Únos, bordel a láska 7.

autor: Kiki

„Ahoj, babi!“ Vrhl se jí Bill kolem krku.
„Ahoj, zlatíčko! Kde jsi byl? Vždycky, když sem rodiče přijeli, jsi tu nebyl. Jen Tom.“ Dala mu pusu.
„Vy jste jí to neřekli?“ zeptal se šeptem Bill, tak aby to neslyšela.
„Ne. Sekla by sebou. Znáš ji, ne?“
„Až moc dobře.“ Zasmál se Bill. „Byl jsem pryč, babi.“
„Kde, pryč?“
„Daleko.“
„Že jsi se vůbec neukázal. Vůbec jsem tě na první pohled nepoznala.“
,To vůbec nejsi sama‘ pomyslela si obě dvojčata.
„Neboj se, teď tu budu častěji. Snad…“ povzdechl si. Co když ho najdou? Ukápla mu slza. Ne, nesmí brečet. Teď ne.
„Bille, co se stalo?“ všimla si toho babička.
„Ale nic.“ Pousmál se. Alespoň se o to snažil. Chtěl jí to říct, ale vyznělo by to divně. ,Dělal jsem děvku, víš? Celý rok.‘
„Bylo toho na něj za celou tu dobu moc, víš?“ vložil se do toho záchranář Tom.
„Dobře, dáte si kávu nebo čaj?“
„Ani jedno. Jen jsme se přijeli ohlásit.“
„Takovou dálku?“
„Pronajali jsme si dům, takže se stěhujeme. Už to nebude taková dálka.“

„Páni, co ještě nevím?“
„Třeba to, že Bill je zpěvákem naší skupiny.“
„Ty už taky, Bille?“
„Co já?“ promluvil. Vůbec nevnímal. Přišla na něj únava. Z ničeho nic.
„Jsi zažraný do té hudby.“
„No, jo. Miluju ji.“
„To je mládež. To za našich let-“ spráskla rukama.
„Tak my už půjdeme. Scotty stejně čeká v autě. Znáš ho, babi. Měj se, babi.“ Tahal za sebou Tom chudáka Billa k autu.
„Dobře! Mějte se kluci!“ To už ale asi neslyšeli, protože zavřeli dveře od auta.

„Unikli jsme spárům babičky.“ Oddechl si Tom, když vjeli na hlavní cestu.
„Nesnáším ty její povídačky „To za našich let…“ nebo „V naší době…“ Fakt ne. Jsem rád, že jsi mě odtamtud vytáhnul.“
„Myslíš, že bych tě nevytáhl, i kdybys tam chtěl zůstat, a tak být obdařen povídačkami? Vytáhl. Takhle bych to musel poslouchat i já, a to nechci. Díky.“
„I proti mé vůli?“
„Nechtěl jsi tam zůstat.“
„Ale kdybych chtěl.“
„Nechal bych tě tam.“
„To bys udělal?“
„Jo, ale za pět minut bych se vrátil s tím, že tě odtáhnu i násilím.“
„Pět minut?“
„Stýskalo by se mi.“
„Mně ne. Neměl bych čas na tebe myslet.“
„Fakt?“
„To víš, babička nikdy nezavře tlamu.“
„Fakt?“
„Na tebe bych si čas našel.“ Usmál se.
„Fakt?“
„Myslím, že jo. Podle toho, co bych dělal.“
„Fakt?“
„Přestaň to pořád opakovat.“
„Proč? Líbí se mi to.“
„Ale mně už to leze na nervy.“
„Fakt?“
„Tome!!!“
„Dobře, mlčím.“
„Budu rád.“
„Fakt?“
„Mám tě umlčet sám?“ zeptal se, když stáli na křižovatce.
„Fakt?“
„Řekl sis o to.“ Nahnul se k němu a začal ho líbat.

„Takové umlčení bych si nechal líbit.“
„Nezvykej si.“
„Fakt?“
„Sklapni už!“
„Proč?“
„Umíš něco jiného kromě „Fakt“ a „Proč“?“
„Ne.“
„Sláva!“
„Co?“
„Říkáš i jiná slova.“
„Fakt?“
„Je to tu zase.“ Opřel se hlavou o sedačku unaveně.

„Chce se mi spát, Tomi.“ Šeptl Bill, když jeli dalších deset minut a zívl.
„Tak spinkej.“
„Ale já nechci.“
„Proč?“
„Protože bys tu byl pak sám.“
„Nebyl. Mám tě vedle sebe.“
„Ale nebyl bych při vědomí.“
„V klidu spi. Mám ještě Scottyho.“ Pohladil ho po tváři.
„Tak dobře.“ Opřel se ještě pohodlněji o sedačku a zavřel oči.

Tom se usmál nad jeho roztomilostí. Byl rád, že se zamiloval zrovna do něj. Do svého bratra.
Bill se po chvilince ponořil do říše snů a vůbec nic neřešil. Ani to, jaký následek bude mít kapela… Vůbec totiž netušil, jak sláva dokáže být krutá...