Je ne regrette rien 4.

autor: Iwča

Oba se posadili a Tom vytáhnul učebnici matematiky.

„Takže co přesně nechápeš?“

„No… popravdě vlastně nic,“ poškrábal se Bill na hlavě a kouknul jinam. Tom se zaculil při pohledu na to křehký stvoření před sebou.

„To je taky dobrý,“ zasmál se. „Tak začneme někde tady,“ otevřel učebnici a začal Billovi pomalu vysvětlovat látku. I když… černovlasý mladík vlastně ani nevnímal nic, co slyšel. Jen pozoroval Tomovy pohybující se rty. Krásné, plné, hebké rty. Neudržel se a potichu vydechnul.
„Ehm?“ podíval se na něj dredáč tázavě. Bill prudce zamrkal a přesunul svůj pohled ze rtů na oči.

„C-cože?“
„Proč ti to vlastně vysvětluju?“ mladík odhodil učebnici a vytáhnul krabičku cigaret. Zapálil si a opřel se. Bill se posadil do tureckého sedu, čelem k Tomovi a koukal na něj.

„Chceš?“ zeptal se kluk s cigaretou po chvíli. Bill kývnul, chtěl si Tomovu cigaretu vzít, ale ten ucukl. „Takhle,“ usmál se, natáhl kouř do pusy a naklonil se k Billovi. Ten nechápal, ale udělal to samé. Dredáč přitiskl svoje rty na Billovy, počkal, až je trochu pootevře, a dým mu vyfouknul do úst. Pak se hned odtáhnul. Podíval se na kluka před sebou a musel se usmát. Seděl se zavřenýma očima a nic nedělal. Po chvíli ale musel, protože ho kouř v ústech začal dusit. Rychle otevřel pusu a hlasitě se rozkašlal.

„Jsi v pohodě?“ podíval se na něj Tom, když se Bill začal zhluboka nadechovat.

„J-jo, p-romiň.“ Dredáč jen kývnul a trochu se k chlapci před sebou přiblížil. Chtěl ho políbit, nemohl si pomoct, Bill byl jednoduše až moc krásný. Když už byl skoro u černovláskových rtů, Bill prudce ucuknul a postavil se. Tom se na něj nechápavě podíval.

„Měl… měl bych asi jít. Už je… pozdě a… měl bych jít,“ vykoktal a nervózně se kousal do rtu.

„Pozdě? Je půl pátý. No ale jak chceš,“ Tom kývnul, zvednul se a šel ke dveřím, vzal Billův kabát do rukou. Ten k němu přišel, navléknul se do něj a zapnul ho. Koukal do země a čekal. Ani nevěděl na co.
„Trefíš domů? Nebo mám jet s tebou?“ rozhoupal se Tom jako první.

„Kdybys byl tak hodnej… Nechci volat mamku, akorát by byla naštvaná.“
„Jasně,“ znovu kývnul blonďák, vzal si bundu a otevřel dveře. První šel Bill, potom až Tom, zamknul a vyšli na metro. Už byla docela tma, přece jen byl listopad. Černovlásek se trošku bál, namáčkl se co nejvíc na osobu vedle sebe. Tom to přijal docela rád. Původně chtěl černovláska chytit kolem pasu, ale potom, co ho v podstatě odmítnul u něj doma, si to nedovolil. Po chvíli došli na metro, minutku čekali a nastoupili. Měli to asi pět stanic, takže se rozhodli, že si sednou. Bohužel tam bylo jen jedno volné místo. Tom hned ustoupil, aby se mohl Bill posadit.

„Ne, v pohodě, sedni si ty.“
„Bille no tak, já postojim. Šup, sedej.“
„Vážně nechci.“

„Tak si sednem oba, no,“ rozhodil Tom nakonec rukama, posadil se a poplácal si na klín.

„A-ale…“
„Nic to nebude, jen si mi sedneš na klín.“ Bill teda kývnul, přešel k blonďákovi a posadil se k němu na klín. Ruce měl složené na svém a koukal před sebe. Připadal si prostě špatně. Pořád ale sklouzával dolů, Tom si ho tudíž za pas přidržel na sobě. No přece ho nenechá spadnout. Bill se trochu usmál, bylo mu to příjemné, konečně se cítil aspoň trochu dobře. Netrvalo dlouho a dojeli tam, kam potřebovali, takže vystoupili.

„Tak kde že bydlíš? Ať vim jakou tramvají,“ podíval se Tom na černou osobu před sebou. Bill mu nadiktoval svoji adresu. Vydali se na zastávku tramvaje, Tom našel spoj.

„No, jede to až za půl hodiny.“
„Achjo, je mi zima,“ postěžoval si černovlásek a zachumlal se do svého kabátu. Tom se zazubil.

„Nechceš zahřát?“
„Půjčíš mi bun… jo aha. No… tak… jo,“ kývnul Bill stydlivě a koukal na dredáče naproti sobě, čekal co udělá. Tom se nenechal dvakrát pobízet, chytil Billa za ruku a přitáhnul si ho k sobě. Pevně ho objal a začal ho hladit po zádech. Černovlásek jen stál s rukama podél těla a pomalu se do chlapce, který ho objímal, zachumlával. Po chvíli se konečně uvolnil, vyprostil svoje ruce a chytil Toma kolem krku. Bylo mu to příjemné, ta blízkost. Vlastně se ani neznali, ale líbilo se mu to. Kor od Toma. Cítil, jak dredáčovy dlaně putují po jeho zmrzlých zádech. Uvolňoval se víc a víc, hladově k sobě blonďáka tisknul, vdechoval vůni jeho vlasů. Voněly po mandlích, Bill mandle miloval. Nehodlal Toma v dohledné době pustit, všechno v tu chvíli mu bylo příjemné. Najednou se ale dredáč odtáhnul. Bill na něj vyjukaně kouknul.

„Tramvaj,“ objasnil mu blonďák to, co právě udělal a šel rychle k přijíždějící tramvaji.

„Jasně,“ pípnul Bill spíš pro sebe a běžel za ním, koupili si lístek a jeli pár stanic, než znovu vystoupili, aby se ocitli před budovou, kde Bill bydlí. Otočil se čelem k Tomovi, lehce se usmál.

„Tak já půjdu.“

„Dobře.“

Bill pořád jen stál a na Toma koukal. Když se Tom konečně rozhoupal a chtěl ho políbit, udělal krok dozadu. Znovu.

„Promiň,“ omluvil se dredáč rychle a poškrábal se na hlavě.

„Ahoj,“ šeptnul Bill a v tu chvíli zmizel v domě. Tom si povzdychnul a vyrazil zpátky domů.

Bill bez pozdravu běžel k sobě do pokoje, shodil ze sebe všechno oblečení a lehl si do postele. Potřeboval to, musel přemýšlet.

Už dvakrát se ho Tom pokusil políbit. Dvakrát během pár hodin. Měl příjemné šimrání v podbřišku, když si to uvědomil. To ale zmizelo hned, když si uvědomil, jak se zachoval. Proč vlastně uhnul? Od chvíle, kdy Toma viděl, ho chtěl líbat. Toužil po tom, ale zároveň se bál. Nevěděl čeho. Možná toho, že by Tom chtěl víc než líbání. Mnohem víc než to. A na to Bill rozhodně nebyl připravený. Ne kvůli Tomovi, ale celkově. Ještě byl prostě mladý. A v porovnání s Tomem si nedokázal představit, že by se udrželi jen u líbání. Počká. Ještě chvíli prostě počká.