Jiná planeta 13.

autor: Kiki

Tento dílek bude krátký, ale budu se snažit co nejdříve poslat další!

„Tak jsme tu.“ Ukázal jsem na les před námi.
„Co tady?“
„Ty moc dobře víš.“
„Nevím.“
„Ale jo. A víš to i ty, i já. Tak se se mnou nehádej a pojď.“
„Já se s tebou nehádám.“
„To bych ti radil.“ Usmál jsem se na Toma a vydal jsem se doprostřed lesa.

„Jak o tomhle víš?“ zeptal se mě, když jsme vylezli do koruny stromu. Respektive do takového domečku ze dřeva.
„Od malička… Rád jsem sem chodil,“ pokrčil jsem rameny. Tašky jsme dali do rohu, Tom si sedl na kobereček, který je uprostřed a já? Začal jsem hledat ty věci, na které jsem málem zapomněl.
„Copak hledáš?“
„To bys chtěl vědět, viď?“
„A moc…“ usmál se.
„Už nic. Mám je!“ zvolal jsem vítězoslavně a ze skříňky vytáhl dvě staré deky. Měli jsme je tady schované, kdyby nám byla zima. Každý svou. Bill a Tom. Každý ji měl podepsanou na rohu.
„Na.“ Podal jsem mu se jménem Tom. Je přeci jeho. Já si vzal taky svojí. Sedl jsem si vedle něj a zachumlali jsme se do dek.

Najednou se šíleně rozpršelo a začala bouřka. Blesky a hromy. Sakra. Přitiskl jsem se k Tomovi a ten mě objal. Já jeho taky.

„Nesnáším bouřky.“
„Já vím.“
„Ty víš?“
„Jo.“
„Jakto?“
„Takto. Nedáme si něco?“
„Dobře a co to bude?“
„Tak co tam máme?“
„Stačí se podívat a hned to zjistíme.“
„Jasně.“ Odtáhl se ode mě a natáhl se pro tašky, ale okamžitě se ke mně vrátil.
„Co takhle ty kyselé rybičky? Ty vypadají velmi lákavě… A stejně je miluju,“ nakoukl jsem k němu do klína, kam si to všechno vytahoval.
„Jo, máš pravdu.“ Usmál se a ihned je otevřel. Jednu rybičku jsem mu ukradl a vložil mu ji na jazyk. On to ale odmítal polknout. Nechal schválně kousek venku. Tak fajn. Pomalu jsem se k němu začal přibližovat, až jsme se dotkli rty a já mu ten kousek ukousl.
„No počkej!“ Vykřikl a vrhl se na mě. Okamžitě mě začal lechtat a já kopat kolem sebe.
„T-Tome… Prosím! Jsme… lechtivý!!!!“ Křičel jsem na celé kolo.
„Však právě!“ nepřestal a smál se mnou.
„Tome!!!! Já se počůrám!“
„To by bylo ale strašné, co?“ přestal, řekl tragicky a koukl se mi do očí.
„To teda jo!“ zamračil jsem se.
„Aspoň bude sranda…“ pokračoval.
„Prosím!… Řeknu ti tajemství!“
„Tak spusť.“
„Ale… až… toho necháš.“ Smál jsem se jako smyslů zbavený.
„Dobře, dobře…“ nechal toho. „Říkej.“
„Miluju tě.“ Políbil jsem ho.
„Taky tě miluju, bráško….“ políbil mě na rty. Já se od něj odtáhl a zpříma mu koukl do očí.