autor: Ainikki
Ty obrazy prostupovaly celým pokojem. Měly je tak možnost sledovat všichni, co tam byli a do jednoho se jim nad tím tajil dech. Bylo neuvěřitelné, dívat se na ten nedlouhý příběh, zato plný té opravdové lásky mezi dvěma dušemi. Celé to trvalo vlastně jen krátce, ale stačilo to k tomu, aby se Tom dověděl všechno podstatné. A možná už to ani vědět nepotřeboval…
Nyní se mu ale po tvářích rozkutálela spousta slz. Plně na něj dolehla tíha toho, co provedl, a pocítil nepředstavitelnou vinu. Díky jeho zabedněnosti tu teď jeho princ leží, přešlapujíc před branami Hádovy říše, a on si nebyl jistý, jak odvrátit katastrofu a strhnout ho zpět do světa živých.
„Bille, lásko, odpusť mi.“ Šeptal a skláněl se nad ním. Měl chuť uvěznit ho ve svém náručí, ale bál se, že by ho mohl rozmačkat. V tuhle chvíli by pro něj udělal cokoli, aby to celé napravil. Ale kde začít, aby to svojí neschopností ještě víc nezhoršil?
„Co… co mám teď dělat, řekněte?“ Obrátil se se zoufalou prosbou o pomoc na ty dva.
Stein jen pokrčil rameny. „Však ty na to dozajista přijdeš sám.“ A s těmi slovy se zvedl ze židle. „Pojď, necháme je samotné.“ Obrátil se k Elke a naznačil jí, že je čas odejít. Oni už tu nic platní nebyli. Teď byla řada na Tomovi.
Ten chtěl zaprotestovat a zarazit je, než ze sebe ale stačil cokoli vypravit, byli pryč.
„Bille.“ Špitnul znovu něžně, přesto naléhavě a opatrně se dotknul jeho tváře. Byla chladná. Zřejmě se nemohl zahřát ani pod dekou. Tom ze sebe tedy zcela intuitivně stáhl mikinu, kalhoty a vlezl si k němu. Natiskl se co nejvíce k jeho tělu a ještě ho objal paží. Věděl, že tohle je způsob, jak někoho nejefektivněji zahřát, ale také chtěl být u něj. Chtěl, aby ho Bill cítil, věděl, že je s ním.
„Prosím, prober se. Já vím, že jsem to pokazil, ale teď už bude všechno jenom dobré. Slyšíš. Slibuju ti to.“ Promlouval k němu dál. Najednou to šlo samo. „Mám tě moc rád. Teď už to vím.“ Pokračoval, a při tom se jal pokrývat jeho obličej drobnými polibky. „Vzpomínáš, cos mi slíbil? Že budeme znovu spolu. Neopouštěj mě, teď když jsem tě opět našel.“ Nepřestával mluvit a přitom vtiskl první nesmělé polibky na Billovy rty. „Už tě nikdy víckrát nezklamu. Jenom teď musíš otevřít oči, lásko, a já ti vynahradím všechnu tu bolest, kterou jsem ti způsobil.“ Dál se dotýkal svými rty těch jeho. Bylo to jen takové ochutnávání, ale v tuhle chvíli nebylo nic, co by chtěl dělat víc. Tohle stačilo. Jen vědět, že mu neubližuje a může k němu být i jemný.
Už tolik nepovídal. Jen mezi jednotlivými polibky ševelil zdrobnělinky jeho jména a různá vyznání lásky. Hladil ho po pažích, hrudníku a bříšku a s potěšením zaznamenával, že chlapec už není tak prokřehlý a mnohem hlouběji i dýchá. Na první pohled už se nezdálo, že mu něco schází. Vypadal teď, jako by spíš spal. Tom si ho vydržel ještě dlouho do noci jen tak prohlížet, neopomínaje ho sem tam laskat, než se nakonec i on sám položil na záda a své hlavě dovolil klesnout na polštář, protože cítil, že se mu nezadržitelně klíží oči, a on už se spánku dlouho vzpírat nebude moci.
Bill se zavrtěl, otočil se na bok a v závěru celého toho jeho hlomození skončil na Tomově rameni s rukou ovinutou kolem jeho pasu.
„Spinkej, broučku. Přeju krásnou noc.“ Vtiskl mu polibek do vlasů a stihl se ještě před tím, než usnul, usmát nad poznáním toho, že Bill už skutečně jenom spí a ze spánku přitom podvědomě vyhledává jeho blízkost.
To ráno bylo mnohem více prosvětlené než mnohá před ním. Možná to bylo jen sněhem, kterého za noc stihlo napadat tolik, že všechno zahalil do nadýchané bílé přikrývky, spolu se sluncem, které svítilo na modré obloze bez mraků, a nebo to bylo něco dočista jiného. Pro dva chlapce, tulící se k sobě na jedné posteli, ten zářivý den určitě nemělo na svědomí počasí. To oni si byli sobě navzájem tím světlem.
Tom už byl nějakou dobu vzhůru, a teď už jen vyčkával, kdy znovu bude moci spatřit ty hřejivé duhovky, jež ukrývala Billova víčka. A při tom se opět vrátil k jeho jemnému opečovávání. Šimravě ho hladil po zádech a tiskl svůj obličej co nejblíže k němu. Nádherně totiž voněl a on nemohl jinak, než se plnými doušky Billa nadechovat.
A on při tom zamlaskal a zavrtěl se. Bylo to tu. Probouzí se. Tom snad zatajil i dech očekáváním a ustal se vším, co doposud dělal. Nedokázal se ani pohnout. Řasy se párkrát zatřepetaly a Bill se na něj konečně zadíval. Jeho reakce byla nečekaně zraňující, přesto naprosto opodstatněná, vzhledem k tomu, čím už si s ním musel projít. Když si Bill uvědomil, vedle koho se probudil, v jeho očích se odrazil strach, všechny svaly ztuhly napětím a on se pokusil od Toma odtáhnout. A na něj se již podruhé sesypala hrůznost škod, které napáchal. Ranil ho víc, než by si kdy pomyslel, a za to se teď nenáviděl.
„Ne, Billí neboj se. Já ti neublížím.“ Začal ho ihned uklidňovat a přitahoval si ho zpět do náruče. Billovy ruce ale opět tlačily proti jeho hrudníku, ve snaze ho odstrčit. Uslyšel jeho tichoulinké naříkání. „Už nikdy ti neublížím. Ššš, broučku. Jen klid.“ Chlácholil ho a z Billa ten vzdor postupně vyprchával. Dovolil mu, aby si ho stulil zpět do objetí, ovšem on mu ho už neopětoval. Držel ruce sepjaté mezi jejich trupy, aby tak byly kdykoli připraveny znovu proti němu zatlačit.
Měl zavřené oči a zrychleně oddechoval. A Tomovi neuniklo, že se mimo jiné také nosem otřel o jeho krk a svůj obličej v tom místě následně nechal zabořený.
„Jak ti to mám po tom všem věřit?“ Zašeptal téměř neslyšně po nějaké chvíli. Stejně nejspíš sní, a teď si tu mluví jen sám se sebou. Tom tu nemůže být a držet ho v náručí. Ne potom, co měl včera pocit, že umřel hned na to, co se mu srdce rozlítlo na tisíc kusů.
Tomovi se roztřásla brada. Chtělo se mu brečet nad sebou samým, nad Billovou bolestí. Zanechal šrámy na jeho duši, a teď se bude muset ze všech sil snažit je znovu vyléčit. Párkrát zamrkal a slzy tak zůstaly skryty za hustou hradbou řas. On na ně neměl právo. To Bill tady byl ten, kdo z nich dvou mohl tesknit nad tím, jakého trpkého zklamání se mu dostalo, když se setkal s tím, na koho čekal tolik dlouhých let. Jeho povinností je se teď kát, prosit za odpuštění a po ten zbytek nového času, který jim byl dán, Billa zahrnovat láskou, aby tu bolest nemusel nikdy víc znovu pocítit.
„Miluju tě, Bille. Promiň mi. Ani nevíš, jak moc toho všeho lituju. Teď už…“
„Miluješ mě?“ Špitnul tu otázku, ale Tom ji postřehl.
„Ano, miluju. Strašně moc tě miluju. Slyšíš, jenom tebe. Miluju tě, lásko.“ Opakoval mu to stále dokola a líbal ho na čelo, bradu nos, líce. Bill se usmál, nechávaje dál oči zavřené. Vychutnával si to. Jeho blízkost, něhu. Už ani nedoufal, že by to mohl ještě kdy dostat.
„Prosím, obejmi mě.“ Zaprosil Tom. Bill byl už sice uvolněný a zdál se být klidný a spokojený, přesto jeho ruce dál zůstávaly mezi nimi.
„Myslíš, že si to zasloužíš?“ Škádlivě Toma pozlobil dredatý chlapec.
„Já vím, že ne.“ Špitnul provinile. Stáhl se, přestal Billa laskat a sklopil pohled. „Nezasloužím si žádnou pozornost po tom, co jsem provedl.“
„Víš.“ Zaševelil mu Bill do ucha. „Věděl bych o něčem, co bys mi mohl dát na oplátku.“ Tom se odvážil znovu na něj pohlédnout.
„Žádej cokoli.“
„Polib mě.“ Bylo Billovo prostinké přání. Tak přeci jen se jedna drobná kapka zatřpytila na Tomově tváři. Bylo to pocitem štěstí a přívalem nesmírného dojetí. Bill si ani nedovedl představit, s jakou radostí mu Tom tohle přání plní, když se nakláněl k jeho rtům a zprvu opatrně je prozkoumával.
Bill proti němu vydechl úlevou. Nejspíš se do posledního okamžiku bál, že si Tom vezme jeho rty se stejnou razancí jako v té šatně. Nic takového se ale nedělo a on měl pocit, že jeho srdce zpívá a ty čisté tóny rezonují snad v každé buňce jeho těla. Tak moc byl plný lásky k němu. I on tedy udělal, co slíbil. Vyjel rukama po Tomově hrudníku, až na jeho ramena, odkud pokračoval dál, dokud je nespojil za jeho krkem. Podvědomě si ho přitáhl blíž a zavinul ho ještě v pevnějším objetí.
Takhle to bylo ono, takhle to Tom chtěl. Aby si nejen on tiskl to úžasné tělo k sobě, ale aby si ho i Bill vtáhl do své náruče. Pokračoval v polibku a nepřestával být opatrný a něžný. Jen zlehka líbal Billovy rty a neopovažoval se zajít dál. Ale Bill toužil po něčem víc. Samotného ho to překvapovalo. Ano, Tom v něm dokázal vzbudit touhu po dotecích a vášeň již v tom bazénu. Tohle bylo ale jiné. Nevěděl v čem, nedokázal by to vysvětlit. Jednoduše to tak bylo. V lecčem stejné, přesto mnohem lepší. Pootevřel ústa a myslel si, že Tom přijme jeho pozvánku, ten ale dál váhal. Neodvažoval se a pokračoval jen v letmém otírání jejich rtů. Možná si z obavy, že by něco uspěchal a Billa vyděsil, ani neuvědomil, že ho černovlásek vybízí.
Ten tedy sám vystrčil špičku jazyka. Zavadil jí o Tomův horní ret, až se hoch s copánky zachvěl. Bylo to jako slabý výboj elektrického proudu, tak neuvěřitelně intenzivní pocit jím projel. Donutilo ho to udělat to samé, a když se ty dva horké jazyky střetly někde na půli cesty, propadli se oba chlapci někam, kde neexistovalo nic jiného, než oni a jejich vášnivý polibek.
Jen jakoby z dálky k nim dolehlo po notné chvíli klepání na dveře, které se spíše za tu dobu, co ho ignorovali, vystupňovalo do neodbytného ohlušujícího bušení.
„Kdo… kdo je?“ Zachraptěl neochotně Bill, když se od sebe konečně odtrhli. Kdyby jen teď viděl úlevný a šťastný výraz ve tváři své kamarádky, která byla oním vyrušením. Již včera se jí příliš nezamlouvalo, když Stein rozhodl, že tu jejího nejlepšího přítele nechají s tím frajírkem samotné. Do závratné míry ji ani neuklidnilo vědomí toho, že prsten zafungoval, čehož byla svědkem, a Tomovo chování se skutečně změnilo, což si dřív, dokud to neviděla, ani nedovedla představit. Celou noc špatně spala a spílala tomu starému bláznovi, že svěřil Billův život do tak nezodpovědných rukou, a dnes ráno už to prostě nevydržela. Potřebovala se přesvědčit, že jde skutečně všechno k lepšímu, jak ji profesor ubezpečoval. A teď ho slyšela mluvit. Probral se a jeho hlas zněl tak… ehm…
„Bille, to jsem já, Elke. Můžu si odemknout a jít dovnitř? Mně včera tvoje klíče zůstaly v tašce.“ Mluvila nahlas, skoro až křičela, aby ji chlapec na druhé straně dveří slyšel. Bill vrhnul pobavený, zároveň tázavý pohled na Toma. Ten jen pokrčil rameny, nevzrušeně si lehnul na polštář a přitáhl si peřinu blíž ke krku.
„Jasně, že jo.“ Křikl tedy Bill zpět.
Zmiňované klíče zachrastily v zámku a následně se mezi nimi objevila zelená, takhle po ránu ještě stále rozčepýřená hlava. Elke pomalu nakoukla dovnitř a na pár vteřin zůstala oněměle zírat. Vlastně předpokládala, že ho tu s největší pravděpodobností najde i s Tomem, ovšem na ten pohled se nedalo připravit. Navíc jí dost rozhodilo, že jsou na sobě oba nalepení a v posteli. Mezi zamilovanými páry nic neobvyklého, ale ona měla možnost poznat Tomovu stinnou stránku a její důvěru si sportovec tedy prozatím nezískal. K tomu totiž nestačilo těch pár něžných gest a slov, které mu včera věnoval těsně před tím, než ona a Stein odešli. Párkrát si musela v hlavě zopakovat, že všechno měly na svědomí ty bláznivé egyptské kletby, které už jsou fuč, tudíž není nejmenší důvod dál basketbalistu podezřívat z toho, že mu stále jde jen o to jedno, jen změnil taktiku, když teď tak u Billa leží, hladí ho na rameni, které mu vykukovalo zpod přikrývky, a přitom se na něj usmívá tak… zamilovaně?
Trümper byl vždycky dobrej herec. Prolítla jí další podezřívavá pochybnost myslí. Zapudila ji a zkusila začít úsměvem. Trošku zkřivila koutky a přešla hlouběji do místnosti.
„Ahoj. Přinesla jsem vám něco k snídani.“ Oznámila jim, zvedla igelitovou tašku, již nesla v ruce a položila ji na psací stůl. To ostatní, co sebou přinášela, postavila na zem.
„Ahoj.“ Vrátil jí Bill pozdrav, a na rozdíl od ní, se on usmíval s upřímnou radostí. „Páni, ty jsi poklad. My se před chvilkou vzbudili a ještě neměli čas jídlo řešit.“ Přiznal, odhrnul z nich obou peřinu a jal se přelézat Toma, aby se mohl jít sám podívat, co jim jeho kamarádka donesla.
„Máš hlad, Tomi?“ Zeptal se, když byl nad ním a neopomněl mu vtisknout malou pusinku na čelo. Tom přikývl, že ano, a neubránil se pobavenému úsměvu. Bill mu připadal v tu chvíli moc roztomilý. A ještě dříve, než z něj černovlasý chlapec stačil slézt, jeho dlaň ho jen tak mimochodem letmo pohladila po zádech a sjela až na zadek. Hned se zase poslušně vrátila na matraci. Velmi rychlé gesto, ovšem Elke neuniklo. Sledovala ty dva, a především Toma, jako ostříš. Jediný náznak toho, že k Billovi nechová žádné city a pokouší se tu jen o postel, tak ho prohodí oknem ven, a bude jí v tu chvíli jedno, že jsou až v pátém patře.
„Ještě jednou ahoj.“ Došel Bill k ní, když už stál na nohou, krátce ji objal a dal dva polibky na obě tváře.
„Jak je ti? Cítíš se už fajn?“ Starostlivě se zajímala. Vypadal, že fyzicky už mu nic neschází, ona ale potřebovala, aby ji o tom ujistil.
„Jo. Cítím se úplně báječně.“ Odvětil a strkal při tom nos do igelitky. „Jůůů, mňam.“ Mlasknul si Bill. „Máme tu spoustu čerstvých ještě teplých housek, máslo, sýr a vajíčka. A… a gumový bonbóny. Dva pytlíky.“ Vyjmenovával s nadšením Bill. „Elke, ty jsi naprostej poklad. Hmm, dal bych si je vařený. Mohl bych tě poprosit.“ Obrátil se k zelence a podával jí papírové balení s osmi vejci.
„Jasně.“ Vzala je od něj, než ale poodešla k přenosnému vařiči, neodpustila si Billovi připomenout. „Měl by ses obléknout.“ Chlapec byl totiž stále od včera navlečený jen v riflích. „Venku je zima, spousta sněhu a víš, že ty okna tady na kolejích profukujou.“ Poučovala ho a přitom do nevelkého kastrůlku napouštěla vodu.
„Jééé, on napadl sníh?“ Zareagoval úplně jinak, než po něm chtěla a vrhnul se k oknu. Odhrnul závěs i se záclonou a mezi rty mu uniklo jen tiché „páni“. Tolik ho na úplném začátku prosince dlouho nepamatoval.
Kdosi k němu zezadu přistoupil, ovinul mu ruce kolem pasu a bradu položil na rameno.
„Máš rád sníh?“ Zeptal se Tom a dýchl mu na tvář. Bill se nepatrně zatetelil, a ještě víc se vmáčkl do jeho objetí, překrývaje jeho ruce těmi svými.
„Ano.“ Přisvědčil jednoduše. „Ačkoli neumím žádnej zimní sport.“ Přiznal. „Zato ale rád…“ Vyhrknul, ale nedopověděl.
„Co?“ Chtěl vědět Tom, a přitom si s Billem v objetí začal mírně kolíbat.
„Budeš se mi smát.“ Připustil a stále se neměl k tomu to dopovědět.
„Slibuju, že nebudu.“
„Rád… stavím sněhuláka. Loni jsme jich tu pod oknem s Elke uplácali během zimy asi pět.“ Přiznal Bill svoji infantilní libůstku a cítil, že malinko rudne. Tom se ale nerozesmál, jak Bill předpokládal, jen se zazubil, řekl, že je to fajn zábava, a pak se ptal Elke, jestli by letos nemohl stavět s nimi. Dívka mu to kupodivu povolila.
„Snídaně je hotová.“ Oznámila jim, když pokládala na stůl talířek s šesti vejci, ze kterých se ještě kouřilo. Kluci si ani nevšimli, že během toho, co se dívali z okna a dál si polohlasem o něčem povídali, stihla ona rozkrájet housky, namazat je máslem, přidat plátek sýra a všem třem také uvařit hrnek voňavé kávy. Ani jeden z nich se nedal dvakrát pobízet a začali se usazovat ke stolu. Když Bill ale odtahoval svoji židli, zavadil o jakousi tašku, a objemná igelitka se převalila. Přišla s ní Elke. Ta si toho všimla a vzpomněla si, co dalšího Billovi ještě donesla. Během přípravy jídla to úplně vypustila.
„Bille, to jsou tvoje věci. Já si včera, když jsme odsud odešli, uvědomila, že to muselo všechno zůstat v té hale.“ Vysvětlovala a tahala vše ven. Nejprve zimní kabát, pak svetr a z úplného dna i jakýsi černý cár. Ten zvedla do výšky a významně se zahleděla především na Toma. Chtěla ho tím trochu potrápit. Už s tímhle úmyslem to vlastně odnášela z té šatny, protože jinak to mohla s klidným svědomím rovnou vyhodit do koše. To tričko už stejně spravit nešlo.
„Eh, já…“ Zadrhl se Tom a těkal pohledem z Billa na to, co bývalo jeho oblečením. Znovu se ho zmocnila provinilost, když viděl, že dredatému chlapci přeběhl po tváři stín při vzpomínce na včerejšek. „Koupím ti nový.“ Nenapadlo ho v tu chvíli říct nic lepšího a hlavně vytrhl Elke ten zpropadený kus látky z ruky, protože ta jím nepřestávala mávat ve vzduchu.
„To tričko bylo nový.“ Neopustila si ještě jedovatě rýpnout.
Tom na ni nereagoval. Zaměřil se na Billa, kterému zcela očividně poklesla nálada. Měl svěšená ramena a díval se kamsi pod stůl. Labilně si u toho hryzal spodní ret a hrál si se slunečním prstenem na svém prsteníku.
„Omlouvám se. Už se to nikdy nebude opakovat.“ Nahnul se k němu, v něžném gestu mu dal vlasy za ucho a políbil ho na tvář. K jeho rtům se nedostal. Bill hlavou směrem k němu nepootočil.
„Nechejme to už plavat.“ Řekl po chvilce a zdvihl prstýnek, který stáhnul ze svého prstu dolů. „Kde se to tu vzalo?“ Obrátil se na ně dva s otázkou. Vůbec si ho předtím nevšiml, až teď, když se zaměřil na svoje ruce.
„Je přeci tvůj, ne?“
„Stein ti ho včera přivezl.“ Nabídla Elke místo otázky bližší vysvětlení.
„Nechápu.“ Přiznal Bill.
„Víš,“ pokračoval dál Tom. „Tahle malá úžasná věc mi ukázala, kdo jsme byli, a já si konečně uvědomil, jakej jsem byl celou dobu hlupák.“
„Aha…“ Protáhl Bill zamyšleně. „Takže to, že jsi tady, za to může prsten? Nebýt jeho, tak se tu dnes ráno probudím sám?“ Elke chtěla podotknout něco o tom, že to by se asi zřejmě neprobudil, ale raději to nechala být.
„Ne.“ Vyvrátil mu to Tom pohotově. „Já se do tebe zamiloval mnohem dřív, ale bohužel mi to začalo docházet, až když si omdlel. Musel jsem se o tebe začít bát, aby mi to secvaklo. Odpust, že jsem byl tak moc slepý a neviděl to, neviděl tebe.“
Bill se musel chtě nechtě usmát. „A teď už mě vidíš?“ Optal se s šibalskými ohníčky v očích.
„Jo.“ Uculil se Tom. „Vidím. A hlavně teď už se mě nikdy nezbavíš.“
„To se mi líbí.“ Stačil říct těsně před tím, než Tom spojil jejich rty v polibku.
autor: Ainikki
betaread: Janule
no opovaž se ho opustit a něco zažiješ!! xD
na tenhle díl sem se hrozně těšila… až budou zase spolu a Tom si vzpomene na minulý život… jenom škoda těch šrámů na princově dušičce, ale Tom je snad vyléčí… a ještě by se Bill mohl dovědět, jaká byla jeho manžrlka svině, aby pochopil Tomovo chování, a že za to Tomi vlastně až tak úplně nemůže 🙂
"Rád… stavím sněhuláka.–> Ta věta mě tak moc dojala!! Aaaa *-* Je to nádherné. Tak moc jsme se těšila na tento díl a JE TO TADY!! Rychle dál a ať je to ještě krásnější než tento díl ♥
No konečně! To to Tome trvalo! Ale jsem ráda že už se mu pomocí prstenu "rozvítilo" xD
Krásnej dílek…
tom je tak hodnej a sladkej až mě z něj bolej zuby x)
Nufaaa!!! To bylo tak strašně hezký… A Bill rád staví sněhuláka? =) Zajámavý… =) Tak šupem dál. =)
ách, to je nádhera!!!
jen by fakt mohli Billovi, chudáčkovi, všechno říct, jak to bylo s tím minulým životem…
ale je to dokonalé, naprosto dokonalé, asi se rozplynu.
aaaaaaa <333 to bolo kraaaaaaaasne !! <333 uz som sa bála, ze ho Bill odmietne, ale skoncilo to dobre…ach jaaj…kraaasne ! <3
no konečne to Tomovi docvaklo..hurááá.. xDDD rýchlo pokračko…
tenhle díl byl suprovej doufám, že teď už nás čeká to hezčí pokračování:-) ale beztak z toho děda Stein bude mít ještě problémy ne? Když zmizela z toho muzea taková historická památka a i když jí moc významu nepřikládali tak přece… nvím no×D a jsem zvědavá jak se spolu objeví ve škole tak co a jak.
Ježišííí 😀 Se tu culím jak jakási puberťačka :D:D:D Naprsoto dokonalý xD konečně jsme se dočkala a ti dva jsou spolu xD užasnýý xD
Tak to dopadlo tak, jak nejlíp mohlo… Já mám hrozně ráda tu Elke, je taková svérázná … xD Konečně už se Tom vzpamatoval… x) Nádhera…
ách.. Happy end.. MOMENT! tohle ještě není konec! Snad se do konce nic nezhorší, naopak… 😉
Ešte tri kapitoly, čo sa môže ešte pokaziť? Toto bolo sladučké ako medík. Nádhera 🙂 To tričko ale Billa ranilo na to zelenka nemyslela :/