autor: Bubbly
Většinou mě múza moc nelíbá, ale tentokrát jsem od ní dostala takovýho kousáka, že jsem se musela pustit do psaní vampýrské povídky. Povídky píšu už strašně dlouhou dobu, a tak doufám, že tady dostanu nějakou konstruktivní kritiku na svůj styl. Takže čítejte, snad se to bude líbit, dala jsem si fakt záležet, aby v tom bylo i něco z mýho citovýho rozpoložení xD Už to nebudu moc okecávat, pusťte se do čtení. Vaše Bubbly°°
Poslední sluneční paprsky zeslábly a klesly za vzdálený obzor. Obloha potemněla a získala inkoustově černou barvu. Měsíc zářil na jasném nebi mezi zásypem hvězd. Stříbrné světlo dopadalo na zem a taky na bledou tvář drobného černovlasého chlapce, který se potuloval městem. Když prošel pod kuželem tlumeného světla pouliční lampy, byly vidět jeho utrápené hnědé oči, které se leskly od slz. Rty se mu slabě třásly, jako by se schylovaly k hlasitému a zoufalému výkřiku. Už zase pociťoval tu strašnou bezmoc a samotu, jako pokaždé, když se hádal se svým starším bratrem. Pokaždé si řeknou do očí tolik ošklivých věcí, kterých pak oba litují.
Dřív to tak nebylo. Dříve jim na sobě záleželo, dříve se měli opravdu rádi a vzájemně si pomáhali, svěřovali se a důvěřovali si. A pak se to změnilo. Najednou se od sebe vzdalují, každý se nachází na jiném břehu řeky, která je kdysi spojovala. Už nejdou vedle sebe, bok po boku, teď jdou proti sobě a Billovi to neskutečně rvalo srdce.
Bill prošel kolem další pouliční lampy, která ukázala, že pro tentokrát už slzy neudržel. Kutálely se mu po tvářích jako křišťálové perličky umírající na jeho roztřesených rtech. Jeho dech se zdál trhaný a nepravidelný, zatímco jeho srdce freneticky kmitalo v jeho hrudi. Každý jeho úder Billa nevýslovně bolel. Z hrdla mu vycházely hlasité vzlyky. Opět se ocital na pokraji sil. Zhroutil se na dřevěnou lavičku, schoulil se do klubíčka a rozplakal se.
Tomovi se mezi prsty tužka rozpadla na třísky. Už poněkolikáté chtěl napsat Billovi vzkaz, že se vrátí až k ránu, aby ho nehledal, ale pokaždé ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. Nechtěl nikam jít, toužil zůstat doma, aby viděl Billa přijít zpátky živého a zdravého. Bill po jejich hádce vždycky utíkal ven, kde hledal útěchu v osamělých ulicích. Toma jeho chování děsilo, protože si nikdy nebyl jistý, jestli se jeho mladší bratr vrátí v pořádku domů. Z Billa se stala tak drobná a zranitelná bytost, že Tom, jakmile Bill utekl, trnul strachy, aby se mu někde venku nepřihodilo něco špatného. Ale přesto, jak moc se bál, nešel ven a Billa nehledal. Jeho hrdost mu to nedovolovala.
Tom se opřel o opěradlo pohovky a dlaněmi si několikrát přejel po obličeji. Už uběhly celé dvě hodiny a Bill se stále nevracel. To mu nebylo podobné, většinou byl do hodiny doma a uraženě s Tomem do následujícího dne nemluvil. A Tom na něm pokaždé viděl, jak moc se trápil. Jenže dneska se pořád toulal tam někde v noci. Tom začínal být roztržitý. Nikdy v životě by neřekl, že měl o Billa takový strach, jako právě v tuto chvíli. Zvedl se z pohovky a začal nervózně přecházet po pokoji. Mračil se na dřevěnou podlahu a v hlavě se mu honilo tolik děsivých situací, které by mohly tam venku Billa potkat. Toma zahryzalo svědomí. Uvědomil si, že Bill tam venku nesmí být sám. Rychle sebral z křesla mikinu a vyběhl za ním do tmy.
Bill se třásl na lavičce jako lístek osiky zmítající se v silném povětří. Z očí mu tekly dva slané vodopády bolesti a hlasité vzlykání mu trhalo hrdlo. Byl tolik zoufalý! Ani jednou za svůj dlouhý život si nepřál mít Toma u sebe tak jako teď. Přál si, aby Tom přiběhl k němu a konejšivě ho objal, jako to dělával dřív, když byl Bill nešťastný. Jenomže Tom neví, kde se teď ztrápený Bill nachází, takže nemůže přijít a nemůže ho uklidnit svým příjemným hlasem.
Bill si otřel oči, čímž si nechtěně upravil svůj dokonalý make-up, a zadíval se před sebe do tmy. Jeho vidění bylo chvíli rozostřené od slz, které mu osychaly na tvářích, ale po pár vteřinách byl schopen rozeznat temný obrys postavy muže, který stál nedaleko od něho, a zkoumavě ho pozoroval. Bill párkrát zamrkal, aby si byl jistý, že se mu to nezdá, ale obrys tam opravdu byl, nehýbaje se, černovlasého chlapce sledoval. Tomu přeběhl mráz po zádech. Nebyl si jistý, jestli se má cítit v nebezpečí, nebo si neznámého nevšímat, ale raději udržoval svou pozornost bdělou.
Muž se pohnul, udělal několik kroků k Billovi. Chlapec nikdy neviděl pohybovat se někoho tak elegantně, s ladností lovící šelmy. Instinktivně si přitáhl kolena blíž k tělu, čímž se černovlasé klubíčko ještě zmenšilo a vypadalo ještě zoufaleji. Jeho tělo se opět bolestivě roztřáslo. Kdyby si Bill byl jistý, že neupadne, utekl by. Ačkoliv by mu strach dodal sílu, jeho tělo bylo křehké jako anděl z porcelánu. Nezvládl by utíkat dlouho.
“ Neboj se, maličký, neublížím ti,“ protrhl ticho hluboký hlas, jemnější než holubí peří. Až příliš sametový, než aby patřil člověku.
Bill z muže nespouštěl oči, když se ustrašeně zeptal: „Kdo jste?“
Neznámý se přiblížil až k tlumenému světlu pouliční lampy. Bill mu mohl pohlédnout do tváře, aby pochopil, že tohoto muže nemůže znát, protože někoho tak krásného by si pamatoval. Jeho pleť byla bílá jako čerstvě napadaný sníh a hladká jako čistý alabastr. V jeho nachově fialových očích se zračila jakási zlomyslná jiskra, která Billa děsila. A mezi jeho světle růžovými rty se zaleskly dva dlouhé špičáky. Chlapec na vteřinu zadoufal, že to, co vidí, je jen noční můra, ale když kolem něho muž prošel a on na dálku pocítil pálivý chlad jeho kůže, uvědomil si, že to všechno skutečně prožívá. To uvědomění ho děsilo. Znovu se dal do pláče a roztřásl se.
Muž se zastavil za jeho zády. Sklonil své plné rty k Billovu uchu a děsivě zabroukal: „Už ti nikdo neublíží, Bille. Já to nedovolím.“
Bill sebou poplašeně škubl. „Odkud znáte moje jméno?“
Ze rtů se vydral trhavý smích. „Bille, já znám jména všech nevinných v tomto městě. Znám i tvého bratra. Thomas, že?“
„Tom.“ Opravil ho Bill automaticky, avšak se strachem, téměř hmatatelným, v hlase. Uvědomoval si s nejistotou, že neznámý se mu stále tyčí za zády a on ho nemá ve svém zorném poli. Bál se otočit, bál se toho, co by viděl. Ta tvář ho děsila k smrti. I když si nebyl jistý, jestli je vážně při vědomí, nebo jen žije jednu ze svých nočních můr.
„Není podstatné, jak zní jeho jméno. Podstatné je, že se nachází velmi blízko. Hledá tě,“ oznámil Billovi neznámý muž.
Tentokrát se Bill prudce narovnal, až se s ním zatočil celý svět. A když se zase vzpamatoval, rozhlédl se kolem sebe, ale po bratrovi nebylo ani stopy. Otočil se k té děsivé tváři. „Proč mi to říkáte? Jak to můžete vědět?“
Muž se na Billa zadíval. „Věř mi, prostě to vím.“
„Nevěřím vám, když ani nevím, kdo jste,“ zamračil se.
„Mé jméno je Massen, Bille,“ odpověděl konečně na Billovu prvotní otázku. „A myslím, že není podstatné, kdo jsem já, ale kdo jsi ty.“
„Jak to myslíte?“ zeptal se Bill se zvednutým obočím, ale jeho tok myšlenek přerušil hlas, který protrhl tmu jako výstřel z brokovnice. Někdo, kdo se nacházel nedaleko od nich, zakřičel Billovo jméno. A Bill zareagoval téměř okamžitě. Tomův hlas by poznal mezi tisíci. Ale dřív, než se stihl vzpamatovat a zavolat Tomovi odpověď, Massen ho surově chytil za vlasy a přitáhl si jeho krk k ústům.
„Nehýbej se, pokud si nechceš ošklivě ublížit,“ zavrčel hrubě a potom jeho zuby, ostré jako břitvy, projely Billovým krkem. Chlapcův výkřik se roznesl nocí. Cítil, jak se mu Massenovy čelisti zakously do masa, cítil, jak se do jeho krve vyplavuje cizorodá látka, která mu otupuje mysl a uvolňuje svaly.
Massenova ústa se zaplnila chlapcovou krví a on blaženě zavrčel. A nechtěl Billa zabít, hodlal mu pouze ublížit. Sám uznal za vhodné, kdy má Bill v těle dostatek vampýřího viru, kdy je hodné přestat. Jakmile se tak stalo, přejel dvě drobné rány jazykem a zranění jako by na krku ani nikdy nebylo. Poté nechal Billa padnout na chladnou zem v bezvědomí a sám se ztratil ve stínech.
Když Tom zaslechl výkřik, který zcela neomylně patřil mladšímu bratrovi, krve by se v něm nedořezal. Na zlomek vteřiny zastavil, a poté se prudce rozběhl k místům, odkud hlas zasténal. Tělo už měl povadlé únavou, přesto nedokázal zastavit ve strachu, že se Billovi stalo něco strašného. Nohy ho samy nesly k místům, kde našel bezvládného Billa ležícího vedle dřevěné lavičky. Nebylo těžké, aby si jeho mysl vybavila tu nejhorší variantu Billova zranění, ale když viděl, že chlapec není zraněný, pochopil, že mohl být pouze vyčerpaný, což ho donutilo padnout k zemi. Díky bohu, že Tomovo svědomí bylo silnější, než jeho hrdost, a že se vydal Billa hledat. Představa, že by ho tu nechal do rána takhle polomrtvého, byla více než zdrcující.
Tom popadl bratra pod koleny a kolem pasu a vyhoupl si ho na svůj hrudník. Prohlédl si jeho uplakaný bledý obličej a pocítil určitou dávku lítosti. Nechtěl nechat Billa, aby se trápil až na hranici vlastních sil. V duchu si sprostě vynadal, a poté se rychlým krokem vydal domů, kde Billa zabalil do teplé deky a uložil ho na pohovku. Sám se posadil na křeslo vedle Billovy hlavy a zahanbeně se díval na drobný obličej mladšího bratra. Stačilo málo a mohlo to skončit mnohem hůř. To ale Tom netuší, jaká muka ho čekají nastávající den…
autor: Bubbly
betaread: Janule
Ačkoli jsi mě už v úvodu donutila přemýšlet, jestli se do toho vůbec pustit, protože nemám upírské povídky moc ráda. Ale přečetla jsem si to a udělala dobře. Je to moc hezky napsané a možná se mi Bill alá upír nakonec začne zamlouvat. Takže jo.
jou…..tak to bude super!!!
Povídka vypadá opravdu dobře….mám ráda upíři x)
Těším se na pokračování …
Chudák Bill!!!!Tohle píšu už nějak často.
Upírská povídka. Takže první bod. Název. Půlnoční slunce. Omamné.
Úvodník. Hned bylo poznat, že autorka umí psát. Text. Krásná přirovnání a styl je unikátní. Obsah. Komplikovaný vztah dvojčat, mnoho nezodpovězeného. Tajemno, upír. Zprvu jsem si myslela, že Massen nebude zlý, ale evidentně… A příslib budoucna. Co se stane? Bude Bill najednou zlý a odmítavý vůči bratrovi? Nebo ho snad pokouše?
Jedním slovem nádhera. Zbožňuju to už od začátku.
Takže ze zarmouceného a něžného Billa se stane saň, jo? Upírská saň, dokonce! 😀 Co se mě týče – já zbožňuju povídky (klidně i pohádky nebo příběhy), které jakýmkoliv způsobem souvisí s vampýry nebo tajemnem. Třeba Twilight – to je film, u kterého jsem ani nedýchala. Právě sháním lístky do kina na New Moon a tahle část mě dokonale navnadila a uvedla do jakési velké bubliny, kde jsem pomyslně sledovala celý děj povídky. Opravdu, bylo to tak perfektně popsané – ani moc, ani málo, prostě tak, aby se do toho člověk dokázal úplně vžít – že jsem si dokázala představit všechny detaily. Můj dojem: opět ohraná hláška – Jestli tady za chvíli nepřibude další díl, máš mě na svědomí! 😀
Fááájn dál nečtu…poprawdě?? mám děěs z upírů…fascinují mně..a to mně děsí..je to úžasné..ale bojím se x\DD
Já naprosto souhlasím s Terezkou :)… prostě užasný… a ten název ♥
Mam husinu,ale budu číst dal.