autor: Janule
BILL
Doprčic, ale to už je vážně divný. Už aspoň hodinu jsme venku ze Zoo, dávno sedíme na obědě u Meka, a Tom se pořád neozývá. V Německu je skoro půlnoc, je to divný. Zkoušel jsem to ještě aspoň desetkrát, ale pořád se hlásí ten protivnej hlas operátorky, a já už pomalu ztrácím nervy. K mýmu klidu nepřispívá ani to, že musím neustále po očku sledovat Dejva, jak si hraje v dětským koutku, aby se tam s někým neporval. Ještě pořád špatně snáší dětskou společnost, moc mu to připomíná děcák, ale dohodli jsme se se Sab, že ho to musíme postupně naučit. Zatím je to v klidu, jezdí s nějakou stejně starou holčičkou na klouzačce do hromady míčků a dobře se baví, ale stejně jsem nervní, aby se něco nesemlelo, je to většinou věc okamžiku.
„Co se děje?“ zeptá se Sabine, když vidí, jak se tvářím divně, a nervózně si hraju s mobilem.
„Tom mi nebere telefon,“ odpovím, ale vzápětí se opravím. „Teda má ho vypnutej, což je divný… to nebejvá,“ zadívám se na ni, abych zaznamenal její zvednuté obočí. Taky je jí to divný, Tom přece nikdy není tak dlouho bez spojení. Začínám mít vážně špatnej pocit, tlačí mě trochu žaludek, mám strach, že se mu vážně něco stalo.
„Bojíš se, že se mu něco stalo?“ čte mi myšlenky Sab a já jen kývnu. „Neboj,“ chlácholivě mi položí ruku na mou, „třeba je jen někde, kde není signál,“ snaží se mě uklidnit.
„Prosímtě… kde dneska není signál,“ zvednu k ní oči. „Možná před deseti lety, ale dneska?“
„Tak mu prostě došla baterka, no, to se stává,“ zkouší to Sabine, ale to mi nezabrání, abych znovu nezkusil mu zavolat. Totéž… Třeba je u nějaký ženský, napadne mě, ale hned si dám v duchu facku. Blbost. Tohle si vůbec nesmím připouštět. Stačí, když mám strach o něj, ještě do toho žárlit, to už by bylo moc.
„Volal jsi mámě?“ zeptá se Sab.
„Jo, nic neví,“ odpovím stručně, ale v tom zaslechnu řev. Sakra! Rychle se otočím ke kleci s míčky, a je mi jasný, že je nějakej průšvih. Chvilku nedáváme pozor, a hned se něco semele. Holčička, která jezdila na klouzačce společně s Dejvem, brečí. Oba se se Sabine vymrštíme a dvěma skoky jsme u dětí. Ale je to jinak, než jsme se oba báli. Davídek stojí vedle ní, a evidentně se ji snaží uklidnit. Dokonce jí fouká na ruku, kterou si zřejmě zranila, a utírá jí slzy. Podíváme se na sebe s úsměvem, ale než se stihneme nějak zapojit, objeví se matka holčičky a utěšuje si ji sama.
„Ona se bouchla do ruky,“ slyšíme, jak hlásí Dejv důležitě její matce, když si ji odnáší pryč, naštěstí krev netekla, tak je všechno v klidu. „Můžu ještě jezdit?“ zeptá se Dejv, když si nás všimne. Odkýváme mu to, a on se zase nadšeně vydá hromadou barevných míčků zpátky na klouzačku. Vypadá to, že se začíná vylepšovat, ještě před pár měsíci by to nejspíš bylo jinak. Až půjde do školy, bude snad už všechno v pořádku.
„Dáš si zmrzlinu?“ zeptá se Sabine, když se vrátíme ke stolu, ale já jen nesouhlasně zavrtím hlavou. Dokud se nedozvím, co se děje s Tomem, nebudu schopen pozřít ani sousto, jak se znám. Znovu vytočím jeho číslo, ale výsledek je stejnej… zavolejte později… bla bla bla…
FILIP
„Panebože, jak to vypadáš?“ zvednu znovu rychle oči ke dveřím laborky, když se s vrzáním otevřou. Musím je konečně namazat, vždycky na to zapomenu, prolítne mi hlavou. Teď je ovšem důležitější ta uřícená osoba, co se vrátila z tahu. „Tys jel v tomhle stavu autem, jo?“ zeptám se, když si všimnu, že má Tom natrženou mikinu, krev na tváři a vypadá to, že se mu rýsuje monokl na oku.
„Jo, nejsem ožralej,“ zachraptí a rychlejc, než je obyčejně jeho zvykem, přijde k mýmu stolu. „Máš tady mobil?“ zeptá se mě, a skenuje stůl, jak ho hledá očima.
„Tady,“ sáhnu do kapsy, podám mu svůj telefon, a přitom zkoumám jeho vizáž. „Cos dělal, prosím tě?“
„Dík. Porval jsem se s jedním debilem,“ řekne rychle, a po krátkém hledání vytáčí číslo. „Dobrý večer, potřebuju zablokovat číslo, ukradli mi mobil,“ vyhrkne do telefonu, když se dovolá operátorovi, jak předpokládám. No potěš… ten jeho drahej mobil, co si nedávno kupoval? To je teda radost… diktuje do telefonu svoje číslo, aby mu nejspíš někdo neprovolal tisíce někam do Číny, jak se to stává, ale Tom to zvládne protelefonovat sám s bráchou na Novej Zéland. To jejich vykecávání musí stát šílený prachy.
„Děkuju, ano… ne… ne… volal z něj někdo za poslední půlhodinu?… ne, to jsem rád, děkuju… jistě, vážně děkuju, nashledanou,“ típne hovor a sesune se naproti do židle. „To je v prdeli,“ vzdychne a zírá před sebe.
„Tak co se stalo, povídej…“ vyzvu ho.
„Co chceš slyšet? Že jsem debil? Jo… jsem debil,“ povzdychne si ztěžka a sundá si čepici.
„Chci slyšet, co se ti stalo, ne, co seš. Potřebuješ to vyčistit,“ ukážu na jeho zranění.
„To je dobrý, na boxerovi nejspíš žádný bacily nejsou,“ ušklíbne se.
„Tys dostal boxerem? Proboha, s kým ses to pral?“
„Nejspíš se zlodějem… co já vím, co to bylo za idiota. Šel jsem si pro auto, zaparkoval jsem v takový zapadlý uličce, a než jsem k němu stačil dojít, vrhnul se na mě takovej mladej cucák… vůbec jsem se ho nebál, když šel proti mně po ulici, ani mě nenapadlo, že by od něj mohlo něco hrozit, a to bejvám na tyhle věci opatrnej… ale když mě míjel, najedou se po mně vrhnul, jednu mi preventivně natáhl, a než jsem se z tý šlupky stačil vzpamatovat, čmajznul mi z mikiny mobil a začal zdrhat. Chytil jsem ho, ale neměl jsem ho jak zpacifikovat, takže mi natáhl další a zdrhnul. Mohlo mu bejt tak patnáct, víc ne… parchantovi. Peněženku a klíče jsem měl naštěstí v kalhotách. Snažil jsem se ho chytit, ale v těchhle mejch blbejch hadrech to prostě nešlo,“ naštvaně zatahá za svoje obr džíny. No jo… v tom by si rozbil hubu ještě víc. „Nechal jsem ho nakonec běžet… byl moc rychlej, tak mi ani nic jinýho nezbejvalo.“
„Hmm, no tak tos toho stejně moc dělat nemohl, zřejmě profík, má to vyzkoušený,“ pokrčím rameny. „Pojď domů, vyčistíme ti to. Co ty víš, koho s tím praštil před tebou,“ navrhnu a začnu se zvedat.
„Já jsem takovej idiot,“ kroutí Tom hlavou v dlaních… nechápu, proč se pořád tak obviňuje… jeden mobil ho přece finančně nepoloží a může bejt rád, že mu ukradl jenom to, taky do něj mohl píchnout kudlu.
„Kašli na to a pojď, prosím tě,“ poklepu mu na rameno, aby se zvedl a šel se mnou. „Mobil koupíš novej, tak drahý to zas není, hlavní je, že se ti nic nestalo.“ Takhle zdrchanýho jsem ho snad ještě neviděl.
„Jo, už jdu,“ pomalu se zvedl a následoval mě. Dáme si panáka, ono mu to snad pomůže… asi je ještě v šoku z toho přepadení.
TOM
Od první chvíle, co jsem zjistil, že je mobil fuč, uvažuju o tom, co by se teď tak asi mohlo stát. Nejenže jsem přišel o všechny kontakty, co jsem v něm měl, protože jsem si já debil nebyl schopen udělat zálohu, ale ještě ke všemu jsou v něm nesmazaný esemesky od Billa, nějaký fotky, no prostě je to moje soukromí… Sice snad z ničeho není patrnej náš vztah, u esemesek používáme zkratky, který známe jen my dva, ale stejně… je to nepříjemný. A taky je tam samozřejmě to video z dnešního večera… sakra… Musím jen doufat, že to nebyl cílenej útok na mě, ale náhodná akce. Do obličeje mi ten dotyčnej vidět nemohl, záměrně mě přepadl ve tmě, kam nedosahovalo světlo z pouličního osvětlení, takže si nejspíš neuvědomil, že jsem někdo, na jehož kontaktech a obsahu mobilu by se dalo vydělat víc, než na prodeji toho přístroje… doufám, budu se modlit.
Ten zlodějíček nejspíš jen využil příležitosti, a nešel přímo po mně, takže to snad nebyla krádež na objednávku. Přece nemohl vědět, kde mám mobil, spíš to byla celý náhoda. Leda by nás sledoval ve vinárně, ale toho bych si snad všimnul. Byl to mladej kluk, takže asi feťák nebo nějakej prohnanej zlodějíček, co krade lidem mobily a prodává je do bazarů. Aspoň podle toho, že mi zatím neprovolal žádný prachy, to vypadá, že hned, jak se s tím dostal do bezpečí, vyhodil simkartu a mobil někde střelí. To by bylo to nejlepší, co by se mi mohlo stát. To video je sice uvnitř, ale počítám, že když někdo prodává kradenej mobil, nejdřív ho vymaže, aby v něm nebyly žádný důkazy o minulým majiteli… jestli to někdo udělá, jsem za vodou… ale jestli ne… Bože, že já se na tu pomstu nevykašlal…
„Drž, teď to bude trochu pálit,“ vytrhne mě Filip z přemýšlení, a vzápětí mi plácne na rozseknutý obočí polštářek s kysličníkem. Prej trochu… Zasyčím, pálí to jako čert, ale nejsem baba, tak držím a jenom zatínám pěsti bolestí, když se snaží mi ránu vyčistit. „Měl by sis to asi nechat sešít, máš to dost hluboký.“
„Jo, aby se zejtra psalo v novinách, že jsem dostal po držce, že jo? Ani náhodou. To tam radši budu mít jizvu,“ odpovím a ucuknu, když si nandá na tampon novou dávku kysličníku a znovu mi to připlácne na ránu. Ještěže sedím na židli, je mi z toho nemocničního smradu šoufl.
„Mám tady v lékárně stahovací náplast, tak vydrž, ta by mohla pomoc, aby ta jizva nebyla tak velká,“ zahodí Filip krvavej chuchvalec do koše a zamíří do koupelny. Je mi jedno, že budu mít jizvu, daleko víc mě štve, že jsem přišel o všechny kontakty, včetně mámy a bráchy. Nepamatuju si jejich čísla nazpaměť, nikdy jsem to nepotřeboval, a teď jsem v háji. Bill už má určitě strach, co se mnou je, že se neozývám. Bude pomalu půlnoc, sakra.
„Nehejbej se, musím se trefit přesně, aby se ti ta rána stáhla,“ šermuje mi Filip před očima svou speciální náplastí, tak se přestanu vrtět a poddám se jeho šikovným rukám. Je jak zdravotní bratr. „Tak, dobrý, mělo by to držet. Hlavně si to nesundavej, než se to zatáhne,“ ještě mě nabádá. „A nenamáčej si to,“ dodá a sedne si na židli vedle mě. „Nechceš zavolat Billovi?“ zeptá se naivně, a já se jen ušklíbnu.
„Leda tak z okna, nemám na něj číslo,“ vysvětlím mu svůj naštvanej výraz. Filip se jen pousměje, vytáhne svůj mobil, něco na něm chvilku kutí, a podá mi ho.
„Ale já jo,“ usměje se, a taktně se zvedne. „Jdu se zatím vysprchovat, tak mi prosím tě neprovolej majlant,“ ještě se ohlídne ve dveřích, a rozesměje se, když vidí můj šťastnej výraz. Musím vypadat jako blbeček. A to taky jsem… vůbec mě nenapadlo, že vlastně Filip bude mít na Billa telefon, jsem z toho všeho naprosto vymaštěnej.
„Filipe, co se stalo?“ vyhrkne na druhý straně Billův vyděšenej hlas, a mně je jasný, že to nejspíš pěkně schytám.
„To jsem já, Bille,“ hned ho ujistím, aby nedostal hysterickej záchvat. Je mi jasný, že se mi snažil dovolat, a teď má strach, co se mnou je, když mu volá náš vědec. „Ukradli mi mobil, neměl jsem na tebe číslo,“ pokračuju, nenechám ho ani nadechnout.
„Panebože,“ úlevně vyhrkne Bill. „Já už měl strach, že mi Filip volá, že jsi někde v nemocnici,“ zaskučí. „Počkej chvilku, jsme na obědě u Meka, já někam zapadnu,“ slyším mu na hlase, jak skoro běží. „Už můžeš,“ vydechne.
„Promiň, Billí, nemohl jsem nic dělat, trvalo mi, než jsem přijel domů, a nějak mě nenapadlo, že má Filip tvoje číslo,“ omlouvám se radši už předem, nechci poslouchat výčitky.
„A kdo ti ho ukradl? Kde jsi byl, cos dělal?“ chrlí ze sebe Bill otázky, ale slyším v jeho hlase obrovskou úlevu. „Volal jsem mámě, ta o tobě taky nic nevěděla, měl jsem vážně děsnej strach,“ nenechá mě ani nadechnout. „Jsem tak rád, že jsi v pořádku.“
„No, ne tak úplně, mám rozseklý obočí,“ rovnou mu sdělím, aby se na letišti v Hamburku nedivil, až mě uvidí s modřinou na oku. „Přepadl mě nějakej puberťák a preventivně mi jednu natáhl boxerem.“
„Ježíši, tak to jsem měl správnej pocit… bylo mi zle od žaludku, říkal jsem si, že máš nejspíš nějaký potíže.“
„Není to nic hroznýho, nejspíš budu mít chvíli barevnej ksicht, a Filip mi tu ránu stáhnul nějakou speciální náplastí, tak snad nebudu mít ani tak velkou jizvu,“ snažím se působit klidně. „Budu v pořádku, neboj.“
„Jenom aby… ty se vždycky do něčeho připleteš, ani nevíš jak. Pokaždý mi přijdeš zmlácenej a nepoučíš se, viď?“
Ještě chvíli musím poslouchat bratrovy výčitky o své neopatrnosti, než mi konečně poví, jak se na mě těší, že jsou právě v Aucklandu, byli v Zoo a další a další zajímavosti o smradlavejch gejzírech a podobnejch nechutnostech. No… abych si užil smradu, na to nemusím jezdit na Novej Zéland, stačí jít kolikrát ráno po Filipovi na záchod. Musím koupit pohlcovač pachu, vždycky na to zapomenu, a pak si nadávám. Po dvaceti minutách se rozloučíme, taky z toho důvodu, že se Filip právě přestal sprchovat, a za chvíli nebudu mít soukromí. Pošlu Billovi asi desetkrát pusu, než to konečně típne, jdou prej nakupovat, tak předpokládám, že si to užije. Počítám, že zase přiveze nejmíň o jeden kufr víc, než s kolika odjížděl. Tradice našich dovolených.
***
„Marku? Ty už jsi doma?“
„Ano, miláčku! Jsem tady… v obýváku.“
„Co to děláš?“
„Čekám tady na tebe, lásko… chtěl jsem se ti omluvit.“
„Vstaň! Okamžitě vstaň! Už toho mám dost!“
„Ale…“
„Žádné ale na mě už neplatí, Marku! Nejdřív ze mě uděláš děvku, a pak klečíš na kolenou a myslíš si, že ti to jen tak odpustím?“
„Myslel jsem…“
„Ne, Marku. Tys nemyslel. Ty totiž nikdy nemyslíš, když tě chytne ten tvůj záchvat žárlení. Dneska to bylo naposledy, cos mě takhle ponížil, to ti garantuju. K psychologovi chodit odmítáš, a já už toho mám vážně dost! Tak sakra vstaň!“
„Miláčku… slibuju, že to bylo naposledy, už nikdy na tebe nebudu křičet, už nikdy-„
„Přesně tak, už nikdy. Odcházím od tebe, dneska jsem se rozhodla, že už to konečně musím jednou provždy vyřešit. Ještě teď si sbalím kufry a jdu k matce. Nemám zapotřebí se s tebou neustále vozit na horský dráze. Jednou dole, jednou nahoře, sešup dolů, pocit na zvracení… na to já už nemám nervy. Dneškem sis podepsal ortel. Můžeš mě milovat, jak chceš, je ti to houby platný.“
„Já slibuju, že už-„
„Ne, Marku, nic neslibuj, řekla jsem to jasně. Odcházím.“
„Ne, to nesmíš! Sylvie, lásko… nemůžeš mě opustit, polož ten kufr, já to nedovolím!“
„Pusť! Sakra, pusť mi tu ruku, nebo zavolám policii!“
„To bys neudělala.“
„Udělala. Úplně klidně bych to udělala, a řekla bych jim, co mi celý ty léta provádíš. Jak mě šikanuješ, zamykáš v bytě, abych nemohla nikam jít, jak mě ponižuješ, jak mě biješ!“
„Nelži! Nebiju tě, nikdy jsem tě nechtěl bít. Tenkrát jsem byl opilej, a tys mě vyprovokovala.“
„Mám toho právě dost. Už tě nikdo nebude provokovat, nebude ti dávat důvody k žárlení a k fackování. Až se z toho vyléčíš, přijď se ukázat, můžem pokecat o starejch časech, ale to je všechno. Rozvodový papíry ti pošle můj advokát. Nic od tebe nechci, když budu chtít, budu zajištěná. Pořád je ještě dost těch, co budou šťastný, když mě budou moct živit a milovat. Ty už si to nezasloužíš!“
„Ty děvko zatracená!“
„No, a je to tady zase… kde jsou tvoje sliby?“
„Ty ses někde kurvila, přiznej se! A teď se stěhuješ k němu, že je to pravda? Kdo to je? Co je to za hajzla? Někdo bohatej, k chudákovi bys nešla, na to seš moc rozmazlená, ty mrcho!“
„Do toho ti nic není, ty ubožáku. Tvoje prachy mi nikdy nebyly k ničemu. Tohle si neber, miláčku, v tom seš moc vyzývavá, tohle je moc upnutý, podívej, jak ti všichni koukaj na prsa… s tím je ale konec, drahoušku. KONEC! Říká ti to slovo něco?“
„Nemůžeš mě opustit!“
„Ale můžu, a právě to dělám. Haló? Taxi? Potřebuju odvézt… ano… Steinstraße 34. Děkuji.“
„Nemůžeš odejít. Já tě přece miluju, to mi nemůžeš udělat.“
„Vstaň. Tímhle už vůbec nic nedokážeš. Leda si prodřeš kalhoty na kolenou, a nebude ti je mít kdo zašít, protože já už tady nebydlím. Pro zbytek věcí si někoho pošlu, měj se tady fajn!“
„Lásko! Počkej! Miláč-„
„Sbohem, Marku!“
„Děvko zatracená! Toho budeš litovat!“
„Slyším tě, miláčku, jsem ještě za dveřma!“
„Tak táhni k tý svý idiotský matce, třeba se spolu sežerte, mně je to jedno! Táhni!“
„Sbohem.“
autor: Janule
betaread: Áďa
Já to tušila, že někdo Tomovi něco udělal, každopádně se mi líbí, jak se o něj Bill bojí!^^ A já vždycky měla ráda, jak Bill žárlil na to, že by Tom mohl být s nějakou ženskou! *rofl*
Davídek je prostě nejlepší, to mi nikdo nevezme a strašně se těším, na další díl! Musím říct, že mi to chybí i přes týden, ale zase na druhou stranu se vždycky nemůžu dočkat neděle <3
No doháje chudák Tom zase ho zmlátili. On má na to chudák takovej pech no, ale jsem zvědavá co bude s tou Sylvií určitě se něco semele. Škoda že Tomovi ukradli ten mobil mohl mu to poslat takhle je to v háji. Leda že by natočili nový video, ale to už by asi nebylo tak lehký. Je to v háji se to komplikuje. No já jsem zvědavá co dál
OOOu Mark je naštvanej .. A Sylvie ho stejně opustila – ani k tomu nebylo potřeba Tomova videa – teda aspoň myslím 😀
A ten kluk to byl vážně jen nějakej "zlodějíček"?
AAAAA už se těším na pokračování .. To už fakt musí být to letiště nebo zcvoknu :D:D:D
A sem ráda že toma neunesli – jak tady padalo v komentech u minulýho dílu …
UUUaaa já se snad nedočkám do neděle :D:D
Uf, to jsem si oddechla, vážně jsem měla o toho truhlíka starost! 🙂 Takže jen tak nějaký ten zlodějíček? No, uvidíme, jestli se z toho něco vyvine. Já si ale vždycky říkala, že by si twinsata měla dát na ty své mobily pozor. Aby se jako třeba nedostaly do nepovolaných rukou 🙂 No, hlavně, že je Tom v pořádku. A chudinka Bill, ten si taky musel užít strachu. Tak doufám, že příště bude už to letiště, já se tak těším, až se konečně všichni sejdou. 🙂
Chudák Tomí – rozseklý obočí a monokl, to se nedivím, že se o něj Bill klepe strachy, žárliveček náš :))))Dostat boxerem do oka – tak to máš co foukat Billíí 🙂
To koukáš, kdo se konečně rozhoupal, co?:D Doufám, že si na mě ještě pamatuješ, kdysi dávno jsem se počítala mezi pravidelné komentátory… a mám v plánu zase začít:-) Mrzí mě, že jsem toho tolik propásla, ale zase jsem to teď měla při jednom.
Od srpna jsem to nějak nezvládla… všechen čas jsem trávila psaním a na čtení mi nezbýval čas. Chtěla jsem všechno co nejdřív dokončit, než začne zase škola, abych měla klid a mohla se zodpovědně věnovat učení. Slíbila jsem si, že jakmile všechno dopíšu, tak půjdu sem a všechno dočtu. Dost mi to zkomplikovala neúprosně se blížící maturita, jsem teď v šíleným kolotoči učení, protože já blbec jsem si vybrala ty nejtěžší předměty, k tomu se připletla menší existenciální krize, jak tomu říkám, a naprosto jsem přehodnotila svoje plány do budoucna, což nebyla sranda… no nic, to tady nebudu rozpitvávat, zpět k tématu.
Dneska jsem se rozhodla, že začnu s tím doháněním, protože mi Časoprostor hrozně chyběl. Dopoledne jsem si uvařila kafe a začala jsem od dílu, který jsem naposledy komentovala, abych se do toho trošku dostala… čili dvacet osmičku. Následoval oběd, kafe, svačina, večeře… pořád s Časoprostorem:-) Teď jsem dočetla tenhle díl, takže jsem celý den strávila čtením a bylo to úžasné:-) Krásně jsem si početla, zapomněla jsem na všechny starosti a odreagovala jsem se. Nemá cenu, abych komentovala veškerý děj těch dílů (s tím začnu zase až od dalšího dílu), co jsem přečetla, protože to by mi snad blog.cz ani nevzal a navíc to byla obrovská dávka událostí, takže jsem plná emocí, myšlenek a názorů, které toho ve výsledku moc smysluplného nedávají.
Jediné, co chci k těm dílům říct, že je mi strašně strašně strašně moc líto Sabine:-( Ono by to nebylo tak strašný, kdyby byla jen jejich kámoška, sice se obětovala, ale ve znamení přátelství by to bylo fajn. Jenže ona je zamilovaná do Toma a mě to ničí:) Vážně nevím, proč si to tak beru, ale úplně jsem chvílemi cítila její bezmocnost… skoro zoufalou bezmoc a rezignaci. (Snad si tam nepřidávám něco, co tam není – možná je to jen moje přehnaná fantazie, ale působilo to tak na mě). Ona je strašně hodná, že to pro ně dělá, ale všechno to dělá z lásky k Tomovi. Chvílemi jsem si až říkala, že by si zasloužila aspoň… něco. Neříkám přesně co, ale prostě… něco. Pak jsem přišla na řešení:D Co kdyby dostala TOMA? Já vím, že je to z jiné povídky, ale ti už dva ho stejně nepotřebují, pokud vím, nechali ho kdesi na balkoně, tak by ho mohli přeposlat do Časoprostoru a Sabine by měla aspoň androida:D Dělám si z toho srandu, ale já z ní mám skoro depresi. To musí být strašný pocit, když ví naprosto jistě, že ho nikdy nebude mít. A k tomu musí poslouchat jejich "svatební ráno" a podobně. Kdyby si aspoň vzala Toma, tak by jí to třeba stačilo… mít ho aspoň formálně, oficiálně. V noci vedle něj spát… Ach bože, to je tak komplikovaný, nevyznám se ve vlastních myšlenkách a začínám si říkat, že bych ten komentář měla přepsat. Jsem v téhle věci strašně schizofrenická… nejradši bych byla, kdyby byli všichni spokojení… jenže to asi nepůjde, známe Billa a jeho žárlivost. Ten by jim asi neposvětil jednu společnou noc (pro Sabine za odměnu). V tomhle nejsou žádní volnomyšlenkáři, takže to nepřipadá v úvahu… navíc Tom by asi ani nemohl, ten je zaláskovanej do Billa stejně jako Bill do něj.
Ježiš, já jsem dneska i vtipná:D Prý: "jediné, co chci k těm dílům říct" a je z toho půl kilometru dlouhej odstavec:D Se ti to ani nebude chtít číst, jak je to dlouhý. Ale já jsem ještě neskončila, musím se vyjádřit i k zápletce, že jo.
Tom je tady takový pako, který se vždycky nechá někde zmlátit:-) Samozřejmě to není nic vtipného, ale on je hrozně roztomilej, nemůžu si pomoct. Ovšem ten ukradený mobil není sranda. Jako první mě napadlo, že je to průser kvůli tomu videu z vinárny, protože si nejsem jistá, jestli se ten přesun v čase stihne uskutečnit dřív, než Mark bude mít spoustu času Toma přizabít, ne-li rovnou zabít. Nějak jsem ztratila přehled v čase, když tam teď posledních pár dílů nebyla data.
Taky se mi moc nezdá, že to byl jen náhodný zlodějíček. Ovšem pokud ano, tak budu jedině ráda a budu doufat, že žádné smsky ani videa se nedostanou ven. Když už si dali takovou fušku se svatbou, stěhováním atd, byl by fakt pech, kdyby je prozradily zprávy z ukradeného mobilu.
Ještě jsem chtěla říct, že Mark je debil a ne devil. Ve všech ohledech. Doufám, že to pořádně schytá:-)
Ajajaj, už to na mě začíná jít, mám absťák. Celý den jsem strávila čtením a najednou… musím se vynořit z toho jejich světa. A čekat. Mohla bych o nich číst nepřetržitě celé týdny a pořád bych se bavila. Potřebuju další díl, nutně. Ještěže nemusím čekat dlouho, zítra je neděle. Budu tu jako na koni:-)
Jejda, já mám z toho Marka normálně strach! S takovým chlapem žít, to je vážně za trest. Divím se, jak dlouho to Sylvie vydržela, já bych nevydržela ani měsíc! Jenom mám takový pocit, že si vážně myslí, že po ní Tom jel a chtěl by s ní být a teď si na něj dělá nějaké naděje 😀
A beztak mi to Tomovo přepadení přijde divné 😀 Já tady zase vymýšlím milion věcí, kdo to byl a proč to udělal, a ono to beztak nakonec bude náhoda. Jenom aby se náhodou to video nedostalo nějak na internet 😀 To by Bill asi nepřežil!