autor: B-kay
Čím déle nad tím přemýšlela, tím více si uvědomovala, že udělala velikou chybu, když se jej na to zeptala tímhle způsobem. Bylo to od ní dost hrubé. Měla svou otázku alespoň jinak položit. Nechtěla jej urazit, nebo mu nějak jinak ublížit. Prostě v tu chvíli jenom nepřemýšlela a řekla první věc, která jí napadla.
Už dlouho si s nimi chtěla promluvit. Už dlouho ji trápila otázka vztahu mezi nimi, ale od Tomovy nehody se toho stalo tolik, že se jej teď zeptala úplně nesmyslným způsobem. Jako by o jeho lásce k Billovi zapochybovala, a na to neměla právo. Nic o tom nevěděla, vlastně ani netušila, jak moc je pouto mezi nima silné, a přesto to udělala.
„Ach, Tilí,“ láskyplně pohladila holčičku po tváři a vložila jí do úst dalšího medvídka. Malá se na ni zářivě usmála a drobnými prstíky ji polechtala na tváři. Simone se usmála. Jak je to dávno, co takhle kolébala malinkého Billa ve svém náručí?
Když si vzpomněla na Billovo dětství, a na chvilky, které s ním prožila, musela se zasmát.
Bill byl od narození moc živé dítě. Byl hodně zvědavý, se vším si chtěl hrát. Nevydržel chvilku posedět na jednom místě. A i když většinou skončil na zadečku, nevzdával se, dokonce se snažil neplakat ve chvílích, kdy se uhodil nebo upadl. Byl to úžasný kluk. Jako by nechtěla věřit, že se jí před očima měnil z toho malého neposedného miminka na dospělého muže, který si za svůj život zodpovídá sám. Vyrostl z něho úžasný člověk a ona byla na něj patřičně hrdá. V hloubi duše byla dokonce ráda, že se zamiloval právě do Toma.
Pohledem sklouzla k místu, kde je ještě před necelými dvěma týdny našla tančit v zamilovaném objetí. Jakmile přivřela víčka, viděla ten obraz úplně jasně.
Tom držel Billa v náručí, pohupoval s ním ze strany na stranu v rytmu pomalé melodie, zatímco jej Bill něžně líbal. Vypadali spolu tak dokonale. Jako by byli stvořeni jeden pro druhého. Jeden druhého se dotýkali s takovou láskou a něhou, jakou ještě nikdy u nikoho nepotkala a možná právě to ji to malinko vyděsilo. Tak moc si přála, aby byli oba po tom všem trápení, kterým si museli projít, konečně šťastní. Nebyla si však jistá, zdali byl právě tohle směr, kterým se měli vydat.
„Paní Kaulitzová?“ ve dveřích se zjevila Tomova tvář. V půlce cesty do Billova pokoje se zarazil a vrátil se zpátky. Už nechtěl být zbabělý. Nechtěl přede vším jenom utíkat. Billa miloval z celého srdce a chtěl jí o tom ubezpečit. Věděl, jak moc svého syna milovala, jak moc se o něj bála ,a proto si to neodpustil a vrátil se.
Simone vzala malou do náruče, vstala a nejistě přešlápla na místě. Chtěla se mu za to omluvit, jaksi však neuměla přijít na ta správná slova. Dívala se do jeho upřímných zamilovaných očí, plných něhy a vryté dobroty. Měla jej moc ráda…
„Myslím, že ti dlužím omluvu. Další,“ dodala tiše a popošla blíž. „Neměla jsem to říct takovým způsobem. Bylo to ode mě opravdu,“ najednou nevěděla, co by měla říct. Jaké slovo by dokázalo vystihnout stav, který by omluvil její chování?
„Já nechci, abyste se mi omlouvala. To já jsem se přišel omluvit vám,“ odpověděl tiše a nesměle. Cítil se zvláštně, přesto byl odhodlaný říct jí, co k Billovi cítí.
„Za co?“ její překvapený výraz ani v nejmenším nevystihoval to, jak se cítila. Srdce jí tlouklo tak divoce, že k němu Tilí přiložila svou malou dlaň a zaposlouchala se do něj. Připadalo jí to jako hezké bubnování. Usmála se a těšila se ze zvuku, jež pramenil z hloubky srdce Simone.
„Za to že jsem vám to neřekl už dřív. Nepřiznal jsem, co k němu cítím, i přesto, že by si ode mě zasloužil mnohem víc,“ na schodech se ozývaly tiché krůčky, jak rozespalý Bill mířil pomalu dolů. V náručí nesl Hope. Vlasy mu neposlušně postávaly kolem tváře, víčka měl ještě pořád ospalá. Když však uslyšel Tomův hlas, zpozorněl. Potichu se přiblížil ke dveřím obýváku, opřel se o zeď a poslouchal.
Tom se zhluboka nadechl, pohladil si bolavé místo pod okem a opět se pokusil promluvit. Opravdu jí chtěl říct všechno, co měl na srdci.
„Od chvíle, co jsem Billa poznal, jsem věděl, že je něčím jiný. Všichni si na mě ukazovali prstem. Lidé na ulici mě ignorovali a bylo jim úplně jedno, jak jsem se cítil. Vy nevíte jaké to je, cítit, že nemáte nikoho, kdo by vás měl rád,“ trpce stiskl rty. Po tváři mu stékala zbloudilá slza, stejně jako pokaždé, když zavzpomínal na svou minulost.
„Od začátku jsem si myslel, že jej neudělám šťastným. Že mu jenom ublížím. Ze všeho nejradši bych mu dal všechno na světě, ale jak? Jak, když jsem neměl vůbec nic,“ cítil se úplně přesně jako tehdy, když tohle říkal Billovi.
Bill se zatajeným dechem a neskutečnou láskou v očích poslouchal dál. Kdyby mohl, hned by s ním nesouhlasil. Dal mu přeci to nejkrásnější, co mohl. Dal mu sebe.
„Ale Bill po mně nikdy nic nechtěl. Chtěl být se mnou ne proto, že jsem byl na dně. Ne proto, že by mu mě bylo líto. Chtěl být se mnou proto, jaký jsem byl. Proto, že jsem si na nic nehrál a uměl jsem si přiznat, že jsem neměl absolutně nic, co bych mu mohl nabídnout. Nabídl jsem mu jedině sebe. Zamilovali jsme se do sebe,“ opatrně zvedl oči k tváři Simone. Plakala.
Plakala, a přitom kolébala malou Tilí v náručí. „Já vašeho syna miluju Simone. Tohle je moje odpověď na vaši otázku. Miluju jej k zbláznění a chci s ním zůstat. Nepotřebuju žít jako normální lidé a vytvářet rodinu, protože my dva s Billem už rodinou jsme. To je asi všechno, co bych vám k tomu mohl říct, paní Kaulitzová,“ byl malinko nervózní.
Ještě nikdy takhle otevřeně před nikým nemluvil. A ještě k tomu se bál, že bude mít Bill hlad, jelikož mu tu večeři nepřinesl. Bill však na něco takového, jako hlad, vůbec nepomyslel. V uších mu pořád zněla Tomova slova. Bylo mu do pláče, když si uvědomil význam slov My dva s Billem už rodinou jsme.
„Tome,“ Simone položila Tilí na sedačku a opět došla k Tomovi, aby se mu mohla zadívat hluboce do očí. Vzala jeho uplakanou tvář do dlaní a láskyplně jej políbila do vlasů. „Už pro tebe nejsem žádná paní Kaulitzová. Chci, abys mi říkal Simone. Ty mi vykat nemusíš. Ty ne,“ na chvilku přestala mluvit, nádherně se na něj usmála. „Děkuju za tvou upřímnost.“ Tom její úsměv nesměle oplatil a nechal se sevřít v jejím náručí. Cítil se, jako když malého vyděšeného kluka, obejme hřejivá náruč jeho maminky.
Překvapeně vydechl, když ucítil, jak se přes oba ovinuly další paže. Do nosu jej udeřila Billova nádherná vůně. Podívali se na sebe. Oběma po tváři stékaly slzy. Nakonec z toho vzniklo veliké objetí. Přibyla do něj i malinká Tilí, dokonce i Hope žádala o pozornost.
„Moc tě miluju,“ Bill už se absolutně neobával reakce své matky a věnoval Tomovi dlouhý polibek.
„Já tebe taky,“ zašeptal proti jeho rtům a v tu chvíli si uvědomil, že pocit, který se rozléval jeho tělem, a pomalu zaplavoval každou buňku, bylo štěstí. Konečně potkalo i jeho, a on už neměl důvod nepřiznat si to. Konečně byl šťastný!
Přešlo několik měsíců. Svět šel pořád dál. Všechno se mohlo zdát stejné, a přesto nebylo. Zahrada Simone byla opět plná květů a různých vůní. Právě zapadalo slunce, všechno bylo ponořeno do příjemné oranžové barvy. Zahradou se ozýval smích, všude se nesl klid a radost.
Zatímco Simone s Andreasem zkoušeli svoje kulinářské umění u grilu, Bill s Tomem leželi na dece přesně na tom místě, kde se milovali poprvé. Přesně na tom místě, kde se během těch několika měsíců něžně milovali víckrát. Něco však bylo jinak. Kolem nich už neběhalo malinké, ustrašené štěně, vyhublé na kost, ale chytrý a přátelský pes, kterého všichni milovali.
Na Billově klíně sedělo roztomilé děvčátko s delšími copánky a nádherně se na oba usmívalo. Z Tilí se totižto pomalu stávala veliká holka, po letních prázdninách ji totižto čekal první den ve školce. Na Tomově klíně však seděl malinký dvouletý chlapeček, s plavými vlasy a oříškovýma očima. Natahoval po něm drobné ručičky a vážil si každého jejich objetí. Byl to jejich syn. Jenom jejich. I když možná ne biologický, ale to slovo pro ně nemělo žádný smysl. Milovali jej nadevše. Stejně jako nový život a šanci, začít od začátku.
„Já tomu ještě pořád nemůžu uvěřit,“ otočil se tváří k Billovi, který mu věnoval lehký polibek na ústa, zatímco na ně Andreas s úsměvem zakřičel, že bude jídlo brzy hotové.
„Já taky ne. Moc tě miluju,“ Bill jej uličnicky dloubl do nosu, vzápětí jej však pohladil po nádherné tváři, kterou už nezdobil jediný škrábanec nebo modřina. Pohledem sklouzl k prstýnku na svém prstu. Ten samý prstýnek měl i Tom. Oba se na sebe nádherně usmáli a dlouze se políbili. Byl to prstýnek, který jenom připomínal den, kdy oficiálně zpečetili svou lásku. Bill se zhluboka nadechl a zadíval se na oblohu nad sebou. „Děkuju, Sáro,“ zašeptal s úsměvem…
…
„Jestli se vám zdá, že přes všechnu tu bolest a trápení, které vám život přinesl, už nedokážete dál bojovat, zjeví se světýlko naděje, díky kterému se váš život změní natolik, že se sami nepoznáváte. Minulost už pro vás není důležitá. Všechno, co vás kdy tížilo a trápilo, se rozplyne, a vy snad poprvé poznáte, co to znamená skutečně žít. Žít pro něco, nebo někoho, na kom vám opravdu záleží. Tehdy si uvědomíte, že všechna ta bolest za to stála…“
KONEC
autor: B-kay
betaread: Janule
=´( přenádherný konec <3
sice to ještě nemám dočtený,ale tohle mě nakoplo ^^ dokonalost..<3
brečim tu jak želva nad tou dokonalostí! to byla naprosto úchvatná povídka a skončilo to tak absolutně úžasně! miluju to!
Oh.. oh.. oh.. abych pravdu řekla, tentokrát to myslím naprosto vážně s tím, že nevím, co napsat. Pamatuji si, když jsem tuhle povídku začala číst, že jsem ze začátku měla chuť přestat ji číst. Ano, to přiznávám. Bála jsem se toho, že tahle povídka bude jen o tom špatném, co se na světě (ať už je reálný či nereálný) děje. Beznaděj, strach, nespravdelnost.. a další a další. Ano, i to k životu patří, ale.. Říkala jsem si, že tahle povídka asi mít dobrý konec nebude. Nakonec jsem se však spletla. Naštěstí. Povídku jsem četlá dál a dál a nyní, kdy už je (bohužel) poslední díl, jsem za to neskutečně ráda. Dala mi moc. Všechno jde, když se chce, asi né nadarmo se tohle říká. Konec může být vždy šťastný, když člověk doufá v naději..
Díky..
Moc hezká povídka,a hlavne se šťastným koncem,to miluju.Bude mi chybět.
nádherná povídka!!! Opravdu krásně napsaný…a ten děj? úžasný!!!
Brečím… Ale opravdu. Ten konec byl nádherný, úžasný, líp se to ani nedalo popsat. Ty poslední věty mě totálně dojaly a to se mi u povídky stává málokdy.
Tahle byla výjimkou. Byla to nádherná povídka, plná lásky, naděje a citů a já smekám před autorkou. Tohle téma v tvém podání bylo jedním z nejúžasnějších, se kterým jsem se kdy setkala a jsem ráda, že tady ta povídka byla a já ji mohla číst a komentovat. Děkuju ti za to, že jsi ji napsala!!! Jedna z nejlepších, co jsem kdy četla. Děkuju za ni:-D♥♥♥♥
Zlatíčka to já bych měla děkovat vám:)strašně moc vám děkuju za všechny komentáře,protože se povídka vždycky líp píše,když je takhle dokonale oceněna.Jsem moc ráda,že sem vás nezklamala a doufám,že kdyby se tady někdy objevili i jiné moje povídky,budou se vám líbit alespon jako tahle=o*.Strašně moc vám děkuj=o*
[7]: Až se objeví nová, určitě se na ní minimálně podívám. Píšeš skvěle a touhle povídkou jsi mě dostala:-D Jen tak dál!!!♥
děkuju za tuhletu nádherbou povídku.
Čo ešte napísať? Snáď som už napísala všetko, tak už len jedno obrovské ďakujem za túto poviedku, za tú nehu, ktorá sa liala z jej riadkov. Asi každý túži po takejto láske a je krásne čítať si o nej. ♥