc. A to musel přiznat i Tom.
„No tak vidíš, úsměv ti sluší mnohem víc, Bille,“ zašeptal s úsměvem a vůbec si neuvědomil, co těmi pár slovy způsobil. Billovy tváře zalil ruměnec a Bill jen velmi nesměle sklopil svůj pohled, neustále se usmívajíc. Ještě nikdy mu nikdo neřekl, že má krásný úsměv. A ještě nikdy jej nikdo neoslovil tak, jako právě Tom. Tak zvláštně, přesto však tak kouzelně. Ani si neuvědomoval, že bříško Tomova palce zlehka přejelo po jeho kloubech na prstech. Uvědomil si to až Tom, který jen letmo přelétnul pohledem své hodinky a nato se rychle vrátil do reality. Povinnosti jej volaly a on věděl, že jich má dnes ještě moc.
„Tak, j-já… Mám ještě moc práce a asi už budu muset,“ vysvětlil Billovi, který chápavě pokýval hlavou a pustil Tomovu ruku, vracejíc se ze svého sotva vteřinového snění zpět do přítomnosti. Pohodlně se opřel o polštář a peřinu si přitáhl blíž k tělu, dívajíc se na Toma, který mu u dveří věnoval ještě poslední úsměv, který mu černovlasý chlapec s radostí oplatil.
„Tak… dobrou noc, Bille,“ zašeptal do ticha pokoje a vyklouznul z bílých dveří ven.
Jeho tvář vypadala více, než spokojeně, když vesele mířil ke své ordinaci. Chtělo se mu skákat radostí a šťastně se smát a Tom měl co dělat, aby své nové pocity dokázal ovládnout před ostatními lékaři a pacienty. Byly to pocity nové, byla to jeho naděje, která se stala skutečností, a Tom doufal, že skutečností i zůstane. Doufal, cítil a také věřil, že teprve teď jej bude jeho práce konečně bavit a bude taková, o jaké snil. Co víc si mohl přát?
Pan Kaulitz se širokým úsměvem odpovídal na pozdrav každé sestřičce a každému pacientovi, kterého potkal, když se před ním však mihl rozzářený obličej jeho syna, malinko se zarazil a otočil se za ním.
„Ahoj, Tome! Jaký jsi měl dneska den?“ vyzvídal zvědavě, odpověď, které se mu vzápětí dostalo, však byla více, než jasná. Roznesla se celou chodbou a Tom se sám pro sebe šťastně pousmál.
„Úžasný,“ odpověděl s neskrývanou radostí a dál procházel celou chodbou až ke své ordinaci.
autor: Rachel
betaread: Janule
to je tak krásný, jak je Tom šťastný 🙂 a celkově je to úžasný, jak spolu mluvili a to všechno! nádherný dílek!
Bill dostal od Toma pěknýho sprda a konečně se mu rozsvítilo v tý jeho střapatý kebuli… =))
Úžasný ♥. Vážně nádhernej díl 🙂
Jsem zvědavá co bude dál, taky rychle další díl 😉 <3
Krásný dílek…a už už první náznaky XD
Waa, myslím, že světeljší dny přichází…
najednou je jak beránek….
Billík jako beránek přesně jak jsem říkala.Je to zase krásně napsaný a je to žůžo.Moc mám ráda i tuhle další povídku.
Rachel nechci ti kazyt radost,ale zjistila jsem,že mám jasnověděcké schopnosti takže mě trénuje mámi kámoška takže u žvím budoucnost,ale je hezká.
Děkuju moc za komentáře xD Jsem ráda, že se Vám tenhle dílek líbil, stejně jako mě a že nejste zklamaní (zatím:-D). Děkuju vám za vaši podporu a doufám, že se vám i ty další budou dobře číst a líbit tak, jako tenhle xD Děkuju moc:-D♥
Pa, Rachel xD
úžasný, dokonalý, roztomilý :* a skvěle psaný, fakt koukám :)) těším se na další dílek 🙂
no to se nedivim, že ten den byl úžasný, na mě se usmát Bill, tak mám den taky úžasný 🙂