autor: Ketty
Secrets of the night
Dave považoval sám sebe za dobrého producenta a organizátora, a vůbec nebyl zvyklý, aby mu jeho plány nevycházely. A to byl ten hlavní důvod, proč dnes strávil nejméně hodinu času tím, že stále dokola opakoval větu: „To prostě není možné!“ Další hodinu tím, že obvolal média a snažil se vynutit si určité snímky zpět, a bývalo by se mu to snad i podařilo, neboť za ta léta už měl vyzkoušené své metody… nakonec si ale řekl, že za tolik vyhozených peněz mu to nestojí… stejně je nemůže podplatit všechny, a některé ty fotky se stejně dostanou ven… tomu už prostě nezabrání.
Od té doby, co Peter Daveovi vypověděl, co se stalo v klubu, žádný z členů týmu už se neodvážil na něj promluvit, neboť Dave působil dojmem, že každou chvíli vybuchne… a v tu chvíli mu žádný z jeho zaměstnanců nechtěl být po ruce. Jediné štěstí bylo, že ti, na které Dave toužil křičet ze všech nejvíc, se dávno systematicky stáhli do horních pater hotelu.
Sám byl doopravdy zvědavý, jestli se jim z tohohle ještě podaří vykroutit. Stále přesně nevěděl, jak to v klubu vypadalo, podle toho, co mu řekl Peter, a toho, jak se celý tým tvářil, to doopravdy nemohlo dopadnout dobře. Dave naléhavě potřeboval mluvit se svým právníkem, když se však Franka pokoušel dovolat počtvrté, vyslechl si tak maximálně, jestli se náhodou nezbláznil, že jsou skoro tři hodiny ráno, a ještě několik nepříliš slušných slov, a nakonec byl nucen smířit se s tím, že s právníkem si bude muset promluvit později.
„Georgu, Gustave… pojďte sem,“ lusknul rozčileně prsty směrem k jmenovaným a pohodil hlavou ke stolu, u kterého seděl. Géčka byli zřejmě zabraní do jakéhosi zaujatého rozhovoru; když postřehli, že je Dave volá, jen se na sebe podívali a přešli k němu.
„Povězte mi… jak to působilo na vás? Je to taková katastrofa, jakou z toho všichni dělaj?“ vychrlil na ně netrpělivě.
„No… řekl bych, že docela jo… tohle už se jen tak nevysvětlí… Nechápu, co to do nich vjelo…“ pokrčil Georg rameny, Gustav vedle něj jen přikyvoval.
„To je v prdeli…“ zamumlal Dave spíše sám pro sebe a znovu se obrátil k hudebníkům. „Ještě jedna věc… co David? Kde byl David, když se ti dva líbali? A kde je vůbec teď?“
„David? Toho jsem si vůbec nevšiml, kde byl… Ty ano?“ obrátil se Georg ke Gustavovi.
„Ne, netuším, kde byl…“ zavrtěl Gustav hlavou. „A teď… bude pravděpodobně na pokoji. Pomáhal Billovi nahoru, protože… Bill tak trochu nebyl schopný se pohybovat,“ uchechtl se Georg.
„Takže ho David bral na pokoj. Ale už ho, předpokládám, uložil… měl by být u sebe.“
„Fajn,“ pokýval hlavou Dave. „Ten mi to taky hezky všechno vysvětlí, měl je hlídat! Tohle by se vůbec nemuselo stát… vrtěl hlavou, a když vzhlédl, uviděl nepříliš příjemné výrazy ve tvářích Géček.
„Co je?“ ohradil se.
„David by je hlídat nemusel, kdybys jim nenakázal, že musej předstírat tuhle pitomost!“ vyčetl mu Gustav – musel k tomu sbírat odvahu celý večer.
„Cože? Já po nich nechtěl, aby si to div nerozdali na veřejnosti, a ještě k tomu s takovým zakončením… není to moje vina!“ bránil se Dave. Naprosto ho překvapilo, že to někdo chce dávat za vinu jemu… on s tím přece neměl nic společného… on to akorát bude muset celé řešit… Jak nevděčná pozice…
„Nikdy by je nic takovýho ani nenapadlo, kdyby to nemuseli předstírat… Celý to vůči nim bylo děsně nespravedlivý…“ přizvukoval kamarádovi Georg. Probírali to spolu celý večer, a teď konečně přišla chvíle, říct to Daveovi do očí. Problém byl v tom, že Dave byl už bez jejich rýpání vytočený na nejvyšší míru, a teď opravdu působil dojmem, že tolik emocí jeho tělo nemůže pobrat. Aniž by se na sebe podívali, Gustav s Georgem ve stejný moment udělali krok dozadu, neboť Dave vypadal, že se každou chvíli začne řídit heslem písničky, kterou s chlapci produkoval jako první – křič.
„Já jim dal na výběr! Mohli říct ne! A vůbec, tomuhle nemůžete rozumět, to je marketing. Vaše práce je hrát koncerty a nahrávat cédéčka – do tohohle vám vůbec nic není!“ rozkřikl se na ně, až se po něm ostatní v místnosti začali otáčet. Georg s Gustavem si jen vyměnili pohledy, které jasně říkaly: „Co jsem ti říkal?“ a raději odkráčeli zpět k hotelovému baru, od kterého je Dave předtím vytáhl.
Přeci jenom – jedno pozitivum ten Daveův výbuch měl – cítil se teď o něco líp. Měl by jít nahoru a seřvat Billa nebo Davida, a bylo by mu úplně skvěle.
Vyřídil ještě několik neodkladných telefonátů, a pak už se konečně odebral do horních pater hotelu. Když procházel zdánlivě nekonečnou chodbou, zamyslel se nad tím, co mu Georg řekl. Že by se snad do sebe dvojčata… nebo spíše Bill do Toma, zamiloval jen proto, že to měli od něj nakázané? To bylo přeci divné, nemohlo to být tím… Byl tak zaujatý vlastními myšlenkami, že se doopravdy vyděsil, když zvedl zrak a přímo před ním byly dokořán otevřené dveře do jakéhosi pokoje. Kdo by proboha nechával otevřené dveře? Tohle patro bylo celé vyhrazené pro jejich team, takže to musel být pokoj někoho z nich. Obešel dveře a pohlédl na tabulku na jejich přední straně. 102. Jistě, Tokio Hotel 101 – 104 – nejluxusnější pokoje… tohle bude určitě Tomův pokoj. Tak proč proboha nechává otevřené dveře?
Vypadalo to, že pokoj byl prázdný… Dave zatřepal hlavou. Proč se tím tak zabývá? Může mu to přeci být jedno… S lhostejným úšklebkem na tváři chtěl vyrazit dál, ihned se ale zastavil znovu, neboť dveře hned vedle Tomova pokoje byly pootevřené. Co ty lidi dneska dělaj? Davea to z nějakého důvodu rozčilovalo. Tohle byl určitě Billův pokoj, hned vedle Tomova, bylo to jisté… To je doma nenaučili zavírat? Dave už chtěl jít dál, a konečně se dostat ke dveřím svého vlastního pokoje, když zpoza těch pootevřených dveří zaslechl jakési hlasy. Co to bylo? Že by tam ještě stále byl David a pokoušel se Billa uložit? To by se mu ovšem náramně hodilo, oba na jednom místě, dvě mouchy jednou ranou, mohl by na ně křičet společně. Zvuky zevnitř se stále netišily a Dave už už chtěl vzít za kliku a bez ohlášení vstoupit, když si tedy neumí zavírat, když vtom se ozval zvuk ještě hlasitější a zřetelnější než byl předchozí, a v tu chvíli Daveovi došlo, co to vlastně slyší.
Proboha, on si to tam s někým rozdával! On měl odvahu si to po dnešní noci ještě… Dave se zarazil. Sklouzl pohledem ke dveřím Tomova pokoje. Byly otevřené dokořán. Dave se znovu zaposlouchal do stenů vycházejících zpoza Billových pootevřených dveří… To snad nebylo možné… Co ho ještě čeká za překvapení? S nejvyšší pravděpodobností si to Bill právě rozdával se svým promiskuitním dvojčetem, to byl doopravdy vrchol dnešní šílené noci. To se mu snad jenom zdá… Takže všechny ty úchylný holky měly pravdu… mezi těma dvěma doopravdy něco bylo. To vysvětlovalo to Billovo jednání ve Felixovi… Dave se málem skácel, když mu to došlo. Stál tam uprostřed hotelové chodby, bílý jako stěna, a nebyl schopný se pohnout. Jen naslouchal tlumeným zvukům zuřivého sexu, které značily, že už se celý styk chýlí ke konci, a Dave se vší silou snažil vymyslet, co s tím. Měl by jít dovnitř a skoncovat s tím? Měl by si jít lehnout a dělat, že nic neslyšel? Nebo by jim měl naopak o svém objevu říct a pohrozit jim, že s kapelou bude konec, pokud toho ihned nenechají? Anebo by toho naopak mohl využít, napadlo ho. Mezitím Tomův táhlý sten ohlásil, že dvojčata skončila se svou aktivitou. Kromě toho také ohlásil, že se Dave se svým odhadem nemýlil – byl to Tomův hlas, nebylo pochyb.
Ze všeho nejdřív by se tedy Dave měl od onoho pokoje vzdálit co nejvíc, než se ale stačil nějak vzpamatovat a pohnout se, překvapil ho největší šok tohoto večera… A Dave se jen modlil, aby už byl poslední.
°°°°
David už nějakou chvíli soupeřil se sebou samým – jeho vnitřní hlas ho čím dál tím zřetelněji nabádal, aby ihned opustil místnost, ve které se právě nacházel, a na celou dnešní noc se pokusil zapomenout; bylo však těžké uposlechnout, když vám v uších zněly nekontrolovatelné štkavé vzlyky právě trestaného devatenáctiletého chlapce a pomstychtivé vzrušené vzdechy jeho bratra.
David správně odhadl, že jejich styk se blíží ke konci, Tomovy hluboké povzdechy se zrychlovaly a byly čím dál tím hlasitější, až konečně přešly v jeden táhlý sten, doprovázený Billovým překvapeným zalapáním po dechu, jak ho nejspíš naplnilo Tomovo vyvrcholení. Chvíli bylo slyšet jen Tomovo hluboké oddechování a skřípění matrace, jak zpod sebe nejspíš Billa konečně osvobodil, a pak pokoj opět zaplnil Billův hysterický pláč… David ho ještě nikdy nezažil v takovémhle stavu, hlasitě vzlykal, až se ani nemohl pořádně nadechnout a díky tlumenosti jeho i tak dost hlasitých vzlyků, David usoudil, že měl hlavu zabořenou v polštáři.
„Nech toho divadýlka, buď tak hodnej,“ obořil se na něj Tom po chvíli.
Bill se však ani náhodou neutišil, ba spíše naopak.
„Vždyť tohle je přesně to, o co ti celou dobu šlo nebo ne?“ optal se ho Tom posměšně a vypadalo to, že tentokrát se mu Bill i pokusí odpovědět, ale zda měl Tom pravdu nebo ne, to už se David nedozvěděl, neboť v tu samou chvíli se Tom podle všeho zvedl z postele a zvuky blížících se kroků Davida donutily ihned zmizet.
Tak tiše, jak dokázal, rozevřel pootevřené dveře a stejným způsobem je za sebou i znovu přivřel. Srdce měl v tu chvíli až v krku… kdyby se někdo jen dozvěděl, že tam celou tu dobu stál…
„Davide?!“ David vyděšeně nadskočil. Krve by se v něm v tu chvíli nedořezal. Obrátil hlavu doleva a spatřil přesně toho člověka, kterého si přál vidět nejmíň – Dave.
Dave působil neméně šokovaně, jak si připadal David sám, nevydrželo mu to však dlouho. Bledá barva jeho obličeje se rychle měnila na rozzuřenou rudou a jediné Davidovo štěstí bylo, že ani jeho kolega si nepřál být dvojčaty odhalen, takže když se zpoza pootevřených dveří ozvaly přibližující se kroky, strhl Dave Davida stranou a nevysvětlitelnou rychlostí ho nacpal do vlastního pokoje na druhé straně chodby.
Sotva za nimi cvakly dveře, konečně se Dave rozkřikl na kolegu.
„Můžeš mi vysvětlit, co jsi tam proboha dělal?!“
„Já… já jen…“ zakoktal David. „Byl jsem uložit Billa, jemu bylo špatně…“ vysvětloval zmateně a stále mu ještě nedocházelo, co se to právě stalo.
„Tak uložit Billa, ano? Když jste se z Felixe vrátili nejmíň před dvěma hodinama… pěkný, Davide, vím, co se v tom pokoji dělo, jejich hlasy ještě poznám, a i to je… mírně řečeno šokující… Ale ze všeho nejvíc mě udivuje, co jsi tam proboha dělal ty?“ Dave se pokoušel mluvit klidně, nijak zvlášť se mu to však nedařilo.
David svěsil hlavu. Z tohohle už se neměl šanci vykroutit.
„Tak dobře… Byl jsem uložit Billa, potom jsem odcházel, a najednou kolem mě proletěl Tom, ani si mě nevšiml a začal na Billa něco křičet… a pak…“ David zrudl ve tvářích.
„Vím co… A ty jsi čirou náhodou zapomněl odejít, předpokládám…?“ David se vyhnul Daveovu ostrému pohledu.
„No…“ sklopil hlavu k zemi.
„Tak nějak…“ přikývl nakonec a instinktivně si dal ruce před obličej pro případ, že by Davea napadlo ventilovat svůj zjevný vztek fyzicky.
„Tak nějak…“ přikývl nakonec a instinktivně si dal ruce před obličej pro případ, že by Davea napadlo ventilovat svůj zjevný vztek fyzicky.
„To nemyslíš vážně?! Ty jsi mi nerozuměl, co by se mohlo stát, kdybys s tím neskoncoval?“ Dave pocítil značnou úlevu, když mohl konečně někoho seřvat.
„Rozuměl, jenže-„
„Jenže co? Vůbec ti není blbý poslouchat svý sotva dospělý svěřence, jak si to spolu rozdávaj?!“
David se mu snažil odpovědět, Dave však pokračoval dál.
„Takže teď mě poslouchej! Mám toho akorát tak dost! Akce ve Felixovi je celá zkažená a vůbec bych se nedivil, kdybys na tom měl zásluhy ty… jak by Billa samotnýho něco takovýho napadlo… A jak jsem ti říkal – není možné tady pracovat, když máme mezi sebou něco takového… Co se těch dvou týče, pořád tomu ještě nejsem schopný uvěřit, ale ty… Říkal jsem ti to už jednou a dodržím to – jsem ochotný zatajit tvé důvody, pokud dáš do dvou dnů dobrovolně výpověď.“
David ho vyděšeně přerušil. „Výpověď?“ zalapal po dechu.
„V tom lepším případě… V tom horším… se tvé malé tajemství dozvědí lidé z Universalu a věř mi, že to nebude moc příjemné… a výsledek bude naprosto stejný. Takže si vyber… myslím, že je to snadné,“ Dave neměl na vybranou… nemohl Davidovi dovolit zůstat v týmu už kvůli dvojčatům… kdyby on byl na jejich místě, zřejmě by mu to přišlo ještě odpornější než teď, což už si ani nedokázal představit. Byl si jistý, že jedná správně.
„Ale…“ David naprázdno otevřel ústa, zase je zavřel, a pak se zahleděl k zemi. Možná, že měl Dave pravdu… Dnes v noci se svou úchylkou zašel až příliš daleko… Asi bude pro něj i pro dvojčata lepší, když je teď nějakou chvíli nebude vídat…
„Dobře…“ upřel posmutnělý pohled k Daveovi. „Beru první možnost.“
autor: Ketty
betaread: Janule
Eee, já chci vědět, co Bill!
Super, super!!! Takže už to ví i Dave. I když trošku překrouceně 🙂 Chudák David musí dát výpověď….úchylák jeden 🙂 Jen škoda že tu nebylo více rozvedené myšlení dvojčat a tak. A Billa už je mi fakt docela líto. I když si to zasloužil 🙁
Sakra Sakra! Tys to prodloužila Davidem a Davem místo Billem a Tomem xD Jako teď se nadočkám snad dalšího dílu…
[1]: Tak nějak 😀
Ou…David musí dát výpověď? Co si bez něj počnou? =´(
OK.Dave už ví o jejich "akci" 😀 Sice neví jak to bylo,ale 🙁
Chudák Bill! Ale to je Tomův problém! Kdykoliv mu mohl říct,že mu něco vadí!
úchyl to je…větší než David.
😀 😀 😀
Sakra!
Nedočkám se neděle xD
Souhlasím,že si Bill zasloužil lekci,ale co je moc,to je moc!Jinak mě udivují ti dva producenti,kteří si spolu vesele debatují,a přitom oba slyšeli Billa tak šíleně brečet,hlavně Dave,kterému musí být evidentně jasné,že to z Billovy strany asi dobrovolné nebylo!!!
Bože, to je tak zamotaný… super tenhle díl, ale (opět xD) se nemůžu dočkat na další a doufám teda, že se tam začne řešit, jak se z tohohle vyhrabe Bill a jak se k sobě twins budou dál chovat… to mě hodně zajímá Oo Ale samozřejmě chcu vědět i, jestli David fakt dá výpověď… O_O Aaaa! *chce další díl*
Tomane ty jsi takowá swině! Neřikám, že je Bill čistej jak čerstwě padlej sních, ae todle jsi hochu přehnal.
Zajímalo by mě, jak se k sobě twins a vlastně všichni z týnu budou k sobě chovat… to bude psycho xD nemůžu se dočkat neděle!
Já tušila že tam přijde Dave xD úžasný, už aby byla neděle!
Tyjo!!! Asi nejzajímavější díl, nebo aspoň ten, který mě nejvíc překvapil. Tom to pěkně podělal teda a David… ten taky dopadl, chudák. Ale hned, jak na tu chodbu přišel Dave, jsem měla tušení, že je s ním konec… Dave mě tak trochu připomíná mě. Taky musí někoho pořádně seřvat, aby se mu ulevilo:-D
Jsem zvědavá, jak tohle celé dopadne. Pořád mě ještě utěšuje naděje, že Agnes řekne Tomovi Zdarec, ale kdoví, jak to skončí. Jsem zvědavá na další díl, nedočkám se… xD♥ Výborné, Ketty
Mě zajmá víc Bill a Tom xDD tk honem dál at´to vim xDD
To je tak napínavé všechno 😀 Je mi tak strašně líto Billa..A taky doufám,že se s Tomem rozejde už konečně ta Agnes! 😀
Chudák David, Dave to přece taky slyšel a poslouchal až do konce jako 😀 ale Billa je mi tak líto, chudáček 🙁
Panebože, to je blbík ten Dave, jednou něco chce a když se to stane, tak je na nervy… 😀 Blbeček 😀 A nesmí vyhodit Davida!!! 😀
no výborně!! Tak to se máme na co těšit…x)
David je sice úchylný čuně, ale tohle si nezaslouží, a Géčka měla pravdu, může za to jedině Dave. ten je s tím ještě teď začne vydírat, ne?? na Mars s ním!
Mně ta situace přišla komická, jak se to všechno nasbíralo a nádledně vyhrotilo, celkem se divím, že Dave nedostal infarkt… No, komické rozhodně nebylo, jak se Tom zachoval. Takového jej neznám. Bylo to od něj nehumánní, neadekvátní a primitivní.
Dave je z toho všeho trošku vedle, že? 🙂 Byl pěkně nabroušený :))) Ale vždyť má, co chtěl… 🙂 A David… no, kdybych na něj nebyla tak naštvaná, že předtím v pokoji vůbec nezakročil a nechal Toma, ať v podstatě Billa znásilní, asi by mi ho bylo i líto… no, uvidíme, jak dopadne…
Teď už jsem ale zvědavá na ty dvě naše dvojčátka… hlavně na Toma, až mu dojde, co vlastně udělal. Je fakt, že byl ještě opilý, děsně naštvaný a asi na něj možná i ještě trochu působilo to svinstvo, co na sebe Bill předtím nalil… ale tohle bylo prostě moc. Myslím, že i on si uvědomí, jak přestřelil…