autor: Lenna W.K.T& Kačítek
Ahoj, Lenna W. K. T. je baack s new vícedílovkou. To jste ale všeci šťastní, žeee… tak jen pro vysvětlení a tak, Ariannka se nám ve finále narodila týden před termínem a já dostala svůj nevysněnější dárek. K radosti naší milované Januli ANO, je to notes. ALE… musím zklamat, českou diakritiku nemá. Takže… sehnala jsem dívčinu. Mno sehnala… my spolu hrajeme TWC… je to můj Kačítek. SO Kačenka se nabídla, že mi pomůže s opravováním povídek, aby neměla Janule tolik práce a ve finále udělala jen rychlý betaread. Na oplátku bych chtěla Kačítka uvést jako spoluautorku mých povídek. Takže teď už to není jen LENNA W.K.T. ale LENNA W.K.T feat. KAČÍTEK.
Ok, teď k povídce. Prvně mě napadlo, že bych napsala něco takového. Už jen ten styl psaní je pro mě jinej, protože nejen, že píšu ráda míchaně (forma ich + er dohromady, něco pro flashbacky, něco normálka…) tak teď píšu jen ICH formou a ještě popisuju pocity, které má Tom. Ne že bych se do něj neuměla vžít, ale většina lidí říká, že jsem lepší, když píšu jako Bill, protože dokážu líp popsat to, co cítí (pac jsem blázínek do Tomíška… jak jinaak) Doufám, že se vám to i tak bude líbit. Protože na téhle povídce se hodlám vyblbnout. Celý příběh je pojat jako jeden veliký flashback, takže na konci dílu nehledejte označení konec flashbacku, páč to celé vypráví Tom, to už se všechno stalo. Ráda zkouším nové věci a tohle je pro mě zcela nové. Tak doufám, že unášení na Tomově vášni bude stejně gut, jako když píšu, že su Bill. Tak a už dost mejch nudnejch keců a jdeme na to! Mějte se!
Lenna W.K.T.& Kačítek
Nikdy jsem nepronikl do jádra věcí, které Bill dělal. Neměl jsem zájem studovat, když přijde nová dodávka kokainu nebo další kontejnery s pistolemi ráže 9mm a více. Miloval jsem jeho. Ty jeho pohledy, když se snažil v dětském obličeji udržet pevný a vážný výraz. Dokonce mi ani nevadilo, že jeho nádherný útlý pas zmužňoval revolver. Miloval jsem jeho veselost a jeho tvrdost vůči podřízeným. Jeho dětskost, když se za náma zavřely dveře naší ložnice a jeho divokost, když jsme se milovali. Jeho vášeň. Všechno. Zvykl jsem si na to, co dělá, už jen proto, že to do našeho vztahu přinášelo vášeň. Nevím, jak bych to popsal, ale podle toho, jak se Bill bál a cítil se v nebezpečí, tím více mě potřeboval a tím vášnivěji a oddaněji mě miloval.
Dnes… dnes už vím, že jsem možná trošku měl zasahovat do jeho pracovních a hlavně rodinných záležitostí. Kdo ale mohl vědět, že doplatí na tu jedinou vlastnost, kterou ukazoval jen mně? Kdo mohl tušit, že zrovna láska jej stáhne ke dnu, a hranici života se smrtí?
To neuvěřitelné ticho, dlouhé čekání, pípání přístrojů, jeho nehybná tvář… ztratila spoustu té krásné dětskosti a roztomilosti. Né ale krásy. Bylo to to nejnádhernější stvoření, co jsem kdy viděl. Stále voňavé černé vlásky, teď rozprostřené na polštáři… tohle všechno mě nutí vzpomínat. Na to, jak jsme se téměř jako děti poznali, a společně dopěli.
*Flashback*
Tenkrát jsem se čerstvě přestěhoval k babičce na venkov. Po smrti rodičů, kterou jsem nesl celkem těžce, protože mi přišla totálně nesmyslná. I když ale stát se to mohlo. Utopili se na raftech. Bylo horké léto, měl jsem prázdniny, celkem jsem si je užíval. Jen mě mrzelo, že ve vesnici nebylo jediné dítě, se kterým bych dělal ptákoviny. A konkrétně ten den mě poslala babča na třešně kousek od domu, chtěla mi k snídani udělat bublaninu.
,,Babi… ale já si klidně dám jen chleba s paštikou,“ namítal jsem, co to šlo. Nechtělo se mi už jen kvůli tomu nechutnýmu vedru, a hlavně proto, že jsem se zrovna rozhodl jít do bazénu.
,,Nemel a běž… ráno mi budeš vděčnej,“ usmála se přívětivě jako vždy. Měl jsem ji rád, až na nějaké detaily. Ale nikdy jsme neměli ten vztah, že by mi vyprávěla, jaký to bylo, když žil děda, nebo když byl táta malej. Přišlo mi to, jako že kus mojí minulosti je zahrabáno hluboko v jejich paměti a já to nesmím vědět. Ale tak jak chtějí, nebudu je překecávat.
Chtě- nechtě jsem musel vstát natáhnout zpět kalhoty a jít s košíčkem šplhat na strom jako Tarzan. Šel jsem couravým krokem. Vedro mi stejně nedovolovalo jít rychleji a měl jsem času, kolik jsem chtěl. Přišel jsem k těm podělaným stromkům a koukl do koruny. Nasral jsem se snad ještě víc. Pokud to šlo. Vylezl jsem nahoru a zaslechl, jak se někdo hihňá. Pověsil jsem košíček na větev. Připadal jsem si u toho trošičku jako Červená Karkulka, když šla trhat babičce kytičku. Zaslechl jsem zase něco. Bylo to nepřirozené šumění větví. Rozhlížel jsem se okolo. Nic. A pak jsem ho zahlédl. Stvoření tak krásné, že jsem z toho stromu málem spadl jako brambora. Hihňal se. Chlapec s krásnými černými vlasy. Měl je spadené na ramena a byl namalovaný. Kdosi by si mohl říct, že je to dívka, ale dívka by si v tomhle počasí vzala nějaké pořádné žhavé tílečko, ze kterého by jí určitě div nelezla prsa. On měl jen tričko, které lichotilo jeho ploché hrudi a hubenému bříšku. Měl kupodivu džíny, což mi přišlo divné. Teda já měl taky džíny, ale volný, takže to větralo. On je měl úplně upnuté. Připadal mi tak krásný. Tak divoký, na první pohled nespoutaný. Pán sám sobě. A já se zmohl na pouhé zakoktání.
,,Eeeeeh…“ koukal jsem na něj jak sůva z nudlí. On se jen roztomile hihňal, zvědavě přilezl ke mně. Byl jak opička. Ne… opička ne. Vypadal jak malý roztomilý Minimoj. On by byl jejich nejkrásnější král. Nevím, kde se ve mně vzalo zrovna tohle uvažování, ale bylo to tak. Hned, co jsem se vzpamatoval z té krásy, jsem si představil, jaké by to bylo tuhle krásu vlastnit. Jaké by to bylo, kdyby byla moje. Nedokázal jsem si to ani představit, protože z něj sálala neuvěřitelná potřeba svobody. Hned po tomhle všem mou hlavou putovaly obrázky, jak asi vypadá nahý, a hned na to několik poloh, které by pro nás byly ideální. Pak jsem si svou chlípnost uvědomil a jemně zatřepal hlavou. Chlapec si toho zjevně všimnul a zase mě obdařil jeho zářivým úsměvem. Přilezl jsem k němu blíž. Bez jediného slova. On ale laškovně utíkal. Takhle jsme se honili po stromech, aniž bychom se nohou dotkli země. Věře mi to nebo ne, ale v ten okamžik mi to přišlo tak strašně přirozené jít za ním, že jsem stud a tohle všechno nechal v košíčku na větvi. Když už dál nemohl, zastavil se a otočil se ke mně.
,,Ahoj,“ pronesl prostě. Jeho hlas zněl, jako když víla pěla překrásnou píseň.
,,Kdo jsi?“ nemohl jsem se dočkat, až se to dozvím. Umíral jsem touhou a vzrušením, a hlavně zvědavostí.
,,Jsem tu na brigádě…“ usmál se a pokrčil ramena. Byl tak neskutečně krásný a tak skutečně blízko mě. Byl jsem od něj ani ne půl metru. Utrhl jsem dvě třešně a dal mu je za ucho jako náušnice. On se slabě začervenal a usmál. Bože z toho úsměvu jednou omdlím. On utrhl třešeň a ukousl si půlku, vyplivl pecku a druhou pohotově vhodil do mojí otevřený chlebárny. Slintal jsem blahem už jen při pohledu na něj.
,,Je to ale horký den!“ posadil se na větev a jemně si nadzvedl tričko, aby větral. Můj pohled okamžitě sjel k jeho bříšku. Přišlo mi to, jako by mě zaškubalo v rozkroku. NÁDHERA, pomyslel jsem si.
,,Můžeš jít k nám, máme bazén… můžeš se vykoupat u nás… se mnou…“ K mému neuvěřitelnému neštěstí zavrtěl hlavou.
,,Promiň, já nemůžu. Musím pracovat. Musím dosbírat ty třešně, ale pokud chceš… chodívám každou noc dolů k jezeru,“ ještě to nedořekl a já už kýval.
,,Dobře tedy, buď tam v deset, ano? Přesně v deset,“ kýval jsem.
,,Neboj, budu tam sedět aspoň hodinu předem,“ zahiňal jsem se. On se natáhl do koruny pro další třešně.
,,Jak se vůbec jmenuješ?“ zvážněl jsem a zase jsem pozoroval jeho ladné křivky.
,,Záleží na tom?“ s chutí se zakousl do třešně.
,,Chtěl bych vědět, jak se pojmenovávají překrásné sny,“ pošeptal jsem jen. On mě ale slyšel.
,,Nejsem sen, ale Bill,“ zase se tak krásně usmál.
,,Tom…“ podal jsem mu ruku. On ji stisknul.
,,Přišel jsi na třešně?“ zeptal se mě a já kývl.
,,Babička je akční a chce mi upéct koláč,“ usmál jsem se. On se ale nesmál, spíš na mě koukl pěkně hladově.
,,Páni, ten jsem neměl snad sto let!“ usmál se nakonec. Byl usměvavější než sluníčko. Chvíli jsme si povídali o koláčích a tak, když jsem měl nasbíráno, musel jsem odejít. Bylo by to pěkně trapné, kdybych tam zůstal. Stejně už bylo pěkně k večeru a já se měl aspoň trošku upravit.
autor: Lenna W.K.T. & Kačítek
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
no začátek je teda šílenej strašák, ale celej zbytek je roztomile krásnej…x)
Tak to vypadá dost dobře!Jsem zvědavá jak to celé bude,a moc se těším!!
Jo taky by mě zajímalo jak to Lenna vymyslí dál … A v tom druhým odstavečku to jako Bill leží na posteli v nemocnici ? Jako mám o něj strach .. Co se stalo ? jejky .. já budu do konce povídky napjatá …
uff mrteee 😀 rychle dáál 😀
chvíli jsem nepobírala, jak jsou vlastně starý, myslela jsem jako, že jsou malí děti, ale jak pak bylo dál, že Bill byl namalovanej a Tom měl jisté touhy, asi zase tak malí nebyli 🙂 Ale rozhodně to začíná pěkne, budu se těšit na další dílek 🙂
heléééé!:D tohle sme přece hrály spolu na icku 😀
ale jinak je to krásný,moc krásný,se těším nehorázně na léto,sluníčko,třešně…a na další díl týhle povídky 🙂
[6]: Však z tama určo čerpá inspirejšn xD
Ale jinak mě taky zajímá jak to bude pokračovat i když něco málo vím, ale Lenna je tajená x)
Ouu, začíná to pěkně, jsem zvědavá, jak se to rozvine. 😉
Vypada to zajimavě.