autor: Bubbly
Massen postával uprostřed místnosti jen několik málo vteřin, než s ladností šelmy obešel světlou pohovku a zastavil se před oběma chlapci, kteří na něho hleděli rozšířenýma očima. V lidských očích viděl pouze strach, smíšený s nevěřícností, zatímco z pohledu mladého vampýra spatřoval i jistou touhu čehosi, co nedokázal přesně určit, ale blízce se to podobalo pomstě. Massen udělal ještě jeden krok, kterým se přiblížil k Billovi a jeho bratrovi. Bill nehnul ani brvou, nespouštěl z Massena oči, ale Tomovi strach poručil couvnout. Massen si ho nevšímal, jeho jediným zájmem byla Billova osoba, která se pořád krčila na podlaze, ale fialové oči jiskřily vztekem.
„Vypadáš hladově, maličký,“ zavrněl Massen a jeho sametový hlas se usadil Billovi hluboko v myšlenkách. „A to máš chutnou snídani přímo pod nosem,“ podíval se na Toma s úsměvem hodného dědečka. Tom jeho slova pochopil mnohem lépe, než sám očekával. Hrůzou se mu rozšířily zorničky a ztěžka polkl.
Billovo vrčení zaplnilo celý pokoj a donutilo Massena, aby se na drobného chlapce znovu podíval. Jeho výraz ztvrdl. Nelíbilo se mu, že se Bill chová tak vzpurně, ale očekával to. Každý mladý vampýr si musí projít obdobím, kdy pochopí, že jeho pán znamená slunce, kolem kterého se točí celý vesmír. Omotal prsty kolem Billova laního krku a zvedl ho na nohy. Havraní vlasy mu hodil na záda a odhalil tak sněhobílou kůži, která vyzývala k zakousnutí. Massen nečekal dlouho a svými zuby hrubě potrhal Billův krk. Marně se Bill bránil, neměl ani z poloviny tolik síly, co starší vampýr. Jenom bolestivě zakřičel a stiskl pevně víčka.
„Bille!“ vykřikl Tom a nehledě na strach, který ho uvnitř varoval, aby se nehýbal, se rozběhl k bratrovi, vztahujíc k němu ruce. Dříve, než se dotkl Billova těla, jediná Massenova rána, mířená přímo do jeho hrudníku, ho odmrštila na protější zeď a vytlačila Tomovi z plic všechen vzduch. Tom hlasitě vydechl a snesl se k zemi, kde zůstal bezvládně ležet. Massen přestal pít z Billova vyčerpaného těla a podíval se na Toma. Jen se zasmál a potom pokoj utichl. A po Billovi jako by se slehla zem…
Tom začal pomalu přicházet k sobě. Dokud se nehýbal, neuvědomoval si, jak ostrá bolest prochází jeho tělem a jak moc má pocit, že se mu hlava rozskočí. Ale stačil jediný neopatrný pohyb a uvědomoval si všechny nesnáze najednou. Ovšem, zapomněl na bolest hlavy i na ostré bodání v zádech, jakmile mu došlo, co se vlastně stalo. Rychle se postavil na nohy a musel se opřít o skříň, aby neupadl. Poplašeně se rozhlížel kolem sebe. Věděl moc dobře, že Billa v místnosti nenajde a nenajde ho ani nikde jinde, ale odmítal tomu věřit.
„Bille? Bille!“ volal zoufalým hlasem a klopýtal po obývacím pokoji. Najednou se cítil tak opuštěný, stejně jako ptáče, které vypadlo z hnízda a už nikdy nevzlétne. Nikdy si neuvědomoval, jak moc velkou roli hraje Bill v jeho životě, ale teď, když věděl, že mladší bratr je někde daleko od něj, mu docházelo, kolik pro něj znamená.
Tom ještě několikrát zavolal bratrovo jméno bez odezvy, a poté sebou praštil na pohovku a obličej si schoval do dlaní. V očích ho pálil vodopád slaných slz, rty se mu třásly a hrdlo mu trhaly hlasité vzlyky. Nevěděl, kde Billa hledat, nevěděl, kudy jít, aby našel jen malou stopu o tom, že Bill je v pořádku. Jeho srdce se freneticky rozkmitalo strachy o mladšího bratra. O člověka, který pro něho znamenal jeho druhou část. Jeho vlastní já. Bill byl jako jeho nesmrtelnost. Jako křídla, která ho drží nad propastí. Jenže najednou je to všechno pryč. Nesmrtelnost umírá, křídla jsou unavená a nedokážou ho dál nést. A to všechno si zavinil sám. Kdyby se ohlížel na Billovy city, nikdy se tohle nemuselo stát…
Pokoj, jehož dominantou byla postel vyřezávaná z ebenového dřeva a potažená medvědí kůží, byl obrovský. Neměl jediné okno, ani výklenek ve zdi, který by propustil sluneční paprsky, jediným světlem, které zahánělo stíny, byly dvě louče, které hořely po stranách postele. Z obou stran lůžka stály malé stolky s tepanými růžemi, na nichž se krčily drobné svícny. Přímo proti stála masivní skříň s několika ornamenty a vedle ní dveře se stejným zdobením. Všechno se to zdálo jako z jiného století. Kamenná podlaha při každém kroku vydala hlasitý zvuk a stejně stěny budily dojem ohromného chladu, který zaháněl plápolající oheň v krbu.
Bill se krčil v koutě pokoje, kolena přitažená k tělu a snažil se zastavit slzy. Massen se k němu choval velice hrubě, a nemilosrdně ho sem zamkl. Ranky na krku, které mu způsobil, se již zahojily, ale to nedávalo Billovi záminku, aby se cítil klidnější. Ba naopak, děsilo jej to mnohem víc. Znamenalo to, že se Massen může kdykoliv vrátit a ublížit mu znovu.
Černovlasý chlapec opřel hlavu o zeď a zadíval se do plamenů, které olizovaly hrubou kůru dřeva v krbu. Necítil to příjemné teplo, kterým oheň zaplavoval pokoj. Jeho myšlenky se upínaly k Tomovi. Bill chtěl být s ním doma, v bezpečí. Bál se o bratra. Mohl jenom doufat, že Tom nebude tak hloupý a nevydá se ho hledat. Bill ho nechce vystavit nebezpečí, to raději zemře. Na chvíli se zamyslel nad všemi těmi hádkami a sprostými slovy, kterými se titulovali. Všechno mu to přišlo jako strašně bezvýznamná starost oproti tomu, co se dělo teď, v tuhle chvíli.
Billův tok myšlenek byl přerušen cvaknutím zámku. Bill se lekl, myslel si, že je to Massen a jde mu opět ubližovat, a tak se přikrčil ještě víc a zatoužil splynout se zdí. Obličej si schoval do dlaní a zadržel dech. Doufal, že ho nikdo neuvidí.
„Nemusíš se bát, já ti neublížím,“ ozval se dívčí hlas, jemnější než holubí peří.
Billovy dlaně spadly z jeho tváří a on pohlédl do nachově fialových očí mladé dívky. Dívala se na něho s jistou něhou, kterou se ho snažila uklidnit. Podle toho, co Bill vycítil z jejích pocitů, poznal, že ho nechce trápit, ale chce mu pomoci. Jeho srdce přestalo zuřivě tlouct. Prohlížel si tu stále dětskou tvář, orámovanou vlasy černými jako ta nejhlubší noc. Její rysy byly tak jemné a příjemné na pohled, plné rty měla pootevřené a ve světle plamenů se jí leskly špičáky. Přesto, že byla stejně děsivá, jako všichni vampýři, Bill z ní cítil lidskou čistotu a nevinnost.
„Kdo jsi?“ zeptal se potichu a naklonil hlavu na stranu.
Dívka sklopila oči a vzala Billa za ruce, aby mu pomohla na nohy. Odpověděla až ve chvíli, kdy Bill seděl na matraci a prohlížel si její drobnou postavu zahalenou v černém korzetu, který lemoval pruh krvavě rudé látky, a černých kalhotách. Její nohy vypadaly ve vysokých šněrovacích botách s podpatky ještě štíhlejší, než doopravdy byly. Byla krásná, jako každá jiná nesmrtelná bytost, ale v její kráse ještě cosi žilo.
„Mé jméno je Vania, Bille.“
„Ty mě znáš?“ zeptal se Bill překvapeně.
Usmála se. „Samozřejmě, že ano. Všichni tě tu znají. Jsi jako diamant, který je nad všechno Massenovo bohatství,“ odvětila.
Bill se na ní nepřestával dívat. „Kde to jsem?“
„V Massenově sídle.“
Bill se rozhlédl po rozlehlé místnosti. Jelikož pokoj vypadal jako ze století, které ho dalece minulo, musel uznat, že tahle pevnost dobře poslouží vampýrům, aby se ukryli před slunečními paprsky a vším, co by jim mohlo ublížit. Tohle místo bylo jako stvořené pro Massenův klan.
„Kolik je tu vampýrů?“ zeptal se Bill a ztěžka polkl.
Vania na něho pohlédla. „Vampýrů je málo, Bille. V tomhle sídle je nás pouhých pětadvacet, když nepočítám ty, kteří pro nás slouží a otročí na nás.“ Svá slova pronášela se směsicí rozčilení, ale i jistého zadostiučinění. Jako by byla se svým koncem smířená. Billa překvapoval její klid. Snad jí ani nezáleží na tom, jestli zemře nebo ne. Život v tomhle světě, ve tmě, pro ni zřejmě nemá cenu. Stejně jako pro něho život bez Toma neznamená nic…
Tomovo tělo leželo nehnutě na pohovce a jeho unavené a zarudlé oči se dívaly kamsi do prázdna. Jeho obličej byl pobledlý a pod očima měl jasně fialové skvrny. V jeho hlavě se jako film opakovaly obrázky, které mu přehrávaly jeho život s Billem. Viděl všechno, v čem kdy udělal chybu. A největší omyl viděl v tom, že Billovi nikdy neřekl, jak moc pro něho znamená. Bylo tolik příležitostí, ale Tomovi nikdy hrdost nedovolovala, aby pustil svoje city na povrch.
Tom vstal z pohovky a klopýtavým krokem se přenesl do bratrova pokoje, kde sebou praštil na postel, objímaje polštář, který voněl jako Billovy havraní vlasy. Ta vůně mu nahnala do očí další slzy. Ale i odhodlání. Tom prudce vstal a zadíval se na svůj odraz v zrcadle. Nebude tady přece jenom tak sedět a litovat se. Teď jde o Billa a Tom ho nenechá někde samotného. Najde si Massena, však on se objeví. Možná ne dnes, ani zítra, ale jednou se objeví. Až se tu ukáže, Tom se mu ošklivě pomstí za to, že mu ukradl bratra, kterého chce zpátky.
Billovy sny se točily kolem Toma. Stále viděl jeho tvář s ostrými rysy a dětsky kulatou bradou. Pořád se díval do jeho sladkých čokoládových očí. Pořad cítil ty pevné paže, které ho kdysi objímaly pokaždé, když měl strach. Tom tvořil jeden jediný bod ve vesmíru, kterému Bill přilnul jako ke své podstatě, a ke kterému se vracel pokaždé, když ho slzy pálily v očích. Jenže teď byla sám. Jeho sny se rozplývaly a on se začínal ztrácet ve tmě.
Bill prudce otevřel oči a posadil se na posteli. Oheň v krbu stále plápolal, jako kdyby do něj někdo neustále přidával nové a nové kusy dřeva, aby plameny nevyhasly. Rozhlédl se pátravě po pokoji a všiml si Massena, který se opíral o skříň a pobaveně Billa pozoroval. Bill zakňučel a posunul se k čelu postele, aby byl od Massena co nejdál. Nechtěl, aby se dostal do nebezpečné blízkosti jeho násilí. Bál se, že bude zase krutý a ublíží mu. Bill už nechtěl mít potrhaný krk. Nechtěl být Massenovou hračkou, už ne…
autor: Bubbly
betaread: Janule
Jenže, Bille, jak tomu chceš zabránit, že? 🙂 To je jenom v rukou autorky… Líbí se mi to díl od dílu čím dál tím víc…
Bille…s tím nic neuděláš.. a mám dotaz na autorku… můžu assenowi něco udělat??..já bych ho třeba wykostila a tema kostma bych mu pak propíchla srdce zmrdowi….xDD dekuju za odpowed … lucinka xDDD
Je to díl od dílu lepší x)))
pffffm….to se mi nelíbííí¨'!!!
Jenom,aby od něho nechtěl i něco víc,než krev…..
[5]: jezisikriste…ještě autorce napovidej! xD
totálně skvělý dil!
ha xD to má Tom za to, že se neumí vyjádřit :-/ xD
Widiš Tomane, neumíš se wymačknout a jak to dopadá… Co teď budeš dělat co, ty rouro dredatá…