autor: Majestrix
Je zmatenost vážně odpovědí? Samozřejmě že není.
Andreas přepadl přes gauč a uhodil se o zem do ramene. Vyškrábal se na nohy a viděl, jak na něj Tom vražedně kouká. „Tome, nechtěl jsem,“ řekl peroxidový blonďák spěšně. „Přísahám, že jsem nechtěl.“
„A to mě má jako uklidnit? Byl jsi můj kamarád, Andreasi, a zradil jsi mě! Jak se mám asi kurva cejtit, když na mě tohle vybalíš?!“ vyřítil se proti němu znovu Tom, ale Andreas mu do cesty vsunul gauč.
„Omlouvám se, já-“ Andreas nebyl připravený na to, že kytarista přeskočí gauč a složí ho k zemi. Převalovali se přes sebe, z Andrease vylítl všechen vzduch, když ho Tom udeřil přímo do břicha. Převalil dredatého chlapce pod sebe, převzal velení a kolenem kopnul vychrtlého chlapce do břicha. „Snažil jsem se, opravdu!“ zavrčel Andreas.
„Snažil ses o co?“ zasmál se Tom, zavrčel a shodil Andrease ze sebe dolů; ten narazil do konferenčního stolku, který se přesunul přes pokoj až k televizi, o kterou se následně zastavil. „Tys ho prostě nemoh nechat na pokoji, co?“
„Ty kreténe!“ naštval se najednou Andreas a zvedl se, aby mohl Toma udeřit do obličeje. Kytarista z toho upadl, ale vyškrábal se zpátky na nohy.
„Co to kurva děláš? Ty seš nasranej na mě?“ zeptal se Tom nevěřícně. „To si ze mě snad do prdele děláš prdel?!“
„Ty jedna sobecká svině! Snažil jsem se! Snažil jsem se bejt šťastnej a bejt do prdele povzbudivej a zasraně podporující, ale nemoh jsem. Není to fér!“ zalapal po dechu, když se Tom najednou zjevil přímo před ním; Andreas zapomněl jak je starší dvojče rychlé. Převrátili gauč, jak se spolu prali. Andreas se mu rukou vykroutil a znovu udeřil Toma do čelisti.
„Říkáš mi, že to není fér a líbáš Billa? Seš debil?“ sevřel mu Tom bradu do rukou a kopl ho do kolen. Chlapec se skácel k zemi, znovu se začali prát. „Nenávidím tě!“ zavrčel Tom a přitiskl svého takzvaného nejlepšího přítele do dřevěné podlahy.
„Já nenávidím tebe! Stejně jako všechny na světě, musíš mít i jeho. Nikdy ses nemohl podělit!“ zasípal Andreas, když ho Tom držel předloktím pod krkem a tlačil ho k podlaze, Andreas ho chytl tvrdě kolem pasu a převalil. Teď měl navrch Andreas a viděl naprosto rudě. Seděl Tomovi na hrudníku a mlátil ho do obličeje, dokud mu nezačala téct krev z horního rtu a on byl odhozen pryč. „Seš hroznej sráč, víš o tom? Jedinej člověk na světě, kterýho jsem já miloval, kterýho jsem já chtěl, musíš mít ty. Toho jedinýho člověka na světě, kterýho bys mít neměl!“
„A to si jako myslíš, že se o něj se mnou můžeš prát?“ zakřičel na něj Tom a utřel si pusu. Krev mu tekla po bradě a kapala na jeho bílé triko. „Je můj, ty zasranej kreténe!“
Andreas odvrátil pohled a sáhl si na tvář, kde se mu dělala modřina. „Nechtěl jsem, aby se něco stalo. Já jen… byl tam, v mém náručí. Bill je tak nádherný, vždycky jsem si to o něm myslel,“ zašeptal. „A pak byl těhotný… Já nevím. Je teď ještě krásnější. Nemohl jsem si pomoct.“
„To ale do prdele nic nenapraví.“ Zavrtěl Tom hlavou, stále naštvaný, promnul si čelist. „Tak proto sis otevřel hubu a ‚přiznal‘ ses k otcovství?“
„Hele, řekl jsem pravdu; kdybych to neudělal, tak bys to vaší mámě vykecal, a pak kde byste byli?“
„Nejspíš tam, kde jsme zrovna teď. Rozjels to; celej svět ti žere, že seš to ty. To je nejspíš stejně to, cos chtěl.“
„Tome…“
„Jdi do prdele,“ řekl Tom najednou. „Vypadni.“
„Tome-„
Tom se rozzuřeně napřáhl a udeřil Andrease do břicha. „Už na mě kurva nemluv,“ zasyčel, když se blonďák předklonil přes Tomovu pěst. „Vypadni kurva z mýho baráku. Jestli tě ještě jednou uvidím, tak ti rozbiju hubu tak, že chcípneš.“ Strčil Tom do Andrease, vystrčil ho ze dveří a třískl s nimi tak silně, že se v nich rozdrnčelo sklo.
~*~
„Tomi, říkals, že mě vyzvedneš, co se sakra stalo? A proč mi nebereš telefon?“ rozkřičel se Bill, když vešel do domu. Jejich matka a Gordon odjeli pryč na víkend; takže nechali Billovi s Tomem dům pro sebe. Těšili se, že ráno odjedou; Tom řekl, že Billa vyzvedne, až bude hotový, a že se budou bavit, až budou jejich rodiče pryč.
Bill věděl, co bavit se znamená.
„Tomi?“ dům byl temný, Bill rozsvítil a uviděl, že obývák je v naprostém nepořádku. Nábytek nebyl na svém místě a polštáře z gauče a křesla byly všude po zemi. „Tomi, co se tady sakra stalo?“ zamračil se Bill a vešel do kuchyně. Uviděl Toma u stolu, obličej složený v dlaních. „Tome, co se děje?“ přešel k němu a položil svému bratrovi ruku na rameno.
Tom se od něj odtáhl, a konečně zvedl pohled. „Ani se neopovažuj.“
Bill zamrkal, stáhnul ruku. „Co s tebou je?“ zeptal se a snažil se udržet hlas na svém místě.
„Víš, přemýšlel jsem, co se s tebou posledních pár dní děje,“ začal Tom a postavil se, odstrčil židli pryč. „Ptal jsem se tě a tys řekl, že nic.“
Bill byl zmatený a nejistě přešlápnul. „Nedokážu ti to vysvětlit. Sám sobě nerozumím.“ Přiznal. „Ale proč se na mě zlobíš?“
„Nemůžu ti věřit. Mluvil jsem s Andreasem,“ zasyčel Tom a Bill se na něj podíval, očekával vysvětlení.
„…A?“
„A on mi to kurva řekl!“
„Řekl ti co?“ vyjeknul Bill.
„Žes ho líbal, do prdele!“ zakřičel Tom.
„Uh… Mám dojem, že to bych si pamatoval,“ řekl Bill a uhnul od Toma o kus dál. „Přestaň se chovat jak šílenej a uklidni se.“
„Bille, děláš si ze mě prdel? Ty to hodláš popírat?“
„A co si sakra myslíš? Já Andrease nelíbal, nikdy jsem Andrease nelíbal,“ řekl Bill a stále od Toma couval dál. Nikdy předtím se svého dvojčete nebál; jeho vždycky krásné a hladké rysy se změnily do naprosté rozzuřenosti, to byl moment, kdy si Bill všimnul roztrženého rtu a modřin nad Tomovým límcem. „Co se ti to sakra stalo?“ zeptal se, sklopil trochu pohled a uviděl kapky krve na jeho typickém volném triku.
„Co si asi myslíš, že se stalo? Andreas mi to řekl a já mu rozbil hubu. Proč jsi ho líbal, Bille?“
„Nelíbal!“ zaječel Bill a uskočil, když ho Tom pevně chytl za zápěstí a stiskl. Snažil se mu vykroutit, ale Tom ho držel moc pevně.
„Bille, zeptám se tě ještě jednou a prosím, tentokrát mi nelži; proč jsi políbil Andrease?“ zeptal se Tom nebezpečně.
„Jdi do háje, já ho nelíbal!“ zavřeštěl Bill a znovu sebou cuknul, když Tom sevřel jeho zápěstí ještě víc. „Pusť mě, Tomi!“ snažil se prolomit Tomovo sevření a málem upadl. Bill zalapal po dechu a narazil do ledničky. „Co to sakra, Tome, co se proboha děje?“
„Nelži mi, Bille. Proč by se Andreas k něčemu takovému přiznal? Nakopal jsem mu prdel, proč by se úmyslně do něčeho takového cpal?“ Bill bezmocně pokrčil rameny a Tom zavrtěl hlavou. „Jestli jsi chtěl být s Andym, tak stačilo jen říct,“ vyjel na něj a zpěvák sebou trhnul, jako by ho udeřil.
„Tome, co to povídáš? Řekl jsem ti, že jsem ho nepolíbil, nechápu, proč takovouhle blbost řekl!“ vyrazil Bill kupředu, ale Tom se na něj podíval tak zle, že se Bill raději zastavil.
„Nevěřím ti. Ne,“ zaječel, když Bill udělal krok k němu. „Neopovažuj se na mě kurva sáhnout,“ dokončil Tom tiše. „Nemůžu ti věřit. Důvěřoval jsem ti. Věřil jsem ti, když jsi říkal, že to bude v pohodě; že to, že Andreas bere moje právoplatný místo jako otec, bude pro nás lepší. Věřil jsem ti, a jediný, cos udělal, bylo to, žes ze mě udělal vola. Mám dojem, že jsem ti u prdele, jsem snad, Bille? Jediný na kom ti záleží, jsi ty.“
Billovi klesla čelist a měl dojem, že jeho žaludek udělal to samé, když sledoval, jak ho Tom zničil jen pár tichými slovy. „Jak… Jak tohle můžeš říct? Miluju tě, jen tebe! Řekl jsem Andreasovi, že mi nezáleží na tom, že mě měl rád nebo co, že miluju tebe!“
„Takže jsi věděl, že k tobě něco cítí?“ zeptal se nevěřícně Tom. „Věděls to, a stejně sis s ním dál vycházel?“
„Je to můj kamarád, Tomi, co jsem měl asi dělat?“ odvrátil Bill pohled. „Byl jsi často pryč a-„
„Ani se to do hajzlu neopovažuj říct. Ani se, kurva, neopovažuj!“ rozkřičel se Tom. „Byl jsem pořád pryč, takže jsi nikam nemohl, tohle na mě nesváděj, do háje! Jsi tak hrozně sobeckej!“
„Co? Já! Co to sakra-„
„Líbilo se ti to?“ přerušil ho Tom. „Líbilo se ti ho líbat?“
Bill se zadíval na podlahu a zkřížil ruce na prsou. „Já ho nelí-„
„Drž hubu. Drž hubu a pomoz mi…“ udělal Tom krok dopředu a napřáhnul ruku, okamžitě toho ale nechal, když uviděl strach v Billových očích, když si rukama chránil bříško. Tom se podíval tím směrem, na dítě uvnitř Billa, a najednou se mu udělalo špatně od žaludku; opravdu se chystal Billa uhodit? „Panebože.“ Málem se pozvracel, když běžel pryč z místnosti.
Bill zadržoval dech, dokud neslyšel hlavní dveře třísknout, uvědomil si, jak se mu chvějí ruce. Co se to zrovna stalo? Odešel do obývacího pokoje a vyndal telefon z tašky, vytočil Andreasovo číslo. Přešlo to rovnou do hlasové schránky, zamračil se. Tohle nebylo normální, nedovolat se Andreasovi. Něco se muselo stát, rozbrečel se.
Do háje. Jejich rodiče nebyli doma a Tom ujel s jediným možným prostředkem na přepravu. Ale ono by to bylo úplně jedno, i kdyby z nějakého nejasného důvodu nechalo jeho dvojče auto svých snů doma; Bill neuměl řídit. Vzal si čepici a tašku a odešel; bylo to pouze deset minut chůze od Billa z domova k Andreasovi.
Zvládl to za pět.
~*~
Andreas otevřel dveře a hlasitě polkl. „Bille… ahoj,“ řekl tiše. I když měl Bill na sobě velké sluneční brýle, bylo vidět, že plakal. Podíval se přes jeho rameno, aby viděl velké černé auto, ale nebylo tam. „Šel jsi pěšky?“ byly to roky, co Bill šel naposledy pěšky k němu domů.
„Jo,“ odpověděl Bill tiše. „On tě opravdu zmlátil.“
„Pojď dál,“ řekl Andreas a uhnul mu z cesty. Bill vešel dovnitř a vydechl, když se dostal do kontaktu s klimatizací. Otočil se a jeho nejlepší kamarád se mu odmítal podívat do očí.
„Řekl jsi Tomovi, že jsme se líbali. Proč?“ Bill o tom celou cestu přemýšlel a za žádnou cenu nemohl přijít na to, co tímhle Andreas zamýšlel. „Proč jsi lhal?“ zeptal se zoufale.
„Bille,“ začal Andreas rozpačitě. „Já… Nelhal jsem. Myslel jsem, že jsi mu to už řekl.“
„O čem to sakra mluvíš?“ zaječel naštvaně Bill. Už byl unavený z toho, jak mu všichni říkali, že se stalo něco, o čem věděl, že se nestalo. Zbláznil se snad celej svět, zatímco byl ve studiu?
„Tak ty opravdu ne… Oh bože.“ Složil se Andreas těžce na gauč. „Oh bože, tak to jsem posral.“ Složil si hlavu do rukou.
„O čem to mluvíš, Andy?“
„Já… Já si myslel, že mu to řekneš, myslel jsem, žes mu to už řekl!“ zasténal blonďák a podíval se na Billa slepě. „Já… Ty si to nepamatuješ, protože jsi spal.“
„Cože?“ řekl Bill pomalu.
„Spal jsi a vypadal jsi, jakože jsi vzhůru. Myslel jsem, žes to řekl.“ Andreas zvedl pohled zrovna ve chvíli, že byl schopný vidět, jak Billova ruka vyrazila k jeho obličeji. Rána byla spojena s podivným zvukem, a to bylo dnes už podruhé, co dostal ránu do obličej od jednoho ze sourozenců Kaulitzových. „To jsem si zasloužil,“ řekl Andreas bez dechu a zvedl se.
Billovi se zajiskřilo v očích a zavrtěl hlavou, nemohl tomu uvěřit. „Nemůžu uvěřit, že jsi něco takovýho udělal! Ty kreténe!“ zakřičel.
„Omlouvám se.“ Byla to ubohá fráze jak se pokusit zahrnout všechno, co cítil, ale během rvačky ho všechno ostatní už opustilo, a ať už si lidi o Billovi myslí, co chtějí, má pěkně ostrý pravý hák. A to se nezmiňuji o tom, že jeho pěst přistála přesně tam, kde měl modřinu od jeho staršího bratra.
„Omlouváš se. Ty se sakra omlouváš? A co s tím má teď dělat? Jít za Tomem, který si mimochodem myslí, že jsem tě kurva líbal zpátky, a říct mu, že se omlouváš, že je ti to líto? Myslíš si, že mě bude poslouchat, do prdele? Ty-“ Bill mu vrazil facku a začal si k němu razit cestu blíž.
Andreas nechtěl, aby si Bill ublížil a tak ho chytl za obě zápěstí a držel ho, dokud se nepřestal hýbat. „Bille, je mi to líto, jen… Nechápu, co to do mě vjelo.“ Blonďák si přál, aby mohl jít nahoru a spát, a až se probudí, začít to všechno znova, bez tohohle všeho. Bolel ho obličej, bolela ho hlava a ze všeho nejvíc, bolelo ho srdce. Podíval se Billovi do obličeje, Bill zavzlykal.
„Proč se mě snažíš zničit?“ zeptal se Bill skrz slzy.
„Někdy to není jenom o tobě.“ Pustil ho Andreas a uhnul. Bill zakňoural; nechtěl teď být sám, a kdyby odešel, sám by určitě byl. Sám. „Víš, že k tobě něco cítím.“
„Udělals to, protože si myslíš, že mě máš rád?“ zeptal se nedůvěřivě Bill.
„Já si nemyslím, že tě mám rád; miloval jsem tě roky. Trávili jsme spolu tak moc času, že jsem čím dál tím víc viděl, že to dává smysl, že jsme tu na světě pro sebe. Už žádný skrývání před světem. Jenom ty a já,“ zašeptal Andreas.
„Teď si ze mě děláš legraci.“
„Koukni, už jsem si to v hlavě celý probral.Vím, že to není normální. To moc dobře vím. Vím, že jsem nebyl při smyslech, když jsem tě políbil! Ale nemohl jsem si pomoct. Nemohl.“ Pokrčil rameny. Andreas se otočil, viděl, jak Bill odchází a třískl dveřmi.
~*~
Bill zašel za roh a všiml si, že to auto na konci ulice je Tomovo. Zvedl ruce do vzduchu a začal s nimi mávat, ale jeho dvojče odjelo plnou rychlostí. Bill nebyl ve stavu, aby mohl za autem běžet, bolelo ho celé tělo a měl masivní bolest hlavy z toho, jak se snažil nebrečet, když odcházel z Andreasova domu, přesto celou cestu domů brečel. Vyndal telefon a zmáčkl zrychlenou volbu pro Tomovo číslo. Zazvonilo to jednou a spadlo to do hlasové schránky.
„Tome, to jsem já,“ řekl po pípnutí. „Prosím, zavolej mi. Mluvil jsem s Andreasem a řekl mi, že mě políbil, ale důvod proč o tom nevím je, že jsem při tom spal. Víš, jak tvrdě spím, a spím ještě víc, když jsem těhotný, mohl bys mi vedle postele dát bombu a já bych se ani nepohnul. Prosím, Tomi, zavolej mi zpátky.“ Ukončil Bill hovor a doufal, že mu jeho dvojče brzy zavolá.
~*~
Tom zapnul telefon a viděl, že má zprávu v hlasovce; zaparkoval a dal si telefon k uchu. Ozval se Billův hlas, Tom si telefon odtrhnul od ucha, jako by mu snad hořel v ruce. Zhluboka se nadechl a vymazal vzkaz, aniž by si ho poslechl. Nechtěl slyšet Billův hlas v žádné blízké době. Apartmán ve studiu vypadal velký a prázdný, když nebyl používaný; Tom ani nevěděl, proč jel zrovna sem.
Prostě jen jel a chtěl se dostat pryč od svého bratra, pryč od Andrease, a pryč od všeho ostatního. Tom praštil do volantu a zhluboka se nadechl. Nemohl to pochopit. Myslel si, že Andreas byl jejich přítel. Myslel si, že by mu Bill nikdy takhle neublížil. Tom popotáhl a uvědomil si, že brečí. Hlavou se opřel o volant a konečně to nechal být.
~*~
„…Wow,“ řekl Stephen vážně a chápavě se na Billa podíval. „To je opravdu nešťastné.“
„Jsem tak unavený.“ Bill nevypadal na to, že by slyšel, co doktor řekl a pokračoval. „Tom mi odmítá zvednout telefon. Odpovídá Georgovi i Gustavovi, ale mně ne.“ Povzdychnul si Bill a opřel se hlavou o gauč. „Nemluvil jsem s ním už skoro týden. Nemůžu uvěřit, že se tohle stalo.“
„Co si o tom myslí vaši rodiče?“
Bill pokrčil rameny. „Ví, že spolu nemluvíme, ale nevědí proč. Mamka říká, že jí toho moc neřekl.“
„To vypadá, jako že je Tom opravdu vážně zraněný. Možná bys mu měl dát trochu prostor; až vychladne, můžeš mu vysvětlit všechny okolnosti toho polibku,“ zauvažoval Stephen.
„A Andreas se mnou taky nemluví!“
„…Tys mu volal?“
„Jo; potřebuju s někým mluvit. Svoji mamku mám rád, ale už mi leze na nervy a každý povídání převrátí do ‚Já ti to říkala‘ příběhu.“
„Nemyslíš si, že by se to Tom mohl dozvědět a nějak chybně si to vyložit?“
„Stephene, Andreas je naším nejlepším kamarádem už roky, a když tu Tom nebyl, potřeboval jsem od někoho komfort.“
„Zníš, jako by byl Tom snadno nahraditelný.“
„Ne, tak jsem to nemyslel,“ řekl Bill obranně.
„Ale znělo to tak. Řekl jsi, že když tu Tom není, tak potřebuješ ošetřovat od někoho jiného. To zní, jako bys ho chtěl okamžitě po jeho odjezdu za někoho vyměnit.“
„Tak jsem to nemyslel. Proč to překrucujete?“
„Nepřekrucuju. Ukazuju ti to, co říkáš. Poslouchal jsem tě, když jsi říkal, že máš rád, když se s Andreasem můžeš mazlit, když je Tom pryč, protože je dobré, mít někoho na mazlení. Ale tys při tom celou dobu věděl, že tě má rád.“
„Ano, ale-„
„Ale nic, Bille; ale nic.“ Řekl Stephen jemně.
„Opravdu se snažíte mi říct, že jsem to já, kdo je za tohle všechno zodpovědný?“ řekl Bill ječivým hlasem. „Líbal mě, když jsem spal!“
„Neřekl jsem, že jsi zodpovědný za ten polibek, Bille. Myslím si, že jsi Andrease využil, ať už jsi chtěl nebo ne. Pokaždé když Tom odjel, běžel jsi za ním. Vyhledával jsi nekončící proud citu a komfort. Když tu Tom nebyl, byl tu Andreas. Ochotný nastoupit na jeho místo. Takže… věděl jsi, že k tobě něco cítí, jsem si jistý, že znáš spoustu takových lidí; co jsi udělal, aby ses ujistil, že nemají takové myšlenky?“
Bill si naštvaně utřel oči a zavrtěl hlavou. „Není to moje vina.“
„Není, ale pomohl jsi tomu.“
„Jděte do háje!“ rozkřičel se Bill.
„Můžeme mluvit o osobní upřímnosti? Budu k tobě upřímný. Pokaždé, když jsi musel čelit něčemu, o čem sis myslel, že to je moc těžké, spoléhal jsi na Toma. Tom, jako starší a tvůj milenec, dělá to nejlepší, abys v cestě neměl žádné překážky, ať už chceš cokoliv. Mám pravdu?“
„Je to jeho práce, je to Tomi.“ Řekl nevrle Bill, nemohl se na Stephena podívat. „Mluvíte o mně, jako bych byl rozmazlený spratek.“ Ticho se setkalo s jeho sdělením a Bill zbledl. „Což nejsem.“
„Andreas skáče, jak pískáš. Tom skáče, jak pískáš. Viděl jsem tě při rozhovorech; dvě slova a máš lidi obmotané kolem prstu. Máš ječící děvčata, co tě následují, svoje kamarády ze skupiny, svůj autobus. Lidé ti často neříkají ne, a když to přeci jenom udělají, řekneš si Tomovi a jeho odpověď je vždycky ano.“
„Proč o tom mluvíte, jako by to byla moje vina? Jsem tady ten těhotný; samozřejmě, že chci pohodlí! Vždycky jsem chtěl pozornost, teď ji chci ještě víc. Andreas tomu nerozumí, řekl jsem mu, že ho nechci; jsem zamilovaný do Toma! Proč to prostě nedokáže pochopit?“
„Miloval jsi někdy někoho, koho jsi nemohl mít?“
„Toma.“
„Ne. To není to samé. Nejsi předurčený k tomu, abys ho mohl mít, ale máš ho. Trvalo to trochu déle, než se ti to splnilo, ale máš ho. On nerezignoval, ale vrací ti lásku. Podívej se na to z Andreasova pohledu.
Zná tě a miluje tě už roky, a jediný muž, který tě kdy sexuálně přitahoval, je tvé dvojče. Skrývali jste to roky, a teď to ví. Uvědomil si, že nezáleží na tom, jak je dobrý nebo jak vypadá, nikdy nebude schopný se utkat s člověkem, který by v soutěži vůbec být neměl. Je tu pro tebe, když je Tom pryč, a malinko si to v hlavě převrátil, když jste spolu trávili tolik času. Jak mohl vědět, že chceš jenom pohodlí? Že byl ten druhý nejlepší, když je Tom pryč?“
„Nebere mi telefony,“ řekl Bill tiše.
„A co bys dělal, kdyby ti je bral? Kdyby ti Andreas zvedl telefon, a konečně odpověděl na tvůj hovor? Chci znát první věc, co tě napadne.“
Bill zavřel oči. „Poprosil bych ho, aby mě vyzvedl,“ zašeptal skoro neslyšně.
„A byl by sis jistý, že to udělá.“
„Ano.“
„I když by se během toho musel vypořádat s bojem uvnitř sebe, stále bys mu zavolal.“
„…Ano.“
„Aha.“ Nakrčil Stephen obočí a zapsal si něco do notesu. „Myslíš si, že by to něco vyřešilo? Zlobíš se na něj pořád, že tě políbil, když jsi spal, a že to řekl?“
„To nedokážu vysvětlit.“
„Tvoje potřeba pohodlí převyšuje všechno ostatní.“
„Já…“ Bill přestal mluvit, byl bezmocný, promnul si bříško. „Já jen… Potřebuju někoho.„
„Myslím, že si potřebuješ uvědomit, že to potřebují i ostatní. Andreas potřeboval kamaráda, který by rozuměl jeho pocitům. Ne, nepřehlížím skutečnost, že tě líbal, když jsi spal, ale možná jsi s ním neměl být v jedné posteli, když se sám nabízel, že bude spát na gauči. Tvoje osobní pohodlí přemohlo logičnost toho, že by měl spát na gauči. Budu upřímný, nejsem gay, ale kdybys mi ležel v náručí, bylo by to těžké se ovládnout.“
Bill pokrčil rameny. Tohle už od heterosexuálních mužů slyšel hodněkrát. „Takže si myslíte, že jsem hroznej člověk.“ Řekl rozhodně.
„Ne, myslím si, že nejsi zvyklý přemýšlet o tom, v jakých situacích jsou lidé s tebou nějak spojení. Jsi něco, co se lidem ‚stává‘. Tvoje osobnost je obrovská, tvůj úsměv široký, tvoje charisma tak… mohutné… Necháváš za sebou lidi naprosto ohromené. Že by ani tvůj nejlepší kamarád nebyl imunní vůči tvému šarmu?“
Bill malinko pokrčil rameny. „O tomhle s Gustavem ani Georgem mluvit nemůžu; nerozuměli by tomu. Tom mi odmítá dát šanci na vysvětlení a Andreas nevychází z domu. Volala Mara, chtěla vědět, co se stalo. Nevěděl jsem, co jí mám říct.“
„Žádals jí o to, aby ti dala k telefonu Andrease, že jo?“
„Jo; odmítl.“
„Byl jsi naštvaný.“
„Jsme oběť.“
„…Ne, nejsi. Ty nejsi ta oběť.“
Bill se zavrtěl a podíval se na dveře.
„Jak ses sem dneska dostal?“
„Mamka si vzala volno v práci, aby mě mohla odvézt. Řekla ale, že příští týden už nemůže, v galerii bude výstava, a ona se nemůže uvolnit.“
„Takže, jak se sem dostaneš?“
Bill pokrčil rameny. „Tomi a já bychom se k sobě do té doby měli vrátit,“ řekl rozhodně.
„A když ne,“ tlačil na něj Stephen.
„…Nikdy jsme se spolu nehádali déle než týden. Chtěl bych vědět, proč byl tak naštvaný,“ vypravil ze sebe Bill s povzdechem.
Stephen se zhluboka nadechl a počítal do deseti. „Myslím, že ti dám úkol. Poslouchej mě,“ řekl a chlapec zaúpěl. „Chci, aby sis promluvil s lidmi; s Gustavem, Georgem… i s vaším manažerem Davidem. Chci, abys je poprosil o to, aby ti upřímně řekli, jak si myslí, že se chováš k lidem.“
Bill se zamračil a nakrčil obočí. „Jak se chovám k lidem,“ zopakoval sardonicky.
„Ano. A až sem příští týden přijedeš, popovídáme si o tom.“
„Fajn.“ Zamračil se Bill a podíval se na hodiny. „Mamka je venku; chci už jít.“
„Dobře. Měl bys vědět, že jsi dost silný na to, aby ses mohl postavit na své vlastní nohy.“
Bill zavrtěl hlavou a neobratně se zvedl na nohy, položil si ruce na záda. „Ne, nejsem.“
~*~
Stephen zvedl pohled a překvapením se usmál. „Tome. Tebe jsem tu opravdu nečekal.“
„Jo, ani já jsem sebe nečekal,“ řekl chraplavě a pomalu přešel dveřmi. Kytarista nechtěl vejít. „Já… Já jen…“
„Snažil ses jít podívat na Billa?“ řekl Stephen opatrně. Tom sklopil pohled a skoro neviditelně přikývl. „Ano, bohužel, jeho sezení dneska bylo přesunuto. O hodinu jsi to nestihl.“
Tom zaskřípal zuby a znovu přikývl. Nevěděl, jestli se má radovat nebo nadávat. Posledních pár dní měl zamlžených, konečně se překonal a přijel až z Hamburku do Berlína, aby viděl Billa. Připadal si hrozně, ale pořád s ním nechtěl mluvit. Jen ho potřeboval vidět.
„Tome?“
„Jo?“
„Zase ti teče krev z nosu. Pojď sem, mám nějaké kapesníčky.“ Zamračil se doktor a natáhl se pro krabici, co měl na stole. Tom si nos držel rukou, natáhl druhou pro kapesníček, do místnosti ale nevešel. Stephen držel krabici tak, aby Tom udělala alespoň krok, udělal ho a byl v místnosti. „Sedni si, dokud to nepřestane,“ řekl přísně a ukázal na gauč. Tom vypadal, že se sebou bojuje, ale brzy udělal pár dalších kroků a posadil se.
„Není to vážný,“ řekl Tom zpoza kapesníku. „Nestává se to často.“
„Já mám dojem, že ano, a jelikož jsi byl totálně nepřekvapený, jen obtěžovaný, stává se to častěji, než mi říkáš.“
„Nepotřebuju cvokaře,“ řekl chlapec silně, když se Stephen posadil do křesla naproti němu. „Jsem v pořádku.“
„Krev ještě nepřestala téct. Co ti vadí víc, to, že to neovládáš nebo to, že by ses mohl jevit jako slabý?“ zeptal se Stephen lehce.
Tomovi ztvrdla čelist nad slovy, která chtěl říct, ale nemohla se dostat ven přes knedlík v jeho krku. „Nevím,“ zamumlal.
„Já si myslím, že víš. To, že s někým mluvíš, tě nedělá slabým, ale potlačování svých pocitů a myšlenek, tak moc, že ti z toho teče krev z nosu, ti bude přivádět pocit neovladatelnosti.“
„Já jen… procházím teď něčím. Jsem si jistý, že vám Bill řekl, co se děje.“
„To ti vadí?“
„Ne. Nejspíš si může dělat, co chce.“
„A to ti vadí.“
„Vždycky to tak dělal. Jsem na to zvyklý,“ řekl Tom a natáhl se pro další kapesníček. Krev přestávala téct; až to přestane úplně, bude odsud moci vypadnout.
„To není to samé jako ne.“
Tom zvedl pohled a bezmocně pokrčil rameny. To byla jediná odpověď, kterou měl.
„Takže jsi uhodil svého nejlepšího přítele,“ pobídl ho Stephen.
„Bývalého,“ odsekl Tom.
„Bývalého nejlepšího přítele, omlouvám se,“ zamručel doktor. „Cítil ses, tak jak jsi chtěl?“
„Byl to dobrý pocit,“ přiznal Tom. „Systematicky mě vystrkoval z mého vlastního života. Chtěl jsem, aby to přestalo.“
„Vystrkoval tě z tvého vlastního života? Jak to myslíš?“
Tom si poposednul a Stephen nebyl překvapený, že viděl, jaké mají dvojčata společné pohyby. Oba dva se pohybovali naprosto jinak, mluvili jinak a vypadali jinak, někdy i identické věci můžou být naprostými opaky. „To vám nemůžu říct.“
„Tome. Tome?“ chlapec se na něj konečně podíval. „Vím, že to dítě je tvoje.“
Tom zamrkal a spadla mu čelist; začal brečet a snažil se si utřít obličej krvavými kapesníky. Stephen mu podal čisté, aby si Tom nerozmazával krev po obličeji a čekal, dokud se mladíkovy vzlyky neuklidní. „Bill vám to řekl?“ zašeptal nakonec.
„Tak trochu; spíš jsem to odtušil. Řeč vašeho těla to dávala dost jasně najevo.“
„Bill byl vždycky až moc laskavý na veřejnosti.“
„Ne jenom on.“
Tom zavřel oči a povzdychl si. „Občas je to těžké.“
„Co je těžké?“
„Všechno. Připadám si, jako bych žongloval s milionem věcí najednou. David a géčka se nesmějí dozvědět, že to dítě je moje, musím chodit na všechny ty rozhovory a show a tak, i když jediné, co chci dělat, je zůstat s Billem a být si jistý, že je v pořádku… a pak tahle přepíraná věc s Andreasem. Vím, že to byla velká chyba.“
„Zdá se, že všechno, čeho ses kdy bál, se stalo pravdou.“
„Jo.“ Narovnal se Tom a hodil další dávku kapesníků do koše. „Nemohl jsem… chci říct, když to není jedna věc, je to další. Pořád jen běhám okolo a starám se, aby měl Bill pohodlí, aby byl Bill šťastný. A pak se dozvím tohle o Andreasovi!“
„Máš pocit, že tě Bill chce Andreasem nahradit?“
„Nevím.“
„Řekni první věc, co tě napadne.“
„Myslím si, že by radši byl s Andreasem, protože by to bylo lehčí.“
„Nemyslíš si, že láska může přemoci bolest a muka, která prožíváš, když to musíš držet v tajnosti? Nepřemýšlel jsi o tom, když váš vztah začal?“
Tom zavrtěl hlavou. „Ne. Bylo mi třináct, skoro čtrnáct, když se to stalo. Jen jsem chtěl Billa pro sebe, a to byla jediná myšlenka, kterou jsem tomu věnoval. Bill vždycky byl… magnetický. I když jste ho neměl rád, musel jste se na něj dívat. Říkal jsem si, že je to v pořádku, ale hluboko uvnitř nebylo. Nebylo.“ Zavrtěl znovu smutně hlavou. „Chtěl jsem ho jen pro sebe, jen a jen pro sebe.“
„Kdybys měl čas, chtěl bych to s tebou trošku víc probrat.“ Podíval se na něj s nadějí Stephen. „Nemáš co ztratit, nikomu nesmím říct, co jsi mi tu říkal a ani nikomu nemůžu říct, žes tu byl. Totální anonymita; co ty na to?“
Tom se na chvilku zamyslel, a pak pomalu přikývl. „Jen se už nechci cítit, že se brzy zblázním.“
~*~
„Kde je?“
„V Hamburku, apartmán pro skupinu.“
„Tak to se potom za ním pojedu podívat.“
„Já… Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ řekl Georg pomalu. „Je pořád dost naštvaný a nechce tě vidět.“
„Mám klíč k tomu pitomýmu baráku taky, Georgu, můžu dovnitř. Nemůže mě držet venku.“
„Bille, poslouchej se. Musíš mu dát prostor. Ptal jsem se ho, jestli by nechtěl, abys za ním přijel, a on řekl, že ne.“ Basák nenáviděl stát mezi dvěma Kaulitzovými, ale Gustav ho do toho dostrčil a on bubeníkově logice nemohl odolávat. I když to teď nedávalo smysl.
„Nechci mu dávat prostor, jeho prostor je můj prostor.“
„Bille, přestaň. Opravdu, podívej se na sebe. Nech to být a podívej se, kde to všechno stojí, okay? Víš, jaký Tom je, když je naštvaný.“
„Jo,“ řekl Bill tiše a povzdychnul si. „Jen mi chybí.“
„To jsem si jistý, ale myslím si, že Tom potřebuje nějaký čas sám pro sebe.“
Ten koncept byl pro Billa nesrozumitelný, ale nekomentoval to. „Říkal, jak dlouho potřebuje?“
„Ne. Bille, musím jít. Mám nějaké plány.“
„Počkej-„
„Čau.“ Hovor skončil a Billovi se do ucha ozývalo pouze pípání, naštvaně se na telefon podíval.
Co se to kurva se všemi děje?
Komentáře prosím anglicky, díky :o) J.
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
*yahoo* Pořádně ho zmlátil, tak je to dobře. Udělal pro mě službu! A Bill je tu… já nevim. xD Přijde mi, že ON chce být I s Andreasem… každopádně se těším na další díl!
Oh Stephen is amazing person and he said just true, nothing else than true, Bill really wants to have comfort, awwww xD
Poor Tomi, but he wanna talk with Stephen, it´s great step for him:-)
Andy to pos…….blbec!
ahh..:(
I really hate Andreas.
ey..Tom,let´s start to talk with Bill,it´s no t fair!
and Stephen is amazing.
…………………
díky Katie za další díl! už se sakra těším na další xDD
oh…
Tom and stephen? Finally! Bill is egoist! :-/ Poor Andy :´(
One trivial kiss… Bill is egocentric, that´s the truth, but Tom was too much severe to Bill. If I were Bill, I would have it off with Andy. Tom overdid it.