Lutte pour l’amour 4.

autor: Lady Kay

Líně otevřu oči a rozhlédnu se kolem sebe. Nic se tu nezměnilo. Všechno je přesně na místě, kde jsem to zanechal, když jsem opouštěl tenhle dům. Dokonce stěny zdobí plakáty, kterými jsem si je ozdobil ve třinácti. Pohled mi sklouzne na fotku na nočním stolku. Vezmu ji do dlaně a na rtech se mi objeví úsměv. Jsme na ní já a Bill… Mohlo nám tam být asi šest. Ten den si pamatuji, jako by to bylo dneska. Mamka nás vzala do zábavního parku, kde nás nechávala blbnout, jak bylo libo. Pamatuji si i to, jak se Bill strašně vztekal a odmítal se hnout z místa, když oznámila, že se jede domů. V mojí paměti je i obraz zklamané tváře dvojčete, když mu jeho zmrzlina spadla na zem, a pak neuvěřitelná radost v očích, když jsem mu věnoval tu svoji. Nebo jak mi vystrašeně tisknul ruku, když jsme procházeli strašidelným hradem. Tenkrát jsem si připadal strašně dospěle. Sám jsem byl podělaný strachem, ale nedal jsem na sobě nic znát. Byl jsem velký brácha a zůstal jsem jím dodnes. Je to tak strašně dávno, a přesto si dovedu vybavit i některé detaily.

Navzdory tomu, že jsem usnul až k ránu, se necítím moc unaveně. Celou noc jsem uvažoval nad životem. Od Billovy nehody to dělávám dost často. Počáteční přemítání o vztahu mě a mého bratra, a hledání nějakého východiska z této situace, vystřídalo uvažování nad mým životem kompletně. Konkrétně vztah k opačnému pohlaví mi zabral dost času. Zkušeností jsem za dobu, co kráčím tímhle světem, nasbíral dostatek. Ale láska? Bylo by načase najít si přítelkyni, jenže… Lehko se řekne, hůř udělá.

Holek v minisukních, vysokých podpatcích a svádících mě pohledy, je kolem až až. Ale najít někoho, kdo by se mnou trávil čas, objal mě, když by mě přepadla špatná nálada, s kým bych se mohl smát, až by nám tekly slzy od smíchu, kdo by mi jediným pohledem způsoboval mravenčení v břichu, z koho by se mi podlamovala kolena, kdo by mě nutil myslet na něj každou vteřinou… Hledal jsem, ale marně. Byla to chyba, myslet si, že jsem schopen najít anděla mezi tisíci potvorami, kterým jde jen o to jedno. Zatím se nikomu nepodařilo zlomit mi srdce, soudím podle svých kámošů, co si tím prošli. Upřímně jsem rád, že mě nic takového nepotkalo…

Zaženu nepříjemné myšlenky, vrátím fotku na své místo a spustím nohy z postele. Jakmile se ocitnu na chodbě, našlapuji tiše jako kočka. Nerad bych brášku vzbudil… Tichounce otevřu dveře k němu do pokoje a strčím do nich jen hlavu. Vypadá to, že Bill ještě spí, takže stejně potichu, jak jsem dveře otevřel, je zase zavřu a zamířím do kuchyně. Musím se přece postarat, aby mi neumřel hlady a i můj žaludek se kručením na sebe snaží upozornit.

..::Bill::..

Byl tady… Vím to. Přestože se snažil chovat tiše jako myš, slyšel jsem zvuk otvírajících se dveří. Když jsem večer usínal, doufal jsem, že jak se ráno probudím, zjistím, že to všechno byl jen zlý sen a ráno do pokoje vejde mamka. Jenže smůla. Tom je tady, nemusím ho vidět, ale cítím jeho přítomnost. Ležím na zádech a vyčkávám. V mysli se snažím bratrův návrat do pokoje, který je stejně nevyhnutelný, co nejvíce oddálit. Dost na tom, že budu v jeho blízkosti „trpět“ až do večera. Sedět u něj a nemoci pohladit jeho tvář, naslouchat jeho hlasu, vedle nějž se i nejkrásnější melodie mění v pouhopouhé nic, dívat se na jeho úsměv, který je jako vycházející slunce, cítit jeho vůni, nejsilnější afrodiziakum jaké znám. Marně se snažím přijít na to, co jsem „tomu nahoře“ udělal, že se mi takhle odvděčuje. Miluj bližního svého… Copak můžu?! Do očí se mi zase derou ty protivné slzy, slyším ale kroky, takže si je hřbetem ruky otřu a pro jistotu zavřu oči.

„Billi…“ osloví mě Tom polohlasem. „Jsi vzhůru?“

Nemá cenu si na něco hrát, chtě nechtě otevřu oči a otočím se na něj. Moje gesto je odměněno zářivým úsměvem. Tom strčí do dveří a už si to ke mně vykračuje s tácem, na němž má připravenou snídani.

„Najedl bych se v kuchyni… Jako vždycky,“ poznamenám. Ač byla jeho snaha jistě myšlena v dobrém, mně připomněla můj stav. Mamce jsem zakázal, aby mi nosila jídlo do postele, protože jsem si připadal už naprosto nemožně.

„Promiň… já… nevěděl jsem to…“ usměje se omluvně bratr, a poté, co mi pomůže sednout si, si dřepne vedle mě. Zprvu se leknu, že mě má v úmyslu i krmit, ale neučiní tak. Jen pozoruje, jak uchopuji lžíci a nabírám s ní moji milovanou čokoládovou pochoutku. Nejraději bych ho vyzval, aby si šel po svých, ale když se na něj podívám, nedovedu to. Proto se rozhodnu mlčky žvýkat „krmení“ a snášet jeho přítomnost.

„Nějaký nápad na strávení dneška?“ Proboha Tome! Ale co se vztekám, jsme v tomhle stejní, ani jeden neumíme být zticha. Mamka vždycky říkala, že nám ty pusy zalepí. Stejně tak učitelé byli na pokraji nervového zhroucení, neustále jsme mezi sebou s Tomem během hodin diskutovali, až to nakonec vyřešili rozdělením nás do dvou tříd. Ale jakmile se nám naskytla možnost zvolit si předmět, kde můžeme být spolu, udělali jsme to. Byli jsme zkrátka nerozlučitelní, tedy do jisté doby…

Zavrtím hlavou a polknu džus, co mi nalil do skleničky. Tom vstane a začne se mi procházet po pokoji. Pozoruji každý jeho pohyb, i ten nejnepatrnější. Vždycky se mi líbilo, jak si povytahoval nohavice svých širokých džín. Dělá to dodnes. Ani jeho chůze se nezměnila, pořád se tak zvláštně kolébá ze strany na stranu. Nechám Toma Tomem a vrátím se k čokoládovým kuličkám zalitým mlékem. Až bratrova poznámka mě přinutí znovu se na něj podívat.

„Mohl bych si to nechat?“

..::Tom::..

V dlani držím výkres, na nějž bráška svou rukou zachytil nás dva ve vzájemném objetí. Bill na obrázku spokojeně spí schoulený v mém náručí, já jej hladím ve vlasech a usmívám se. Výjev mě dokonale dojme a vzdal bych se všeho, co mám, kdyby odpovídal skutečnosti. Vždycky měl talent, soudím podle toho, co vždycky vytvořil na výtvarce. To, co maloval ve svém pokoji, úzkostlivě střežil jako největší poklad, a nikdy mi nedovolil podívat se na jediné dílo. Až dnes se mi naskytla možnost vidět jeden z jeho „pokladů“, podle data v rohu jej Bill dokončil teprve před nedávnem. Znovu se obdivuji jeho umění, podoba je naprosto věrohodná. Každý rys mojí tváře naprosto přesně odpovídá realitě, stejně tak u něj.

„Vrať to zpátky!“ štěkne Bill a probodne mě očima. Kdyby ovládal i umění zabíjet pohledem, jsem v tu ránu mrtvý.

„Billi… Vždyť se nic nestalo,“ dostanu ze sebe zaskočen Billovou reakcí. „Fakt se mi líbí a myslel jsem, že bys mi ho třeba…“

„Dal?“ podívá se na mě stylem, jako bych po něm požadoval přinejmenším Ferrari a ne „jen“ výkres. „Tak tenhle nesmysl hodně rychle vypusť z hlavy!“

„Tak když ne tenhle, “ rychle se snažím v hlavě zformulovat myšlenku, která mě právě přišla na mysl, „tak co kdybys nakreslil jiný, jen pro mě?“

Nápad je to jistě dobrý, a pokud Bill přijme, přijde na jiné myšlenky, a ještě to bude takový první krok na cestě k našemu sbližování. Ke své žádosti přidám úsměv a psí pohled. Na každého vždycky zabere. Svou reakcí mi ale dvojče hezky rychle připomene, že není každý, ale že je naprosto nevypočitatelným stvořením.

„Nemám na to náladu,“ odloží Bill misku zpět na tác, ani nedojedl. Asi jsem si byl, až moc jistý. Jak najít cestu do jeho světa, když mi neustále klade do cesty překážky a vždycky z cesty k jeho srdci sejdu?