Huren, Bordell… und die liebe 5.

autor: MußiQ-May

*vysvětlivky:

Popo: německý výraz, znamená „prdýlka“ xD xD

<Bill>

Ta dívka stála celkem vyděšená ve dveřích. Ani se jí nedivím! Jsme přece bratři, dvojčata…

„P-pardon…“ šeptla a odešla.

„Kurva! Bille! Z toho budou problémy jak…“ Nenechal jsem ho to doříct a konečky svých prstů jsem mu přiložil na jeho nádherné sladké rty.

„Psssst… Nebudeme o tom mluvit,“ šeptnu mu do ucha. Jen přikývne. Dám svou ruku zpět a letmo se na něj usměju.

<Tom>

Velmi nepříjemná situace! Kdyby to někomu řekla… Ne, to bych si neodpustil.

Už tady sedíme snad hodinu, ale stále nic. Co aspoň nějaké informace? Otevřely se dveře.

„Máme majitele toho klubu…“ Vejde do dveří ten chlapík s čepicí, nebo co to je, na hlavě.

„To je úžasné! Kde je?“ Vyskočím ze židle.

„Sedí na chodbě. Chcete s ním mluvit? Ale žádné násilí, pane Kaulitzi.“ Pohrozí mi strážník a já už kráčím na chodbu. Otevřu pomalu dveře a na židli za dveřmi sedí chlápek. Nevypadá nijak zvlášť nebezpečně. Sedí s obličejem v dlaních. I tak vidím jeho černé brýle. Má krátké blonďaté vlasy, vypadá, že je trochu menší postavy, tedy co se výšky týče. Vypadá, že má celkem i svaly, ale je pravda, že je trochu pevnější… Na první pohled jako majitel bordelu nevypadá, tedy podle mého názoru. Jdu k němu.

„Proč?“ Optám se ho.

„J-já…“ Na zem z jeho obličeje padají slzy. Není mi ho ani trochu líto! Vždyť on připravil mého bratra o tu nejkrásnější dobu v jeho životě!

<Bill>

Tom šel za tím majitelem. Bojím se… Moc se bojím. Asi po pěti minutách se ozve rána. Ten policajt (má na cedulce napsané Mike, předtím jsem si nevšimnul), tak tedy Mike rychle otevře dveře. Nakloním se, abych viděl, co se děje. Na zemi leží nějaký pán (Asi můj EXmajitel) a z nosu mu teče proud krve. Tom tam nad ním stojí a pláče.

„Zasloužíš si to, kreténe!“ řve na něj. Mezitím Mike zavolá nějakého pána a ten pomůže tomu pánovi vstát a odvede ho. Nechápu, proč Mike nechal toho pána s Tomem. Asi… tedy určitě ho nezná jako já.

„Pane Kaulitz, já myslel, že jsme se domluvili, že žádné násilí nebude.“ Mike se vážně podívá na Toma.

„J-já si to zasloužil…“ Pípne ten pán, který je už na konci chodby s Mikeovým kolegou. Trhavě se zvednu ze židle a utíkám za Tomem.

„Tomy,“ obejmu ho okolo krku. „Jsi v pořádku, bráško?“ zvednu na něj pohled.

„Jsem Ok, Billí.“ Rozcuchá mi ofinku, jak to už udělal asi třikrát, co jsem zase zpět. Je to roztomilé. Šťastně se na něj usměji… Úsměv mi vrátil.

„Já myslím, že můžete zatím jít. Toho pána si zde ještě chvíli necháme na výslech, a pak vám dme vědět,“ usmál se na nás Mike.

„A-a jak se jmenuje?“ Moc mě to zajímá. Nevypadal jako zlý člověk. Přišel mi až sympatický.

„Gustav Schäfer…“ usměje se na mě Mike. Sklopím pohled k zemi.

„Pojď, jdeme…“ Usměje se na mě Tom, já nenápadně vyhledám jeho ruku a chytím se jí. Spokojeně odcházíme. Před stanicí mě Tom tak jemně pleskne po zadečku.

„Ty moje *Popo*…“ začnu se trošku nahlas smát. Za chvíli se Tom už směje se mnou.

***O pět hodin později***

Tom už chystá večeři. Nevěřil bych ani, jak ten čas letí! Ještě před pěti hodinami mi ty tři hodiny na policii přišly nekonečné! Doufám, že si zase večer nějak pěkně zpříjemníme… Kdo ví, co se bude dít! Nad tou myšlenkou se ušklíbnu.

„Billí!“ Zavolá na mě Tom z kuchyně.

„Ano?“ Odpovím tichým hlasem.

„Dáš si raději vajíčka nebo palačinky?“ Vykoukne na mě s úsměvem z rohu kuchyně.

„No… Ehm… Asi raději palačinky.“ Vajíčka od Toma? Pamatuji si na ty poslední. Já vím, bylo to už trochu dávno, ale pořád mám noční můry z toho, že zase „omylem“ chytne nejen pánev, ale i mámin nový modrý koberec. No jo, máma… Ach jo. A kde vlastně teď je?

„Tomy?“ Jsem prostě jen zvědavý…

„Hm?“ Zabručí Tom z kuchyně.

„Kde je vlastně máma s Gordonem? N-nechtěl by sis…“ Nenechá mě ani dokončit větu.

„Jo, promluvím s ní. Máma je v práci a Gordon má tour s kapelou…“ Takže budeme asi večer sami? No, máma pracuje asi čtyřikrát týdně, jestli si pamatuji správně. Chodí do práce po obědě a zůstává tam někdy celou noc. Má toho strašně moc. Je ředitelkou nějaké velké firmy.

„A-A co budeme večer dělat?“ Nasadím velmi milý tón. Není v tom nic… Myslím.

„No, já myslel, že bychom si třeba objednali pizzu a něco k pití… Můžeme se podívat na nějakej film, co říkáš?“ Culí se na mě a jde za mnou do obýváku i se dvěma talířky.

„Dobrý nápad, ale já myslel, že večeři už máme…“ Myslí si snad, že jsem popelnice nebo co? No uvidíme třeba tu pizzu do sebe nějak nacpu….

„Bille, hele, já jsem měl v plánu tohle… Nejdříve bychom mohli zajít do obchodu, protože nemáš nic na sebe, a potom se podíváme na nějaký film s pizzou a třeba Coca-Colou…“ No, po nákupech mi určitě vyhládne… Usměju se na něj.

„Dobře.“ Kývnu a vezmu do rukou talíř, který mi Tom podává. Vezmu jednu palačinku, která je namazaná marmeládou, stočená jakoby do ruličky na hoře posypaná jemným, bílým cukrem, a kousnu do ní.

„Hm… To je výborné, Tome!“ Usměju se na něj, začne se tak pěkně smát, asi mám ten cukr po celém obličeji.

„Sluší ti to!“ Ušklíbne se na mě.

„Ó, děkuji ti…“ Začnu se smát a setřu si cukr ze rtů.

„Dáš si pití?“ Zhoupne se ze sedačky na nohy. Hledím s otevřenou pusou na jeho talířek, který je už úplně prázdný.

„J-jo, dám… Děkuji.“ No jo, Tom měl vždy velkou chuť k jídlu, ale nejde to na něm ani trochu poznat! Je pravda, že už neváží stejně jako já, ale to bude tím, že má svaly… Na rozdíl ode mě. Položím talířek na stolek před pohovkou a kolena si dám k bradě. Nohy oběma rukama obejmu.

„Děje se něco?“ Doběhne ke mně Tom. Položí sklenice s pitím na stolek vedle mé nedojedené večeře a posadí se vedle mě.

„Ne, jsem v pořádku.“ Usměju se na něj.

„Bille, doufám, že ti u mě nic nechybí. Chci, aby ses tady měl dobře. Mám tě rád, nechci, aby ses trápil. Tak co se děje?“ Co? Takového Toma neznám. Nikdy nebyl takový. Už ve třinácti jsem od něj slýchával pozdravy jako ‚Čaw idiote,‘ a různé nadávky jako například kreténe, blbe, de’Bille. Hm, vím, že to bylo vždy jen tak ze srandy, ale takový milý skoro nikdy nebýval. Většinou jsme se v dětství mlátili, hádali… Jen kvůli blbostem, ale vždy jsem se Tomovi omluvil, ať už to byla moje nebo jeho vina. Že by můj velkej bráška opravdu začal ehm… jak to říct… dospívat? Ne, to je blbý… Co takhle, že se změnil? To půjde.

„Tome? Proč jsi na mě tak hodný?“ Podívám se na něj se štěněčím výrazem. Objal mě.

„Bille, mám tě strašně rád, nechci o tebe zase přijít…“ Šeptá mi do vlasů.

„Tome…“ Vydechnu. Je mi tak nádherně, když se mě dotýká. Mám miliony motýlků v břiše… Kéž bychom takhle mohli zůstat. Chci cítit jeho dotyky, jeho jemnou kůži, chci jeho! Chci s ním být, navždy! Z té překrásné chvíle nás vyruší vibrující Tomův mobil v kapse.

„Ano?“ Zeptá se do telefonu.

„Dobrý den…“ Poslouchám, ale vůbec nevím, kdo volá.

„…Vážně? To je skvělé!… Ehm… No, a kolik toho asi je?… Není toho trochu moc?… Aha chápu… Dobře, tak zatím nashle…“ Tom si dal mobil zpět do kapsy.

„Bille, volali od policie, chtějí abys tam pozítří podepsal nějaké papíry a abys jim všechno do detailu řekl…“ Co? Ale mně se nikam nechce…

„Dobře…“ Vydechnu.

„Ale nebudeme tam dlouho, že ne?“ Podívám se na Toma svým štěněčím pohledem.

„No, říkali, že to půjde k soudu, ale to jen tak hned nebude… Pokusím se to zařídit tak, aby tě tam dlouho netrápili, okay?“ Usměje se. Úsměv mu vrátím.

„OK.“ Tom chytne mou ruku a táhne mě k sobě do pokoje.

„C-Co se děje?“ Nechápu…

„Tak, teď si vezmeš mou mikinu a jde se nakupovat!“ To je rozkaz? Usměju se. Vezmu si mikinu, kterou mi Tom podává a obleču si ji. Je měkounká a teplá… A co je hlavní, cítím z ní Toma. Má jeho krásnou vůni, nic jiného tak nevoní. Chytne obě mé ruce a líbne mě na čelo. Zvednu k němu pohled a usměju se.

„Tak jdeme…“

*** O dvě hodiny později ***

Když Tom konečně odemkne dveře do bytu, hodím tašky na sedačku a sám se na ni položím. Jsem tak unavený! Bylo to vyčerpávající, víc jak jakýkoli sex v tom bordelu. Musím se sám sobě zasmát, vážně blbý přirovnání!

„Tak co?“ Přijde ke mně Tom a rukou mi přejede od stehen až po ramena. Projela mnou vlna horka.

„T-Tome?“ Otočil jsem na něj hlavu.

„Hm? Vadí?“ Usmál se omluvně.

„N-ne…“ usmál jsem se, posadil, a už jsem měl své ruce okolo Tomova krku.

„…vůbec ne.“

<Tom>

Visí na mě a pěkně se na mě usmívá… Je tak roztomilý! Držím jeho uzounké boky. Cítím, jak blahem zavrní. Začínáme se k sobě opatrně přibližovat. Když se naše rty opatrně spojí, Bill si něco pro sebe zamručí a zavře oči…

„A tohle nevadí?“ Usměju se.

„Ne…“ Je do toho letmého líbání tak zabraný, že mě snad ani nevnímá! Zajíždím mu rukou pod tričko. Opatrně přejíždím polštářky mých prstů po jeho hebké kůži. Tiše zakňučí, když projíždím u jeho podbřišku. Konečně mu sundám triko. Málem jsem ho ani nesundal, drží se mě jako klíště! Opatrně mu rozepínám jeho bílý pásek, který perfektně ladí k jeho novým bílým kalhotám a červenému tričku. Konečně se mi podaří pásek rozepnout! Tiše vydechne. Vím, že to chce! Vím to! Sundám mu pomalými pohyby kalhoty. Začne zajíždět rukama pod mé triko. Rychle ho ze mě strhne, ani nevím jak.

„Bille, pomalu!“ Zasměju se…

„Když já už to nevydržím!“ kňučí… Je tak roztomilý!

„Však se dočkáš…“ šeptnu mu do ouška a začnu mu sundávat i jeho uplý černý boxerky.

„Ach, Tome!“ Vzdychne, když se nechtěně dotknu jeho rozkroku… Konečně mu stáhnu i ty boxerky. Přejedu dlaní po celé délce jeho těla a zase ho začnu líbat. Strhne ze mě kalhoty, snad rychleji než tričko, a svůdně se na mě usměje. Sklopím obličej na chvíli dolů a začnu se tiše smát. Vezme mou hlavu do dlaní a převezme velení nad mou pusou. Poznám, jak je nedočkavý. Sám a dobrovolně si sundám své boxerky a odkopnu je pryč. Hodím Billa na pohovku a já jdu hned za ním. Chvíli se tam tak líbáme, když mi Bill zajede rukou do klína…

betaread: Janule