Advent 4.

autor: Lorett a Sajü

První advent

Ooooh… Co to tu sakra pořád tak rachotí, doprdele!! Babička v neděli akorát vždycky vaří, neuklízí, a proto tu bývá pořádný a příjemný klid pro regeneraci odpitých buněk z hříšných sobot, které většinou s klukama tak tak přežijem.

Je mi tak šíleně blbě!!! Přetočím se z boku na bok tak šikovně, div nespadnu z postele na zem. Nebylo by to zrovna příjemný, takový tvrdý a nečekaný probuzení, pomyslím si a jsem rád, že dokážu normálně a smysluplně uvažovat. I když mě občasné propíchnutí hlavy nemine, není to nic smrtícího, tudíž moje prvotní myšlenka strašných, opileckých chorob zaniká. Snažím se najít vhodnou polohu a pokračovat ve spaní. Usoudím, že je to pohodlné na zádech, a tak se spokojeně uvelebím. Paprsky zimního slunce šlehají a ohřívají mou tvář. Tohle se mi nelíbí. Ani za mák se to nepodobá obyčejnému ránu, které obyčejnou neděli vedu. Otevřu oči a zpozoruji, že pokoj není potemnělý, nýbrž prosvětlený. Kdo doprčic roztáhnul závěsy? Vždycky si je na noc zatahuju, abych měl zasloužilé klima na spánek, leč dneska jsou naplno roztaženy. Že by mi je babička roztáhla? Ne, to těžko. Ona mi sem nikdy nechodí, jen mě pouze přes zavřené dveře budí, a když tady nejsem, tak mi to uklízí, jinak prostě nic. Ona to být nemohla. Sakra, že bych si je zapomněl večer zatáhnout já?

Začervenám se, při vzpomínce na včerejší rozjetý večer. Mlhavě si pamatuju tu pěknou holku, která tam pak se mnou někde byla. Asi jo… mávnu nad tím rukou. Posadím se, snažím se si stoupnout. Jsem takový debil. Spát se mi už vůbec nechce, kvůli těmhle stupidním záclonám. Rychle skočím k oknu, abych je mohl zatáhnout, to světlo z bílých ulic mi nahání hrůzu. Mám rád sníh, to ano, ale někdy mi je trochu proti srsti. Například, když mě jeho zářivě bílá barva probouzí, nebo když mě studí za krkem. Otřesu se zimou a hodím na sebe rychle triko a volné džíny, to je moje nejoblíbenější oblečení, yeah. Zhoupnu se v rytmu písničky, která mi teď hraje v hlavě, a zdaleka to není nějaký vánoční hit. Rozhlížím se všude okolo a hledám tu mikinu ze včerejška, je strašně příjemná na dotek, mám ji rád, a proto si ji chci oblíknout. Nikde ji nemůžu najít… sakra. Je mi zima, není zrovna nejtepleji. Vždycky, když jsem tak trochu mimo, hážu věci všude po pokoji a pak, když si je chci uklidit nebo obléct, je nemůžu nikdy najít. Otočím nezvykle těžké křeslo a na první pohled mě do obličeje šlehne obrázek mé mikiny. Potichu si radostí tlesknu a samolibě se ušklíbnu, já věděl, že budeš tady, ty mrcho, tak pojď k Tomovi. Užuž se natahuji, abych si ji vzal, když v tom se pozorněji zahledím a na druhý, čtvrtý, šestý vykolejený pohled zpozoruju to něco před sebou. Leknutím sebou trhnu, div dnes podruhé nespadnu na zem.

Ačkoliv byl včerejší večer dost divoký, neměl jsem žádnou holku ani kluka na to, abych se s někým vyspal a zavedl si ho domů. Poplašně zamrkám a zamžourám pohledem. To snad není pravda! Silně přitisknu víčka k sobě a zavrtím hlavou, je to určitě ještě nějaký doznívající účinek nějakého alkoholu, co jsem včera pil. Říkal jsem si, že je mi nějak neobvykle dobře na to, že jsem včera chlastal a ejhle (!), ono to bude mít dneska silnější hřebíček. Že bych měl halucinace? Jistěěě… Uklidňuju sám sebe, leč je mi to, s prominutím, hovno platné!!!! Jakmile znovu a znovu otevírám oči, neustále mám před sebou ten stejný obrázek chvějícího se klubíčka křehké osoby (?), která má nezvykle ebenově černé vlasy a pleť bílou jako sníh, rty plné a sladce narůžovělé. Spojím si všechny souvislosti do jedné vodorovné roviny a málem se zakuckám. Jestliže nemám vidiny, nemůže být žádný člověk na světě tak podobný… jemu!

Naráz mi nevadí zima, rychle se začnu shánět po krabici s panenkou a nemusím ani nijak zvláště hledat. Leží PRÁZDNÁ a otevřená, místy trochu naruplá, vedle mé postele. Zakroutím hlavou a po zádech mi současně přejde chladivý mráz s vařícím potem. Rozechvěle se k tomu otočím čelem.

Má zavřená víčka, jeho řasy se nepatrně chvějí. Třese se jako osika a zoufale se schovává pod mojí mikinu. Hluboce oddechuje. Nejspíš spí. Zatají se mi dech úžasem a odvážím se k němu přiblížit. Je to na pohled normální člověk, z masa a kostí. Silně potlačuji nutkání dotknout se jej, leč touha je mnohonásobně silnější a já s očima silně rozevřenýma jemně přejedu bříšky prstů po jeho tváři. Srdce se mi v tu chvíli zastaví a snad ani nebije do té doby, dokud se jej opravdu nedotknu. Cítím jeho jemňoučkou pokožku, má ji tak zatraceně jemnou!! Jako nějaké miminko. Něco si nesrozumitelně zabručí do mikiny, takže mohu slyšet pouhé tlumené vydechnutí, a ještě více se stočí do klubíčka. Tiskne se ke svému tělu, snaží se zahřát. Projede mnou vlna lítosti. Je opravdu tak křehký a bezbranný?

„TOMEE? ŽIJEŠ??“

Zdmi domu se začne rozléhat babiččin mohutný hlas. Opět se šíleně leknu. Řve jak na lesy, a co je horší, více spalující a paralyzující, než když na vás ta bytost otevře svá velká, pronikavá a nádherně tmavě čokoládově zbarvená kukadla.

Bill

Dívám se do jeho nádherných očí. Jsou tak krásné. Všechno se se mnou zatočí, když na mě upírá svůj překvapený pohled. Ve stejnou chvilku se mnou pootevřel rty. Mé srdce bije jako splašené a můj hrudník se chvěje, jako kdybych měl nějaký strach, ale já ten strach mám. Chlad, který jsem cítil ještě před několika minutami, je najednou pryč a já jen hledím do tváře, do očí, toho nádherného. TOM. Znovu si to slovo opakuju, dokola si ho přehrávám v hlavě a nemám chuť přehrávat si něco jiného. Polekaně ode mě odskočí a dál na mě nechápavě kouká. Nechci mrkat. Chci si vychutnávat pohled, který mu můžu věnovat. Nasucho polknu, ještě víc se schoulím do veliké mikiny. Je tak příjemná. Tak měkká. Aniž bych si to uvědomil, hlavu nakloním na stranu, přivřu víčka a otřu se tváří něžně o tu jemnou mikinu, která zahřívá mé tělo.

„Kdo jsi?“ šeptne překvapeně. Snad ještě víc vykulím své oči a pomalu se postavím na vratkých nohách. Dívám se na něj a on na mě. Existujeme jen my. Jako by se kolem nás smrkla vlna a my se ocitli v meziprostoru. Olíznu si jazykem vysušené rty, a tak si je navlhčím. Přitulím se víc k mikině, ale svůj pohled stále upírám do jeho nádherných světle hnědých očí. Přitahují mě svým pohledem, buší mi z toho pohledu srdce, dlaně se mi třesou a já si jsem téměř stoprocentně jistý, že to není jen zimou, procházející celým mým tělem, prostupující do pokoje z pootevřeného okna.

„J-já… j-j-jsem… j-já…“ nevím co říct. Koktám. Stydlivě sklopím pohled k zemi, ke krabici a lehce k ní kývnu hlavou, ale jsem si jistý, že to bylo příliš slabé na to, aby to jeho oči zaznamenaly. Stydím se. Musí můj hlas znít zvláštně. Styděl jsem se poprvé mluvit i s Chickem, a teď mám mluvit na toho nejkrásnějšího člověka, kterého jsem kdy viděl? Zavrtí rezignovaně hlavou a sehne se ke krabici, ze které jsem vylezl. Otřesu se při pohledu na onu papírovou věc, ve které jsem byl celý večer sám. Opuštěný, jako pořád. Zvedne ke mně znovu pohled a sklopí ho zpět ke krabici. Udělá ke mně pár rychlých kroků.
„Kde je ta panenka? A co tu sakra děláš? A-a kdo jsi?“ pořád mluví tak potichu, jako by se bál, že ho někdo uslyší. Couvnu od něj pár kroků dozadu. Bojím se ho. Bojím se, že mi sváže ruce i nohy a krk mi ováže tlačivou gumičkou. Otřesu se a ustoupím ještě o krok, takže se mi podlomí nohy, když narazím na křeslo a spadnu do něj. Tiše vyjeknu, až překvapivě vysokým hlasem a rychle si dám ruku před pusu. Oči se mi začínají mlžit. „Tak sakra, kdo jsi?“ znovu šeptne. Přivřu víčka, až mě řasy polechtají pod okem a schoulím se bojácně do malého klubíčka.
„N-neubližuj mi, prosím!“ zašeptám. Nechci otevřít oči, nechci se dívat do těch jeho překrásných očí, které jsou pro mě okouzlující a podlamují mi nohy.

Tom

Nemůžu tomu uvěřit. Není možný, aby to byla ta panenka. Proboha. Ale kdo to je? Vždyť vypadá jako on. Je tak křehký a bezbranný. Zatřepu rychle hlavou, abych zahnal tyhle hloupé myšlenky. Kdo si ze mě sakra dělá takhle po ránu srandu? Kleknu si před křeslo. Choulí se přede mnou, jeho dlouhé řasy se mihotají, tiskne k sobě pevně svá víčka a klepe se pod mou mikinou. Je nádherný. Najednou mě netíží myšlenka na to, že je to někdo cizí, někdo o kom nemám ani šajnu. Vztáhnu k němu dlaň, kterou ho pohladím po tváři. Poplašeně se stáhne od mé dlaně pryč, ale vzápětí, když pootevře znovu své veliké oči a střetne se pohledem s tím mým, skloní tvář znovu k mé dlani a přitiskne se k ní. Znovu něco zamumlá, spíše pro sebe, a přitiskne se víc k mojí hořící dlani. Líbezně se o ni otírá tváří a přivírá víčka. Vnímám, že se jeho tělo přestává třást. Bože, co to dělám? Odložím krabici na zem a urychleně vztáhnu ruku pryč z jeho obličeje. Prsty si přiložím ke spánkům a zavrtím hlavou. Nechápu to, nerozumím tomu. Co se to tu sakra děje? Co to má znamenat? Bez váhání na sebe natáhnu nějaké oblečení, které mi přijde pod ruku, otočím se na něj, sedí s vykulenýma očima, kterýma mě pozoruje. Jeho pohled je spalující, paralyzující. Jako by do mě vyrýval rýhy. Vycouvám pozpátku z pokoje, zabouchnu za sebou dveře a rychle seběhnu schody dolů.

„Tome!!! Tome, kam jdeš?“ slyším babiččin starostlivý hlas, ale rychle si nazouvám boty. Musím vypadnout. Jen se mi něco zdá, přehnal jsem to s pitím, a až se vrátím, střízlivý od chladu a sněhu, už tam nebude, bude zpátky v krabici. Jsou to jenom bludy, moje fantazie. Vyběhnu jen v teplácích, mikině a botách ven, do vánice. Nic nevnímám, utíkám rychle přes zahradu pryč. Zastavím se na cestě před domem a pohledem vyhledám své okno v pokoji. Zastaví se mi téměř okamžitě srdce, když ten někdo stojí u okna, s odtaženou záclonou a dívá se na mě. Rozeběhnu se po cestě pryč. Srdce mi buší jako splašené a já nejsem s to vnímat ledový sníh, bijící mi do tváří, které jsou už promrzlé. Štípe to, ale mně je to jedno. Bože, co se to se mnou děje? Kývl jen neznatelně hlavou ke krabici na zemi. Proč to dělá? Proč si ze mě dělá srandu? Chce, abych se zbláznil? Udýchaně se svalím do hordy sněhu a předkloním se, abych našel ztracený dech.

Bill

Po tvářích mi stékají drobné kapičky čehosi, co jsem nikdy nepoznal. Co jsem nikdy necítil. Prsty si přejedu po tvářích, na nichž se mi dělají vlhké cestičky. C-co to? Podívám se na veliké nástěnné zrcadlo u veliké skříně a dojdu pomalu tam. Černé šmouhy po mých tvářích, utvořené v nepravidelných cestičkách. Jsou rozmáčené. Překvapeně vydechnu a přejedu si prstem po tváři, smažu si tak trošku černé cestičky a překvapeně se na sebe podívám do velikého zrcadla.

Ten černý stín na mých víčkách a okolo mých očí, je podivně mazlavý. Jemně si po něm přejedu prsty, na nichž mi následně ulpí tmavá hmota? Volně skloním tvář k zemi, je to takový nezvyk, pohybovat se tak snadno, a prsty mnu mezi sebou, až se mi ta věc rozetře do ztracena. Popojdu blíže k zrcadlu. Ta osoba tam dělá totéž co já. Vrávoravým krokem se přiblížím až k jeho rámu a třesoucí se rukou přejedu po jeho chladném skle. Je to takové rovné, bez sebemenší chybičky. Ztěžkle polknu a nedůvěřivě se přiblížím k jeho okraji. Upírám své oči na ty medově zlatavé oči, které vidím v zrcadle. Temné vlasy mi spadnou do čela. Zvláštní, že totéž se děje i v něm. Nechápavě nakrčím čelo, kde se mi vytvoří pár vrásek, hlavu zakloním více do levé strany a rty se mi vyšpulí do úzké štěrbinky. Tak takhle vypadám? Konečně se vidím přesně takový, jaký jsem, a ne jen v odlesku vitrín. Zvykem horlivě mrkám víčky, snažím se tak zabránit nepříjemné mlze, která vždycky přijde, místo toho mi však po tváři zase začnou stékat ty zvláštní kapičky, jež tvoří mokré černé cestičky. Oči mi rudnou. Aha, takže přece. Nelíbím se mu a nemá mě rád. Popotáhnu plačtivě a zhroutím se na studenou podlahu. Tělo se mi opět začíná samo od sebe zmírat, na rukou mi vystupují nějaké pupínky a chloupky se mi ježí. Otřese se a rychle se stočím do klubíčka, obejmu si nohy rukama. Nevím, co to je. Třesu se a zuby mi samy od sebe začínají drkotat. Opomíjím tiché vzlyky, které jsem vždycky slýchával v hračkářství u malých dětí, když jim rodiče nechtěli koupit vytouženou hračku. Ty mokré cestičky, co mi pořád padají z očí, jsou strašně pálivé. Jako kdyby mi někdo rozpáral břicho.

Se zbytkem síly, kterou v sobě mám, se připlazím a lehnu si k té heboučké mikině. Zachumlám se do ní. Cítím, jak aspoň na chviličku mým tělem prostupuje zvláštní energie. Tisknu si k sobě všechny svoje části těla. Ruce tlačím na břicho, podivně mi v něm vrčí a je tak prázdné! Trhavě polknu všechny sliny a vzpomenu si na jeho hrubost.

Vyhodíš mě na skládku, Tom?

Tom

Zhluboka oddychuju, tvář celou zmáčenou od sněhu. Vánice mě snad celého zasypala, ale mně to vůbec nevadí. Kdepak. Jsem promáčený až na kost, přesto mi to nevadí. Potřebuju se zchladit a urovnat si veškeré myšlenky. Sednu si a rozhlédnu se okolo, ulice, stromy a všechno je zasypané bílou peřinou. Je mi jasné, že je to pouhý výplod mojí fantazie, to ono, co bylo v mém pokoji. Ironicky se uchechtnu. Připadám si jako blázen. Ano, nejspíše jsem blázen, protože se necítím nějak opilý. Všechno to jistě zavinily ty vzpomínky na dědu. Bylo jeho výročí, tak jsem teď na něj prostě myslel, a on vždycky miloval pohádky, tak se mi to jednoduše nějak semlelo. To je normální, možná málo piju. Třeba to je jako fata morgana. Zase se nad sebou musím zasmát. Zakroutím rezignovaně hlavou a celý promrzlý se postavím a vydám se k domovu. Vánice je tedy pořádná. Mám sice rád sníh, ale ne v tak velkém a silném množství, to ne. Náladu mi ani nespraví to, že začnou v rozhlase hrát nějaké vánoční koledy a začnou při tom i zvát lidi na první zpívání pod vánočním stromem. Pch. To tak. Vždycky jsem tam jako malý s babičkou chodil, ale teď? Ani mě nehne. Kdybych nebyl blázen a měl bych čistou hlavu, tak potom možná i jo, je to tam docela sranda, když posloucháš a máš s kým komentovat ty mrňavý děcka, jak do mikrofonů falešnými a rozechvělými hlásky zpívají.

Rolničky, rolničky, kdo pak vám vzal hlas?

Tuhletu písničku začínám úplně nejvíc nesnášet. Kolik je vůbec hodin? Že zvou lidi na zpívání? Obyčejně to bývá tak kolem pěti večer, aby se tam už v šest všichni sešli. Kostelní zvony následně začnou mohutně odbíjet hodiny. Počítám. A safra! Ono je fakt kolem pátý.

Kašpárek maličký nebo děda Mráz?

Drž už hubu!!! Silně si přitisknu ruce k uším. Nemůžu to ani slyšet! Ty radostné projevy Vánoc. Sehnu se pro sníh, který si vezmu do svých holých dlaní a hodím si jej úmyslně za krk a na tvář. Áááách, aspoň trochu ať mě to zchladí. Nevšímám si lidí, co prochází kolem mě, a rychle vběhnu do domu. Zaklapnu udýchaně dveře. A úlevně si přetočím oči a oddychnu si. Konečně klid.

„Tome, kde si byl? Jak to vypadáš? Vždyť jsi celý mokrý?!“ Zvolá na mě zničehonic babička, oděna v teplém a decentním kostýmku s kloboučkem proti mrazu, právě si nasazuje rukavice.

„Ach… promiň babi, jen jsem musel narychlo odejít a jaksi jsem si neuvědomil, že je venku až taková vánice. Teď už je to ale celkem dobrý, sněhu sice padá pořád dost, ale je to dobrý…“ mávnu nad tímhle sdělením rukou.

„Nepůjdeš se mnou, viď?“ ujišťuje se babička, je mi ale jasné, že už mě má přečteného.

„Ne, babi. Dneska nemám náladu. Jdu se vysprchovat, je mi šílená zima,“ shýbnu se k ní a líbnu ji na tvář. „Užij si to tam. Stejně máš za všech babek nejlepší cukroví,“ lišácky na ni mrknu.

„I ty jeden, to neříkej!“ načertí se babičky, když si bere košík, ve kterém pravidelně nosí cukroví. To se totiž takhle jednou babky dohodly, že tu každou adventní neděli při zpívání pod stromem budou nosit svoje cukroví. A babička má nejlepší. Tečka.

Usměju se na babičku blahosklonně, dobře vím, že jsem jí potěšil, a užuž se snažím vyšlapat schody do svého patra.

„Máš v ledničce večeři!“ slyším ještě hulákat babičku.

„Jojo. Nazdar!“ Křiknu.

„Čau!“ Zakuckám se smíchy. Babička válí. Třískne dveřmi a pádí si to směr kulturnímu vyžití. Ona mě vždycky dovede přivést na jiné myšlenky. Vlastně ji ani neberu jako babičku, spíš jako maminku? Já nevím. Pokrčím nad tím rameny a vysvléknu si oblečení. Rodiče si už ani nepamatuju, stejně jsem byl vždycky většinu času u babičky, takže… je to jasný.

Vyjdu z příjemně klimatizované sprchy a okolo těla si obmotám osušku. Konečně je mi teplo a mám čistou mysl. Vyčistím si pořádně zuby a navoním se. Otevřu spodní skřínku, ve které mám náhradní oblečení. Vždycky si ho totiž zapomenu v pokoji, a abych nemusel přecházet jen tak s ručníkem, mám to tu pro jistotu. Oblíknu se a štráduju si to do pokoje pro mobil. Rozsvítím tlumené světlo, nemám náladu na silnou zářivku, a rozejdu se k posteli. Nohou o cosi štrejchnu a nečekaně se skácím k zemi. Sakra, co to? Sednu si a málem se vyvrátím. Panebože, to… to ne! Já přeci nejsem blázen, že ne?!

Fascinovaně se po čtyřech přiblížím k chvějícímu se klubíčku. Leží na holé zemi, kousek mikiny si k sobě tulí, aby se zahřál, a přesto se tak silně otřásá zimou. Plný spodní ret se mu třese. A po alabastrové tváři, jež tak dokonale kontrastuje s jeho černočernými vlasy, mu zaschly černé slzy. Tiše zakňourá, div nevzlykne, a přitiskne si ještě silněji kolena ke svému tělu. Zatřesu hlavou a poplašně zamrkám, když se mi však obrázek před sebou nikam nevypaří a on neustále leží tak bezbranně na té zemi, zmocní se mě šílený pocit viny. Jeho řasy se opět krátce zatřepotají a on opět otevře ty své podmanivé oči. Dech se mu zadrhne. Zaostří, a když si mě naplno všimne, v cukuletu se s hysterickým strachem posune minimálně o metr dva ode mě pryč. Bojí se? Třese se a z jeho plného pohledu, jeho neskutečně velkých, sklených očí, se odráží obrovský strach. I když je v pokoji teplo, zmítá sebou zimou. Ruce má pokryté husí kůží a tvář bledou, bílou jako sníh. Dech se mi prohloubí, jestli je to skutečné, tak… tak nevím. Pomaličku se k němu přiblížím, jeho ustrašený pohled mě sleduje.

„Ty…“ vydechnu tiše a překvapeně. „Bojíš se?“

Lehce, téměř neznatelně, přikývne hlavou. Naše pohledy se vzájemně proplétají. Mám zvláštně sevřené břicho, když se mu dívám do obrovských očí. Jsou tak veliké. Nikdy jsem na nikom neviděl tak nádherné veliké oči, jakou jsou právě ty jeho. Kouká se na mě jimi tak vyděšeně a celkově působí naprosto křehkým dojmem. Sehnu se k němu, on znovu instinktivně posune své drobné tělo po koberci, jako bych mu měl ublížit.

„Neublížím ti,“ šeptnu tiše. Říkám to jemu, ale zároveň i sobě. Sám se ujišťuji, že mu neublížím, když se ho dotknu. Nasucho polknu. Můj dech se zrychluje nebo zkracuje? Sám nevím… sleduji jeho alabastrovou pokožku, jeho růžové rty, které jsou mírně pootevřené. Pořád těkám pohledem po jeho nádherné tváři. Natáhnu se úplně k němu, abych se znovu mohl dotknout jeho tváře a dozvědět se, jestli je to vážně pravda nebo není, ale v mém pokračování mě zastaví hlasité zakručení břicha. Ruku okamžitě stáhnu od jeho tváře a podívám se na jeho vyděšený, smutný pohled. Moje koutky se lehce zacukají v úsměvu. Olíznu si rty a moji tvář v jednu chvíli zaplaví úsměv. Sklopím pohled, ale když ho znovu zvednu, smutně si hraje s lemem mojí mikiny.
„Nevím, co to je,“ zašeptá. Prolomí tak tíživé ticho v pokoji svým šeptajícím hlasem, který i přes to, že je tak tichý, je nádherný. Pro mě je rozhodně nádherným. Lehounce se zaculím a kývnu hlavou.

„Počkej tady,“ zvednu se. V hlavě mi okamžitě zazní babiččina věta, že mám jídlo v lednici a rychle seběhnu schody. Vytáhnu jídlo na talíři, které strčím do mikrovlnky a zapnu to na dva a půl. Hodiny se začnou pomalu odčítat a já se zády opřu o linku. Není to možné. Buď jsem zmagořil, zdá se mi to a nebo… nebo opravdu ožil? Je to vůbec možné? Zavrtím hlavou. Sakra, vždyť na něj sahám, mluví se mnou, má na sobě mojí mikinu. Musí to být realita, musí to být fakt, a co když to tak opravdu je? Na jak dlouho je živou bytostí? A co tu vlastně chce dělat? Kde má spát? Myšlenky mi víří jedna za druhou a ten tok přeruší až hlasité, dlouhé, neunavující pípání, oznamující, že jídlo je ohřáté.

Bill

Němě, bez jediného hlasitého vydechnutí, sedím na místě a pohledem stále hypnotizuji dveře, kterými odešel. Je na mě tak hodný. Ale na jak dlouho? Brzy ho určitě omrzím a on mě stejně vyhodí na skládku. Teď šel určitě pro něco, čím mě vypudí odsud. Zhluboka se nadechnu, nohy si přitáhnu k břichu a opřu se zády o velikou skříň za sebou. Zvednu pohled ke dveřím, kde se objeví jeho postava. Má ji tak pěknou. Není tak bílý, jako jsem já. Je spíše hnědý. Možná zlatý? Ani nevím, co je to za barvu, ale není jako já. V ruce má velký tác s talířem a sklenicí. Posadí se pomalu ke mně na zem a lehce se usměje. Má tak krásné rty. Plné, jeho úsměv mi rozbuší neustále srdce. Je to, jako by se mi to zdálo. Jako by se mi zdálo to všechno. Uvědomím si, že na sobě mám nejspíš jeho mikinu a lehce za ni zatahám. Nechci mu ji vrátit. Chci si jí nechat. Chci v ní být, protože je toho člověka.

„Přinesl jsem ti jídlo. Nevím, jestli ti to bude chutnat. Jsou to brambory se zeleninou a masem…“ mluvím pomalu a já sleduji jeho pohybující se rty.
„Co s tím mám dělat?“ zeptám se plaše a v mém bříšku znovu divně zavrní. Podívám se omluvně do jeho obličeje a vezmu si od něj vidličku, jak ji pojmenoval. Usměju se a nechápavě na něj koukám. Zavrtí hlavou a s lehkým úsměvem zase vezme vidličku do své ruky. Nabere tu žlutou bramboru a pofouká ji, než ji přistrčí k mým rtům. Podvědomě je pootevřu a nechám zajet vidličku lehce do mojí pusy, než zuby stáhnu bramboru a rozkoušu ji. Lehce přikývne a já se pousměji. Nabere to zelené, kulaté, hrášek a znovu mi strčí vidličku do pusy. Je tak krásný…

Když dojím poslední kousek masa, napiju se a jemně ho děkovně pohladím po ruce, okamžitě se však stáhnu stranou.
„Dě-děkuji,“ nasucho polknu a sklopím pohled k zemi. „Bojím se tě, nechci, abys mě dal na skládku. Chtěl bych tu zůs-zůstat, Tom,“ šeptnu a jeho tvář se rozzáří. Na jeho tváři hraje krásný úsměv, má nádherné zuby. Mám je taky tak krásné jako on?
„Ale kde jsi se tu vzal? Nevěřím, že by to mohla být pravda, ty jsi přeci úplně jako…“ natáhne se pro krabici… „on…“ zašeptá a zatřepe prázdnou krabicí, ve které jsem byl. Přikývnu hlavou.
„J-j-já… j-jsem to… j-já…“ vydechnu. Cítím se zvláštně. Mé břicho se podivně kroutí, když je tak blízko u mě. Zvedne se a jeho dlaně chytí ty mé do zajetí. Drží mě za prsty a pomáhá mi vstát. Posadí mě na velikou postel, na které spal, když jsem se na něj ráno díval. Smutně si povzdychnu. Určitě mu musím přijít divný. Po tváři mi stékají znovu ty černé cestičky. Chvěji se a vzlykám.

Tom

Uběhlo už několik hodin, co usnul. Leží a spí v mojí posteli. Zaznamenal jsem jen bouchnutí babiččiny ložnice, kolem půl desáté, a od té chvíle taky uběhlo několik hodin. Je světlá noc. Světlá, díky sněhu, snášejícímu se dolů z nebes a zahalující tak všechno svou sněhobílou krásou. Sedím tiše na jednom a tom samém místě, před postelí, a dívám se na něj. Nemůžu tomu uvěřit. Je samozřejmý, že ho budu muset později představit babičce, jen teď ještě může, musí zůstat v utajení. Dá-li se to tak říct. Zvednu se na malátných nohách a potichu vyjdu z pokoje, dveře tiše zavřu, abych ho nevytáhnul ze spánku, sejdu rychle dolů, vezmu si mikinu a boty, projdu celým obývákem až ke špajzovým, sklepním a garážovým dveřím. Odemknu garážové a rychle je za sebou zavřu. Rozsvítím světlo, které zaplaví celou místnost, a posadím se na gauč. Všechno je tak jiné. Nemám chuť cokoli dělat, jelikož mou myslí víří jen ON. Tak dokonalý, bezchybný, křehký, bezbranný, nevinný, roztomilý, už na první pohled něžný. Jsem šílený? Kde je sakra mé ego? Sklopím hlavu do dlaní a tiše si povzdychnu. Vytěsnil z hlavy všechny jiné myšlenky a vtěsnal se tam jen on. Jen na něj můžu myslet. Na to, proč tu je, jak se to všechno stalo. Nejradši bych šel zpátky do pokoje a na všechny otázky se zeptal svého starého Brumly, ale to teď nemůžu. Zoufale udeřím pěstí do měkké matrace sedačky.

„Dědo, co se to děje?“ zachraptím a promnu si prsty spánky, než si vezmu do rukou svou kytaru a začnu potichu vybrnkávat melodii ‚Smells Like Teen Spirit’…

Vždycky mě uklidní hudba. Vždy, když si vezmu do rukou tělo mé kytary a s láskou vybrnkávám na strunách melodie mých oblíbených písní, jako kdybych se dostával do jiné dimenze. Někam, kde čas ani svět neexistuje. Tam, kde nezáleží na okolním dění ani na ostatních lidech. Dostanu se do meziprostoru. Do svého vlastního, krásného a barevného světa plného extáze a potěšení, kde nehrají roli žádné problémy a já se mohu opět stát tím malým klukem. Malým Tomem, který ještě neměl potuchy o tom, jaký je skutečný svět. Neznal žádná trápení ani problémy. Nebyl to herec, jako nynější velký Tom, který ze sebe neustále dělá akorát to, co opravdu není. Hraje si ne někoho, pěstuje si své ego, přitom je to v duši jen ten obyčejný, malý kluk se světle hnědýma vláskama, jenž utíkal se sebemenším problém za dědečkem a obšťastňoval jej svým upřímným a důvěřivým pohledem. Maličký kluk, který si hrál na indiány, nosil s sebou vždycky medvídka a cpal se babiččinými buchtami. Věřil na pohádky…

Trpce se pousměju, když dohraju poslední takty písničky. Vždyť já vlastně ani teď nevím, jaký je svět skutečně. Nemohu podle toho mála, co vím, soudit, jaký svět skutečně je. Neznám všechna jeho zákoutí ani jeho divy. Nedovedu si vysvětlit to, proč sem přišel. Vidím a slyším jej absolutně normálně, cítím jeho jemnou pokožku a vnímám jeho zvláštní vůni. Neuniknul mi zvláštní odlesk jeho očí. Je tak nevinný. Jistě je v mých letech, přesto bych podle jeho taktéž důvěřivého pohledu mohl soudit, že je to ještě dítě. Na vše okolo se tak vyděšeně dívá, třese se strachy a ze spaní tiše kňourá. Odložím kytaru. Nemohu ho tam nechat samotného. Možná jsem se pomátnul, možná jsem schizofrenik, přesto mě dere srdce, když vím, že je v mém pokoji. Nejspíš mě ovládá má mysl, asi jsem ze všeho okolo sebe zlbnul, a proto si jej představuji… Zavrtím vzpurně hlavou. Ale jak si mám kruci vysvětlit to, že ta panenka zmizela a on je naprosto totožný s ní?! Zavřu vrata a vyběhnu zpátky po schodech k sobě do pokoje. Snažím se být tichý jako myška, neboť slyším jeho tichoučké oddechování. Spí. Ještě pořád… Lehce se usměju a kleknu si k posteli, na níž leží, abych mohl obdivovat jeho neskonalou krásu. Má tak dokonale symetrický obličej. Hladkou a sněhově bílou pleť, sebemenší pupínek, pigment či vráska mu ji nekazí. Veliké oči, jež jsou teď pokorně zavřeny a jejich víčka lemují předlouhé a husté černé řasy. Má je tak dlouhé, jako panenka. Usměji se nad svou hloupostí a jemně mu přejedu prsty tváří. Vždyť on je panenka. Moje nádherná panenka. Jeho řasy se zatřepotají jako křídla motýlí, vytíženě oddychne a přetočí se více na bok k mojí straně, ruce složí jako k modlitbě a položí se je pod pravou tvář, na které leží. Plné rty s nádechem růže lehce pootevřeny. Bože, je tak kouzelný. Zdvihnu pohled ke stropu. Seslal si mi ho z nebes? Prvním Adventem dal jsi mu život, ale co potom? Probudím se a budu ho tu zítra opět mít? Bude živý? Z masa a kostí? Bázlivý a tak sladce nevinný? Dal jsi mi takový dar a čest, abych se o něj směl starat? Pohled opět stočím ke vzdychajícímu klubíčku a lehce, abych jej neproudil, ho pohladím po havraních vlasech.

„I když o tobě nic nevím, neboj se, postarám se o tebe a nic se ti nestane, panenko moje.“

Bill

Zvláštní zvuky se tady rozléhají. Podvědomě vnímám čím dál tím více světla, které mi bičuje tváře a nutí mě otevřít oči. Mžouravým třepotáním víček se snažím oči otevřít. Není to tak jednoduché, jak jsem si myslel, víčka jsou poměrně těžká, leč štípají mě, potřebuji je otevřít. Konečně se mi povede doširoka rozlepit očka a mohu se se zatajeným dechem opět rozhlédnout místností. Jsem pořád tady. Ležím na té velké posteli docela sám a skrz okna sem proudí paprsky zmrzlého tlumeného slunění, ale především bílá barvy sněhu. Uslyším nějaký zvuk, leč má pozornost mu nepatří, na zvuky jsem již dávno zvyklý. Polknu a překulím se na břicho, těžce oddychnu a zívnu si, z očí mi kanou dvě malilinkaté cestičky, jež si okamžitě setřu chladnými a třesoucími se prsty.

„Čau.“

Leknu se a trhnu sebou. Pootevřu rty a oči plně překvapeně vykulím na Tom. Je tak krásný, či se mi to zdá? Jemně se usměju, nechal si mě tu!!! Srdce mi bije na poplach, dokázalo by jistě předčít mohutné údery velkých a těžkých zvonů. To čau jsem kdesi slyšel, ale nemohu si pořádně vybavit, k čemu to slouží. Nejspíš nějaký pozdrav. Zvláštní pozdrav, pomyslím si. V hračkářství vždycky mluvili lidé zdvořile a my jsme také vždycky mluvili zastarale…? Posadím se a kolena si přitáhnu k bradě, zachumlám se ještě více do peřiny.

„Dobrý den,“ špitnu tiše, upírajíc svůj pohled do jeho očí. Hlavu si téměř schovám do peřiny. Začne se smát, jeho smích je tak srdečný a strašně krásně se poslouchá. Dojde mi však, že se nejspíše směje mně, proto podezíravě nakrčím čelo a našpulím rty.

„Vyspal ses sladce?“ usměje se.

Pokrčím rameny. „C-co to je to…“ sklopím oči k zemi. „Sladce?“

„Aha.“ vzdychne. „Ty nevíš, co je to, když je něco sladké?“ pozdvihne obočí. Chová se jinak… Nevím, jak bych to měl přesně popsat, ale chová se jinak než včera. Mluví se mnou více normálněji, téměř přestávám mít strach. Přesto přese všechno se na mě neustále tak zvláštně dívá. Nelíbím se ti, Tom? Smutně si skousnu ret a snažím se zabránit tomu vzlyknutí. Náhle pociťuji, jak mé tělo ovládají zvláštní klimata, jevy, či co to je. Nevím, jak to pojmenovat, nikdy předtím jsem to takhle necítil. Vlastně vůbec necítil. Zato teď, všechno je tak intenzivní a to vevnitř mne, se mění ze sekundy na sekundu jako bouře.

Zavrtím hlavou. „Nevím,“ šeptnu chraptivě.

Tom

Skoro vůbec jsem nezamhouřil oči. Pořád jsem jej pozoroval, bál jsem se totiž tak strašně moc, že zmizí. Že se rozplyne dříve, než se ho budu moct na něco zeptat, než se ho budu moct jemně dotknout, byť jen na jeho drobnou ručku, nebo že už nikdy neuvidím jeho dokonale velké oči. Ten pohled jsem si zamiloval a celou noc jsem čekal na to, kdy se mu konečně jeho oči otevřou. Byl tak roztomilý, když se ráno probouzel. Přiznám se, že jsem schválně rozdělal závěsy, aby se probudil dřív. Bylo mi sice líto toho, že jej budu z jeho sladkého snění rušit, leč přál jsem si opět vidět, jak se probouzí. Chtěl jsem jej přivítat přátelsky a ne tak, aby se opět bál. Nechci, aby se něčeho bál, tím více nemohu připustit to, že vím, že se on bál mě.

Opět se mě lekl, když jsem jej pozdravil. Šel jsem do kolen, když na mě vykuleně koukal a pozdravil mě puritánským ‚dobrý den‘. Ano. Teď už pomalu můžu připustit, že není jako normální lidé v jeho věku. Je jiný.

Skloním pohled k zemi. „To se špatně vysvětluje. Budu ti muset něco přinést, abys věděl, co to je to sladký.“ Usměju se na něj něžně. Nemohl bych být k němu hrubý.

Přikývne, i když vlastně ani chudák neví, na co to přikyvuje. Skousnu si ret. Mám na jazyku tolik otázek, ale nevím jak na něj. Bojím se jej vystrašit, i přes to, jak se k němu chovám, se přede mnou skoro celý schovává do peřiny. Všimnu si, že je současně zabalený v mojí mikině. Usměju se. Kdybych byl jako jiný kluci, mohl bych jej surově skopnout z postele a nechat jej ležet za zemi, nebo ho vyhodit do toho mrazu venku… Rozhodnu se pro základní věc. Vyhoupnu se vedle něj na postel a opřu se spolu s ním o zeď. Opět na mě tak zvláštně poulí ta svá očka. „Neboj,“ šeptnu, neboť se mi zdá, že bych jej mohl normálním mluvením polekat. Stáhnu z něj peřinu a opatrně mu vezmu pravou ruku do té své pravé k pozdravu. Bojím se, že mu jí zlomím. „Nevím, jak ses to dozvěděl, ale jen pro dobrý pocit se normálně pozdravíme, hm? Já jsem Tom,“ mrknu na něj současně s úsměvem. „A ty?“ pozdvihnu obočí, pořád držíc jeho studenou drobnou dlaň v té mé. Až teď si všimnu, že má delší pečlivě vymodelované nehty s černou barvou. „Vyčerpaně jsme se včera dozvěděli, že jsi on, ta porcelánová panenka, kterou jsem si koupil.“ Usměju se. „Jak se jmenuješ?“ Kouká na mě pohledem vyděšeného kolouška se zlatavýma očima, jež jsou tak nádherné. Panebože. Nikdy jsem krásnější oči neviděl. Je těžké držet se od něj odtažitě se vší mírou. Ani ke svým kamarádům se takhle nechovám.

Pokrčí rameny. „N-nevím…“ Svěší hlavu a hypnotizuje tak naše společné ruce. Poplašně nechápavě zamrkám. Neví, jak se jmenuje?? Nechápu a nadechuju se k odpovědi. On je však tak nevinný a bojácný, s vlasy, které mu spadají do očí, bázlivě promluví. „A-ale Chico mi říkal Bille.“ Trhavě polkne a zahledí se na mě, všimnu si, že se mu ruka třese a trhavě dýchá. Odvážím se k němu sklonit a jemně jej pohladit po vlažné tváři. Pohledem se upne do mých oči. Zase se usměju. „Bill je krásné jméno.“

Zdá se mi to? Nebo jeho tváře opravdu dostaly nádech růže totožné s jeho rty?