Critical moment 5. (konec)

autor: Tomi

Tvůj polibek kouše i hladí jak vítr… Spoutáš mě provazy na loži lásky… Zboříme hradby zvrácených her…

„Potřebuju si zavolat.“

„Vlade, prosím. Mám strach.“

„Pár minut to už vydrží.“ Vrazil mi do ruky falešnej pas.

„Drž se.“ V těch chvílích jsem nepřemýšlel nad tím, jak to myslel. Všechno mi přišlo úžasný.

Nikdy jsem neletěl, a taky jsem byl vyklepanej z toho, jestli nás na poslední chvíli nezastaví Mathysovi lidi a nebo zjistí, že papíry nejsou pravý. Naštěstí, mý obavy se nenaplnily a já konečně stanul na palubě letadla. Vlad si sedl vedle mě. Zažil jsem příjemnej pocit jako už dlouho ne. Bylo to zvláštní. Nedokážu to popsat. Možná radost z blízkosti.

„A jak se vlastně jmenuješ?“

„Vladimír. To přece víš.“ Usmál se na mě.

„A dál?“

„Davidoff.“

„Jůůů, jako ty cigára.“

„Přesně.“

Sotva jsme se dostali do hotelu a vybalili si věci, musel jsem se podívat na moře. Nikdy jsem se v něm nekoupal. Znal jsem ho jenom z televize a nebo z vyprávění.

Ještě tejden jsem si mohl užívat báječnou dovolenou, než se vrátíme zpátky. Trošku jsem se opálil. Celý dny jsem chodil jenom v triku a v kraťasech. Blbnul jsem ve vodě. Stavěl jsem si s písku hrady na soukromý pláži. Nezvládl bych ty spousty lidí, co se většinou v takovejch letoviskách motají. „Hmmm nedělej.“ Klečel jsem a akorát jsem zpevňoval hradby. Měl jsem ruce olepený mokrým pískem. „Hmmm…“ Vlad se nade mne sklonil a zajel mi dlaní za kraťasy a boxerky a blížil se k mý dírce. „Jsi protivnej. Co to děláš?“

„Nic, využívám situace.“

„Bože…“ Měl jsem co dělat, abych se ovládl a nezačal nahlas vzdychat. Přesto mi lehký zakňournutí uniklo. „To není fér.“ Jsem na zadeček docela dost citlivej. Stačí po něm párkrát přejet rukou a jsem neuvěřitelně vzrušenej. Někdy je to nevýhoda jako zrovna teď. Otočil jsem se a vstal. Mý zapatlaný ruce nechávaly stopy na Vladovu žlutým triku. „Chci tě.“ Utíkali jsme z pláže do hotelu a milovali se. Takhle nějak vypadá ráj.

Zjistil jsem, že Bill má problémy se čtením. Psaní byla další katastrofa, když mi zanechal vzkaz na stole. No, nebylo divu, prozradil mi, že nemá dokončenou ani základku. Hrozně se styděl, ale nebyla to jeho vina. Dvě věci, který zvládal perfektně, bylo kreslení a souložení. Dokázal zvládnout nejrůznější akrobatický polohy, za který by se nemusel stydět ani nejlepší pornoherec. Chtěl se projít. Na chvíli chtěl být sám. Asi za hodinu mi volal, ať si ho vyzvednu u bazénu. Neodvážil se opustit hotel.

Malorca byla fajn. Dělali jsme si výlety lodí. Ráno jsme chodili po pláži a dejchali svěží vzduch, kterej je prej léčivej. Co já vím? Žil jsem v prostředí, kde je neustále šero, kde se kouří a ve dne spí a v noci maká. Nechci na to myslet. Je to pryč.

„Já se bojím. Nechci se vrátit. Co když mě najde?“

„Neboj se. Všechno jsem zařídil.“

„Dobře.“ Udělal jsem na něj smutnej obličej. Opět jsem dostal hroznej strach, co mě čeká. Nastal okamžik návratu, odpoledně už budeme v našem bytě. „Doufám, že mám všechno.“

„Co sis zabalil, to máš, zlato.“

„Hmm.“ Celej let jsem radši prospal. Uvítal nás déšť. Snad nám prší štěstí do našeho společnýho života. Vzpomněl jsem si na dětství a na mámu. Prokletá asociace. Rád jsem běhal v dešti a skákal do louží. Odhodlal jsem se zavolat domů, i když mě od toho Vlad zrazoval a hlavně od návštěvy.

„Neblázni, Billy, mohlo by to bejt nebezpečný. Víš, jak tě má nevlastní táta rád. Mathyas by si tě u nich akorát vyzvedl.“

Vzal to on.

„Kdo volá?“ Položil jsem. Mé tělo na okamžik ovládl smutek. Asi je to tak dobře… Musí to být. Třeba je máma beze mě šťastná. Věděl jsem, že to není pravda, ale musel jsem uklidnit sám sebe. Lhal jsem si.

Bill nechával věci, kde mu od ruky odpadly. Trošku jsme se kvůli tomu pohádali, ale nechtěl jsem na něj křičet nebo bejt zlej. Chudák za to nemůže. Tím bych ho navždy ztratil. Společně jsme uklízeli. Musel jsem ho naučit mejt nádobí, prát prádlo, nakupovat. Když jsme spolu poprvý šli nakupovat do marketu, musel jsem se smát tomu jeho pohledu. Připadal si, jako by žil v jiným světě. Nemohl se vynadívat na nejrůznější obaly a mámy s dětma v kočárkách. Pak jsem zkusil, aby šel nakoupit sám. Za chvíli se vrátil a omlouval se mi, že nebyl schopnej vyjít z baráku. Taky měl strach z Mathyase. Pořád jsem ho musel uklidňovat, že bydlíme skoro na druhým konci země. Stačilo, aby na chodbě bouchly dveře a křičel, že si pro něj přišel. Snažil jsem se ho naučit hospodařit s penězma. Utratil je za hadry a přišel s prosíkem, že by potřeboval půjčit. Snažil se mnou manipulovat. „Ty už mě nemáš rád.“ Byla jeden čas jeho oblíbená věta. Mohl jsem povolit, ale tím bych mu ubližoval do budoucna.

Měl jsem pocit, že spoustu věcí nejsem schopnej zvládnout. Bylo toho na mě moc. Hned po příjezdu mi Vlad ukazoval, jak roztřídit hadry a nacpat je do pračky. Tolik novech věcí, který jsem nevěděl. Připadal jsem si jako totální blbec. Byt byl krásnej. Světlej. Miloval jsem moderní nábytek. Musel jsem se učit tolik novejch věcí. K zbláznění. Stlát postel, utírat nádobí a prach, něco jednoduchého uvařit. Tolik věcí jsem zničil. Cloumal se mnou vztek, ale nechtěl jsem bejt nevděčněj. Spolehlivě mě uklidnily dětský obrázkový knížky, Vladovo objetí a sex. Uvědomoval jsem si, že dřív jsem se o nic nestaral. Budoucnost mě nezajímala. Všechno jsem měl naplánovaný.

„Ježíš Bille co je tohle?“

„Co jako?“ Pokrčil jsem rameny. „Pokoušel jsem se vytírat.“

„Podej mi hadr. Vytírání není co nejvíc vody vylejt na podlahu.“

„Promiň, nevěděl jsem.“ Cítil jsem se trapně. Nechtěl jsem Vlada vytáčet. Byl už tak dost unavenej. Já se celej den flákal a on lítal bůhvíkde, abysme měli dost peněz.

„Mám pro tebe návrh.“

„Jakej?“ To se mi nelíbilo.

„Nechám ti u Ivanova udělat vysvědčení, že jsi alespoň absolvoval základku a za půl roku tě přihlásím do nějaký školy.“

„Cože? Zbláznil ses? Co jim tam jako řeknu?“

„Co jim řekneš? Jednoduchou věc? Že jsi byl dlouho nemocnej.“

Moc dobře jsem si uvědomoval Billovy katastrofální znalosti. Chtěl jsem mu sehnat někoho na doučování, ale rozmyslel jsem se. Nikoho vhodnýho bych asi nenašel. On byl zvláštní případ. Tak to zbylo na mě. Každej den jsem se s ním nejmíň dvě hodiny učil. Ze začátku vyváděl. „Ty mě už nemáš rád.“ Jeho tak oblíbená věta a smutný pohledy. „Chceš, abych trpěl.“ Tolikrát jsem mu říkal, že je to pro jeho dobro. „Co budeš dělat, až se mi něco stane? Hmmm. Budeš znova šlapat, Bille?“ Svěsil hlavu.

„No, zejtra chci jít ke kadeřníkovi. Tak se holt budu učit na něj, no. Když mě tak týráš.“ Pohladil mě po tváři.

„Bude to dobrý. Budu se s tebou učit.“ Vzal mě do náruče. „Myslím na tvoje dobro. Nikomu bych tě nedal. Jsi moje sluníčko, i když teď zlobíš.“ To, že jsem utekl s Vladem, pro mě byl velkej krok do neznáma. Na začátku jsem si myslel, že se můj život moc nezmění. Bude se o mě starat. Dobře – zavánělo to vydržováním. Myslel jsem si, že stačí, když mu to splatím svým tělem. To mi šlo dobře. Tím, že budu milej a budu dělat, co bude chtít, ale on měl pravdu. Bylo by to to samý jak před tím. Byl bych zase vydržovaná děvka. Vlad chtěl, abych se uměl starat sám o sebe. Abych se stal znova člověkem, který rozhoduje o svém životě a né krásnou luxusní věcí, o který rozhodujou ostatní. Hodně jsem dřív tajně brečel, aby mě neviděl. Styděl jsem se před ním. Bylo to těžký. Tolikrát jsem se chtěl sebrat a utéct, ale nebylo kam. Peníze jsem neměl a k Mathyasovi bych se dobrovolně nevrátil. Copak asi dělá Tommy? Bylo mi jasný, že je navždy ztracenej v čase. Žil jenom v mý paměti. Občas mi uklízel pokoj a občas jsme blbli. Škoda, že jsem si nevzal psaníčka od něj. V tom zmatku jsem si na to nevzpomněl. Tolik jsem se bál, aby všechno klaplo. Tak si může Mathyas po večerech číst. Škodolibě jsem se usmál.

Krušný chvíle jsem prožíval při učení. Nevydžel jsem se dlouho soustředit. Nelezlo mi to do hlavy. Učili jsme se tak patnáct minut a pak si chvíli povídali, a tak to šlo několik hodin. „Jsem blbej… Jsem osel. Nech mě bejt.“ Vlad mě pohladil po rameni.

„Neber si to tak. Bude to lepší. Uvidíš.“ A měl pravdu. Moje trápení se zase vyrovnávalo, když jsem se každý ráno probudil vedle něj, a nebo když jsme chodili do kina na dětský představení. Bylo to zábavný. Pár dospělých mezi samýma dětma a nebo jsme sedli do auta a jeli za město na kopec pouštět draka. Moc se nám to nedařilo, chvíli lítal a pak se vyválel v bahně.

„Tak tos měl štěstí, žes jí nechytil.

„Bille, pojď sem. To nemyslíš vážně. Jdi se převlíknout. To fakt nemyslíš vážně.“ Zlobil se na mě. Co se mu na mým oblečení nelíbí. No bože, tak jsem měl na prdeli rozřezaný džíny. Sekly mi. Byly vidět mý krásný boxerky s bílým lemem, na kterým bylo napsáno Kiss me.

„Nejdeš do práce, ale do školy.“ S řevem jsem se šel převlíknout.

„Dobrý, vypadám jako roztomilej studentík.“ Měl jsem obavy z prvního dne. Ty děcka budou o tolik mladší. Výmluva s nemocí nebyl špatnej nápad, a když jsem se pořád tak učil, tak to snad nebude taková hrůza. Přinejhorším budu opakovat rok. Čekala na mě cesta autobusem. Tolikrát to se mnou Vlad cvičil. Nadával jsem mu, proč mě tam nemůže vozit autem. Jasně, že ve škole na mě koukali jak na exota, ale myslím, že to bylo mojí vizáží, ne věkem. Ten se na mě nedal poznat. Cestu tam jsem jakž takž zvládl. Při vyučování si svým škrabopisem zapsal, co budu další den potřebovat. Zjistil jsem, co a jak tam chodí. Dokonce se mi některý holky snažily pomáhat. No možná budu mít i nějaký kamarádky. Ovšem zpátky jsem se ztratil, a tak jsem volal Vladovi, aby mě vyzvedl.

Jsem ten nejšťastnější chlap na světě. Bill mi sám od sebe řekl „Mám tě rád“, když jsem pro něho přijel.

KONEC