autor: Ketty
No more reasons
Byl to už nejspíš pátý den, co byl Bill zavřený ve svém hotelovém pokoji a odmítal komunikovat s kýmkoliv dalším. Nebo také možná desátý, Bill je přestal počítat.
Už ani neměl sílu přemýšlet, v hlavě měl úplně prázdno a hodlal to tak nechat ještě hodně dlouho. Bylo to daleko lepší, než ničit se přemýšlením o nedávných událostech nebo o budoucnosti.
Většinu předchozích dnů prospal, a pokud byl zrovna vzhůru, zůstal ležet v posteli se svým laptopem, do kterého vpisoval všechny myšlenky, které mu vířily hlavou a skládal je libozvučně za sebe. Cítil, jak cosi v jeho nitru pomalu umírá pokaždé, když si uvědomil, že nebude mít ani možnost tyhle základy textů upotřebit, už nikdy nebude stát na pódiu a přezpívávat lidem dole pocity ukryté ve slovech, pěkně poskládaných do melodií, jejichž tvůrcem byl obvykle on…
Pokaždé, když došel k tomu bolestivému uvědomění, byl nucen přenést se myslí zpět k textu a dál přepisovat své trápení do slov, jednoduše ignorujíc tu děsivou skutečnost.
Už není proč.
Každé ráno na něj na nočním stolku čekal tác se snídaní a konvička horké kávy. Stejně se to mělo i s obědem a večeří. Pokaždé, když se probudil, měl vedle sebe přichystané další jídlo. Věděl, že za to vděčí Davidovi a upřímně doufal, že Davidovi už brzy dojde, že je jeho snaha zbytečná. Bill neměl na jídlo ani pomyšlení. Dělalo se mu špatně, jen na to pomyslel. Většinou si bral jen nějaké croissanty nebo topinky a sklenici s ovocným džusem, k tomu, aby jedl teplá jídla, ho ale nic přinutit nemohlo. Jeho život byl už tak dost děsný, co mohl zkazit tím, že nebude jíst?
David už vzdal své pokusy mluvit s Billem a Bill doufal, že už to brzy vzdá i s pokusy přimět ho jíst.
Vlastně David nebyl jediný, kdo se ho pokoušel zkontaktovat. Za těch několik dní za ním do pokoje přišel Peter, Dunja, Nathalie a několik dalších lidí z týmu. Gustav s Georgem to zkoušeli neúnavně každý den, alespoň ale všichni pokaždé odešli, když viděli, že Bill spí nebo alespoň předstírá, že spí. Jistě, snažili se ho přemluvit, aby s nimi komunikoval, nikdo ale nebyl tak fanatický jako David v prvních dnech. Stál u jeho postele a mluvil neúnavně celé minuty tichým konejšivým hlasem a pravděpodobně moc dobře věděl, že Bill ve skutečnosti nespí.
Bill ale byl neoblomný. Nepřál si s nikým mluvit a jen poslouchání jejich přemlouvacích řečí ho nutilo přemýšlet o věcech, na které myslet zkrátka odmítal.
Kromě toho tu byl také neustále vyzvánějící telefon, a přestože měl Bill svou matku upřímně rád, ani ona nebyla ten člověk, se kterým jediným si přál mluvit. Vlastně ani nevěděl, jestli si to přeje nebo ne… Tom se mu však neustále zjevoval ve snech, když byl vzhůru, měl ho nepřetržitě před očima, a byl si jistý, že dokud nebude mít příležitost alespoň s ním mluvit, už se té tváře ve své mysli nezbaví.
Věděl, že už nezbývá mnoho času a Tom se opravdu přestěhuje do toho prokletého berlínského bytu za tou svojí Agnes. Přestože Billovi tvrdil, že se s ní rozešel, podle všeho s ní teď měl bydlet, a ačkoliv to nedávalo smysl, Bill nad tím zkrátka nehodlal přemýšlet. Otupělé prázdno v jeho mysli mu vyhovovalo.
Říkal si ale, jestli tehdy, když Tom oznámil, že odchází z kapely a Bill pod tíhou toho faktu ztratil vědomí, jestli to bylo naposledy, co svého bratra viděl. Nemohl přeci jen tak odejít. Musel přeci říct alespoň něco na rozloučenou… Bill věděl, že jestli dostane tu příležitost, využije ji do posledního detailu. Nesměl ho nechat odejít. Věděl, že bez něj nedokáže žít. Věděl, že radši zemře, než by žil život, do kterého nebude patřit Tom.
Už to ale bylo rozhodně dost dlouho od té chvíle, co Bill své dvojče spatřil naposledy, a stále to vypadalo, že z celého Německa je on ten jediný, který s ním nechce mluvit.
Až jednou – Bill už doopravdy neměl přehled, kolik dní uplynulo od jeho poslední komunikace s lidmi – se ozvalo měkké zaklepání na dubové dveře Billova pokoje.
David Billovi z bezpečnostních důvodů zabavil kartu, takže se Bill nemohl zamknout, a tak klepání bylo čistě zdvořilostní záležitost. Bill si přes hlavu přetáhl deku, přetočil se na bok a s očekáváním Georgova tlumeného hlasu začal předstírat hluboký spánek.
Naprosto ho však vyvedlo z míry, když neznámý za dveřmi vešel dovnitř, a namísto zúčastněného, soucitného a konejšivého mumlání, se ozval zvučný hlas, ve kterém nebyla ani špetka soucitu. Bill už ani nedoufal, že ten medový hlas kdy uslyší.
„Bille? Jen jsem ti chtěl říct, že večer už definitivně odjíždím a stěhuju se do svýho novýho bytu v severní části Berlína. Náš dům v Hamburku je teď kompletně celej tvůj, nechci z toho nic. Věci už jsem si odtamtud odvezl. Tvoje auto je samozřejmě pořád tam a… uklizeno tam je, přirozeně…“ Tom se odmlčel a uvažoval, jestli by měl říct ještě něco důležitého, když se Bill zpříma posadil na posteli.
„Myslel jsem, že spíš,“ poznamenal s úšklebkem Tom, i když to samozřejmě nebyla pravda.
„Tome?“ dostal ze sebe nevěřícně. Bylo to poprvé za hodně dlouhou dobu, co vůbec promluvil.
„Takže… rozuměls mi, že jo? Je ti všechno jasný?“ Tom nervózně popošlápl na místě.
„Tomi, ale…“ byl to paradox – celou tu dobu si Bill přál jen jedinou věc, aby za ním Tom přišel. A teď, když byl tady, nevěděl, co říct.
Byl připravený přemlouvat, plakat, padnout na kolena a prosit. Naslibovat všechno možné, omluvit se, nabídnout mu cokoliv by chtěl, jen aby si to Tom rozmyslel a zůstal s ním. To všechno si těch několik mnoho dnů plánoval a byl si jistý, že Toma musí přinutit zůstat. Teď, když ale nad ním Tom stál, žádná z těch věcí neměla význam. Billovi stačil jediný pohled do bratrových očí, a bylo mu jasné, že prohrál. A bylo to vůbec poprvé v jeho životě, kdy cítil, že nad bratrem nemá vůbec žádnou moc. I kdyby padnul na kolena a hrozil, že si podřeže žíly, nevěřil, že by to mělo nějaký efekt.
„To… přece nemůžeš…“ vydechl a upřel na dvojče zoufalý pohled.
„Bille…“ Tom si povzdechl.
„Nemůžeš mě tu nechat samotného…“ Bill zbledl jako stěna. Znovu si představil svůj život bez Toma… ta prázdnota ho pohlcovala a on nevěděl, jak tomu zabránit.
„Já zemřu,“ vyhrkl a všiml si, jak sebou Tom při té zmínce trhnul.
„Nemůžu žít bez tebe… ničí mě to…“ šeptal zoufale, sotva ho bylo slyšet. Věděl, jak Tom odstupuje několik kroků od jeho postele, rty pevně sevřené. Drapl po Tomově dlouhém tričku, křečovitě svíral jeho lem mezi prsty a slaboučkou rukou se ho snažil přitáhnout k sobě.
„Nemůžu žít bez tebe… ničí mě to…“ šeptal zoufale, sotva ho bylo slyšet. Věděl, jak Tom odstupuje několik kroků od jeho postele, rty pevně sevřené. Drapl po Tomově dlouhém tričku, křečovitě svíral jeho lem mezi prsty a slaboučkou rukou se ho snažil přitáhnout k sobě.
„Vždyť to jsem přece já – tvoje dvojče… všechno, co ti koluje v žilách, nemůžeš přece-„
„Bille, prosím!“ přerušil Tom jeho hysterický šepot. Nadzvedl své tričko a lem lehce vyklouzl Billovi z ruky. Zůstal zuboženě zhroucený na posteli a pozoroval Toma zlomenýma očima. „Proč mi tohle musíš dělat?“ Tomův hlas se chvěl, jak mu samotnému bylo téměř do pláče. „Proč se proboha nemůžeš chovat normálně a nemůžeš pochopit, jaká je tohle pro mě příležitost…“ Bill na něj jen nedůvěřivě zamžoural. „Konečně potkám někoho vhodnýho, někoho, koho nadevšechno miluju, chci s ním zůstat na věky, založit rodinu-„
„Tak si jdi, když už ti na mně nezáleží!“ vyštěkl Bill, jak ho tyhle řeči rozohňovaly. V tom rozhořčení se na posteli opět napřímil a třásl se po celém slabém těle.
Tom sebou už podruhé za celý rozhovor škubnul. Chvíli tam stál v nevěřícném oněmění. Billovi se ta tichá chvilka zdála delší, než celý jeho dosavadní život. A pak se Tom sesunul na zem vedle Billovy postele.
Bill se ještě pořád celý třásl vzteky a ponížením, když Tom vzal jeho hlavu do dlaní a otočil ji k sobě. Špičky jejich nosů se téměř dotýkaly.
„Nikdy mi na tobě nepřestane záležet, Bille. Nikdy tě nepřestanu mít rád. Musím jít svou cestou, ale to, že jsme dvojčata, nám nikdo nikdy nevezme… už navždycky zůstaneme bratry, Billi…“ šeptal Tom tence a všemožně se snažil zabránit slzám, aby vytryskly na povrch. Velice silná část jeho já křičela a vzpouzela se, přikazovala mu, aby ihned zrušil celé stěhování a odchod z kapely, a zůstal s Billem navždycky, aby zabránil těm slzám zoufalství v jeho čokoládových očích. Zdravý rozum si ale žádal disciplínu a to nejsprávnější, co teď mohl udělat, bylo zvednout se a zmizet dřív, než si ho jeho ďábelské dvojče opět stačí omotat kolem prstu.
Sledoval, jak se Billovy zorničky rozšířily v téměř šíleném výrazu. Snažil se o pevný hlas, stále se ovšem celý třásl a tak v konečném výsledku zněl spíše žalostně.
„Pokud jsi schopný mě zničit… Pokud jsi schopný mě opustit… Pak nejsi můj bratr.“
Šílená bolest svírala jeho útroby, když se Tom postavil a s posledním zoufalým pohledem na Billa nadobro opustil jeho pokoj… a celý jeho život.
autor: Ketty
betaread: Janule
mám dojem že tohle byla jedna z posledních kapitol Hate you for lovin…opět mě rozbrečela..já absolutně nevím jak to bude pokračovat dál..čím dál víc věřím že Bill umře
Je sice hezký, že se Tom přišel "rozloučit" ale nezůstane s Billem a to má u mě takový obrovský mínus, jako ještě za celou povídku ne! Ať si nemyslí, že když ho osloví Billi, tak se něco spraví? To jako nevidí, jak na tom Bill je? Že nevylízá z pokoje, nejí, nic? Ty Tomášu jeden, ty se vrať a omluv se mu, pak se budeš divit, že se stane něco špatnýho!
pane bože já tady brečím :'( othle je hrozně smutný 🙁 moc…podle mě si Bill opravdu něco udělá…a až to udělá…tk znova zkončí v nemocnici a Tom si konečně uvědomí co má správně udělat…a na tu Agnes se vysere…bude to tk žeo?? xD nekaz mi moe iluze xDD
jako nevim no…Bill mi přijde jako přehnaná hysterka a Tom jako hnusnej frajírek…xD no to je kombinace…xD
taaak a je to tady, brečím jako želva:-(
nechci aby to takhle skončilo,pořád jsem tak nějak doufala že nakonec budou spolu…
aaa kdo co proč tak he ten Tom blbý nebo co =-O
[1]: Nerada, ale musím bohužel souhlasit…
Tak toto už je definitivní konec, jak jsem poznala a jak se dalo vyčíst. Do poslední chvilky ve mě ještě dřímala malá naděje, že se může ještě něco zlepšit, ale tento díl mi sebral všechny iluze. Je finiš. Je mi moc líto Billa a i když mě Tom tak trochu dojal svým proslovem, tohle mu asi neodpustím. Jsem zvědavá, jestli bude spokojený se svým životem s Agnes… a jestli se k Billovi vůbec ještě někdy vrátí…
A co bude s Billem – to si neodvažuju říct. Bojím se, že to psychicky ani fyzicky nemá šanci zvládnout, tudíž konec bude tragickej. Chudák, je mi ho strašně líto… Tohle si nezasloužil…
Ježiš, neee 🙁 To je vražda, tohle… Když už Tom tak dojemně žvástá o tom, že budou navěky bratry, proč jde za tou děvkou Agnes??? 😀 Bože, neee… fakt nemám Toma v téhle povídce ráda. Tohle je Billův konec… :/ Bože, já umřu!
taky mám pocit,že se blíží konec a PROSÍM PROSÍM PROSÍM at to dopadne dobře.AT se ten dredatej hoper probere a zjistí,že bez Billa nemůže žít a zachrání ho =D och tyhle happy endy jsou až umělý,ale tady ho vyžaduju xD
Tak,dokonáno jest!!!!!
[1]:
[7]: Absolutně souhlasím!!!!!
doufám že to jako nebude konec!!!!bych umřel já 😀
To byla podpásovka, mysela jsem že zustane, fakt že jo x(
Co pořád blbne? Ať už se sebere!
Agnes není ta pravá! To Bill x(
Tak takhle hodně jsem snad ještě u žádné povídky nebrečela..Mně netekly jenom slzy..já brekem řvala 😀 Fakt..je to naprosto úžasná povídka..uplně se vžívám do Billových pocitů..Toma bych nejraději zavraždila 😀
hmmmm tak to jako .. není twincest on zmizí a bude stou čupkou tak to je teda kravina
Ne! nenenenenenenene…NE!
Co si Tom myslí? Ale dobře mu to Bill natřel, snad bude mít mega výčitky svědomí…
To je tak krásně napsaný, že sem málem neudržela slzy… 🙂
jako mě to tu rozbrečelo..doufám že se Tom vrátí..žádná Agnes..stě žádný baby xD..musí se vrátit k Billovi..nebo si fakt něco udělá..
žádný umírání! žádná poslední kapitola!!! jen at se Bill po těch depkách vzchopí a at se vyburcuje vzteky! mohl by se třeba sebrat, potají se někdy v noci, samozřejmě za pár tejndů či měsíců, připlížit do Tomova bytu s úmyslem ho podříznout bo mu nějak víc ublížit a teprve pak by si to vyříkali… hlavně ne konec, protože pro mě je tohle snad horší návykovka, než pro mě byly VéKáVéčka!!!
Myslím, že se Bill zabije. Jak tu bylo řečeno, taky tomu věřím čím dál tím víc. Nesmí to dopadnout špatně! To bych se pak zabila i já xD Budu soucítit s Billdou xD
Fajne..tak ať si Bill něco udělá.Tom ať si uvědomí svojí debilitu a odpustí si.
Hodně mě dojal ten Tomův proslov na konci.Co jsem začla číst tuhle část,tak mi pomalu začalys slzet oči.
U tý poslední části jsem se rozbrečela.
Dammit!
Tom říká,že jim bratrství nikdo nevezme.Ale Bill na to kápnul.Bratři by se neměli opouštět.Když už "jen" bratry.Tak férově.Tom si chce užívat s tou kravkou.FAJN.Bill si něco udělá?FAJN.Jak to skončí? No do háje..
deprese jak stehno o__O
,,jsem napjatá..jeden z poslendích dílů? 🙁
říkala jsem si..už to zní tenhle díl tak "trochu" končivě..
no,,uvidíme :((
[17]: ty jsi fakticky sadistka xD Jinak…ja jsem s tim koncem smirena,predpokladam,ze to budu asi docela dost spatny,uz jen podle jmena povidky a jejiho prvniho dilu…cekam,ze se Bill nejak totalne necim dorazi,ba snad jestli se opravdu nepokusi o sebevrazdu,ktera se mu vydari,a az tehdy Tom pochopi,co opravdu ztrati…ale tohle mi prijde trochu zcestny,spis bych -uz zase xD- Billa tipovala nekde na psychiatrii..jako totalni trosku :o) xD NEee,to snad ne…jen si tady tak bujne fantaziruju, a delala bych to klidne i dal,ale na laptopu je to pohodlnejsi 🙂 Tak…jeste se budu opakovat s tim,ze je mi lito Billa…ale i Tom,pres tu jeho tvrdou masku,je chudacek,ale zase nemel Billa znasilnit…jejda Ketty,to je tak zamotany!
Tušila a čekala jsem to, tudíž mě to vůbec nepřekvapilo. Věřím, že je před námi ještě aspoň pár dílů, neumím si představit, že by to nadobro skončilo takhle. Nežádám, aby se z nich stal milenecký pár, v to již asi od druhého dílu neveřím, ale aspoň by si to mohli ujasnit co se týče jejich bratrského vztahu. Tom si protiřečí, v jedné chvíli říká, že se na jeho vztahu k Billovi tím, že se odstěhuje nic nemění, v druhou chvíli říká, že odešel nadobro z jeho života…
[21]: s tím souhlasím, myslím si, že tady nebude žádný happy end v podobě šťastného života Billa s Tomem pohromadě, ale aspoň by mohli zůstat jako bratři.
Pravda, Bill se mi v téhle povídce jeví jako malé rozmazlené děcko, s kterým Tom ztrácí, řekněme zbytečně čas. Ale zase na druhou stranu, asi bych se chovala stejně, kdybych byla na někom závislá a pak najednou měla ta osoba zmizet z mého života. Svým způsobem chápu oba dva a jejich počiny, ale mohli by se dát znovu dohromady jako bratři.
Pěkná povídka, ale tuším, že šťastný konec nebude.
Damn! A co bude teď? Nemůžu se dočkat…
Ok… takže… včera jsem z toho totálně hotová… lépe řečeno z Toma a jeho chování… 🙁 Na jednu stranu je z pár náznaků jasný, že mu Bill prostě není lhostejný… a nejspíš je ten boj, který podle mě bojuje sám v sobě horší, než si umím představit… ale tak já se vážně nebudu zlobit, když ho "prohraje" a vrhne se Billovi kolem krku, i kdyby to mělo být třeba opravdu jen bratrské obejmutí! 🙂 Já nevím… konec se asi vážně blíží a nechce se mi věřit, že by to skončilo tak strašně negativně – tedy, že Tom by si žil svůj "spokojený?" život s Agnes… bez muziky… a Bill… co Bill? Ten je zralý tak na sebevraždu nebo na hospitalizace v nějakém tom ústavu.
A jak tu někdo psal, že se Bill chová jako hysterka… tak zrovna jeho chování tu chápu, když mu má ze života zmizet něco… někdo… kdo je vlastně smyslem toho života. To bych byla hysterická taky…