Život na prkně s kolečky 7.

autor: Pajule

Omluvám se za delší pauzu, ale bohužel jsem měla nějaké problémy s počítačem, které se trochu protáhly, a já poté čekala skoro týden na přeinstalování. A když už mi konečně šel počítač, začala mi vynechávat klávesnice, až přestala jít úplně. Takže se opravdu velmi omlouvám, sama jsem z toho byla pěkně otrávená. Nakonec jsem tento díl musela pracně psát asi 4 dny na notebooku, který se mi do ruky dostal vždy jen na krátkou chvíli, protože notebook není můj a je potřeba k práci někoho jiného. Ještě jednou se omlouvám, příští díl bude doufám dříve. Pajule

Tak tohle bude chtít ještě hodně trpělivosti a práce.

BILL

Naliju čaj do posledního hrníčku a následně se otočím k Tomovi, který krájí jablka a banány na malé kousky. Chce to trochu vitamínů.

„Au!“ usykne, odhodí nůž na prkýnko a vykuleně kouká na svůj prst, ze kterého mu teče dost viditelně krev. Já automaticky udělám pár kroků směrem k němu. Avšak než k němu přijdu úplně, zbělá ve tváři a svalí se k zemi.

„Tome, Tome! No tak… prober se!“ přiskočím k němu a poplácávám ho po tvářích. Zvednu mu nohy mírně nahoru. Po chvíli vidím výsledek.

„Tome, Tome, tady jsem. No tak, Tome.“

„Co…“

„Co se stalo? Omdlel jsi. Řízl ses do prstu a omdlel jsi,“ dokončím jeho otázku a rovnou mu na ni i odpovím.

„Nesnáším krev,“ řekne a já si opět všimnu jeho rozřízlého prstu, který stále krvácí.

„Počkej, tady se posaď, hezky se opři, ať se mi zase nesvezeš k zemi. Já dojdu pro lékárničku,“ pomohu Tomovi posadit se a opřu ho o zeď. Rychle přeběhnu kuchyň a vezmu do rukou malou lékárničku. Přeběhnu zpět k Tomovi, který sedí stále ve stejné pozici. Přikleknu k němu, otevřu lékárničku a natáhnu ruce, abych mohl ošetřit jeho prst. Náhle však ucítím na své ruce chladný dotyk.

„Já to udělám sám,“ špitne Tom a otevře unaveně oči. Ve tváři je ještě stále pobledlý.

„Vážně? Tak to ani náhodou. Nestojím o to, abys mi tu ještě jednou omdlel. A teď se nelekej, bude to štípat. Radši ti to vyčistím…“

TOM

Ještě stále omámeně sedím na podlaze v malé kuchyni. Prst už mám zavázaný, ale vedoucí mi nedovolil vstát. Mám prý ještě nezdravou barvu, takže tu musím počkat alespoň do té doby, než bude budíček, a pak teprve budu moci vstát a jít se s ostatními nasnídat. Každopádně, tohle byl trapas. Omdlít! A jen kvůli tomu, že jsem se říznul a uviděl krev. Brr, krev! Už jen při tomhle slově se mi dělá zle.

„Tome, můžeš už jít. Ale opatrně, prosím,“ promluví ke mně Bill’s a pomůže mi vstát. Kývnu na souhlas a přesunu se vedle do jídelny. Pozdravím se s klukama z chatky a se svojí snídaní se posadím k prázdnému stolu. Buď ještě všichni nepřišli, nebo už odešli.

O dvě hodiny později – skatepark

Vezmu si do ruky svůj starý skateboard a společně s ostatními se vydám mezi stromy ke skrytému skateparku. Nevím, jak to tam vypadá, ještě jsme tam nebyli.

„Tak, všichni si tu posedejte, hned něco na úvod vám ukážu. Je to věc, kterou by všichni z vás měli na konci tohohle tábora zvládnout. A začneme U-rampou,“ mrkne na nás Bill’s a my všichni si posedáme na lavičky okolo U-rampy. Jak tak koukám, je to tu docela velké, i když je na první pohled znatelné, že to tu ještě není dodělané. Náhle sebou leknutím cuknu. Z obrovských repráků, kterých jsem si předtím vůbec nevšiml, protože jsou schované, začne vycházet hlasitá hip hopová hudba. Zvednu pohled a uvidím Billa, jak leze nahoru a zapíná si helmu. Pak se jen postaví na skate a už přejíždí z jedné strany na druhou. Tak jestli tohle mám všechno za měsíc zvládnout, tak to smekám klobouk právě před tímhle klukem v XXL oblečení, který mě to má naučit. Tohle bude ještě velmi zajímavé.

***

„Nezajímavá část.“

„Nudí tě?“

„Abych pravdu řekl, tak ano. Nepřijde mi vůbec podstatná. Je to nuda, o nic nejde.“

„Co takhle první tělesný kontakt?“

„Mmm, možná. Ale i tak, je to nuda.“

„Chceš jít dál?“

„Spíš bych všechno chtěl vidět, což se mi asi – bohužel – nikdy nesplní.“

„Co mám na tohle povídat?“

„Radši nic. Spíš by mě zajímalo to, jak to bylo dál v tom skateparku. Je to přeci jen takový ten základ, či jak to mám říct.“

„Ano, je to příčina toho, že se ti dva spolu vlastně setkali.“

„Stejně by mě zajímalo, jak to vlastně všechno dopadne. Proč mi to vlastně celé vyprávíš…“

„Zase předbíháš.“

„Už jsem holt takový.“

„No, můžeme se tedy vrátit zpět k příběhu?“

„Samozřejmě, že ano! Chci pokračovat.“

„Takže… kde jsme to skončili?“

„Skatepark.“

„Aha, už vím.“

***

BILL

Udělám poslední trik, přejedu párkrát ještě U-rampu, dokud nezpomalím a dole nezastavím úplně. Sundám si helmu, popadnu skate a zamířím k malému přístřešku, kde jsou nějaké lavičky se stoly a především jsou zde skryté repráky s přehrávačem a je tu i televize. Vše je to pod střechou, chráněné zdmi nebo skly, aby sem nešel déšť a další ostatní nepříznivé počasí. Mohl bych to nazvat takovou malou klubovnou. Otevřu dveře a na jeden ze stolů si položím skateboard a helmu. Dojdu k přehrávači, který vypnu. Ano, bez hudby prostě jezdit neumím.

„Tak, teď mi každý z vás předvede, co umí,“ vrátím se s těmito slovy zpět k dětem. No, dětem. To už se asi říct nedá.

„Nějaký dobrovolník? Ne? Tak začneme od konce. Takže… Kaulitz, nástup,“ zavelím a ze zadu se ozve zakňučení.

„Moje smrt,“ zašeptá si Tom sám pro sebe, když se starým skatem v jedné ruce a helmou v druhé, prochází okolo mě. Sám pro sebe se pousměji a sleduji Toma, který helmu odloží stranou a vezme si jen skate. Postaví se na krásně rovný asfaltový plácek a začne tam něco zkoušet. Tak tohle bude chtít ještě hodně trpělivosti a práce. Především proto, že jich tu je takových víc. Nemehla.