autor: Majestrix
Je cestování opravdu odpovědí? Občas.
Tom zvedl hlavu a usmál se do polibku, zatímco do Billa přirážel; Tomovy ruce držely jeho útlý pas, zatímco se ho zpěvák rozhodl osedlat. Bylo to tak dobré, horko, které ho obklopovalo a Billův dech na jeho obličeji.
Bill ho jen pustil k sobě do pokoje a usmál se na Toma tím svým úsměvem, natáhl se k němu a sebral mu jeho cigaretu. I když byl rozzlobený, Tom svému bratrovi nemohl odolat. Jediné, co bylo zapotřebí, byl úsměv a pohlzení, a najednou se už líbali na gauči, Bill ležel na něm a třel se o jeho rostoucí erekci, o které ani nevěděl, že ji má.
Tom byl ze svého dumání vytržen chvěním v Billově těle a zoufale svíravým pocitem svých koulí, který naznačoval přicházející orgasmus. Opakovaně tvrdě přirazil do bratrova křehkého těla a explozivně se udělal. Pocítil na svém hrudníku teplé sperma svého dvojčete. Když se jeho svaly uvolnily, Tom padl zpátky na gauč a usmál se na Billa.
„Do háje, Tomi, to bylo úžasný,“ zasténal Bill a zvedl se z bratra. „Takže se na mě už nezlobíš, co?“
„Sakra, ani nevím, proč jsme se hádali.“ Přiznal přihlouple Tom a snažil se zpomalit tlukot svého srdce.
„Dobře. Sex všechno vyřeší.“ Protáhl se Bill a lehl si zpátky na svého bratra. Tom zaúpěl, když uviděl bílou nahou kůži svého dvojčete, a rozkrok mu znovu začínal ožívat.
„To sakra jo.“
~*~
Tom složil ruce na prsou a sledoval, jak Bill zapnul tašku, kterou si vezme do letadla k sobě, bez jediného slova. Saki stál ve dveřích a vypadal trochu nejistě, protože v místnosti bylo neuvěřitelné dusno. Jeho dvojče se na něj stále odmítalo podívat a Tom se nemohl donutit k tomu, aby se choval jako dospělý člověk a omluvil se mu. Myslel všechno, co řekl, vážně; jediné, čeho litoval, bylo to, jak to řekl.
Ale Bill s Tomem nemluvil; ticho v domě se za celé dva dny pěkně napnulo, a teď před nimi byla konečně cesta pryč. Rozhodl se, že Billa odveze na letiště. Možná, že ta cesta mu dá šanci říct alespoň něco, než jeho bratr odjede bez něj pryč. Ale ne, Billova nezávislost byla plná síly a Saki přijel, aby mohl naložit jeho věci do známé černé dodávky.
Pár pocitů a vět se kupilo Tomovi v krku, ale nebyly tak lehké, aby mohly vyjít ven. Podíval se na Billovy ruce, položené na jeho kabelce, pak se mu zahleděl do tváře. Jejich oči se potkaly a Tom cítil ‚prosím, nejezdi‘ přímo na špičce svého jazyka; Bill se ale odvrátil pryč jako první a podal svou tašku Sakimu. Chvilka skončila a Tom sledoval, jak jeho bratr odchází pryč.
~*~
„Máme před sebou velký týden. Těšíš se? Jasně, že se těšíš.“ Bill se pobaveně podíval na Davida; jak manažer mluvil, z úst se mu hrnulo milion slov za minutu. Letadlo bylo připraveno vzlétnout a uličkou přecházel náhodný personál, který se snažil udělat pro své pasažéry první třídy všechno, co bylo zapotřebí. Ignoroval Davida a vyndal svůj telefon. Měl dvě zprávy. Billovi se srdce rozbušilo rychleji, otevřel je, doufal, že budou od jeho bratra.
Ne; jedna od Gustava, který se ho ptal, jestli by mu nekoupil nějaké brandy, až bude v Londýně, a Molly, která mu psala, aby si to tam užil.
„Mohu pro vás něco udělat, pane Kaulitzi?“ Bill zvedl pohled a uviděl velmi krásnou letušku, která se na něj brilantně usmívala a podávala mu lístek.
„Vodu, prosím.“ Oplatil jí Bill úsměv a vzal si od ní lahvičku studené vody. Čekal, dokud neodešla, a položil si ji na hrudník, chladil si rozpálenou kůži mezi prsy. Bill vydechl úlevou a okamžitě se cítil lépe, přivřel oči. Když je otevřel, oba, Saki i David, na něj zírali a v tváři měli opravdu podivný výraz. „Co je? Je horko!“
„Okay… snaž se nechovat tak divně, když jsme na veřejnosti,“ řekl David a protočil oči. „Myslíš, že bys to pro mě mohl udělat?“
„Polib si,“ řekl Bill unaveně. Ještě než letadlo vzlétlo, chtěl být zase v posteli. Miminko ho malinko koplo a on si promnul bříško.
„Tohle je přesně ten typ věcí, které chtějí Oprah a Graham vidět.“
„Jaký věci?“
„Tyhle věci.“ Ukázal David na to, jak si mne břicho.
„Nejsem před kamerou, Davide.“ Zvedl Bill pohled, když se z repráků ozval hlas pilota.
„Ale budeme to muset hrát, jak nejlíp budeme umět. Lidé chtějí vidět roztomilé věci. Nic nezaujme publikum jako těhotenství,“ zavtipkoval Jost.
„Jak chceš.“
„Za pár hodin budeme v Londýně. Rovnou z letiště pojedeme do ‚Hotelu 41‘. Slyšel jsem, že je celkem hezký. Chtějí se ujistit, že se o tebe budou moct postarat, když jsi… v tomhle stavu.“
„Je jednodušší tomu říkat dítě, Davide.“ Zapnul si Bill pás a zavřel oči.
„Dobře. Ale budeme tam na dva dny a pak pojedeš za Grahamem Nortonem. Potom poletíme do Chicaga.“
„Mmm…“ poposednul si Bill a snažil se uvelebit. Vzdal to, když si uvědomil, že jediná věc, která by ho dokázala dostat do pohodlí, je být doma. Možná by se mu tu líbilo víc, kdyby každou druhou vteřinu neviděl Tomův podrážděný obličej.
Bill zavřel oči a po pár turbulencích usnul.
~*~
„Jak dlouho je už pryč?“
„Den.“ Zvednul Tom svou cigaretu a zaúpěl. „Nejsem schopný v tom velkém domě spát. Je to směšné. Nevím, proč jsme si kupovali něco tak velikýho.“
„Protože jste rockové hvězdy a musíte mít tomu odpovídající dům?“ zeptal se s posměchem Andreas.
„Ale vážně, bez něj je obrovský a je mi tam divně.“
„Tak co s tím hodláš dělat?“ Andreas a Tom obědvali u Andyho na zahradě; místní restaurace, kterou oba měli rádi, jim dovezla jídlo, a bylo to příjemné, ačkoli horké, odpoledne.
„Budu bydlet ve studiu, v bytě v Hamburku. Ani za nic nezůstanu v tom velkým domě.“
„Zajímalo by mě, co teď asi Bill dělá.“
~*~
„Takhle zůstaňte!“
Bill zaskřípal zuby a snažil se vypadat provokativně s tím, co mu připadalo jako bowlingová koule narvaná pod tričkem. Fotograf se zamračil a přestal.
„Budu od vás potřebovat taky nějaké nadšení. Ani se nesnažíte.“
„Já se snažím. Zkuste si to sám, držet pózu s bowlingovou koulí na vašem močovém měchýři. Bože, potřebuju na záchod.“ Narovnal se Bill a promnul si záda, pak odešel do koupelny. Hned jak byl uvnitř, propukl v pláč. Tohle bylo pitomé. Připadal si tlustý a jeho kůže s ním nespolupracovala, a měl pocit, že nic nedělá správně. Jediný člověk, který ho dokázal uklidnit, tu nebyl. Bill popotáhl a snažil se vyprostit z oblečení, které na sobě měl na focení. Bylo to celkem těžké, zrovna když to chtěl vzdát, mu kalhoty povolily a on je pustil na zem, konečně trochu klidnější.
Nemohl zastavit slzy, Bill si uvědomil, jak šíleně by vypadal, kdyby ho někdo viděl; vyplakával si oči před záchodem, držíc si své břicho. „Nenávidíš mě taky, že ano, maličká? Chápu to; všichni si myslí, že dělám něco špatně.“ Vydechl Bill a zavřel oči. Už jen jeden rozhovor po focení a bude se moci vyspat v přepychovém hotelu. To byla jediná věc, která ho držela na nahou, když vycházel z koupelny.
Bill se přestal litovat a dal se do práce. Dříve miloval, když mohl stát před foťákem, ukazovat se v překrásném oblečení a provokativně se usmívat do kamery, a představovat si, že ta kamera je Tom. Nenechá dítě mu tohle překazit. I když se cítil jako tlustá kráva, stále se bude snažit ze sebe vynaložit to nejlepší. Fotoaparát mu blikal před očima a on skoro nic jiného neviděl, přesto se do něj usmíval. Pak si ale uvědomil, že je konec. Bill nastoupil zpátky do auta a odjel na další rozhovor.
~*~
„Měl nějaký rozhovor s novinama.“
„Kterýma?“ zeptal se Tom a zakousl se do pizzy.
„To nevím.“
„Víš, že Gustav neumí číst. Je krutý mu to připomínat,“ Georg zbledl jako mrtvola, když se Tom začal smát, až se skoro udusil. Gustav zvedl pohled od svého talíře a oba je vyfuckoval, pak se vrátil ke svému jídlu. „Mimochodem, mluvil jsi s ním?“
„Ne, vlastně ne.“ Podrbal se Tom na krku a přál si, aby měli pravdu. Vůbec s ním nemluvil.
„Bill pravděpodobně běhá po městě a nakupuje, dokud mu nedojdou peníze. Nebo spí.“
„Nebo spí,“ souhlasil Gustav s basákem a usmál se. „Všichni víme, jak Bill moc rád spí.“
„Teď jsem si tím jistý ještě víc, od té doby, co je těhotný.“ Zvedl Georg pár papriček a dal si jednu červenou na svůj talíř. „Bude se bát.“
Tom zvedl pohled a zamračil se. „Proč? Má mě.“
Gustav se podíval na Georga a zasmál se. „No tak, Tome. Ber to vážně. Je to dítě. Jsi jen jeho bratr.“
„O čem to mluvíš?“ zeptal se obranně.
„Chci říct, že Andreas tu pro něj bude muset být, a všechno, ale ani on opravdu nedokáže Billa uklidnit, jako kdyby byli opravdu spolu.“ Polknul Georg své sousto a pokračoval. „Chci říct, nedostává se mu pozornosti a všeho toho na denním pořádku. Četl jsem na netu, že těhotné ženě se musíš hodně věnovat, aby dítě mohlo být zdravé a šťastné. Péče o matku se hodně projevuje na dítěti a jeho zdraví, speciálně ještě než se narodí.“
Gustav se zastavil s kouskem pizzy před pusou. „Kde jsi na tohle přišel?“ zeptal se s vyvalenýma očima.
Georg pokrčil rameny. „Na netu.“
Tom se podíval do talíře a povzdychl si.
~*~
„Saki? Tady Tom.“
„Ano, Tome.“
„…Volám, protože… Chtěl jsem se ujistit, že se o Billa staráte.“
„…“
Tom polknul. „Chci říct, ne, že byste se o Billa nestarali, víš, že to si nemyslím. Chtěl jsem říct-„
„Tome, skoro nikam nechodí. Měli jsme klidný den; tři rozhovory a dvě rychlá focení. Sestřička říkala Billovi, aby se dnes v noci pořádně vyspal, a to je to, co dělá. Show Grahama Nortona je zítra odpoledne.“
Robert Billovi řekl, že prostě musí cestovat, ale vážně chtěl, aby s ním někdo z jeho ordinace jel. Bill rychle souhlasil a Tomovi kvůli tomu bylo alespoň o trochu líp a tolik mu nevadilo, že tam s Billem není. „Děkuju, Saki,“ zamručel Tom tiše.
„Proč s ním nemluvíš? Je smutný. I když se snaží usmívat, tak stále cítím, že je smutný. Tohle teď opravdu nepotřebuje.“
„Je to komplikované, Saki.“
„Tak to odkomplikuj, Tome.“
Dredatý chlapec potlačil potřebu zaúpět a položil telefon.
~*~
„Takže zůstáváš v Hamburku?“
„Dokud se Bill nevrátí.“
„Jsi si jistý?“
Tom přikývnul. „Neutíkám. Jen mi chybí. Bez něj se mi ten dům zdá hrozně velký.“
Stephen přikývl. „Okay, to je v pořádku. Takže, nechal jsi Billa odjet, aniž by se situace vyřešila?“
„Nejsem si jistý, jak situaci vyřešit. Prostě začalo být jednodušší nemluvit.“
„To jsem si jistý, ale o čem jsme mluvili?“
„Že lehká cesta nic nevyřeší,“ odpověděl Tom poslušně.
„Hřeje mě to u srdce, když opakuješ celé věty, jako je tato, takhle monotónně. Je to krásná věc.“ Zvedl Stephen oči od svých zápisků a usmál se. „Teď, co je pointa toho, že máš pravdu, když ten druhý člověk neví, že máš pravdu?“
„Myslím, že žádná pointa není; takže si myslíte, že mám pravdu?“ zeptal se Tom horlivě.
Stephen se zastavil a zamračil se. „Vidím obě strany situace. Jsem nedotčený emocemi vaší nesnáze.“
„Neodpověděl jste mi na mou otázku.“
„Vlastně, odpověděl jsem. Neslyšel jsi jen odpověď, kterou jsi slyšet chtěl.“
Tom zavřel oči a opřel se o gauč. „Takže, měl bych mu zavolat?“
„Sám moc dobře znáš odpověď.“
Tom si povzdychl. „Jo…“ poposedl si na gauči, Stephen ho pozorně sledoval.
„Měl bys touhle dobou už vědět, že pokud máš otázku, prostě se zeptej.“
Dredatý chlapec se na něj překvapeně podíval a hlasitě vydechl. „Co bude ta operace vyžadovat? Měl by se Bill něčeho bát?“
„Ačkoliv by všichni chtěli, aby porod dítěte proběhl podle vědeckých poznatků, není to tak jednoduché. Je tolik různých variant, co se může stát; lékařský tým tak bude moci jen doufat, že všechno půjde podle plánu… anebo plánu druhého, když se věci nepovedou. Mimo to, je to velká operace. Řez bude dělaný na podbřišku, děložní stěna bude porušena, zárodečný vak bude porušen a dítě vyndáno ven a umyto. Bill bude znecitlivělý od hrudníku dolů, takže by neměl nic cítit, kromě tlaku a tahání. Pak se podíváme po abnormalitách, které jsme předtím nemohli uvnitř dělohy objevit. Pak Billa uzavřou a dají mu dceru, aby vzniklo pouto.
Nejdřív bude mít problém s tím, aby ji vůbec zvedl, nebo se sám první týden posadil, ale chceme po pacientech, aby během dvanácti hodin zvládli normální pohyb. Pobyt v nemocnici trvá obvykle tři nebo čtyři dny; to aby se všechno dobře zahojilo, a aby nebyla žádná infekce. Po třech týdnech se Bill už bude cítit fajn a po šesti bude všechno v normálu.“
„Takže během celé té věci bude vzhůru?“ skousl si Tom svůj spodní ret. Tohle se mu nelíbilo, jeho dvojče bude vzhůru, zatímco do něj budou řezat.
„Ano, je důležité, aby byl vzhůru. Kdyby se něco stalo, budeme to hned vědět,“ řekl Stephen a zkřížil nohy.
„Chtěl bych to oddálit, co nejvíc to jde,“ přiznal se Tom.
„No, myslím, že Bill by to raději zkusil, než aby byl těhotný ještě delší dobu než do té operace.“
„Je to vážně tak zlé?“
„To si nejsem jistý, nikdy jsem těhotný nebyl. Ženy tuhle zkušenost berou jinak. Celkem dost se cítí jako Bill, když je to těhotenství neplánované. Myslím, že se budeš muset naučit s ním soucítit. Opravdu soucítit. Mimo to, tahle klinika zvládla udržet naživu čtyři z šesti dětí porozených muži, doručených sem po operaci.“
Tom přikývl a uvědomil si, že jeho obavy jsou teď naprosto jiné, než jaké byly, když sem přišel.
~*~
„Budu rychlý; jen vážně mám chuť na sendvič.“ Přešlápnul si Bill a čekal na odpověď.
„Co ti vadí na hotelovém servisu?“ zeptal se Saki opatrně. Zpěvák v duchu protočil oči; od té doby, co Saki přišel na to, že je Bill těhotný, choval se k němu, jako by byl křehká sklenička. Bylo to, jako by se medvěd snažil nalít čaj z porcelánové konvičky a nerozbít ji; podivně a morbidně fascinující, ale na prd.
„Už jsem z pokojového servisu unavený a volal jsem dolů, abych se zeptal na dobré místo na sezení; recepční se zmínil o místě jménem Vingt-Quatre, v Chelsea. Jediné, co chceme, je sendvič.“ Podíval se Bill na toho muže a tiše poprosil. Bodyguard ustoupil rychlostí, aby mu i těhotný člověk stačil.
„Fajn. Ale neměl bys být pozdě večer venku. Graham Norton je už zítra.“
„Já vím, jen mě nech si vzít svou tašku.“
**
Nemohl si pomoci. Bill si neuvědomoval, jak moc velký hlad měl, dokud se mu Saki nepodíval do očí a neřekl mu, aby si sedl a snědl jídlo v restauraci. Hned, jak zpěvák kousl do sendviče, zasténal a šťastně zakopal nožkami.
Bill si nevšiml bolesti hlavy, dokud se mu z toho nezačala motat. Nadechl se a slíbil si, že nebude spát, dokud se pořádně nenají, ať už bude vyčerpaný jakkoliv. „Promiň, maličká,“ zamumlal Bill a pohladil si bříško. Rychle se vrátil k jídlu a miminko udělalo šťastný kotrmelec. Zrovna dojedl to chutné jídlo, když uviděl, jak na něj přes okraj stolu kouká pár modrých kukadel.
Byla to holčička. Připlížila se k němu blíž a usmála se pokřiveným úsměvem. Bill roztál; byla naprosto rozkošná. „Ahoj,“ řekl jemně a utřel si o sebe ruce. V jeho nadšení se mu totiž podařilo dát si na ruku hořčici a majonézu.
„Ahoj.“ Posouvala ruce po kraji stolu a dotkla se stydlivě jeho rukávu.
„Líbí se ti moje košile?“ zazubil se a zvedl malinko ruku. Byla to stříbrná košile, opravdu blýskavá. Té malé holčičce nemohlo být víc než tři roky a Bill nedokázal vyjít z údivu nad tím, jak nádherně vypadala; překrásný anděl s modrýma očima a černými šaty, které se krásně hodily k jejím vlasům a očím.
„Zoe! Pojď odtamtud!“ oba, Bill i ta holčička, se překvapeně otočili. „Zoe Tannerová, pojď sem!“ přišla k jeho stolu žena a natáhla k ní ruce. „Hrozně se omlouvám, má hrozně ráda stříbrnou.“ Měla tu samou zdráhavost, ale zdaleka ne takový úsměv jako měla Zoe.
„To je v pořádku.“ Usmál se Bill a zamával na ni. „Měj se, Zoe.“
„Ahoj.“ Zamávala mu a chytla se své matky za ruku.
Bill je sledoval, jak jdou zpátky k jejich stolu a nevědomky si položil ruce na bříško. Bude jeho dcera taky tak krásná? Bude vypadat tak sladce, nebo bude mít spíš ten Tomův vychytralý úšklebek a uličnickou jiskru v oku? Bill byl zamyšlený, když mu Saki jemně řekl, že je na čase jet zpátky do hotelu. Ruku nesundal, dokud nebyl u sebe na pokoji; a to jen proto, že potřeboval na záchod.
Schoulil se do klubíčka na své posteli a vydechl; najednou si Bill byl nějak víc vědom života uvnitř něj. Přemýšlel o Zoe a jeho dcerka ho kopla. Bill usyknul a promnul si to místo. Zoe bylo tak krásné jméno, nemyslel si-
Další kopnutí a Bill usyknul. „Co se mi snažíš říct? Jsi Zoe?“ usyknul znovu, když dostal další kopnutí a zasmál se. „Zoe,“ řekl a čekal. Bill se zašklebil, když dostal znovu a kývnul. „Myslím, že bych měl říct tvému otci, že jsi našla jméno, co se ti líbí.“
Jakmile ta slova opustila jeho rty, Billův telefon zazvonil. Zabručel a natáhl se pro něj, na displeji bylo k jeho překvapení bratrovo číslo. „H-Haló?“ řekl roztřeseněji, než chtěl, ale skousl si pro jistotu ret a čekal na odpověď.
„Ahoj, Bille.“
„Ahoj, Tome.“
„…Co děláš?“
Bill se rozhlédl po potemnělém pokoji a pokrčil rameny. „Jsem v posteli.“
„Oh, promiň, že tě ruším. Nějak jsem si myslel, že budeš ve městě nakupovat.“
Bill se usmál a protáhl se na posteli s telefon položeným u obličeje. Mohl mluvit bez držení telefonu, nebo se pokusit najít své bluetooth sluchátko a stále ležet. „Ne.“
„Líbí se ti Londýn?“
„Je to v pohodě. Moc jsem toho ale nestihl udělat, protože buď mě fotí, nebo mám rozhovor. Pořád jsem unavený. Takže jsem prostě pořád v posteli. Chybí mi naše postel, když už o tom mluvím. Chybí mi náš dům.“
„Bez vás je tak prázdný. Zatímco nahráváme, tak bydlím ve studiu. Je to jednodušší než tam každý den dojíždět.“
„Oh…“
„Ale, jak se ti líbí Londýn?“
„Na to už ses ptal,“ řekl Bill pobaveně.
„Pravda. Jen se snažím najít témata, abychom se nezačali hádat. Nechci se hádat. Já jen… chci být znovu schopný s tebou mluvit o čemkoliv; speciálně o něčem tak důležitém jako je naše dítě.“
„Myslíš si, že se mnou o ní nemůžeš mluvit?“ píchal Bill prstem do peřiny.
„Ne. Ty mi to neděláš zrovna nejlehčím tématem k hovoru.“
„…O čem chceš mluvit?“
„Já nevím. Moje vzrušení. Fakt, že jí budu schopen držet v náručí. Že vás dva uvidím společně. Že budeme opravdová rodina.“
„Už teď jsme rodina, Tome.“
„To je to, o čem mluvím. Jen malý sarkastický komentář nebo něco, a už mi připadá, že znehodnocuješ můj názor. Nesnáším to, a proto se snažím nemluvit o ničem, co by to mohlo nastartovat.“
Bill si povzdychl. „Vidím, že s tebou Stephen dělá pokroky.“
„Snaží se. Nemyslím si, že až se vrátíš, že budu vyléčený, tak moc nedoufej.“ Zasmál se Tom.
„Tomi?“
„Ano, Bille?“
„Omlouvám se. Nechci být tak složitý. Většinou… se na ní celkem těším. Pak ale mám pocit, že nejsem předurčený k tomu, abych byl šťastný z toho, že jsem těhotný. Že nejsem předurčený k tomu, abych se těšil. Pořád mám tenhle jojo efekt. Už mě to nebaví. Chci, aby to skončilo. A pak řekneš, že tomu rozumíš, a já ti to věřím… a potom…“ Bill si utřel oči a došla mu slova.
„Omlouvám se, Bille. Nepřemýšlel jsem nad tím, jak ti ohledně toho asi je. Byl jsem prostě… naštvaný. Naštvaný, že se s tebou nemůžu dělit o svoje myšlenky a pocity ohledně budoucnosti a našeho dítěte. Cítil jsem se v tomhle celém těhotenství sám, a ještě hůř, připadal jsem si, jakože tě nutím, aby sis jí nechal. Myslím, že vím, že bys šel na potrat, kdybych tě nežádal o opak. Možná, že by to tak bylo nejlepší.“
Billovi se stáhlo hrdlo, vzal do ruky telefon, aby se mohl posadit. „Ne, nemyslím si, že bych byl šťastný, kdybych to udělal. A ty bys taky nebyl šťastný.“
„Tohle se… mě netýká.“
„Ne, týká se to nás. Budu se snažit být veselejší, Tome. Jsem šťastnější a snažím se. Ale nevím, jestli to budu dělat pořád správně. Připadám si tak přetažený a ty výkyvy nálad mi moc nepomáhají. Mám dojem, že to sotva zvládám.“
„Chybíš mi, Bille.“
„Taky si chybím.“ Zasmál se malinko Bill a promnul si bříško. „Oh, tvoje dcera si dneska večer vybrala jméno.“
„Opravdu? A jaký si vybrala?“
„Zoe.“ Bill zadržel dech, když se na druhé straně ozvalo ticho.
„Zoe, to je krásný. Líbí se mi. Zoe Lily Kaulitzová. Pořád jí dáváme babiččino jméno jako prostřední, že ano?“
„Poslouchal jsi,“ řekl a po těle se mu přelilo příjemné teplo. Tom se mu zasmál do ucha a on najednou chtěl být doma, s rukama kolem jeho těla a jemnou masáží prováděnou na břiše.
„Samozřejmě. Myslím, že je to dobré. Vlastně se mi to celkem líbí.“
„Neříkáš to jen tak, že ne? Vážně chci, aby se ti to líbilo.“
„Ne, myslím to vážně.“
„Dobře, jen se ujišťuju.“ Povzdychl si Bill a naklonil hlavu do doteku, který mu poskytoval telefon. Měl dojem, že žíznil po dotyku člověka. „Chybíš mi, Tomi.“
„Já vím, kotě. Přál bych si být s tebou, ale nemůžu. Prostě… hlavně se nepřetahuj, jasný? Rád si dáváš moc práce, dokonce, i když jsi těhotný. Posloucháš sestřičku, že jo?“
„Ano. Říká mi, kdy si mám jít lehnout a já ji poslouchám.“
„Nemotá se ti už hlava, že ne?“
„Ne, Tomi. Přestaň si dělat starosti.“ Bill musel trošku lhát, někde hluboko uvnitř cítil vinu. Ale pak si uvědomil, že na takovou vzdálenost mu Tom nemůže nic udělat, takže mu přeci jenom asi bylo fajn. Někdy byla malátnost jenom malátnost kvůli těhotenství. Četl o tom na internetu. Ale Tom by to takhle jednoduše nepochopil.
„Nemůžu. Nejsem tam, abych tě viděl, abych viděl ten fakt, že jsi v pořádku. Nebudu ti lhát, Bille, máme spoustu věcí, které musíme probrat, ale stále tě miluju víc než cokoliv jiného na téhle planetě.“
Bill se usmál. „Myslím, že přesně tohle jsem potřeboval slyšet.“
„Budu ti to říkat až do konce života.“
„Kecko.“
„Hele, tohle se ti vždycky líbilo.“
„No jasně.“
~*~
„To je další krok.“
„Já vím, moc se těším. Nepřipadalo mi, že lhal nebo tak něco. Chci říct, nelže mi často, nejčastěji spíš lže sám sobě.“ Naklonil Bill obrazovku svého laptopu.
„Myslím, že v tom jste oba za jedno.“ Stephenův hlas byl trochu zpomalený, ale bylo to lepší než nic. Stephen pro všechny své pacienty dělal i sezení přes internet, aby o nic nepřišli, i když byli někde daleko.
„Já vím. Snažím se nevracet ke svému starému chování, ale je to těžké. Jsem zvyklý to dělat.“
„Ale měníš se, změna stojí čas a energii. Nikdo nemá rád změny. Pokud ovšem změna nepřináší něco dobrého. A dokonce i tehdy to není lehké. Jsme stvoření zvyku. Spíše zlozvyků.“
„Hmm, to je pravda,“ zamručel Bill a namočil si kousek hranolky do másla a dal si ji do pusy.
„A jak jdou rozhovory?“
„Bylo to dobré. Publikum se hodně smálo, musel jsem říct pár vtipů. Graham mi chtěl sahat na břicho.“
„Nechal jsi ho,“
Bill přikývl. „Zoe kopala, připadal jsem si celkem hrdý.“
„Víš, že je v pořádku, abys byl hrdý. Tvoje dcera roste a je zdravá. Je tu víc než si uvědomuješ, na co bys měl být hrdý. A už nejde o pohlaví.“
„Snažím se,“ zasténal Bill a zasmál se. „Byl jsem tak nervózní. Ukazoval mi nějaké obrázky z focení, co jsem dělal. Ani já jsem je neviděl a netušil jsem, že on je bude mít.“
„Co si o těch fotkách myslíš?“
„Nevypadal jsem vůbec špatně.“ Snědl Bill další hranolku a rychle polknul. „Jako, chci říct, že jsem si myslel, že vypadám hůř, než jsem opravdu vypadal.“
„Myslím, že máš malinko zkreslenou vizi, když se vidíš.“
„Mám bowlingovou kouli pod trikem.“
„Takhle o Zoe nemluv,“ zažertoval Stephen.
Bill se zasmál a přikývl, podrbal se na hlavě. „Nedokážu uvěřit tomu, že jsem našel jméno. Je to tak…“
„Jiné?“ odpověděl Stephen tiše. „Je úžasné, co jméno dokáže udělat.“
„Zoe zní jako někdo, koho bych mohl mít rád.“ Opřel si Bill bradu o ruku před svým počítačem a nahlas si krknul. „Pardon.“
„Nezamlž mi kameru.“
Bill se usmál. „Příště se otočím jinam.“
„Bille, budeš dobrým rodičem, až si uvědomíš, jaký typ rodiče chceš doopravdy být. Nemáš moc času, obávám se, a víš, že ti nebudu lhát, když řeknu, že všechno bude fungovat dobře. Rodičovství je stále pokračující a obdivuhodná práce. Jsou k tomu potřeba schopnosti, které spousta lidí nemá, a zasvěcení, o kterém polovina lidí neví. A věř mi, že i idioti mají děti.“
„Nechci být idiot s dítětem,“ řekl Bill rozhodně.
„Pak se pouč od své matky. Nejjednodušší cesta, jak zjistit, co dělat se svým dítětem a naopak. Pomoc od babičky. Je to jejich práce, jsou už za šílenstvím se svými vlastními dětmi, a teď jsou vyzrálé do úžasných bašt informací a rad.“
„Lidé už mi dávno dávají rady.“ Přitáhl si Bill blíž pudink a otevřel ho. Vanilka. Zoe se zaradovala a on se málem zasmál; jako by ho to lechtalo.
„To dělají. Musíš se učit to předávat dál, nebo se zblázníš.“
„Pozdě.“ Olízl Bill víčko a hodil ho do koše.
„Neblázníš, Bille. Potkal jsi mě včas.“
„Oh, aha.“ Protočil oči a podíval se na okénko, ve kterém se Stephen usmíval. „Co když nebude čistotná?“
„Budeš dělat to, co dělala tvoje matka; uklízet po ní.“
„Jo, asi ano.“ Zakroutil se Bill a dal lžičku do dezertu. „Připadá mi, že znáte odpověď na všechno.“
„Mám pár dětí. Nemám odpovědi na všechno, ale něco málo vím. Moje matka mi taky dala pár rad, dokonce i moje tchýně. Jen buď připraven, až se vrátíš, tak se tě lavina poučování bude snažit pohřbít zaživa.“
„A jak to zastavím?“
„Bille, myslím, že zrovna ty nemáš problém s tím, abys řekl lidem, když ti něco vadí.“
Bill se zazubil. „To je fakt.“
Stephen se usmál.
~*~
„Proč takhle debilně žvejkáš?“
Tom zvedl pohled a zarazil se. „Co?“
„Žvýkáš, jako by si z tý žvýkačky chtěl dostat smysl svého života. Je to vážně tak dobrý? Má to píčovou příchuť?“ zeptal se Georg s nakrčeným obočím.
Gustav se zakuckal svým pomerančovým džusem a Tom basáka vyfuckoval. „Jdi do prdele, Listingu.“
„Ne, díky. Jsem v pohodě. Tak o co jde s tou žvýkačkou?“
„Je to nikotinová žvýkačka,“ pípnul Gustav. „Že ano?“
„Opravdu?“ zeptal se Georg a probodnul Toma pohledem.
„Jo, je.“
„Proč se to snažíš tajit?“ zeptal se Gustav.
„…Protože, když jsem to všem posledně řekl, posral jsem to. Dalo mi to dva pitomý dny, a pak jsem vykouřil skoro celou krabičku během dvanácti hodin.“ Žvýkal Tom tvrději, aby mohl potlačit tu potřebu kouřit a nemyslet na to.
„Takže to chceš zvládnout, než to všem vyžvaníš?“ naklonil Georg hlavu na stranu a pomalu přikývnul.
„Jo, pochopils. Jen jsem chtěl dostat dobrý start, než se Bill vrátí.“
„Jo, dokonce i kouř na tvém oblečení může být pro dětské plíce nebezpečný. Jsou vážně citlivý.“ Oba kluci se na Gustava divně podívali. „Co je?“
„Děláš si prdel? Kdes to slyšel?“ zeptal se se zájmem Georg.
„Četl jsem to na internetu.“
„To jako surfujete na těhotenských stránkách nebo co?“ zeptal se Tom a začal se smát. „Přísahám, oba na mě pokaždé vytáhnete něco novýho na tohle téma, třeba když si jdeme jenom sednout nebo na jídlo.“
„No, tak nám ho třeba vykuř za to, že si děláme starosti,“ pokrčil Gustav zahanbeně.
„Je to vážně zajímavý. Nemůžu si pomoct,“ opřel se Georg o židli. „A kde je Bill právě teď?“
„Měl by být v letadle na cestě do Chicaga.“ Hrál si Tom se svým piercingem ve rtu a dělal si starosti o svého brášku. Něco vzadu v jeho mozku mu stále nechtělo dát pokoj.
„Oprah, velká věc…“ zamručel Gustav.
„Jo, velkej případ.“ Podíval se Tom z okénka a snažil se uklidnit. Nelíbila se mu ta vzdálenost mezi ním a jeho bratrem. „Co?“ podíval se zpátky, když někdo zavolal jeho jméno.
„Potřebují nás ve studiu.“
Tom kývl na Georga a říkal si, že to přehání.
Mohl jen doufat.
Komentujte prosím anglicky, a pokud možno všichni, nebojte se gramatických chyb, Lil to kdyžtak opraví, než to Majestrix pošle… vážně buďte v pohodě a napište autorce, jak se vám to líbí… díky J. :o)
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
pí*ovou příchut xDDD ze smíchu mě bolí břicho.Jinak moc pěknej díl =D
Skvělá povídky—kdy bude změna designu??
Perfektná!!!!!!!
Stephan is my favorite psychiatrist ♥ I like him ♥ And Zoe? This name is adorable, for Tom's and Bill's daughter ♥ *dance* I want next part!
||
Jani? Pokusim se nestydět za tu pitomou, anglickou slovní nezásobu:D
This story is amazing. I love this. Zoe is very beautiful name for Bill´s and Tom´s children 🙂
oh, really nice ! 🙂 I loved this part when Tom said to Bill, that he loves he more than everything on the earth …it's co cute ! <3
I love this story ! <33
oh….Zoe is very nice name!! I really love this story!
Zoe??this is best name:-* 😉
Whooaaa!! I really LOVE it!! It was… really… incredible! Fabulous!! =) And Zoe is sooo cute! =)
urputné žvýkání žvýkačky…někoho mi to připomíná..xD
this story is my breakfast:)
this is't best story! realy! and Zoe is beautiful name, my favourite. my baby was be Zoe too 😉
Bože doufám, že tam mejní nejaká fakt záwažná chyba…
I love this story ♥♥♥!!!
[13]: I hope that the story will continue even after Zoe was born.
Sorry,my english is crappy…!!!
Zoe… hmmm… Zoe… a nice name, but I am thinking of Catharine. Yes, yes, I know, you are the author! Maybe the second baby? Zoe and Catharine Kaulitz, it sounds great, doesn´t it :)))
And I adore protective Saki, he is absolutely adorable, thanks 🙂
Incidentally, this flashback was amazing, as usual.
In short, I love this story. 🙂
This is a beautiful story!