Lutte pour l’amour 5.

autor: Lady Kay

Udělám další tah tuhou na papír a s přimhouřenýma očima kriticky pozoruji svoje dílo. Nepotřebuji předlohu, za mě maluje moje srdce. To ono vede mou dlaň, prostřednictvím již na čtvrtku ztvárňuji podobiznu mého bratra. Z papíru se na mě dívají jeho oči, usmívají se jeho rty, po kterých přejedu prsty. Jen jedinkrát mi bylo dovoleno dotknout se jich těmi mými a i dnes si naprosto přesně vybavuji jejich měkkost a hebkost. Při vzpomínce na hru, při níž jsme se měli políbit, se v mém bříšku rozlétnou motýlci. Kéž bych jej směl ještě jednou políbit, i kdyby to mělo být naposledy!

Znovu se podívám na obrázek a zmačkám ho. Hrůza!! Hodiny už kreslím a výsledek nestojí za nic!!! Navíc jsem naštvaný sám na sebe. Ráno jsem se zachoval jako naprostý idiot. Pochválil mě a já ho seřval. Jenže panika, která se mě zmocnila, když jsem viděl obrázek v jeho rukou, byla silnější než já. Protože nemůžeme být spolu, zachycuji si alespoň svoje nejtajnější představy na papír. Mohu jen děkovat Bohu, že Tom viděl tenhle… Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby spatřil ty ostatní, které jsou mnohdy mnohem odvážnější a byly vytvořené pod vlivem touhy, jíž je ovládáno moje mladé tělo. Pohled na naše propletená nahá těla by asi na rtech mého dvojčete nevykouzlil úsměv.

Nakonec jsem mu přece jen chtěl výkres, jenž se mu zalíbil, věnovat, ale protože jsem ho v amoku rozškubal na malinké kousky, není jiná možnost než pokusit se vytvořit nový. Jenže to by muselo jít, už druhý pokus skončil v koši. Ticho, které je všude v domě, naruší povědomý zvuk. K mým uším dolehnou tóny kytary a přede mnou se najednou vynoří obraz mého bratra s kytarou na klíně. Vidím jeho dlaně, jak láskyplně hladí dřevo, jeho prsty kloužou po strunách a on s přivřenýma očima hraje. Teskná melodie, již nástroj vydává, je odrazem jeho duše. Opět uchopím tužku a za doprovodu Tomova hraní se dám do díla.

..::Tom::..

Naposledy uhodím do strun, odložím kytaru bokem a vstanu z postele. Očima bloudíc po ztemnělé obloze, přemítám nad dnešním ránem. Bill mě svým chováním srazil na kolena, ale nejsem z těch, co by se jen tak vzdali, a když jde navíc o mé dvojče, nepřipadá vzdát se vůbec v úvahu. Dokud budu žít, nikdy se nevzdám naděje, že jednoho dne vedle sebe budeme sedět a společně se smát, sdělovat si svoje myšlenky i ta největší přání. Neustále se budu pokoušet vybojovat si pro sebe alespoň malinké místečko v jeho srdci, chci být součástí jeho života! Potřebuji ho, stejně jako on potřebuje mě, i když se nás oba snaží přesvědčit o opaku. Společně jsme spatřili světlo světa a jsem si jistý, že naším osudem je jít životem bok po boku. I kdyby se naše cesty rozdělily, a každý se ocitnul na jiném místě na zemi, nikdy bych nepřestal hledat, dokud bych ho znovu nenašel. Našel bych ho kdekoli, i v tom nejzazším koutě na planetě! Můj vnitřní hlas a srdce by mi ukazovaly cestu. Takže, Tome, vstát a znovu do boje! Do boje o brášku… Blesk, jenž protne oblohu, mě malinko vyděsí, ale beru ho jako jakési znamení počátku bitvy, z níž snad vzejdu jako vítěz.

„Tome…“ ozve se na prahu. Bill! Zrovna jsem se chystal za ním jít. Bouřku nesnáší už odmala, což upřímně nechápu, protože mně se svým způsobem líbí, něco na ní mě fascinuje. Ale bráška je bráška, to mluví za vše. Vždycky se tisknul k mamce a s pevně sevřenými víčky se modlil, aby už bylo po všem. Proto jsem ho nechtěl nechat samotného a jít mu i za cenu toho, že budeme jen v tichosti sedět a naslouchat dunění hromů, dělat společnost. Tentokrát mě ale Bill předběhl a nemálo mě tím šokoval.

Vykročím k němu a přidržím mu dveře, aby mohl vjet dovnitř. Zastaví u postele. Sám okamžik váhám, kam se posadit, nakonec ale zvolím místo blíž k němu, okraj postele.

„Chystal jsem se za tebou.“ Bill tázavě zvedne obočí. „No, bouřka…“ naznačím rukou směr ven.

„Ty si to…“

„Pamatuju? A co sis myslel? Že ne? Billi, jsi můj bratr.“ Původně jsem chtěl říct, že ho přece znám, ale nakonec mi došlo, že to není pravda. Vím sice, že se bojí bouřky, ale jinak o něm nevím absolutně nic. Nevím, jaká hudba se mu líbí, co rád dělá, dokonce ani nemám ponětí, jaká je jeho oblíbená barva. Netuším, čím mu udělat radost a rozzářit jeho oči. Neznám jeho největší přání, ani nejhorší obavy.

„Nejsem tady jen kvůli tomu…“ přizná Bill a naše role se prohodí. Teď jsem to já, kdo zírá na své dvojče. „Sice mám trošku strach…“

No, podle výrazu jeho tváře, když zahřmí, bych řekl, že jeho strach je poněkud větších rozměrů, ale raději si tuto myšlenku nechám pro sebe a napjatě očekávám, až mi prozradí další důvod své návštěvy.

„Přišel jsem se omluvit. Ráno jsem to přehnal… Promiň, Tomi.“ Bráška sklopí oči a já nevím, jestli mám brečet nebo se smát. Sice se mi nelíbí „Tomi“, ale od něj to je něco jiného. Byl vždycky jediným, komu jsem dovoloval takto mě oslovovat. Nejraději bych se mu vrhl kolem krku, ale ovládnu se. Teď to pokazit nesmím. Bill udělal první krok, společně teď musíme udělat vše pro to, aby se náš vztah vrátil do normálu.

„Nezlobím se na tebe.“ Natáhnu k němu ruku a dotknu se jeho dlaně, když na oplátku tu mou stiskne, zahřeje mě u srdce.

„Něco jsem ti donesl…“ Bill pustí mou ruku a začne rozepínat zip mikiny. Po chvilce se v jeho dlaních objeví bílý papír, který ke mně otočí a umožní mi tak spatřit, co je na něm.

„To ale není…“

„Ne… Ten je…“ Aniž by bráška řekl, kde se nachází, je mi to jasné. Roztrhal ho.

„Tenhle je pro tebe,“ strčí mi výkres do ruky. „Ale jestli se ti nelíbí…“

„Ne, ne, díky,“ odvětím rychle a přitisknu si papír k sobě, než si to rozmyslí a vezme mi ho. Je jiný než tamten, tam jsme si byli přece jen jaksi blíž a měl jsem z něj jiný, takový nepopsatelně zvláštní pocit. Na tomhle vedle sebe sedíme, Bill, s hlavou opřenou o moje rameno, se nechává ochranitelsky obejmout mými pažemi. Zatímco první výjev působil šťastným dojmem, z tohoto mám pocit, jako by mi Bill sděloval jakési poselství. Výrazy nás obou jsou jiné. Na tom prvním jsme se usmívali, tady je to jinak. Jako by naše tváře byly stažené smutkem, bolestí, utrpením. Kdybych tak věděl, co mi tím naznačuje!

„Zahraješ mi?“ Billův hlas mě vytrhne ze snahy rozluštit jeho depeši zachycenou na listu papíru.

„Cože?“

„Jestli mi zahraješ… Na kytaru?“

„A co?“

„Moji ukolébavku…“ Po nekonečně dlouhé době spatřím to, na co jsem si snažil uchovat alespoň vzpomínky. Neviděl jsem ho smát se celou věčnost. Jeho úsměv rozzáří celý pokoj jako paprsky letního slunce. Rád jeho přání vyhovím, natáhnu se tedy po kytaře, ale Bill mě ještě přeruší.

„Tome…“ ukáže prstem na postel, s tisíci otazníky v očích. Odložím kytaru, zvednu ho z vozíku a uložím do peřin. Mé dvojče zavře oči a vyčkává, zatímco já se snažím vybavit si melodii ukolébavky, co jsem mu kdysi hrál, když byl nemocný a nemohl usnout. Moje prsty se nakonec přece jen rozeběhnou po strunách a dle Billova výrazu jsem zřejmě jeho ukolébavku nezapomněl.

Po pár vteřinách se plně soustředím na hraní. S každým dalším tónem se ve vzpomínkách vracím k tomu dni, bylo nám jedenáct. Bill ležel v posteli s horečkou, která mu bránila zavřít oči a odcestovat do říše snů. Tehdy jsem se zavřel u sebe v pokoji a nevylezl odsud dřív, než jsem byl hotov. Bill byl sice na ukolébavku starý, ale ani tak mi můj nápad nepřišel směšný. O to šťastnější jsem byl, když během ní bráška skutečně usnul. Nejinak je tomu i teď. Když totiž zvednu pohled k němu, vidím, že má zavřené oči a jeho hrudník se v pravidelných intervalech zvedá a klesá. Odnesu kytaru do stojanu a natáhnu se po dece, jíž překryju bráškovo tělo. Sám se usadím zpět na postel, přitáhnu si kolena k bradě a pozoruji jeho tvář, po níž se rozprostírá spokojený úsměv. Vypadá jako anděl. Vydržel bych mlčky se na něj dívat a hlídat, aby nic nenarušilo jeho snění. Ta bouřka přišla v pravý čas, dík ní jsme si o kousínek blíž…