Za štěstí zaplatíš! 13.

autor: Áďa & Bitter

„Ne! Ne!“ vykřikoval dredatý chlapec a jeho tělo se na posteli zmítalo jako v horečce. Na čele mu rašil pot a zoufale křičel do ticha hotelového pokoje.

„Neee!“

Tom se na posteli prudce posadil a promnul si krk. Měl pocit, že ho něco dusí. Přidala se prudká bolest u srdce a on jen vyděšeně zalapal po dechu, než se mu povedlo trhaně se nadechnout. Jeho tělo se pořád třáslo a na kůži se objevila husí kůže.

A tohle všechno vyvolal jeden jediný sen, který si ani nepamatoval. Jen ten strach a hrůza zůstaly.

Vyděšeně těkal očima po pokoji a pro jistotu se rozhlédl kolem. Měl pocit, že právě uběhl maraton a že ho při tom někdo sledoval. Někdo, kdo mu chtěl ublížit. Nebo běžel na pomoc někomu, komu někdo ubližoval? Zmateně zatřepal hlavou a promnul si spánky.

Ještě jednou se rozhlédl po pokoji a pak se znova uložil ke spánku. Stále ztěžka oddechoval, ale třas zmizel.

Pomalu už usínal, když jeho tvář ozářil blesk a ozvala se ohlušující rána. Jeho myšlenky se okamžitě stočily k Billovi, když si uvědomil, co se za okny děje. Bill neměl bouřky rád, bál se jich, i když to nikdy nepřiznal. Snad klidně spí a je v pořádku, pomyslel si Tom a během chvilky usnul, za což byl relativně vděčný. Zítra ráno ho čeká soud, musí nabrat sílu.

Bill si spěšně navlékl rifle a přes ramena si dal mikinu, kterou mu tady Tom nechal. Byl rád, že ho bouře vzbudila, jinak by tu býval usnul nadobro a vše by propásnul! Se strachem v očích vyhlédl ven a těžce polknul, když viděl jasně modrý blesk, klikatící se po obloze. Ještě víc se zachumlal do mikiny a potichu se už podruhé vyplížil z pokoje. Musí za Tomem. Musí ho varovat. Tom nesmí jít k tomu soudu, ublíží mu tam. Musí za ním a tentokrát stejnou chybu neudělá. Nenechá se znova chytit.

Potichu otevřel dveře vedlejšího pokoje a přiblížil se k posteli. Našel tlačítko, kterým přivolávala sestra doktora v krizových situacích a rázem byl na chodbě hluk. Rychle vyběhl a schoval se za rohem. Během pár okamžiků byli všichni, mající dnes v noci službu, na pokoji, a Bill se rozeběhl ven.

Před nemocnicí se zarazil. Kam vlastně půjde? Vždyť je noc a bouřka.

Nakonec se rozběhl podél silnice dřív, než by na něj někdo mohl přijít. Rozmýšlet se bude pak.

Nekontrolovatelně uháněl pryč a na píchání v boku kašlal. Tělocvik vždycky nesnášel a jeho zesláblé tělo ho moc nepodpořilo, ale vůle byla silnější a hnala ho pořád dál. Vrážel do lidí, ale to mu bylo jedno. Narazil si na hlavu kapuci a běžel dál.

Teprve po pár minutách ho vyčerpání přemohlo a to doslova. Složil se podél nejbližší zdi na zem a zhluboka oddechoval. Před očima se mu dělaly mžitky od toho, jak mu třeštila hlava a do očí mu vhrkly slzy.

Teprve teď mu došlo, jakou hloupost to vlastně udělal. Vždyť je v Berlíně, nikoho tady nezná a může se kdykoliv ztratit. Polekaně se rozhlédl a zjistil, že už se ztratil. Tohle místo nepoznával. Naproti byl sice nějaký luxusní hotel, ale byl si jistý, že tady ještě nebyl.

Tiše zaúpěl a praštil do zdi za sebou. Znova se podíval na hotel – Glanz. Ne, nebyl tady, to věděl na sto procent, tak proč mu je ten název tak zatraceně povědomý? Kde ho slyšel?

Budu tady v Berlíně v hotelu. Jmenuje se Glanz, nebo tak nějak. Hned po soudu za tebou zase přijedu a zůstanu tady, dokud tě nepustí, ozval se v něm Tomův hlas a Bill se prudce postavil.

„Tom…“

„Tomi…“ špitl s nadějí v hlase a rozběhl se přímo do hotelu. Zastavil se teprve u výtahu.

„Haló, pane… pane, vy tam u toho výtahu, tady nemáte co dělat,“ otočil ho k sobě starší muž v obleku a sjel ho přísným pohledem.

„Já jdu za bratrem,“ pípl Bill tence a setřásl ze sebe jeho ruku. Zase tady byl ten strach. Trošku ustoupil a křečovitě stiskl cíp mikiny.

„No jistě. Zrovna vy,“ odfrkl si muž, a už se chystal Billa chytit za paži a vyvést, ten ale ucukl a rozběhl se ke schodišti.

„Tam nesmíte!“ křikl znova muž a rozběhl se za ním. Naštěstí pro Billa, jeho věk ho značně brzdil. Bill se za ním co chvilku otáčel a ani si nevšiml, kdy se proti němu objevila mladá pokojská. Srazili se a Bill rychle vykoktal omluvu. Pokojská se jen usmála. Na rozdíl od recepčního, který byl o dvě patra níž, ho poznala. Bill malinko couvl, když se přiblížila, a narazil do dveří.

„Ve kterém patře je pokoj čtyři sta osmdesát tři?“ pípl nesměle a tentokrát se pro změnu zarazila ona.

„V šestém…“ odpověděla a na nic víc Bill nečekal a rozběhl se dál. Právě včas, recepční ho už doháněl.

Konečně otevřel dveře vedoucí do chodby šestého patra. Úlevně vydechl a vydal se podél chodby najít Tomův pokoj. Byly to hned čtvrté dveře zleva a Bill na ně rychle zabušil. Slyšel, jak se recepční blíží. V pokoji se ale nic nedělo.

„Tome!“ křikl zoufale a znova zabouchal. „Tome!“

Ve stejnou chvilku, kdy Tom konečně otevřel, se otevřely i dveře od schodů.

„Tak tohle ne, mladý pane. Zavolám policii.“

„Co? Co se to tady děje?“ zamžoural kolem sebe Tom ospale, a konečně poznal stvoření vedle něj.

„Bille?“ zakroutil nevěřícně hlavou, to ho už ale recepční vzal za ruku a chystal se ho odvést.

„Moment, nechte ho!“ křikl Tom, když se konečně vzpamatoval a došel k nim.

„Vy ho znáte?“ podivil se recepční a Bill zakňoural, jak bolestně ho držel.

„Jistěže ho znám, je to můj bratr!“ štěkl Tom a stáhnul si Billa k sobě. Ten se okamžitě schoval za jeho záda.

„O – omlouvám se, já… já myslel…“ Zakoktal se recepční a ustoupil.

„Tak nemyslete,“ prskl na něj Tom a otočil se na Billa.

„Utek jsi?“ zeptal se ho přísně a Bill se malinko přikrčil.

„Tome, já…“ pokusil se Bill obhájit, ale Tom ho zarazil a ukázal na dveře.

„Do pokoje,“ sykl a Bill poslušně zalezl. Tom šel hned za ním a práskl za sebou dveřmi tak hlasitě, až Bill, nadskočil a vyjekl.

„Ty jsi se snad zbláznil!“ křikl na něj hned Tom a třískl pěstí do stolu. Bill znova nadskočil a do očí mu vytryskly slzy.

„Sakra, co tě to napadlo? Dyť se podívej, jak je venku! Mohlo se ti něco stát! Přemýšlíš ty vůbec?“ rozkřičel se a teprve vystrašený vzlyk, když udělal krok vpřed, ho zarazil.

Zmlkl a pořádně si Billa prohlédl.

„Bože, jsi úplně promočený… sundej to ze sebe,“ nařídil mu, ale naštvanost z hlasu zmizela. Bill ho okamžitě poslechl a za chvilku stál před ním jen v boxerkách. Tom mezitím došel pro deku a zabalil ho do ní. Když ho však chtěl pohladit po tváři, Bill ustrašeně cukl.

„Neboj… nechtěl jsem křičet… ale… víš, co všechno se mohlo stát? Bože lásko, co tě to napadlo?“ povzdychl si a pevně ho k sobě přivinul.

„Já jen chtěl za tebou… nezlob se…“ šeptl Bill a ještě víc se přikrčil.

„Dyť je venku bouřka, leje, co když nastydneš? Měl jsi poprosit Manyho, ať ti dá mobil a zavolat mi. Já se na tebe nezlobím, ale jen mam strach. Dyť jsi mohl mít šok, vem si, co je tam venku lidí.“

„Já vím…“ pokýval hlavou mrzutě a namáčkl se na Toma, co nejvíc to šlo. „Zdálo se mi o tom soudu… zavřeli tě…“

„Ale zlato, nezavřou mě… jen dostanu pokutu, je to jen formalita… bulváry to jen hrozně zveličujou.“

„Ale… chci tam bejt s tebou. Vždycky jsme dělali všechno spolu.“

„Ale ty se musíš vrátit do nemocnice… Bille, musíš se uzdravit úplně. Takhle to jen prodlužuješ. Ale dobře, na soud tě vezmu s sebou, ale pak pojedeme zpátky do nemocnice a já zatím zařídím všechno kolem stěhování, a až tě pustí, odjedeme. Dáme si pár měsíců oddech a pak zas, jestli se na to budeš cítit, můžem zase vystupovat.“

Ještě asi hodinu Tom Billa tišil a uklidňoval, než mu usnul na rameni. Odnesl ho do ložnice, uložil a zavolal Manymu, že ho zítra přiveze, a jestli by to nějak neututlal, což pro něj nebyl žádný problém. Milerád se o něj postará, až ho Tom vrátí…

Do soudní síně vešel soudce. Všichni se postavili a jen co pokynul, všichni až na Toma a jeho právníka, si sedli. Bill se nervózně rozhlédl, a když viděl naproti tu dívku, kterou Tom udeřil, otřásl se strachy. To ona za to může. Nedovolí jí, aby mu Toma odvedla.

Soud probíhal celkem v klidu, až na scénu, kterou ztropila slečna poškozená. Bill měl v tu chvíli pocit, že jí vrazí ještě z druhý strany, aby se jí ten její nebohej nosánek narovnal. Nakonec to celé však skončilo pokutou, omluvou a náklady za léčení. Nic, co by kohokoliv překvapilo. Bill se jen šťastně culil a jen co byl s Tomem sám ve výtahu, pevně ho objal.

„Tak vidíš, ve vězení nejsem, říkal jsem ti to… jen se smiř s tím, že budeš žít s násilníkem, co bije nebohý studentky,“ odcitoval Tom výrok otce oné nebohé a zasmál se. „Bože to byla komedie,“ zakroutil hlavou a dál se usmíval. Ani na okamžik na sobě nenechal znát, že se taky bál. Nesměl. Bill potřeboval vidět, že je v pořádku. Když je on v pořádku, bude Bill taky, Many zařídí věci kolem nemocnice, s Billovou psycholožkou se dohodli na pravidelných návštěvách, a všechno bude fajn. To nejhorší mají za sebou, teď už to bude jen a pouze dobré.

Pevně k sobě Billa tiskl celou dobu, co byli ve výtahu a líbal ho do vlasů. Byl tak šťastný…

Ani na vteřinku nezahlédl ten stín strachu a hrůzy, který se k nim zase pomaloučku blížil, a čím blíž byli nemocnici, tím blíž ten stín byl…

„No konečně, vrchní se už po Billovi sháněla, tak jsem se domluvil s Meredith, aby ho kryla, takže se tady pak zastaví, abyste se domluvili, ano? A ty, Tome, musíš okamžitě zmizet, než tě tady někdo uvidí. Bill má návštěvy omezený,“ vyvalil na ně Many hned, jak se objevili v jeho kanceláři, a oba unisono kývli.

„Dobře, tak já jdu, zítra se za tebou stavím,“ nadhodil Tom, bratrsky Billa objal a nenápadně mu podstrčil mobil. Odešel a Bill si sedl do křesla naproti Manymu.

„Omlouvám se, ale já… musel jsem…“

„Bille, byli jsme přece na něčem domluvení, víš, že by mě tohle mohlo stát místo?“

„Vážně mě to mrzí,“ šeptl Bill a sklopil pohled k zemi.

Many se jen pousmál. Byl celý Michael. Tak nesmělý, ale zároveň tvrdohlavý, a šel si za svým názorem, ať to stojí, co to stojí.

„To nic… pojď, doprovodím tě na pokoj a dám ti ještě něco na imunitu, jo. Kvůli tomu mokrýmu vejletu.“

„Dobře,“ pípl Bill a zvedl se. Provinile kráčel až na pokoj a radši byl zticha, tedy dokud Many nevytáhl injekci.

„To ne…“ fňuknul a lékař jen zakroutil hlavou.

„Klid, slibuju, že to nebude bolet,“ ujistil ho a natáhl k sobě Billovu ruku. Ten jen odvrátil pohled, ale jak Many slíbil, nic necítil. Překvapeně zamrkal, když zaslechl, že je hotovo a nevěřícně zavrtěl hlavou. Děkovně se usmál a chystal se ještě jednou omluvit za útěk, když se mu najednou silně zamotala hlava a před očima se mu udělaly mžitky.

„Ma – Many… já… něco se děje…“ vyhrkl a snažil se třepáním hlavy zahnat mdloby.

„To nic… to bude v pořádku… lehni si, Michaeli…“ šeptl mu a položil ho.

„C – co… kdo je Mi – Michael?“ vyjekl Bill a pokusil se zvednout. Marně. Doktor ho zase položil a nahnul se nad něj.

„Jsi tak krásný… Neboj, tentokrát nám to už nikdo a nic nezkazí jako minule… už to bude jen dobré a krásné, věř mi…“

„Cože? Many, to… to je vtip, že jo? Bože… ty jsi komediant,“ zasmál se Michael a zvednul se z křesla. „Heleď, já už musím, chtěl jsi mi ještě něco? Pospíchám.“

„Ale já to myslím vážně… Miluju tě!“ křikl Many zoufale a Michaela si k sobě přitáhl. Už dávno ho nevnímal jako svého milovaného brášku, už dávno byl Michael v jeho představách něco víc. Mnohem víc, a on chtěl svoje iluze za každou cenu splnit.

„Pusť mě! Tobě snad přeskočilo!“ křikl po něm rozhořčeně černovlásek a vytrhl se mu.

“ Nech mě na pokoji,“ vyštěkl, když se k němu Manfred znova přiblížil a vyběhl ze zahrady. Ani ve snu ho nenapadlo, že právě vběhl do náruče smrti, která ho čekala v podobě černého Volva v zatáčce, které se už nedalo zastavit…

Konec flashbacku