autor: Bubbly
„Dcera?“ zeptal se šeptem Bill, a přitom nechápavě hleděl na Vaniin obličej zkroucený zoufalstvím. Ozvěna jeho tichého hlasu se vrátila zpět k jeho uším a umocnila tak prvotní zděšený dojem ze skutečnosti, že důvěřoval dívce, která je vlastní krví jeho věznitele. Na pouhý zlomek sekundy doufal, že se přeslechl, že jeho dokonalým smyslům uniklo slovo, které by tomu všemu dalo jiný význam, ale oběma jim viděl na očích, že to, co bylo řečeno, bylo i myšleno vážně. Couvl o krok vzad a zády se přitiskl k chladné zdi. Massen a Vania ho pozorovali. Massen pobaven, jak dokázal zlomit tak důvěrné přátelství a Vania zničená tím, co doopravdy je a čím tak moc ublížila jedinému příteli.
„Řekni, že to není pravda,“ zaprosil Bill a v krásných očích se mu zaleskly slzy. „Prosím, Vanio.“
Vania na něho mlčky hleděla. Nenacházela slova omluvy, nebo prosby o milost. Její hlas se ztrácel v jejím nitru, hrdlo měla bolestivě sevřené. Už od začátku věděla, že pravdu se dozví dříve nebo později, ale ani v těch nejčernějších snech neočekávala, že to bude takhle brzy, kdy jsou oba nepřipravení na zkoušku, která by rozervala pouto jejich blízkosti.
Jen jedna jediná slza, podobající se zářivé perle, unikla z Billova oka, přenesla se přes jemnou kůži na jeho tvářích a zemřela na jeho rtech. A Vanie neuniklo, co se odehrává v jeho srdci. V celém svém životě nepocítila tolik zmatku, nedůvěry a strachu, jako právě teď. Znovu jí bodly ty známé emoce, které ukazovaly bolest a touhu vrátit se domů. Bill opět toužil po slunci, po bratrovi, který mu tolik scházel. V tuhle chvíli víc, než kdy jindy.
„Varoval jsem tě, Vanio. Nebrala si má slova vážně a zde je to, čemu jsi věřila nejméně,“ protnul mrtvé ticho Massenův hlas. Jeho ledová dlaň se zlehka dotkla Vaniina zátylku. Dívka se ani nepohnula, jen zadržovala pláč. Její oči se nedokázaly vymanit z Billova zklamaného pohledu.
„Bille,“ vyřkla jeho jméno a její hlas se zdál tak vzdálený a tlumený, jako kdyby se topila hluboko pod hladinou. „Nelhala jsem ti. Jen jsem neřekla celou pravdu.“
„Myslel jsem, že jsme přátelé,“ zamumlal Bill.
Do hovoru se vložil Massen. „Maličký, nikdo tu nemá přátele.“
Vania neudržela svoje emoce za silnou bariérou. Nelíbilo se jí to, co se Massen snažil vtlouct do hlavy Billovi, který nevěděl, jak tenhle svět vypadá hlouběji, než jak ho doposud poznal. Chtěla ho nechat žít ve sladké a požehnané nevědomosti. Otočila k Massenovi obličej, vycenila zuby a ostře zavrčela.
„Vzpomínáš, co jsem ti říkala v pokoji?“ podívala se zpět na černovlasého chlapce. „Život není o tom, jak si ho ty vytvoříš, ale o tom, jak ti ostatní zničí tvůj sen.“
Bill chápal její slova, která měla dva smysly, ovšem jen jeden se týkal situace, která je oba nepříjemně drtila svým napětím. Vnímal na sobě Massenův žádostivý pohled a tak na staršího vampýra pohlédl. Massen ho pozoroval s jistou dávkou obezřetnosti.
„Jsi jeho krev,“ řekl najednou, hlasem studeným jako led. „Nebudeš jiná, dokud budeš jeho dcerou.“
Vanie se na několik vteřin zastavilo srdce. „Bille, já si tenhle život nevybrala! Já nejsem jako on!“ bránila se hlasitým zoufalým hlasem.
Billovo srdce se najednou uzamklo. Sklopil hlavu a špitl: „Už tě nechci vidět, Vanio.“ S těmito slovy se jeho drobné tělo dalo do pohybu a on během chvíle zmizel v útrobách černých chodeb. Spolu s ním zmizel i Massen a Vania zůstala v černotě úplně sama, zlomená, se srdcem na kusy.
Čas přestal mít smysl ve chvíli, kdy se Tom probral, a slunce se schylovalo k západu. V celém domě bylo stále nepříjemné a chladné šero. Chlapec nechával spuštěné žaluzie pro případ, že by se Bill vrátil. Doufal, že se vrátí a že už mu ho nikdy nikdo nevezme. Jakmile dostane bratra znovu do náruče, nepustí ho, ani kdyby ho to stálo život.
Pomalu vstal z gauče a měl dojem, že sedí na kolotoči. Celý svět se s ním nepříjemně točil, stěny se mu pohupovaly, což způsobovalo lehkou nevolnost jeho žaludku. Tom musel znovu zavřít oči a vydržet několik vteřin, dokud se svět neuklidnil. Poté pomalu vstal a postavil se k oknu. Sledoval, jak se poslední sluneční paprsky ztrácejí za obzorem. Blížila se noc, dalších několik hodin, během kterých se bude toulat po ztemnělých ulicích, a doufat, že Massen přijde a vydá mu Billa. Tušil, že to nebude snadné, ale byl schopen dát cokoliv, aby měl to drobné černovlasé stvoření opět ve své blízkosti.
Tom se nemusel nutit a hned, jakmile se slunce celé ztratilo, vyběhl do tmy. Zamířil na místo, kde našel Billa polomrtvého a už tehdy jiného, než byl dříve…
Vania byla každou minutu zoufalejší a zoufalejší a její zoufalost ji dohnala až na pokraj vlastní hluboké propasti. Massen zničil její chvilku štěstí, poštval proti ní přítele, který znamenal víc, než tenhle zničený černý život. Ona potřebovala získat Billa zpět na svou stranu, ale ten jí momentálně nemohl ani vidět. Vania věděla, že se teď někde v sídle topí ve vlastních slzách a v myšlenkách na bratra, a tudíž ze své situace viděla jen jediné východisko. Donutila se k něčemu, co se jí ze srdce příčilo. Hrubou psychickou silou se vloudila Billovi do jeho lidských myšlenek a obrazů, vyhledala v nich Toma, a poté jeho mysl zase opustila. Věděla přesně, co udělá, ale mohla jenom doufat, že se dočká vysněného cíle.
Když si byla téměř jistá, že by Toma, staršího bratra Billa, poznala mezi tisíci, vydala se nepozorovaně ven, aby chlapce našla. Aby v sobě samé vzbudila odvahu postavit se člověku, neustále si opakovala, že dělá správnou věc. Je to už několik dlouhých desetiletí, co spatřila lidskou bytost. Doufala, že ji nezlomí touhy, které prožívají čistokrevní vampýři při pohledu na člověka.
Bill postával u krbu ve svém pokoji a uslzenýma očima se díval do ostrého světla plamenů. Srdce mu nepravidelně bilo v hrudi a jeho dech se zdál trhaný. Ruce měl volně spuštěné podél těla a nohy sotva udržely jeho muší váhu. Cítil se slabý a bezmocný jako nikdy. Dokonce i v ty chvíle, kdy mu Massen ubližoval, nepociťoval tolik strasti, jako teď. Na pár chvil uvěřil, že s Vaniou po boku začíná svítat na lepší časy, ale jeho sen se zbořil přesně podle jejích slov. Znovu byl sám jako na počátku, nikomu nemohl důvěřovat.
Vania rychle procházela mrtvými ulicemi města. Míjela pouliční lampy, jejichž světelné kužely ozařovaly její bledou tvář. Její kroky se hlasitě rozléhaly po okolí a ztrácely se ve ztemnělých uličkách. Dech měla zrychlený, ale srdce jí bilo měkce a pravidelně. Neměla strach, nehrozilo jí nebezpečí, jen si nebyla jistá, zda dělá tu opravdovou správnou věc. Může se zmýlit, může udělat chybu a nikdy ji už nenapraví. Ale největším nejistým bodem byla ona sama. V životě nebyla blízko člověku, nevěděla, co s ní udělá hlasitý tep v lidských žilách. Čím více nad tím uvažovala, tím více se obávala, že nedokáže poručit vlastním smyslům.
Její kroky najednou utichly, když spatřila vysokého chlapce postávat u staré lavičky, nad níž poblikávala žárovka pouličního osvětlení. Chlapec se rozhlížel a jeho výraz jasně vypovídal o tom, že na někoho čeká. A podle jeho myšlenek čekal na Massena. Hlupáček ani netuší, jakou chybu dělá. Kdyby se Massen opravdu objevil, neušetřil by jeho mladý život, a ani by z něj neudělal vampýra, už jen kvůli tomu, že v sídle drží jeho mladšího bratra.
Vania chvíli stála ve tmě a pozorovala ho. Byl opravdu neskutečně hezký, i když v čokoládových očích byl znát strach a neštěstí. Dívka se na něho nedokázala vynadívat. Možná, že nadpřirozené bytosti jsou překrásné, ale lidské kráse se nic nevyrovná. Tím spíš by si měla pospíšit, pokud chce, aby bylo všechno jako dřív. Udělala několik rychlých kroků a ocitla se u Tomova boku. Tom poskočil zděšením a rychle ucouvl.
„Neboj se, já ti nechci ublížit,“ snažila se ho uklidnit dřív, než propadl panice. „Přišla jsem ti říct o bratrovi.“
Tom překvapeně zamrkal. „Bill? Ty víš o Billovi? Kde je? Je v pořádku?“ Tomův strach z neznámé a děsivě hezké dívky zmizel, jakmile byla zmíněna slova týkající se jeho mladšího bratra. Každá věta o tom, že je naživu, mu do srdce a myšlenek vnesla klid.
Vania přikývla. „Neměj o něj strach, je mu dobře a žije.“
„A kde je?“ zopakoval Tom jednu ze svých otázek.
„To ti nemůžu říct,“ stáhla dívka obočí a smutně se na něho podívala.
Tom se ošklivě zamračil. „Massen ho někde drží, že jo? A ty víš, kde to je. Řekni mi to. A kdo vlastně jsi?“ skákal od jedné věci ke druhé, mluvil páté přes deváté, sotva mu bylo rozumět.
„Už jsem ti řekla, že ti to nesmím povědět. A já jsem Vania, Massenova dcera,“ řekla upřímně hned, co k tomu dostala šanci. Nechtěla zažít další zklamání, ačkoliv si byla jistá, že to pro Toma nebude příjemné vědět.
„Dcera?“ zopakoval Tom stejným hlasem jako Bill, když se to dozvěděl. Vania si rychle uvědomila, jak moc jsou si podobní, a přitom každý jiný. Jak se vzájemně doplňují a jsou součástí toho druhého.
„Tome,“ pronesla důležitě jeho jméno. „Bill zatím není v nebezpečí, ale doba, která ho od něj dělí, je jenom na Massenovi. Bill netouží po ničem jiném, než se vrátit k tobě.“
„Tak proč mi nepomůžeš dostat ho domů?“ zanaléhal Tom. Sám si nebyl jist, o co přesně dívku žádá, ale nějak tušil, že pokud jí věří Bill, může jí důvěřovat i on. A pokud mu řekla, že je Bill v pořádku, ale v nebezpečí, je to pravda. Snad slepě doufal, že to všechno bude mnohem jednodušší, když ona je stejná, jako Massen, a přesto tak odlišná.
„Já nezmůžu nic proti Massenovi, ale ty můžeš.“
„Jak?“
„Kousnutím,“ odpověděla…
Massen se vkradl do Billova pokoje. Našel chlapce spícího na kožešině u krbu, unaveného a zmoženého pláčem. Pro toho, kdo měl city, by to byl srdceryvný pohled, ale pro staršího vampýra to byla dokonalá situace, jak Billovi ošklivě ublížit. Přesto, že si černovlasého chlapce udržoval pod kontrolou, protože se stal jeho nejvzácnějším pokladem, přinášelo mu potěšení, když ho viděl plakat a trpět. A proto ho teď nemilosrdně vzal pod krkem a zvedl ho na nohy. Bill se prudce probudil, oči měl široce otevřené, byl připravený na vyděšený výkřik, ale Massen ho povalil na matraci. S Billem se pohupoval celý svět a trvalo mu pár vteřin, než se rozkoukal. Ale jakmile pochopil, jak nebezpečná situace pro něj nastala, jeho reakce byla neočekávaná pro něj samotného, ale i pro Massena, který netušil, kolik potenciálu v sobě chlapec může mít. Bill ho najednou prudce odstrčil a hlasitě zavrčel. Vyskočil na nohy a naštvaně se na Massena podíval.
Massen neočekával, že se Bill takhle vzepře, ale ani mu to nemínil tolerovat. A jakmile kousek od jeho krku cvakly Billovy ostré zuby, napřáhl se a uhodil chlapce do obličeje. Bill, který byl stále zborcený vyčerpání, upadl na podlahu, kde zůstal bezvládně ležet. A dokud nevnímal okolní svět, Massen vytáhl dva silné provazy a přivázal chlapcovy útlé paže ke konstrukci dřevěné postele. Měl pro něj připravené mnohem víc, než jen potrestání za jeho zbrklost a nerozvážnost…
autor: Bubbly
betaread: Janule
nee..prosííím.-já nechci aby ho znásilniiil xD xD…nebo jo chci,ale prostě..radší mám scénky s Tomem 😀 😀
díl je překrásný..♥♥♥ áá nehorázně se těšim na další díl x)
ale jako mlátit ho nemusí…jen ať se Massen nechá rafnout…xD
A jéje,to bude sadistické….. =)
Chci vůbec číst příští díl? :-/ Ano, chci, CHCI!! Strhující povídka! ♥
Další sadistka se hlásí o slovo? xD Jestli tam Tom nebo Vania teďka nepřijde, nedopadne to dobře…:(
jejda to se mi nelibí…určo mu udělá neco víc než jenom pokousani…
no toje mi teda budíček…. kreten ten Messen fakt že jo
grrrr…taky už wrčím kurwa…
No teda to mě zajímá na co Vania a Tom příjdou.