autor: Áďa & Bitter
„Co… co už bude dobrý?“ vyjekl Bill a se strachem v očích zašilhal na doktora. Tohle se mu vůbec nelíbilo. Nebylo mu dobře, ta injekce evidentně nepůsobila tak, jak měla, má nějaký vedlejší účinky a Manyho to evidentně nezajímá, jenom na něj zírá, drží ho tak, aby chudák chlapec zůstal ležet na zádech, v očích má fascinovaný výraz a říká mu Michaeli. Co to má znamenat? Jeden z nich dvou se musel zbláznit, a Bill doufal, že tím zblázněným není právě on. Nemůže být! Chyba je v tom muži v bílém. Proč mu tak říká?
„Pro… prosím, co se děje?“ šeptl a do krásných očí se mu vkrádal smutek a strach.
„Nesmutni, Michaeli,“ šeptl konejšivě Manfred a držíc ho jednou rukou za rameno na posteli, pohladil ho dlaní po tváři. „Neboj se… to zlý je už za námi… Už ti nic nehrozí, nikdo ti už neublíží, nikdy… jsem tady s tebou, postarám se o tebe. Ach Michaeli… bráško můj… lásko moje jediná…“
Flashback
„Dnes jsme se tu všichni sešli, abychom se navždy rozloučili s Michaelem Schwarzem. Byl to syn, vnuk a bratr, v jeho osobě se mísilo dobro se šlechetností, které se v dnešní době nevídá moc často. Nevzpomínejte na něj ve zlém, a jeho památka v nás nikdy nezhyne. Bůh s tebou, Michaeli. Odpočívej v pokoji. Amen.“
Netrvalo dlouho a Manfred u hrobu, který byl jen pár minut zasypaný čerstvou zeminou, zcela osaměl. Prarodiče na pohřeb nepřijeli, protože bydlí daleko a babička je na vozíku, rodiče se zdrželi jen na dobu nezbytně nutnou, protože museli zase do práce. Kamarádi chvilku setrvali, ale taky odešli, a jedinou živou bytostí na hřbitově, kromě Manyho, byl osamělý ptáček, který tiše, přesto ale výrazně, šveholil v korunách stromů. Jaro bylo v plném proudu, obloha zářila blankytnou modří, slunce svým zlatavým svitem oslepovalo. Jak nádherný den… A přesto ani hřejivý sluneční svit nedokázal Manyho vyvést z jeho temné, mrazivě ledové samoty. Neměl už sílu plakat dál, slzy na jeho tváři už dávno zaschly, ale srdce zůstávalo stejně raněné. Uvědomoval si, že za Michaelovu smrt může on. Až moc rychle své city na brášku vychrlil, měl mu tu nádhernou novinku servírovat postupně a opatrně. Měli své štěstí na dosah, a přesto o něj přišli jen proto, že se Michael lekl… a že tam zrovna jelo to hovado. Zkurvený Volvo! Přestože se to stalo už před pár dny, Manfred se dodnes každou noc budil vzpomínkou na to, jak mu jeho bráška umřel v náručí, celý od krve, přičemž řidič, místo aby zastavil a pomohl, bleskurychle zmizel v dálce.
„Bráško… tolik tě miluju,“ vzlykl a snažil se nevnímat, jak se v přírodě kolem něj probouzí život, zatímco ten život, který byl mladému psychiatrovi nejbližší, nenávratně spočíval pár stop pod zemí, v krásně vyřezávané elegantní rakvi, zasypaný těžkou černou hlínou, která omamně voněla, ozdobená věnci z květin, na něž sedaly bzučící včely, snažíce se z nich vysát alespoň maličko nektaru.
„Ach, Michaeli!“
Nehnutě setrval u zářivě bělostného mramorového náhrobku, dokud se do kraje nevplížila tma, a teprve potom odešel domů, když ho od hrobu vyhnala nelítostná zima.
„Zítra zase přijdu, lásko…“
Obdobně to vypadalo v několika nejbližších dnech, dokud se zase nevrátil do práce a nedostal na starost patnáctiletou dívenku. Člověk by vůbec neřekl, že jí je tolik, vypadala spíš na dvanáct. Dlouhé světloulinké vlasy, blonďaté až do bíla, nezkažené žádnou barvou či melírem, se vinuly v hebkých vlnách až do půli zad, pomněnkově modré veliké oči byly nalíčeny jenom světlounce zlatavými stíny, řasy zdobila jenom řasenka, nikde nebyla žádná památka po větší kosmetické výraznosti. Jak neobvyklé u osůbky tohoto věku. Měla však zlomené srdce, které jí zranila choroba tak častá u dospívajících mladých – platonická zamilovanost. Zamilovala se do zpěváka své oblíbené skupiny, jehož písně byly psané srdcem osamělého mladého muže, který toužil po jediném. Po upřímné lásce.
Dívku se nakonec po několika týdnech povedlo vyléčit, aby se její psychika vrátila do stavu normální zdravé patnáctileté holky, Manfred však neodolal, a když slečnu vyprovodil s úsměvem ze své ordinace, našel si na internetu fotky, už dlouho se mu nestalo, aby platonická láska byla tak silná, a popis zpěváka, jak jej dívka opěvovala v milostných ódách, mu někoho připomínal. Hned na první webové stránce si rozklikl zpěvákovy fotky…
„Michaeli!“ vydechl omámeně.
Ani se nehnul, a několik minut okouzleně koukal na mladičkého zpěváka s mikrofonem posázeným blyštivými kamínky. Na svého bratra… Ano, tenhle Bill, nebo jak se jmenuje, má oči o několik odstínů temnější, Michael je měl světle hnědé, a jeho bráška se taky nikdy nemaloval, nebyl až tak zženštilý, jako tenhle kluk. Ale když si pustil videa, když četl rozhovory, když srovnal povahy těch dvou… tak si uvědomil jednu věc. Vždycky, už odmala, věřil v nekonečný koloběh života, a věřil v nehynoucí reinkarnaci. A tady má důkaz! Všichni si myslí, že to je Bill Kaulitz, ale není to tak. Je to reinkarnovaný, jen o pár let mladší, než v jeho poslední den života, Michael Schwarz.
„Lásko,“ vydechl a něžně se dotkl monitoru počítače…
Od toho dne byl tím nejvášnivějším zastáncem téhle kapely. Nevynechal jediný koncert, který se konal v Německu a sousedních zemích. Neunikl mu jediný rozhovor, nebyla jediná soutěž, aby v ní neposlal těmhle charismatickým mladíkům svůj hlas, v jeho polici s cédéčkama nechybělo jediné jejich dílo. Odměnou za nadšené hlasování, nekonečné stahování fotek, videí a rozhovorů, a za nekřesťanské peníze utracené za cesty na koncerty a předávání cen, mu byly Billovy šťastné úsměvy pokaždé, když se jejich kariéra vyhoupla výš a výš ke hvězdám, pokaždé, když měl z něčeho radost, měl z toho radost i Many. Byl tak rád, že vidí svého malého Michaela šťastného! Proto trpěl, když v posledních dnech viděl, jak se Bill ze všeho hroutí, a když ho přijali na jejich kliniku, okamžitě využil svého dobrého místa k tomu, aby byl spolu s Meredith jeho hlavním ošetřovatelem. To všechno se mu splnilo, a do vyplnění jeho snu už chybělo jediné. Dát jeho malému bratříčkovi najevo svou nehynoucí lásku…
Konec flashbacku
Okouzleně hleděl do těch sametově hnědých očí, v nich ž se zrcadlila nejistota a obavy. Ano, našlo by se několik rozdílů, v nichž by se ti dva lišili, ale Manfred věděl jednu věc. I přes ty rozdíly to je skutečně on. Jeho maličký bráška, jeho láska, člověk, jemuž zasvětil své srdce. Vrátil se z hlubin záhrobí jen proto, aby byl naživu spolu s ním…
„Ach, Michaeli… lásko moje,“ šeptl a rozněžněle přejel palcem po Billových rtech. „Já vím, že se snažíš maskovat, aby tě nikdo nepoznal… měl bys s tím problémy, ubližovali by ti, ale přede mnou se schovávat nemusíš… Já vím, že si na Billa jenom hraješ… mně se můžeš se vším svěřit… Miluju tě.“
Bill nervózně polkl. Ten chlap není normální! Očividně ho považuje za někoho, kým ve skutečnosti není. Ale proč? Když se však doktorovy prsty dotkly jeho rtů, začal sebou cukat.
„Ne!“
„Ale no tak,“ pousmál se Many. „Věř mi, lásko… vrátil ses mi z náruče smrti… a dnešní noc patří jenom nám.“
Už nedokázal své emoce udržovat pod kontrolou, ale nechtěl na něj jít moc rychle, aby ho zase nevyděsil, aby o něj znovu nepřišel. Chtěl ale už konečně udělat nějaký krok k tomu krásnému, co je dnes večer čeká… skopl tedy z nohou boty a obkročmo se na Billovi usadil, tak, aby se jeho klín, který se pomalu, ale jistě začínal probouzet k životu, dotýkal toho Billova, a lehce se na něm párkrát zhoupl.
„Co… co to… ne!“ vyjekl vystrašený Bill, když mu začalo docházet, co se děje. „Ne! Pusťte mě! Ne, já nechci!“
„Nemusíš se bát,“ vydechl Many chtíčem zastřeným hlasem. „Nikdo nás tu nevyruší, všichni už odešli, noční mám dnes já… krom pár pacientů na jiných odděleních tu jsem jenom já… a ty… No tak, Michaeli… já vím, že to taky chceš… bude se ti to líbit…“
„NE!“ vykřikl Bill a snažil se bránit, byl však příliš slabý na to, aby to dokázal. Cukal sebou, avšak marně. Zbledl, když ucítil, jak se Manyho ruce dostaly pod jeho tričko a začaly chtivě ohmatávat jeho kůži. „Ne… POMOC! POM – „
Víc toho ze sebe nedostal, protože jeho ústa byla najednou umlčena vášnivým polibkem. Manfredův nezbedný jazyk mu okamžitě začal zkoumat každý milimetr čtvereční jeho ústní dutiny, a když se probojoval až solidně hluboko do krku, začal ho dusit. To by Billa taky vyděsilo, ne však ani zdaleka tak, jako fakt, že cítí, jak mu mezi nohy čím dál naléhavěji přiráží doktorův penis. I přes oblečení bylo poznat, že je tvrdý jako z kamene, a Billa polila ledová hrůza.
„Uhm… eeee… á efci,“ snažil se zahuhlat jakés takés protesty, ty však byly nekompromisně umlčeny Manyho chtivým jazykem. Když se však od něj muž odtáhl, aby se nadechl, začal Bill křičet.
„Sakra, Michaeli, přestaň blbnout!“ okřikl ho. „Dělám ti snad něco hnusnýho? Hele, nepotřebuju mít zalehlý uši!“
Nezabíralo to, Bill jenom křičel o to víc, dokud se Manfred nerozčílil a neomotal mu ústa svou košilí, kterou zavázal vzadu za Billovou hlavou, a která tak utvořila slušný roubík, v němž se Billovy nářky a prosby topily jako koťata ve vodě.
„Tak je to správně,“ šeptl vzrušeně a jediným pohybem Billa zbavil trička. „Proboha…. jsi tak nádherný,“ vydechl a zabloudil rukama na sponu Billova pásku. „A budeš ještě hezčí…“
Když už nemohl mluvit, snažil se Bill aspoň bránit rukama i nohama, ale bohužel mu to nešlo. Uvědomil si, že v injekci, kterou mu doktor vpíchnul do žil, je určitě nějaký ochromující sajrajt, protože nedokázal ani ruce, ani nohy zvednout výš než pár centimetrů nad matraci postele. Se slzami v očích tedy po chvíli marného boje zůstal odevzdaně ležet a jenom se rozklepal, když mu Many stáhnul kalhoty i spodní prádlo.
„Lásko… lásko moje… jsi božský,“ vydechl lékař okouzleně a okamžitě se taky celý svlékl, načež se ujal zkoumání Billova rozkroku svými nenechavými dlaněmi. Nevšímal si Billových prosebných pohledů, hypnotizoval krásnou hvězdičku, vytetovanou na břiše, a tiše sykl, když do něj vstrčil jeden prst. Vnímal, jak sebou enormně hubené tělo škublo, jak se celé napjalo.
„Michaeli… uvolni se… jinak tě to bude bolet ještě víc,“ zašeptal, když ale zaznamenal Billův panický pohled, naštval se. Proč z něj ten kluk má strach, copak mu chce ublížit? Chce jenom svému mladšímu bratrovi dokázat, jak moc ho miluje, a taky mu to dokáže, a jestli se mu to nebude líbit, jeho problém…
Semkl rty do jedné úzké linky, a okamžitě jimi zaútočil na Billův krk. Napřed ho jen mapoval rty, pak ale vycenil zuby a začal se mu do něj prudce zakusovat. Nezajímalo ho, že to Billa bolí, začal být jako smyslů zbavený. Netrvalo mu vůbec dlouho, než mu kůži zranil do krve, kterou mu vzápětí začal s požitkem olizovat, rozmazávat po bělostném krku a svými zuby rány ještě víc prohluboval, stále však jenom tak, aby byly pouze povrchové, aby Billa neohrozily na životě. Napětí v jeho klíně bylo zatím čím dál větší, a po chvíli už se tepání krve nedalo vydržet, už od něj ani neulevovalo přirážení proti křehkému tělíčku a tření se o něj. Konečně přichází jeho chvíle…
Bez problémů od sebe roztáhl dlouhé nohy a na jeden jediný příraz zajel až po kořen do Billova těla. Když spatřil bolest, která se během několika mikrosekund vryla do sinalého pohublého obličeje, jenom se ušklíbnul a znovu začal dorážet na jeho krk, zatímco se rychle a divoce rozpohyboval. Bože, to je ono! Jeho sen se konečně splnil. O tomhle horkém, neskutečně těsném spojení, se mu zdálo už tolik let, tolik nocí! Nedokázal by spočítat, kolikrát se z podobných snů vzbudil, nucený k akční práci vlastních prstů, aby se mu ulevilo. Teď je to konečně tady, konečně! Odpoutal se od Billova krku, pevně ho uchopil za boky a ještě víc zintenzivnil své tempo. Viděl, jak se pod ním chlapec bolestně zmítá a svíjí, ale neřešil to. Cítil, jak mu po čele i po zádech stéká horký pot, cítil, jak se kolem něj útroby vyzáblého těla těsně svírají, ale to ho jen tím víc rozpalovalo. Řídil se jen sám sebou, neohlížel se na Billovy košilí utlumené vzlyky, nezajímaly ho krvavé stříkance, kterých bylo při každém přírazu na povlečení kolem nich čím dál víc. Vnímal jen to, že už nepotrvá dlouho a ucítí tu neskonale úžasnou úlevu. Poznamená tak svého bratra zevnitř, a po tom už bude Michael jen a navždy jeho. Bylo mu ho líto, chudák chlapec si myslel, že je nějakým Billem, jen proto, že Michael nikdy nevěřil v převtělování. Ale on, Manfred, ano, a tady má důkaz, že jeho bráška se vrátil zpět mezi živé. Bude to chtít jen čas, trpělivost… a co nejčastější a nejdůraznější projevy lásky, a určitě si vzpomene, kým ve skutečnosti je. Věřil tomu. Je lékař, může si ho tu nechat tak dlouho, jak bude chtít. Už ho nepustí mezi ty šílené fanynky, které ho chtěly jen a pouze pro sebe, které mu ho chtěly vzít. Ne. Bude jeho léčbu protahovat, v nejhorším případě nebude problém mu něco píchnout, aby se jeho stav malinko zhoršil, ale ne zas tak o moc. Nepustí ho nikam za hranice ústavu, dokud si nevzpomene na fakt, že se ve skutečnosti jmenuje Michael Schwarz, nikoliv Bill Kaulitz, a pak spolu odjedou pryč. Přestěhují se daleko, někam k moři, kde budou jenom oni dva. Jen oni dva, spolu a navždy…
Blaženě se usmál a po osvobozujícím uvolnění, kterého se mu pár vteřin nato dostalo, konečně z Billova těla vystoupil a sundal mu roubík, načež roztřeseného chlapce pevně objal.
„No tak, neplakej,“ zašeptal a jal se něžného slíbávání bolestných slz. „Už je dobře, Michaeli… je dobře…“
Bill jenom poslušně zůstával ležet v jeho náručí. Měl strach se vůbec pohnout. Před pár vteřinami prožil tu nejhorší bolest ve svém životě a bál se, aby mu ten šílený chlap ještě víc neublížil. Tolik mu věřil, tolik věřil, že mu pomůže… a on mu udělal tohle! Už ani nedokázal pološeptem namítat, že není nějaký Michael, jenom ležel, bojácně doktora pozoroval a poslušně si nechával stírat krev z nohou, a když Many stáhnul špinavé povlečení a vyměnil ho za čisté, jen se schoulil do co nejtěsnějšího klubíčka. Tolik ho to bolelo, ještě teď jím projížděly bolestivé pulsy, ale neodvažoval se ani ceknout.
„Neboj, Michaeli… už je dobře,“ šeptl Manfred a začal ho znovu líbat, tentokrát ale jemně a citlivě. Po chvíli se však odtáhl. „Jsi unavený… potřebuješ spinkat, bratříčku… neboj, zařídím to… zařídím všechno,“ slyšel ještě Bill těsně předtím, než ucítil vpich do nadloktí, a po pár vteřinách se mu vše začalo rozplývat před očima. Tma kolem něj byla čím dál větší a netrvalo dlouho a on upadl do osvobozující náruče bezesného hlubokého spánku.
autor: Áďa & Bitter
betaread: Janule
Juu… užasná povídka x)
Kdybych měla napsat dvě slova která jsem řekla když jsem to dočetla tak budu hodně, hodně sprostá..
Jestli ho Tom nezachrání, jestli někam odjedou tak..tak budu zabíjet xD
au…chudak!!!
Whoooaa!!! tak to bylo HNUSNÝ!! Tfe… toho doktora přinejmenším vykastrovat!!! Tfujky fuj!
Tom Billovi, pomůže, že jo?? Že?
Honem dál!! Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat.