autor: Majestrix
Je usmíření vážně odpovědí? (část čtvrtá)
Spíš ano.
Tom zatnul zuby a odněkud z hloubi duše vyhrabal úsměv. „Dobrý den, Maro.“
„Tome.“ Uviděla, jak Bill vešel do místnosti a její rty se zúžily do ne zrovna spokojené linky. „Bille. Můžu dál?“ dredatý chlapec se beze slova posunul na stranu, aby mohla jít Mara dovnitř, cítil strach, který vycházel z jeho dvojčete na metr daleko. „Dům zvenčí vypadá opravdu překrásně,“ řekla tónem, který měl být zřejmě bez zlé vůle.
„Děkujeme,“ řekla dvojčata unisono. Tom se z nějakého důvodu začínal cítit tak, že by měl Billa bránit, a Bill začínal kopírovat jeho postavení, i když to vypadalo pěkně divně s jeho velkým břichem.
„Proč jste tady?“ zeptal se Bill pomalu; nebyl v náladě se vztekat. Ta milá konverzace, co měl s Tomem na terase, byla příjemná, a on se k tomu chtěl co nejdřív vrátit.
Mara vypadala otázkou poněkud zaskočená. „Jen jsem se na vás přijela podívat, zkontrolovat si tě. Simone mi řekla o tom uvítacím večírku a mě celkem zajímalo, proč mi o tom nikdo neřekl. Chtěla jsem tedy přijet a omluvit se za to, co se o to nepozvání přičinilo.“
Bill zamrkal. „Moment, naše matka vám řekla o té párty?“ zeptal se podrážděně.
„Ano.“ Zkřížila ruce a naklonila hlavu přesně tak, jak to dělal Andreas, když ho něco zlobilo nebo když byl z něčeho zmatený.
„Ještě jsme o tom neřekli nikomu, protože se to stále teprve připravuje.“ Protočil Tom oči a odeběhl do kuchyně, vrátil se s malou obálkou. Už byla zalepená a nadepsaná; Andreasův dům.
„Co to je?“ otevřela to Mara, aniž by čekala na odpověď a skousla si ret. Byla to pozvánka.
„Neřekli jsme o tom nikomu, protože jsme to chtěli rozeslat. Je to naše první párty v našem novém domě, chtěli jsme, aby všechno proběhlo správně,“ řekl Bill nabroušeně s rukama stále na hrudníku.
„Oh.“ Mara nevěděla, co víc říct, a najednou si připadala opravdu pitomě.
„Jo,“ opáčil Bill ne moc slušně.
„Jen si dělám starosti. Už doma nejste tak často a je to hrozně těžký zjistit něco od mého syna; víš jaký je.“
Tom nepřítomně přikývl, i když to nepatřilo jemu. Jeden z důvodů, proč zůstali s Andreasem tak dlouho přáteli, bylo to, že věděl, kdy má být zticha a nic ho za boha nemohlo přinutit říct někomu svoje nebo tajemství svých přátel.
„Jak jste sehnala naší adresu? To jste přijela do Berlína jenom proto, abyste se nás zeptala na tu párty?“ vrhal na ni Bill otázky, jako by to byly náboje, a Mara nevědomky couvla.
„Ne, adresu mi dala vaše matka. Přijela jsem sem proto, že jsem chtěla probrat jméno pro vaše dítě.“
„Bill si jméno pro dítě vymyslí sám!“ neovládl se Tom, tohle už nemohl poslouchat. Opravdu si myslela, že protože si myslela, že bude mít vnučku, tak ji bude moci pojmenovat? Ne, dokud je on naživu.
Mara vypadala zmateně a zavrtěla hlavou, tiše se zasmála. „Ne, nemyslím její první jméno, myslím příjmení.“
„Kaulitzová,“ řekl Tom rychle. Žádné jiné nepřipadlo v úvahu.
„Nemyslím si, že je to fér. Andreas-„
„O tom si promluvíme později,“ řekl Bill rozhodně. Mara chtěla pokračovat, ale Bill ji umlčel zvednutím ruky. „Ne, promluvíme si o tom jindy.“
„Mluvit o tom později, to nevyřeší,“ řekla a Bill pokrčil rameny.
„Ne, ale vyřeší se to alespoň prozatím.“
„To je velice dospělé; a ty se divíš, proč jsem se přijela podívat, jestli jsi v pořádku? Tak tohle je ten důvod. Bojím se, že se o sebe dostatečně nestaráš, a jelikož jsi tak daleko od našeho dozoru, prostě jsem…“ Maře došla slova.
„Maro, všechno máte pod kontrolou,“ řekl Tom, objal ji kolem ramen a vedl ji zpátky ke dveřím. „Ale byli bychom vám velice vděční, kdybyste nám příště nejprve zavolala, a až pak přijela. Bylo by to hrozné, kdybyste jela takovou dálku, a my potom nebyli doma.“ Věděla, že měla jeho i Billovo číslo. Mara nezavolala, protože nechtěla.
„Fajn, je mi jasný, že chcete, abych už jela. Ale souhlasím, že to bylo poněkud neslušné se tu objevit jen tak zčista jasna, ale nedali jste mi na vybranou. Neřekli jste nám, že se stěhujete, Bille. Nevěděla jsem, že jsi pryč, dokud mi to Simone neřekla. Myslela bych si, že budeš trošku víc zdvořilý k prarodičům svého dítěte.“ Nandala si Mara své sluneční brýle a ještě jednou se rozhlédla. „Myslím, že si budu muset na prohlídku počkat.“
„Ano, až budeme připravení a reprezentativně naladění. Nashledanou, Maro.“ Vystrčil Tom lehce paní ze dveří a rychle je za ní zavřel.
Zhluboka se nadechl a otočil se, Bill stál až příliš blízko u něj a v obličeji měl podivný výraz. „Co se děje?“
„Zrovna jsem si uvědomil, že ses s ní nepohádal. Normálně bys ji vyrazil oknem,“ řekl Bill zmateně. Tom si promnul krk a odvrátil pohled.
„Stephen mi pomáhá si pamatovat, že tahle fasáda není zapotřebí, pokud chceme zůstat spolu. A já s tebou chci zůstat; chci říct, udělám pro to cokoliv. Dokud já a ty víme, že to miminko je moje, tak jsem v pořádku.“
Bill se usmál a nevědomky si promnul bříško. „Budete to víc než jen ty a já. Ona to bude vědět taky,“ řekl rozhodně.
„Eventuelně.“
Bill nevěděl, co má říct, takže nic neřekl. Byl tak šťastný, že se Tom ujal iniciativy a vystrčil Maru ven. Zpěvák se s ní opravdu nechtěl vypořádat sám. Bill udělal krok blíž a Tomovy ruce automaticky uchopily jeho pas. „Miluju tě,“ řekl pomalu a dal ruce svému dvojčeti kolem krku.
Tom se usmál, tenhle brilantní úsměv mu vždycky podlomil kolena, Bill přivřel oči, Tom mu vtiskl jemný polibek a pohladil ho po bříšku. „Budu muset dojet do města. Chceš jet se mnou?“
Bill otevřel oči a všiml si výrazu v obličeji svého bratra. Říkal, prosím pojď, ale on v sobě neměl dostatek energie na to, aby mohl sedět v autě, zatímco budou projíždět městem. „Promiň, ale zkusím si jít lehnout.“ Opravdu s ním chtěl jít, ale jejich dcerka byla zrovna v klidu, a to byl perfektní čas na to, aby si šel lehnout.
„Oh, dobře. Samozřejmě.“ Odvrátil Tom pohled a snažil se ustoupit Billovi ze sevření, ten ho ale pustit nehodlal.
„Hele, vážně s tebou chci jet. Neříkal bych to, kdybych nechtěl,“ přejel Bill prsty po Tomově citlivém místečku na krku a lehce se usmál. „Nebuď na mě naštvaný.“
„Já nejsem naštvaný. Jen mě to mrzí. Ale co, pojedu. Hned budu zpátky, a pak můžeme promyslet, co bude k večeři.“ Naklonil se Tom a znovu Billa políbil, pak vyběhl nahoru do patra, aby se oblékl. Bill zauvažoval, jestli se nemá sebrat a jet s ním, ale hned jak na to pomyslel, vydralo se mu z úst hlasité zívnutí a následovala slabá bolest svalů. Ne, potřeboval spát. Bill znovu zazíval a následoval tu samou cestu jako Tom, i když v o hodně pomalejší verzi.
~*~
O dva dny později vešel Tom na verandu a přimhouřil oči nad tím, jak slunce intenzivně svítilo. Bill ležel na lehátku u bazénu s telefonem u ucha a slunečními brýlemi na očích. Mezi nohama si držel sklenici s okurkami a na bříšku měl misku s cukrem. Kytarista sledoval jak se, k jeho hrůze, bratr natáhl pro okurku a namočil ji do cukru, a pak se do ní zakousl, zatímco s někým telefonoval. Přemohl potřebu zvracet a přešel k bazénu, lehl si na lehátko vedle svého dvojčete.
Zavřel oči a nechal se omývat Billovým medovým hlasem, byl příjemný, stejně jako sluníčko, které na ně oba svítilo. Než si uvědomil, co se děje, jemná ručka s Tomem zatřásla a probrala ho tak z jeho nechtěného podřimování. Otevřel tedy oči a uviděl rozmazanou černou skvrnu. „Ahoj,“ zachraptěl Tom a odkašlal si.
Opravdu by měl zmírnit počet vykouřených cigaret.
„Ahoj,“ řekl Bill a sedl si zpátky na lehátko. „Mluvil jsem s tím dodavatelem; chtějí si projít menu. Odvezl jsi už ty pozvánky na poštu?“
„Jasně, že jo, hned jak jsem vyzvedl dekorace.“ Zamrkal Tom a litoval rychlého pohledu do slunce; dal si ruku na oči a snažil se, aby ty tečky, co viděl, vymizely. Zazíval a zašklebil se; Tom po tom, co kouřil, nic nepil, takže měl v puse nehoráznou pachuť popela.
Mňamka.
Bill mu beze slova podal lahev s vodou a Tom se vděčně usmál, pak vypil skoro polovičku najednou. Tekutina nebyla vychlazená, ale byla dostatečně vlažná na to, aby ho alespoň trochu osvěžila. Tom se zhluboka nadechl a bylo mu hned lépe, když se položil zpátky na lehátko.
„Tome?“
„No?“
„Chtěl bych se tě na něco zeptat.“
Tom otevřel oči a podíval se na své dvojče. Bill vždycky všechno viděl moc těžce, když se na něco chtěl ptát. „Copak?“ zeptal se obezřetně.
„Dokázal bys… přestat kvůli miminku kouřit?“ zeptal se Bill opatrným hláskem.
Tom zamrkal a sledoval, jak se v bazénu vlnila voda. Nemohl říct, že tohle nečekal. Brožury u doktora Roberta říkaly, že je kouření nebezpečné a odráží se na plodu. Díval se na ty obrázky a četl si hrozivé příběhy, nebylo mu z toho zrovna dvakrát nejlíp.
Pak vyšel z budovy a první, co udělal, bylo, že si zapálil.
„Myslím… si budu muset koupit nějakou náplast nebo něco… hlavně ne Willpower.“ Podíval se Tom na Billa a oba se zasmáli. „Nechci tobě nebo dítěti ubližovat,“ řekl vážně.
„Nechtěl jsem se ptát, ale poslední dobou si o tebe dělám starosti.“ Hrál si Bill s lemem svého trička, koukal se na plot. „Tvůj temperament je lepší.“
„Jo, snažím se ovládat a zůstat klidný. Zlobil jsem se kvůli těm nejhloupějším věcem, a pak jsem si uvědomil, jak je to šílený. Tak jsem udělal krok zpátky a dýchal, dokud jsem se tomu nemohl jen smát.“ Vydechl Tom a znovu se napil vody. „Ale nemůžu se smát všemu.“
„Já vím; jsme na tebe pyšný… jestli tě to potěší.“ Usmál se Bill a zakousl se do další okurky. Tom se zašklebil a odvrátil pohled.
„To je tak nechutný.“
„Měl bys to zkusit, Tomi. Je to úžasný.“
„Tvůj názor mi stačí.“ Opřel se Tom zpátky do lehátka a díval se do blba. Znovu se měl snažit být nekuřákem.
Potřeboval cigaretu.
~*~
„Co to je?“ zeptal se Stephen zvědavě, když si vzal obálku. Byla černá se stříbrným zdobením na krajích.
„Pozvánka.“
„Na?“
„Naší zahřívací párty,“ řekl Tom a promnul si krk. Minulý večer se Billa ptal, jestli by chtěl pozvat i terapeuta; jeho dvojče po tom hned skočilo a okamžitě ho zapsalo na seznam. „Chceme, abyste přišel.“
„Jsem poctěn, děkuji.“ Řekl Stephen, otevřel obálku a podíval se na pozvánku s úsměvem. „Můžu vzít svoji manželku?“
„Samozřejmě, moc rádi se s ní uvidíme.“ Přikývl Tom a z nějakého důvodu si připadal hrozně stydlivě.
„Skvěle. Hrozně mi nadává, že ji neberu mezi lidi,“ řekl a zašklebil se. „Takže tohle ji potěší.“
„Rádi pomůžeme.“ Promnul si Tom nos a začal si prohledávat kapsy.
„Hledáš něco?“
„Svojí nikotinovou žvýkačku.“
„Ty… přestáváš?“ podíval se na něj Stephen překvapeně a přikývnul. „Čí to byl nápad?“
„Bill mě o to poprosil a já souhlasil.“
„Je to pro dítě lepší, aby nevyrůstalo vedle kuřáka, to je pravda. Budeš zdravější, to máš jako bonus.“
„Jo. Dělám to, co jste mi řekl, myslím pozitivněji.“
„Ale je to těžké, když nemůžeš kouřit.“
„Bože, ano,“ zasténal Tom a konečně se usmál, když v kapse našel malý balíček. Dal si dvě žvýkačky do pusy a řekl svému mozku, aby zmlkl.
„No, a jak je na tom tvůj temperament? Je to těžké, když přestáváš kouřit, a tak jsou časté výkyvy nálad. S tím večírkem a vším ostatním, si chci být jistý, že na to jdeš zlehka. Nechci, abys šel a okamžitě toho nechal, a pak do toho zase spadl.“
„Mám tuhle nikotinovou žvýkačku; náplasti se raději vyhýbám.“
„To jsem si jistý,“ řekl Stephen sarkasticky.
„Tak, jak se má Bill?“
„Je nervózní kvůli té párty.“
„A ty?“
„Mně je to vcelku jedno. Dělám to, co mi řekne. Zaplať tohle, přines tamto.“
„Ty se netěšíš?“
„Těším. Jsem na náš dům pyšný a chci tu vidět všechny naše kamarády a rodinu. A Josta,“ dodal Tom. „A je to lehčí ukázat jim to, když jsou tam všichni najednou.“
„To chápu. Takže Bill se stresuje?“
„Jo. Chtěl bych, aby si se mnou promluvil. Někdy ho slyším chodit po chodbě uprostřed noci. Máme spoustu maličkostí, které ještě potřebujeme dokoupit. Nemáme žádný obrazy nebo tak něco. Naše mamka nám něco dala, ale její vkus a náš vkus, je…“ Tom udělal výmluvné gesto a Stephen přikývnul.
„Úplně jiný?“
„Přesně tak,“ řekl Tom s úlevou.
„Takže jezdíte nakupovat věci, kterými byste si dům vyzdobili; aby vypadal méně neosobně. Běháte od obchodu k obchodu a všude možně. Možná je jen unavený.“
„On doopravdy nespí, je podrážděný. Včera jediné, co jedl, byly ty proteinové koktejly, co mu doktor Robert předepsal.“
Stephen se zašklebil; jednou jeden z těchhle koktejlů zkusil a vyplivnul to rovnou na podlahu. „To není dobré,“ řekl tiše. „Mluvil jsi s ním o tom?“
„Trochu. Má teď svoje více hormonální období. Musím na něj být jemný a hodný.“ Zavrtěl Tom hlavou, když si vzpomněl, jak jednou narazil na Billa, a ten zrovna vyhazoval všechno svoje oblečení z šatníku a nadával na jeho nedostatek. Tom ho vzal na krátký nakupovací výlet, a pak všechno jelo znovu.
„Ano, ty budou pokračovat i po porodu.“
„No super.“
Stephen se usmál. „A proč si myslíš, že Bill dobře nespí?“
~~
„Nedokážu najít pohodlnou pozici.“
„A víš proč?“
„Já jen… ona se pořád hýbe!“ vykřikl zoufale Bill. Zhluboka se nadechl a omluvně se podíval. „Chystám ten večírek a přísahám bohu, že nevím, jak jsem s tím mohl souhlasit.“
„Nebyl to tvůj nápad?“
„No popravdě s tím přišel Gustav.“
„A tenkrát se ti ten nápad líbil?“
„Sakra jo! Dárky, mí přátelé a rodina se přijedou všichni najednou podívat na můj dům a zmínil jsem už dárky?“ zatleskal Bill rukama a zavrtěl se na gauči.
„A je s tím víc práce, než jsi očekával?“
„Jo. Jsem perfekcionista a tohle mě přímo nakopává do mojí neustále rostoucí prdele.“
Stephen se uchechtl a zapsal si pár poznámek. „Možná, že z toho děláš jenom moc velké dílo.“
„Ale já chci, aby to bylo dílo!“ zasténal Bill. „Tom se mě snaží malinko uklidnit. Mělo to být posezení u večeře, ale teď to vypadá, že to bude na verandě a jídlo bude lehčí, než jsem ze začátku chtěl. Kdybych tu neměl Toma, nejspíš bych si najal lidi a všechno…“ ušklíbl se.
„Když už mluvíme o Tomovi, řekl mi, že jsi ho poprosil, aby přestal kouřit.“
„To jo. Byl jsem z toho hodně nervózní, ale teď… jsem rád, že jsem to udělal.“
„Co to u tebe vyvolalo, myslím tu žádost.“
Bill zaváhal a na chvilku se zamyslel. „Myslím, že to bylo kvůli tomu, že si o něj dělám takové starosti. Dělal jsem si starosti i předtím, když jsem tu byl jenom já a on. Vždycky kouřil víc než já a začal kouřit i dřív než já. Jen nechci, aby nemohl být u naší dcery.“
„To dává smysl.“
„Ano.“
„Tom mi také řekl o tom, jak se u vás zastavila Mara. Jsem překvapený, že ty ses mi o tom ještě nezmínil.“
„Ugh,“ řekl Bill a protočil oči. „Dřív jsem měl Andreasovu matku vážně rád. Ale teď je tak příšerně otravná.“
„Přemýšlel jsi nad tím, co říkala?“
„Trošku.“
„Takže co jí na to řekneš?“
„Nemám tušení.“
„Víš, že je to v pořádku, ano?“ zeptal se Stephen rychle. „Nikdo po tobě nechce, abys znal odpovědi na životně důležité otázky hned teď.“
„Mám pocit, jako by to měl být test a já měl proletět,“ přiznal.
„Myslím, že takhle se občas cítíme všichni. Důležitá věc, kterou si musíš pamatovat, je to, že to není pravda.“
„Já vím, ale-„
„Ne, Bille. Poslouchej mě. Chci, abys o tom přemýšlel tak dlouho, jak budeš chtít, možná ještě déle než předtím, když ses rozhodl. Je to důležité a všichni můžou na odpověď počkat. Nějakou dobu.“
„Jen si připadám pod tlakem.“
„Pamatuj si, co jsem ti řekl.“
„Kašli na tlak, já vím.“
„Hodnej kluk. Možná, že ti to pomůže. Pohlavní styk je důležitá část zdravého těhotenství.“
„Řekl jste právě pohlavní styk?“
„Ne,“ zavrtěl Stephen hlavou a předstíral, že se nic nestalo. „Ale možná, že sex uvolní nějaký ten… tlak?“
„V podstatě se mi snažíte říct, že potřebuju ošukat?“ zeptal se Bill nedůvěřivě.
„V podstatě.“ Zavrtěl Stpehen perem v ruce a zamyšleně se na Billa podíval. „Jen o tom přemýšlej.“
Bill se ovál rukou a přikývl. Lhal by, kdyby řekl, že o tom nepřemýšlel. Možná, že by o tom měl popřemýšlet o něco víc.
~*~
„Tohle mě zabije,“ řekl Bill a znovu si pročísl vlasy. Podíval se do zrcadla a usmál se, když Tom vešel dovnitř, oblečený na večer. Nebyla to ta speciální módní souprava, kterou Bill chtěl, aby ladili, ale vypadal hezky svým vlastním způsobem.
„Proč panikaříš?“ zeptal se Tom a stoupnul si za Billa, který seděl u zrcadla. Položil ruce svému dvojčeti na ramena a začal mu je jemně masírovat.
„Dělám si starosti ohledně toho večírku a moje vlasy nespolupracují a jsem tlustý a nemám nic na sebe a chci říct všem, aby šli domů, a chci jíst koláč, který jsme koupili.“ Nadechl se zhluboka Bill a sevřel pevněji kartáč.
„Uklidni se, Bille. Prosím. Bude to v pořádku. Jídlo je připravené, dům je čistý a vypadá moc hezky a ty jsi překrásný. Jako vždycky.“ Otočil si Billa dokola a klekl si před něj. „Uklidni se prosím, ano?“
Bill nic neřekl a jen se snažil dýchat; zvuk Tomova hlasu mu pomohl uvolnit všechno napětí, které cítil, a po chvilce se Billovi opravdu dýchalo lépe. „Díky,“ zašeptal a zavřel oči, znovu se zhluboka nadechl. „Vím, že se chovám hloupě.“
„To ty hormony, nedělej si starosti. Už jsem na to zvyklý.“
„Oh, fakticky. No, já si dělám starosti, že jsem jen šílený ranec-“ Bill byl umlčen Tomovými rty na těch svých. Uvolnil se a přitáhl si dvojče blíž, Tomův jazyk uvolňoval všechno napětí a stres. Bill trošku zasténal a Tom se odtáhl, Bill se snažil následovat jeho rty. „Já…“
„Je ti lépe?“ zeptal se Tom s vážnou tváří. Bill jen rozpačitě přikývl. „Dobře, půjdu se podívat, jestli už je opravdu všechno připraveno, než všichni dorazí. Ty tady seď a vypadej překrásně.“ Bill se začervenal a otočil se zrovna tak, že dostal jemný polibek na tvář.
~*~
Stephen si tím byl jistý.
Tihle lidé byli šílení.
Polovinu večera si všímal chování Josta, manažera dvojčat. Vypadal z nějakého důvodu rozčilený, ale když byli představeni, zdál se celkem srdečný, možná jen trošku ledový. Lidé obvykle neměli terapeuty v lásce; strach, že řeč těla prozradí jejich tajemství. Byl mimo práci, bude se muset snažit neposuzovat lidi tady na večírku. Sheridan ho donutila to slíbit. Ale to neznamenalo, že to nemohl dělat alespoň uvnitř své hlavy. Ušklíbnul se zpoza své skleničky vína a pokračoval v pozorování lidí.
Simone, roztomilá dáma, která podlézala a dělala si starosti o dvojčata, vypadala vysloveně hrdě na své syny. Bylo evidentní, že se snaží se vyrovnat s tím, že se její synové odstěhovali, a žijí teď svůj vlastní život. To byla hezká změna od té bláznivé ženy, která mu byla popisována před pár měsíci. Bude zajisté dobrou babičkou, až bude klidná a vyrovnaná. Po ní měl Bill nejspíš svoje krizové chování.
Není divu.
Stephen sledoval, jak si Bill šťastně povídal se skupinkou lidí. Nebylo jich tu moc. Andreas a jeho rodiče byli skoro na druhé straně pozemku, ale stejně bylo vidět, jak blonďák nervózně pokukuje po své matce. Nemohl ho za to vinit; kdyby Mara byla jeho matkou, dělal by nejspíš to samé.
Simone a Gordon, ten pán s upřímným pohledem a jistý stiskem v rukou, byli s její matkou, Lily, a byli zaměstnáni v konverzaci s Gustavem, bubeníkem. Blonďák vypadal, že mu téma konverzace vůbec nevadí, i když byl až moc daleko, než aby je mohl slyšet, bylo mu jasné, že mluví u bubnování.
Georg stál vedle Toma; oba chlapci měli v ruce drinky a basák ukazoval kamsi na bazén. Nejspíš starší z chlapců nevzdal nápad, že by Tom měl dokoupit Jacuzzi. Ucítil jemnou ruku na svém rameni a otočil se. Byla to jeho žena, a měla s sebou Billa.
„Dělá tohle vždycky?“ zažertoval Bill, byl v plné komunikativní náladě. Tohohle Billa ještě neměl čest poznat, ale fascinoval ho až donekonečna. Ten úsměv v jeho očích, ty rychlé dotyky… byl zvyklý pracovat jako profesionál.
„Ano.“ Usmála se na něj Sheridan a on jí úsměv oplatil. Po patnácti letech, co spolu byli, mu srdce vždycky poskočilo, když se usmála. „Zkusil jsi už párkové závitky?“
„Snědl jsem jich víc než je vhodné,“ přiznal a otočil se zpátky ke zbytku večírku. „Máte moc hezký dům a opravdu se mi tenhle večírek líbí.“ Přikývl Stephen a sledoval lidi, jak se pohybovali okolo.
„Jo, zdá se mi trošku zvláštní, ale možná proto, že jsem zvyklý na to, že lidi na mě mluví, když na ně zrovna nemám náladu. Kdyby každý večírek byl takovýhle, možná bych chodil víc mezi lidi.“ Pokrčil Bill rameny a rozhlédl se. „Ale je všechno v pořádku? Stojíte tu úplně sám už nějakou dobu.“
„To je u něj normální, Stephen rád pozoruje lidi a v hlavě si je posuzuje.“
„Neposuzuju,“ zalhal zlehka a obdržel od své ženy smích a podíval se na své hodinky. „I když bychom tu chtěli být ještě déle, naší chůvě za chvilku skončí pracovní doba.“
„Oh, okay, jsem rád, že jste přišli,“ řekl Bill rychle, políbil Sheridan na tvář, a ta pak vzala Stephena za ruku.
„To my také. Jste moc milý, Bille. Jsem ráda, že jsem měla někoho, komu bych si mohla postěžovat na bolesti těhotenství. Stephen všechno přisuzuje jen pocitům.“ Protočila oči nad výrazem svého manžela. Bill se zasmál a následoval je k hlavním dveřím. Rozloučili se a Bill zavřel dveře s myšlenkou, že je o krok blíže posteli. Jestli spánek přijde.
Oči se mu zachytily na hromadě dárků a on se usmál. Nemohl se dočkat, až je otevřou; zrovna, když k nim chtěl jít a otevřít alespoň jeden, uslyšel cinknutí nádobí z kuchyně. Zamračil se a šel za zvukem, celkem ho překvapilo, když viděl Maru pokládat nádobí na stůl. Otočila se a vyjekla. „Vyděsil jsi mě, Bille.“
„Omlouvám se. Co to děláte?“
„Odnesla jsem nádobí; myslela jsem, že ti pomůžu, když se všechno tak hromadí.“ Utřela si Mara ruce do utěrky a nepohodlně si přešlápla.
„Um, díky,“ řekl Bill naškrobeně. Nevěděl, jak se má cítit ohledně té náhle milosti, když skoro celý večer nemohl zvednout pohled, aby neviděl, jak na něj zírá. „Není toho moc, zvládnu to.“
„Ne, dává nám to šanci si promluvit,“ řekla rozhodně.
Bill polknul a snažil se vzpomenout na Stephenova slova. Přál si, aby tu terapeut stále byl. Všichni byli venku a hudba byla tak hlasitá, že byla slyšet i uvnitř. „O čem?“ zeptal se unaveně.
„O příjmení pro dítě; myslím si, že by bylo fér, kdyby měla naše příjmení.“
„Proč?“
Mara zamrkala a vypadala, že tuhle otázku opravdu nečekala. „Protože on je otec!“ vyprskla.
„To já jsem taky,“ poukázal na sebe Bill.
„Ne, nejsi.“
„Jsem kluk.“
„Víš, jak to myslím. Nosíš ji v sobě, takže to z tebe dělá matku.“ Nadechla se zhluboka Mara, aby se uklidnila. „Podívej, nepřišla jsem sem, abych se s tebou hádala. Prostě… Už teď mi je jasné, že jí nenecháš navštěvovat nás moc často.“
Bill zavřel oči, aby zatlačil pryč slzy, dal si ruku před pusu. Co jí na to měl říct? Mara byla pevně přesvědčená, že on v sobě nosí její vnouče. Váha toho všeho se mu tlačila do očí a svět se malinko zachvěl, pak všechno zčernalo.
~*~
Bill otevřel oči a zjistil, že kouká na úplně cizího člověka. Až na druhý pokus mu došlo, že se ten člověk na něj snaží mluvit. „Co?“
„Ptal jsem se, jestli už jste zpátky mezi námi,“ usmál se a dal pryč přístroj na měření pulzu. „Měl jste už nějakou dobu otevřené oči, ale neodpovídal jste. Jak se cítíte?“
„Nemůžu se hýbat…“ zamrkal Bill, všechno jako by bylo zpomalené.
„To se dalo čekat. Omdlel jste; moc stresu.“ Začal si doktor balit věci. „Nikdy jsem si nemyslel, že potkám někoho tak slavného.“
„Děkujeme,“ řekl Tom rychle. Doktor zvedl pohled a začervenal se. Všichni byli v obýváku, Bill ležel na gauči. Dredatý chlapec zavolal ambulanci hned po tom, co Billa zvedl a odnesl ho do obýváku. Po patnácti minutách konečně někdo přijel a těch patnáct minut vypadalo jako celá věčnost. Celou dobu klečel vedle gauče se zpěvákovou hubenou ručkou ve své, dokud ho doktoři nedonutili jít pryč, aby ho mohli vyšetřit.
Ne moc dlouho po tom, co přijeli, otevřel Bill oči a Tomovi začalo srdce znovu bít. Gustav s Georgem stáli za gaučem se strachem v obličeji, zatímco Simone s Gordonem sledovali dění z dvojsedačky. Gordon ji objímal tak pevně, že to vypadalo, jako by se jí snažil držet pohromadě. Nejspíše tomu tak bylo.
Andreas byl celou tu dobu po Tomově boku, dělal skoro každý jeho pohyb. Neodlepil své oči od Billova obličeje, dokud se neprobudil, pak vycouval a nechal Toma ujmout se blízkosti u Billa.
„Ahoj,“ řekl Tom tiše a chytl Billa za ruku. „Jak se cítíš?“
„Jsem unavený, Tomi,“ zašeptal Bill, zatímco koukal na strop.
„Dobře, myslím, že je na čase, aby večírek skončil.“ Stoupla si Simone za Toma a jemně Billa pohladila po tváři. „Jak se cítíš, zlatíčko?“
„Je mi fajn, je mi fajn. Můžeme pokračovat.“ Zamrkal Bill a Tom mu pomohl si pomalu stoupnout.
„Ne, všichni jdou domů.“ Narovnala se Simone a rozhlédla se. „Dobře, Georgu a Gustave, můžete přinést jídlo z verandy dovnitř? Gordone a Fredericku, můžete přinést židle a stolky? A Maro?“ otočila se a chladně se podívala na dotyčnou paní. „Ty půjdeš se mnou.“
Mara polkla a nechala se odvést do kuchyně. „Doufám, že je Bill v pořádku,“ řekla tiše, když Simone začala naplňovat myčku.
„Opravdu?“ zeptala se; tón hlasu nedůtklivý.
„…Co tím myslíš?“ zeptala se Mara nervózně a zvedla komínek nádobí ze stolu. Otočila se s tím a uviděla, jak před ní Simone stojí.
„Tohle možná někomu bude vadit, ale jestli Billovi znovu ublížíš, tak tě zničím.“
„Simone-„
„Jen si to zkus.“ Vzala jí Simone nádobí z rukou a otočil se zpátky k myčce.
~*~
Katastrofa jménem párty skončila a Bill byl jenom rád, že Stephen odešel, než tohle šílenství nadešlo. Od té doby, co všichni odešli, byl Bill ve svém pokoji a Tom nechtěl slyšet, že si tam dojde sám, takže tam Billa odnesl a nezastavil se s ním, dokud nebyl na posteli.
Pak, k Billovu zděšení, Tom odešel a šel uklízet. Ale to bylo už před pár hodinami a on chtěl, aby se jeho dvojče už konečně vrátilo. Čas utíkal a Bill si uvědomil, že Tom nejspíš neví, že ho u sebe chce. Zvedl se sám na nohy a ani necítil slabost. Přešel k Tomovu pokoji a otevřel dveře, jeho bratr tam ale nebyl.
Dole také nikdo nebyl, Bill obešel hroudu dárků, která mu dříve uprostřed večera udělala takovou radost. Zamračil se a uviděl jeden od Josta, pak další od Georga a pak Billovi před oči přišel Mary rukopis a Bill nemohl odolat. Vzal ho a otočil. Krabička byla celkem lehká, ale balicí papír byl pěkně zelený.
Bill nakrčil nos a i s dárkem odešel do kuchyně. Otevřel ho. Miminko uvnitř něj zažádalo o jídlo a on s ním musel jen souhlasit. Noc byla tak divná, že jídlo to muselo vylepšit. Přešel k ledničce a zahlédl blonďaté dredy. Bill si povzdychl a vyšel na verandu, kde uviděl Toma s cigaretou, jeho nohy v ponožkách byly na židli před ním. „Ahoj,“ řekl tiše.
Tom vydechl kouř a otočil se, zvedl k němu pohled. „Ahoj, nechoď ke mně blíž.“
„Kouříš.“
„Opravdu?“ oklepal Tom svou cigaretu od popela a odvrátil pohled. „Díky, že jsi mě usvědčil.“
Bill si skousnul ret, aby to nekomentoval a zamával si rukou před obličejem. „Omlouvám se, že jsem zničil večírek.“
„Nezničil jsi ho ty, Bille, tak toho nech.“ Natáhl si Tom znovu z cigarety a položil ji na stůl. „Zničila ho Mara. Už nechci, aby sem chodila.“
„Tome, to nemůžeme udělat.“
„Když nemůžeme rozhodnout, kdo k nám domů bude chodit a kdo ne, tak co máme dělat? Tolik jsem se bál, Bille. Spadl jsi na zem. Mara tě nebyla schopná chytit.“ Promnul si Tom obličej a postavil se, podíval se dolů a uviděl balíček v Billových rukou. „Co to je?“
„Od Mary; chtěl jsem se podívat, co to je.“ Otevřel to Bill a spatřil světle fialový materiál. „Co to kurva je?“
„Já nevím…“ vzal si Tom krabici, když to Bill vyndal ven. Byly to dvě průsvitné krabičky a oba dva se zamračili nad tou hroznou barvou. „Co to kurva…“ podíval se do krabičky a uviděl kartičku. „Možná, že tohle nám to řekne.“ Vyndal ji a otevřel. „Záclony do dětského pokoje…“ přečetl Tom.
„Už jsem z ní sakra unavený…“ zaskřípal Bill zuby a přešel k Tomovi, aby mohl vzít ze stolu zapalovač. „Ona nás nemůže nechat na pokoji, co?“
„Bille? Co to-“ Tom vyvalil oči a sledoval, jak Bill zapálil konec látky a hodil to na kamennou zem verandy. Oba dva chlapci sledovali, jak záclony shořely. „No, takhle se to dá taky řešit.“
„Jsem unavený, tak hrozně unavený, Tomi.“ Zasténal Bill a zabořil si obličej do Tomova krku.
„Ty jsi vůbec nespal, co?“ zeptal se Tom a Bill zavrtěl hlavou, ale stále se nepohnul. „Bille… tak pojď, je čas jít spát.“
„Ano, oba půjdeme spát. Ty půjdeš se mnou. Tome, já už takhle dál nemůžu.“ Odtáhl se Bill a nahlas vydechl. „Jsem idiot. Myslel jsem, že čekání to všechno zlehčí. Tolik jsem se bál, že tě ztratím a zase jsem tě začal odstrkávat. A moje posraný hormony jsou všude, a já už dokonce slyším, jak šíleně zním a nedokážu zastavit svojí pusu a já-„
Tom Billa umlčel dlouhým mazlivým polibkem, když se odtáhli, Tom byl potěšen Billovým výrazem ve tváři. „Chtěl jsem čekat tak dlouho, jak budeš chtít. Jen chci být s tebou.“
„Díky, že se vyrovnáváš s mým šílenstvím.“
„Jsme dvojčata; tvoje šílenost je moje šílenost.“
„Dobře, tak pojď do postele.“ Tomovi se převrátil žaludek nad tím, jak se na něj Bill koukal, chtěl ho už jenom zvednout a vyběhnout s ním nahoru. A i když tak moc chtěl… nemohl.
„Bille, můžu spát dneska s tebou? Vyděsil jsi mě a chci, abys odpočíval. Poslední dobou jsi moc dobře nespal, a dokonce i teď zíváš.“
„Ne… nezívám.“ Řekl Bill skrz zívnutí a přešlápl. „Do háje.
„To je v pořádku,“ řekl Tom a otřel se tváří o tu Billovu. „Máme čas po zbytek života.“ Políbil ho znovu a cítil vyčerpání svého dvojčete. „Tak pojď.“ Zvedl Tom Billa do náruče a usmál se, když se hlavou opřel o jeho krk. „Pojď do postele.“
Komentáře opět anglicky, pokud možno, díky. A mohli byste se zase polepšit, prdelky, nebo se taky jednou dalšího dílu nedočkáte… nebo třeba druhý řady, věřte, že je to hodně práce, a jednoho naštve, když to nikdo neocení… Lil.Katie autorce každý týden posílá mejlem vaše komentáře, a když jich je 5, tak je to dost hrůza… na THF bylo pod každým novým dílem 50 komentů, a tady je to jako by to nikdo nečetl… přitom vím, že to čtete, lenoši, a že se vám to líbí, protože tohle je prostě skvostná povídka a komentáře si zaslouží. :o) Polepšete se, ať se Lil nemusí za nás stydět, když to posílá, jo? Když fakt neumíte anglicky, vyžvejkněte se aspoň česky… J. :o)
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
This chapter was perfect but I must say that I really hate Mara, she is stupid bitch and if I were Tom or Bill I would kill her.
kruci lidi tak komentujte….já tuhle povídku miluju!!!!!!!!
I love this story…..
Ano ano, polepším se. Přiznávám se, že jsem líná psát anglické komentáře, protože mi to moc nejde.
Je to moje nejoblíbeně+jší povídka, hltám každý díl jedním dechem. MIluju ji!!
I love this story!!!
best story:-*
Jsem nadšená! Konečně se líbají – protože já jejich líbání mám ráda! A čekám, kdy se tu objeví zase něco sexuálního, ale i tak je to skvělý a skvěle se to čte! =P Těším se strašně na další díl *dance*
tady na TWC už se obecěn moc nekomentuje což je škoda…x(
jinak povídka moc krásná…x)
Amazing story!!!!!!I love it ♥♥♥♥♥!!!!!!
If I can spoke english well, my comment would be very long,because Makes three is perfect. But my english is very bad(we've got stupid teacher), so my comment is short. I'm very afraid of the end of this story,because I don't know what I'll do when this story come to end. I'll go crazy!
I hope that I'll read your next stories (translations, I think that I can't read your stories in english 🙂 ) ještě jí prosím vzkažte,že mi ten koment trval půl hodiny,tak ať si toho váží,protože to už fakt nedám 😀
Asi bych si měla sehnat doučování angličtiny :-/
mrzelo by mě kdyby nebyli dálší díly x( ae Ájina mi moc nejde no… takže napíšu aspoň tohle "this story is best =):-*♥" xD dál už pokračovat nebudu pže bych to nezvládla přeložit do Ájiny xD
ah! I hate Mara so much! x(
I love Stephen´s idea of the sex 😀 😀
I am so exited for next part <3
btw.
I love so much,when twins are kissing!<3
HOOT >:D
Love it <3
a dekuju Katie za perfektní překlad…jsi nejlepšíí <3
That was perfect<3 im waiting every week for this time, this day for next chapter<33
I simply love this story..Poor Andreas, Mara is…weird, but i understand her, because she is only afraid, but…i hate her xD
Keep going on!:D
[8]: ehm,prosím o smazání toho "can" v první větě ^^
I love this story! ♥♥♥
I love this story. Really. Mara is… I don´t love her… :0( But i love Tom…
This is really good story!
****
Více ze mě nedostanete. Možná ani tento překlad není správný. 😀
I ♥ this story :-* 🙂 ♥♥♥
I am very happy 🙂 because Bill is in good order 🙂 and Mara …. is … xD I don´t want blackguardism (nevim jestli to znamená "Já nechci být sprostá" xD kdyžtak to opravte xDD ve slovníku nic jinýho nebylo xD)
So than,Mara is simply stupid…
he sem se vymáčkla xDD i když nevim jestli to bude dobře napsaný…Ájina mi fakt moc nejde takže když něco píšu tak jedině s pomocí slovníku … a kdo ví jestli to neznamená něco jinýho než sem chtěla xD takže pokud vidítě chybu tak ji pls opravte xDD opravdu v Ájině nevinikám…
God, I never understood why Andreas said that it was his child. Over time, I find that I mind more and more. And now … I hate Mara. I admire Tom because he has to deal with such complex situations. I guess I have never been so strong that I faced it.
… Sorry about the English, but I did not want to translate it myself it would take me a long time and I unfortunately do not have much time … I used Google, so you have to deal with this form of English … * lol *
Oh bože ona je už i druhá řada? Super. Omlouwám se za čj ae nerada bych si trhla ostudu angličtinou, ta moe je… No coment 😀
Jinak tuhle powídku miluju a neumim si předstawit že by tu už nebyla, asi bych pošla. Takže Majestrix, famózní powídka a Lil.Katie, smekám před tebou, že to pro nás překládáš děkuju :-*
This is lovely story! I love it!!
so I like read this chapter yesterday in English (first chapter Of this fabulous story I've read in English) and I must put my hat off to Lil.Katie's work – you can deal with such complicated sentences so easily, you are a real master! And as for the story itself -once again it left me totally breathless. I know that almost everyone hates Andreas in here, but I kind of feel sorry for him, he's put himself and the twins in a really difficult situation, but unintentionally, when he claimed the baby to be his, he didn't think of consequences and now they are paying for it. And Mara – the most annoying person ever!!! If course the daughter's surname will be Kaulitz, just because it's a honour to carry that family name! Personally, I would kill for being a Kaulitz, if it would mean I would be Tom's wife. Or twin's sister. Or related in any way *swoons*