autor: Majestrix
Jsou pochybnosti a nedůvěra opravdu odpovědí? Občas nás nedůvěra nechává povznášet věci blíž k nám, než bychom si je normálně připustili. Někdy jsou pochybnosti vskutku odpovědí.
„Nevěděl jsem, že budou hotoví už dneska,“ řekl Tom, když vešel do dětského pokoje. Bill se na něj otočil a šťastně se usmál.
„No není to perfektní?“ stěny a strop měly barvu hluboké a utišující švestky, s nástěnnou malbou černých motýlků o půlnoci na zdech a na stropě u postýlky. Houpací křeslo, postýlka, přebalovací pult byly z ebenového dřeva se švestkovými polštáři a závěsy.
„Líbí se mi to, moc. Nevypadá to žensky.“ Přikývl spokojeně Tom a natáhl ruku, aby se dotkl motýlka. Byli různých velikostí a vyráběné ze dřeva, takže vypadali jako opravdoví.
„Speciální zprávy, Tome, tvoje dcera bude holka,“ řekl Bill suše.
„Já vím,“ řekl. „Chtěl jsem říct, že všechno není růžové.“ Dvojčata se nad tou představou otřásla.
„Všechno je o hodně lepší, než jsem si myslel, že bude.“ Zazubil se Bill a posadil se do houpacího křesla. „Tohle je hezké,“ zamručel.
„Když jsi mi ukazoval ty barvy, co chtěl použít… nevěděl jsem, jak ti říct, že to nejspíš bude pěkně ošklivý. Tmavě fialová a černá?“ zašklebil se Tom. „Ale tohle… tohle je opravdu hezké,“ řekl a pomalu přikývl.
„Díky,“ odpověděl suše Bill a promnul si břicho. „Myslím, že se to Zoe taky líbí. Od té doby co jsme v tomhle pokoji, se nepřestala hýbat.“
„Možná se těší, až se sem dostane.“
„A jak se cítíš ty?“
Tom pokrčil rameny. „Na tom vlastně nezáleží.“
Bill si odfrkl, a kdyby se mohl dostatečně rychle zvednout, nakopl by svého bratra do zadku. „No tak, Tome. Stephen ti říkal, že máš přestat přemýšlet o tom, že by to, co cítíš, mělo být
bezvýznamné. Mimo to, já to chci vědět.“
„Těším se a bojím se. Četl jsem tu knížku o rodičovství a-„
„Počkat,“ řekl Bill a zvedl ruku. „Tys četl knížku o rodičovství? Nikdy jsi mi to neřekl…“
„Já vím.“ Přešlápnul Tom a opřel se o postýlku. „Já jen… potřeboval jsem něco dělat, začínal jsem bláznit.“
„Omlouvám se, pokračuj.“ Zavrtěl Bill hlavou. „Promiň, že jsem tě přerušil.“
„To je v pohodě. Bille, ta knížka je překvapivě lehká. Jako fakt, byl bys překvapený, co tam lidem píšou. Většina toho je přeci naprosto logická! Myslím, že to zvládneme!“
„Teorie je dobrá, ale praxe mě celkem znervózňuje.“ Pohladil Bill opěradlo křesla a odmítal se podívat Tomovi do očí.
„Stephen říká, že si nemáme dělat starosti s věcmi, které se ještě nestaly. Ty si myslíš, že budeme rodiče na hovno, ale jediný způsob, jak dokázat opak, je, že počkáme, dokud se sem Zoe nedostane.“ Pokrčil Tom rameny. „A já musím být v klidu, jinak bych se zbláznil.“
„Nemyslím si, že budeme rodiče na hovno,“ zamumlal Bill nevrle. Tom protočil oči a klekl si před Billa.
„Víš, jak jsem to myslel. Podívej se na mě, Bille.“ Jeho dvojče protočilo oči, a konečně zvedlo pohled. „Nevím, jaký přesně jako rodiče budeme, ale cítím se lépe, že tímhle procházím s tebou a ne s nějakou holkou. Když něco děláme společně, mám pocit, že nemůžeme zklamat. Chci říct, bože odpusť, když ty pustíš míč, já tu budu, abych ho zvedl a naopak. Proč by to s tímhle mělo být nějak jinak?“
Bill si přitáhl Toma mezi nohy a položil si tvář na Tomovo čelo. „Co bych si bez tebe počal?“ zašeptal.
„Zavolal by sis taxíka, aby ti dojel pro všechno, co potřebuješ.“ Objal Billa, co nejpevněji to šlo. „Je ti líp?“
„Jo.“ Přikývl Bill a zvedl hlavu. Jeho pohled zachytila igelitka, zamračil se. „Co to je?“ ukázal.
Tom se otočil a podíval se na své dvojče poněkud zmateně. „To je skříň.“
„Ne, myslím to uvnitř té skříně.“ Shodil Bill hravě Toma na záda a odešel otevřít skříň. Na podlaze ohrádky byly tašky a tašky s hračkami. „Co to je?“ zeptal se se smíchem a otočil se na svého bratra.
„Hračky,“ řekl Tom a pokrčil rameny. „Chtěl jsem pár věcí pro Zoe taky vybrat.“
„Pár? Tomi, tady je víc než jen pár tašek…“ posadil se Bill neelegantně na koberec a přitáhl si pár tašek blíž. Když uviděl růžovou krabičku, vyprskl smíchy. „No páni… Nemyslím si, že jsem někdy viděl víc Barbie věcí na jednom místě, pokud to nebylo v obchodě…“
„Nevěděl jsem, co koupit, tak jsem prostě něco vzal. Koupil jsem to všechno,“ řekl Tom zoufale. „Co jsem měl asi tak dělat? Říkali, že tohle se holkám líbí.“
„Ne všem holkám, Tomi.“ Podíval se Bill na hromadu tašek, co ještě byly ve skříni, a snažil se odolat chtíči válet se smíchy po zemi. „Um…. Řekl jsi jim, že se ta holčička ještě nenarodila?“
„Ne, zapomněl jsem.“
„No, tyhle hračky ještě nebude používat pěkně dlouho. Myslím, že je mezitím můžeme poslat na charitu. Vždycky si můžeme koupit nové.“
„Okay.“
„A koupíme nějaké kostky nebo tak něco. Chrastítka. A ostatní věci, se kterými si miminka hrají. A výukové hračky. Chci, aby byla chytrá, chytřejší než my,“ řekl tiše.
Tom se zamračil. „Hele, nejsme zase úplný idioti, víš?“
„Vím, ale nejsme zrovna dvakrát nejchytřejší. Chci, aby měla školu ráda. Vybereme jí školu, kde budou hodní učitelé, kteří dětem naslouchají.“ Podíval se Bill dolů a promnul si bříško. „Bude se mít líp, než jsme se měli my.“
„Jo.“ Převalil se Tom na záda a koukal do stropu. „Takže, ještě stejně musíme koupit oblečení a všechno.“
Bill si povzdychl. „Ano. Ale tenhle týden chci odpočívat, jen mi přijde, že to je asi nemožné.“
„Pořád ještě můžeme mít baby shower.“
„Proč? Není to tak, že bychom neměli peníze, abychom si to koupili sami. Proč se obtěžovat?“
„Mamka říkala, že to není o penězích. Je to o všech, kteří budou v životě dítěte důležití; koupí věci, které bude miminko používat, aby věděli, že jsou milováni.“
Bill koukal na hračky, co před ním ležely a pomalu přikývl. „To zní moc hezky,“ zamumlal.
„Jo. Taky jsem si to myslel.“
„Ale já nemám energii na to, abych něco plánoval.“
„Já se o to postarám.“
„Ty?“ otočil se na něj Bill nevěřícně.
Tom se posadil a z legrace probodl svého bratra pohledem. „Já umím zorganizovat večírek, víš.“
„To říká ten kluk, který neustále opakoval, ‚jak chceš ty, Bille‘, když jsme plánovali oslavu našich osmnáctin.“
„To bylo něco jiného. Vážně mi bylo jedno, co jsi dělal, pokud jsem si mohl toho večera rozbalit svůj dárek.“ Bill se začervenal a odvrátil pohled. „Já to zvládnu, Bille. Nedělej si starosti.“
„Když to říkáš. Myslím, že půjdu dolů a dám si dort, pak si půjdu lehnout. Poslední dobou jsem hrozně unavený,“ zamručel. Tom se zvedl a pomohl Billovi na nohy. „Uvidíme se pak.“
Tom ho letmo políbil a sledoval, jak se jeho bratr odkolébal z pokoje. Když byl pryč, zvedl telefon a hledal to pravé číslo, když ho našel, zmáčkl volat. Po dvou zazvoněních to ten člověk zvedl a Tom polkl. „Ahoj, potřebuju tvoji pomoc.“
~*~
„Díky, že jsi šla se mnou,“ řekl Bill a podíval se do chodby před sebou.
„V pohodě. Jsi si jistý, že tohle chceš?“ zeptala se Molly a položila časopis. Nechápal, proč všechny ordinace a nemocnice měly časopisy, které se nevyměňovaly a byly v nich staré články.
„Musím vědět, do čeho jdu.“ Poposedl si Bill a čekal na doktora Carsona. Byl to vyhlášený neonatolog, kterého doktor Robert osobně znal a moc ho uznával. Doktor souhlasil, že Billa provede a řekne mu, co ho čeká.
„Pan Bill Kaulitz?“ oba, on i Molly, zvedli hlavy a uviděl muže nízkého vzrůstu s milým úsměvem na rtech. „Jsem doktor Carson, Robert říkal, že potřebujete provést po NOIP?“
„Ano, já jen…“ zajíknul se Bill a odkašlal si. „Chtěl jsem vědět, kde Zoe bude.“
„Žádný problém. Jste v unikátním postavení a potřebujete vědět, jak se o vaše dítě budou tady na NOIP starat. Většina rodičů má problémy při porodu, naneštěstí. Tak, myslím, že můžeme začít od základů. Novorozenecké Oddělení Intenzivní Péče není otevřené pro veřejné návštěvy, děláme spoustu kroků, abychom zabránili jakékoliv infekci. Rodičům je vstup povolen; studie prokázaly, že kontakt těla na tělo, mluvení k dítěti a vlastně celá přítomnost dětem pomáhá.“
„Takže jí budu moci chovat?“ zeptal se Bill, když se vydali chodbou.
„Každý případ je jiný. Pokud to ve vašem případě bude pro dítě v pořádku, tak vás v tom budeme plně podporovat. Všechno, co děláme, je přizpůsobeno tomu, abychom si byli jistí, že naše děti mají před sebou dobrou budoucnost. Děti, které jsou narozeny nedonošené, mají často v životě různé nemoci; a tady se snažíme, abychom z nich udělali děti zdravé.“
„A jak dlouho máme předpokládat, že tu Zoe bude muset zůstat?“ zeptala se Molly a vzala Billa za ruku. Vypadal celkem zaskočeně, a to ještě nic neviděli.
„Každý případ je jiný; myslím si, že by to bylo kruté a neetické hádat nějaké datum. Nuance péče o novorozeňata jsou komplexní a rozdílné.“
„Takže to prostě nevíte,“ řekl Bill, když zašli za roh.
„Ne, my se tady prostě jen snažíme, abychom děti udrželi při životě. A tady jsme, pozorovací okno. Když rodiče chtějí svoje dítě vidět, dovedeme je sem na tohle místo. Tímto způsobem můžeme zabránit nákaze infekcemi, ale přesto nechat rodinu v kontaktu s jejich novým členem.“ Usmál se doktor Carson, když na něj zamávalo pár sestřiček a otočil se zpátky na Billa a Molly. Oba vypadali, že se brzo rozbrečí. „Je to trochu šok, když jste v NOIP poprvé, ale víte, tohle je místo pro život, snažíme se, jak nejlépe to jde, abychom těmto dětem dali šanci žít, a žít co nejlépe.“
Bill pozoroval křehké, skoro průsvitné miminko, jak slabě hýbe ručičkama. „Co je to za věc, ve které je?“
„To je inkubátor. Dovoluje nám to stabilizovat teplotu dítěte, takže svou energii pak mohou využít k tomu, aby přibírali a byli zdravější. Naneštěstí to je to, co dělá většina dětí, ještě než se narodí. Prvních pár měsíců jejich životů jsou zavřené v perfektně prohřáté matčině děloze, nebo,“ řekl doktor Carson zdráhavě a ukázal na Billa, „otcově děloze. Omlouvám se, trvá, než si na to zvyknu.“
„Nemáte tušení jak moc,“ zamumlal Bill.
„Jsem si jistý, že nemám. Ale spousta našich přijímačů je připojených k inkubátoru, a tak můžeme sbírat potřebná data, abychom mohli kompletně pozorovat bez jakéhokoliv narušování, jako jsme to museli dělat před několika lety. Nepotřebujeme tolik odběrů krve, a je to méně traumatické pro dítě i pro rodiče. Nikdo nechce pravidelně vidět, jak se jeho dítěti odebírá krev.“
„Ne, to si myslím, že opravdu ne. Takže, Robert vám říkal, že za pár dní budu mít císařský řez. Jsem ale teprve v šestém měsíci. Jaké mám šance?“
„No, jelikož je to mužské těhotenství, vaše dítě-„
„Zoe,“ přerušil ho tiše Bill. „Říkejte jí prosím Zoe.“
„Zoe.“ Přikývl doktor Carson. „Zoe bude v plně funkčním inkubátoru, dokud si nebudeme jisti, že může sama dýchat. Mužská těhotenství mají větší množství úmrtí u novorozeňat. Mám dojem, že pouze dva případy byly donošeny až do termínu. Její narození bude trochu nepříjemné, ale postupem času zesílí. Až bude pěkná a stabilní, a hlavně zdravá, pošleme ji za vámi domů.“ Na sklo zaklepala sestřička a doktor Carson přikývl. „Musím jít. Jestli mě ještě budete chtít z jakéhokoliv důvodu vidět, tady je moje vizitka.“ Vyndal ji a podal Billovi.
Bill přikývl. „Děkuji, doktore.“
„Ano, děkujeme, že jste si na nás udělal čas.“ Usmála se Molly a potřásla mu rukou, oba sledovali, jak doktor Carson rychle odešel do NOIP. Podívala se na Billa a poklepala mu na rameno. „Hej, vím, že je to těžké, ale musí to tak být, ano? Jestli je Zoe alespoň trošku po svém otci, jsem si jistá, že to zvládne.“
Bill zíral na tu tak křehce vypadající holčičku a vydechl. Bolelo ho srdce a to to ani nebylo jeho dítě. „Myslíš, že bude taky takhle vypadat?“ zeptal se tiše.
Molly pokrčila rameny. „Kdo ví?“
„Nejspíš nikdo. Nikdo mi nemůže doopravdy odpovědět na mou otázku. Tolik možných variant,“ řekl Bill naštvaně. „Jen chci upřímnou odpověď.“
„Ne, Bille. Chceš záruku. A tu ti nikdo nemůže dát. Tolik věcí se může pokazit, tolik špatných případů, a jen některé se zvládly zachránit. Je to jen chvilka a jde se dál.“
„Ty tomu vážně věříš?“ otočil se Bill na Molly s vážným výrazem v obličeji.
„Ano.“
„Jak to takhle můžeš akceptovat?“
„Musela jsem. Po dvou potratech jsem si myslela, že se zblázním. Obviňovala jsem se za to, obviňovala jsem i všechny ostatní… Musela jsem najít nějaký důvod, proč moje miminka nepřežila a ostatní ženský mohly jít se svými domů. Život a smrt nejsou fér pro nikoho. Já to vím.“
„Omlouvám se. Zapomněl jsem, že sis prošla něčím mnohem horším.“
„Není horší nebo lepší. Čelit tomu, že tvoje dítě možná nebude tak zdravé, jak chceš, není lehké pro nikoho. Nezáleží na tom, jestli to je falešný poplach nebo opravdová hrozba. Zasáhne to všechny a není to sakra fér.“
„Jo.“
Molly si povzdychla a opřela se o sklo. „Pojď, Kaulitzi. Vypadáš, že bys potřeboval panáka. Vím, že to nemůžeme, tak ti alespoň koupím oběd, druhá nejlepší věc.
Bill si nemyslel, že by teď mohl cokoliv pozřít, ale tiché zakručení z jeho břicha mu dosvědčilo opak. „Myslím, že Zoe je možná trochu hladová.“
„No, tak jí nenecháme čekat, ne?“
Bill se ještě jednou podíval přes sklo na to drobounké dítě, které drželo sestřičku za prst. „Myslím, že ne.“
~*~
„Seš idiot.“
„Jsem. Nepředstírám, že ne.“ Pokrčil Georg rameny a podíval se na Gustava přivřenýma očima. Byli ve studiovém bytě v Hamburku, jen oni dva. Byli uprostřed nějaké hloupé konverzace, uprostřed noci, nejlepší čas na to diskutovat o blbostech s Gustavem, protože jen takhle mohl spolupracovat.
„Tohle se mi líbí,“ řekl najednou blonďák. Georg se usmál a přikulil se blíž.
„Dobře. Mně taky.“ Basák sledoval Gustavův obličej a jemně mu hladil prstem tvář. „O čem přemýšlíš?“
„Co?“ otočil se Gustav a pokrčil rameny. „To nové album, jestli budeme muset tu třetí písničku znovu předělat, a o Billovi. Během týdne to bude mít za sebou. Nedokážu si představit, že bych byl v jeho kůži.“
„Osobně, nedokážu si tě představit těhotného,“ zasmál se Georg. „Zajímalo by mě, po kom bude víc, po Billovi nebo Tomovi?“
„A co třeba po Andreasovi?“ zeptal se zvědavě Gustav.
„Nejsem si jistý, jestli bude mít šanci mít nějaké Andreasovy vlastnosti. Ne s Billem a Tomem, když jsou takoví, jací jsou. Oba dva jsou… někde tam, víš? Bude tímhle vším bombardována už od nízkého věku a nebudeme mít šanci být normální jako Andreas. Ne, můj typ je, že vlastnosti bude mít po dvojčatech. Dokážeš si to představit? Jestli si Tom prosadí svoji, bude hrdě všem ukazovat malou gangsterskou princeznu.“ Zasmál se Georg.
„Oh bože, jsem si jistý, že to by mu opravdu udělalo radost. Ale ať tak či tak, princezna bude určitě…“ Gustav přestal s hororovým výrazem v obličeji. „Jestli bude po Billovi, tak bude dávat ruku v bok a špulit rty, aby dostala, co chce, a Saki jí nikdy nedokáže říct ne. Nikdy. Chci říct, do háje, vždyť i teď má problémy říkat Billovi ne.“ Uchechtl se Gustav. „Nejspíš proto to nejčastěji dělá přes telefon.“
„Bude mít spoustu kožených věcí.“
„A čepic. Tom jí bude chtít na čepice naučit co nejdřív.“
„Už teď je mi jí líto.“ Otřásl se Georg a zívnul. „Chudinka. Budeme ji muset hlídat, aby měla v životě i nějaký normální vliv.“
„Mohli bychom ji používat na to, abychom balili holky.“
„Líbí se mi, jak přemýšlíš, Shäfere.“
Bubeník se zasmál. „Zajímalo by mě, jaký děti budu mít jednou já.“
„Ty chceš děti?“ Georga to celkem překvapilo; nemyslel si, že Gustav je zrovna rodinný typ.
„Oh, jo, vždycky jsem je chtěl. Usadím se s Miss Švýcarska, která se bude usmívat a bude umět vařit. A bude tichá a bude vědět, kdy mě má nechat na pokoji. A pak pár dětí, které budou vypadat jako ona a já, ale spíš jako ona. Doufám, že mě bude znát stejně dobře, jako mě znáš ty.“
„Jo. Nemyslím si, že to je možný.“ Zasmál se slabě Georg, najednou mu byla uprostřed léta zima.
„Víš, už chvíli ti chci něco říct. Poprvé… když jsem ti konečně řekl, co k tobě cítím… Byl jsem z toho mimo, když jsi mi řekl, že jsi jen čekal, až to konečně řeknu. Myslel jsem, že jsi chtěl, aby to takhle bylo napořád, jen ty a já.“
„A teď?“ vydal ze sebe Georg.
„Teď, jsem naprosto šťastný s tím, jak na tom jsme. Vím, že se někdy dostaneme do fáze, kdy budeme chtít jít dál, ale je to vážně zábavné. Měl jsem pravdu, miloval jsem tě, ale většina toho byla… Já nevím. Víš?“
„Jo. Myslím, že jsme nemohli předpokládat, že to bude trvat na věky,“ zašeptal.
„Přesně tak.“ Zazíval Gustav a přetočil se. „Dobrou,“ zamručel, zatímco Georg koukal na jeho záda.
„…Dobrou.“ Překulil se Georg na záda a koukal do stropu, nadával dni, kdy tohle vůbec řekl. „Změnil bys názor, kdybych ti řekl, že já ho změnil?“ zeptal se zdráhavě.
Odpovědí mu bylo jen Gustavovo tiché chrápání.
~*~
„Mami, i když s tebou čas trávím hrozně rád, už jsme celkem unavený. Chci jít domů a zalézt si do postele.“ Krknul si Bill a zašklebil se. „Jsem vyčerpaný a unavený z toho, jak se snažím nekrkat,“ zamručel.
Simone se usmála. „Bože, to si taky pamatuju. Nikomu bych to nepřála. Ale alespoň víš, že tě to za chvíli už přejde.“ Podívala se na svůj telefon.
„Jo, myslím…“ Billovi se opravdu nechtělo o císařském řezu mluvit, vlastně se mu nechtělo mluvit o ničem. Tom byl od včerejška pryč, Bill si stále myslel, že teď opravdu nebyla vhodná doba na to, aby mu zmizel. Teď, když se všechno mělo zbořit, už během třech dní.
„Chceš si vzít zbytek salátu domů?“ zeptala se Simone Billa, který posouval po talíři list hlávkového salátu.
„Ne, ani ne.“
Podívala se na telefon a usmála se. „Okay, no, tak tedy půjdeme.“
Bill zvedl pohled, nechápal, proč se najednou nálada jeho matky tak rychle změnila. Posledních pár hodin se zoufale snažila, aby ještě zůstal; nejdřív spolu nakupovali, ale museli jít jinam, protože je lidi sledovali, a pak oběd, ten byl neuvěřitelně tichý, i když velmi dobrý, kavárna. Konverzace byla milá a nálada příjemná, ale Bill po očku zahlédl obchod s hudebninami s výlohou plnou kytar, a jeho nálada se neuvěřitelně zhoršila. Žádná ze Simoniných jemných snah dostat Billa zpátky do konverzace nepomáhala, Bill byl akorát ještě víc podrážděný, tak to vzdala.
Cesta domů byla tichá, Bill si opíral hlavu o okýnko a cítil, že pomalu usíná. Byl prostě tak moc unavený; zdálo se, že nikdo nechápe jak moc. Měl dojem, že jen zavřel oči, aby mrknul, když do něj Simone něžně šťouchla. „Hej, zlatíčko. Jsme tady.“
„Oh,“ řekl a okamžitě si utřel pusu. Bill zazíval a následoval svou matku ke dveřím, podal jí klíč, aby mohla odemknout.
„PŘEKVAPENÍ!“
Bill otevřel pusu dokořán a zakuckal se vzduchem. Byli tu naprosto všichni, s přihlouplými černými a švestkovými čepičkami, doširoka se usmívali. V rohu byla ohromná pyramida s dárky.
„Co to je?“ zeptal se roztřeseně.
„Baby shower, hlupáčku. Co sis myslel?“ strčil trochu Tom do Davida, aby se dostal k Billovi, který se stále překvapeně rozhlížel. Všechno bylo udělané v tématice barev dětského pokojíčku.
„To jsi udělal ty?“ zeptal se, tiše. Tak proto byl Tom pryč?
„Ne tak úplně sám.“
„Kámo, přeci víš, že si Tom neumí zavázat ani tkaničky u bot, aniž by mu někdo zpoza ramene radil,“ řekl Andreas s úšklebkem.
Tom ho se smíchem vyfuckoval a pokrčil rameny. „To není pravda. Dokázal bych to i se zavázanýma očima.“
„Tak, jak?“ podíval se Bill na svou matku, ale ta rychle zavrtěla hlavou.
„Ne, to jsem nebyla já. Moje práce byla, abych tě držela na pár hodin pryč z domu,“ řekla se smíchem. „Což bylo skoro nemožný!“
Mara udělala krok vpřed a plaše se usmála, na hlavě měla čepičku. „Já… Viděla jsem barvy pokojíčku a myslela jsme, že když se ti tolik líbí, mohli bychom je začlenit do barev té párty a i chutě párty. Dokonce jsme našla i nějaký černý balicí papír a použila fialové mašličky, aby to vypadalo stejně a bylo to tematické. Koupili jsme všechno tvoje oblíbené jídlo a spoustu dortů.“ Maře se trošku zlomil hlas, ale zhluboka se nadechla a pokračovala. „Takže, jestli mi dovolíš tu zůstat, bylo mi potěšením se postarat o to, abys měl skvělou baby shower párty.“
Bill zamrkal a podíval se na party čepičku, kterou mu podávala, zamrkal pryč pár slz. „Myslím, že bych byl moc rád.“ Vzal si ji a nandal na hlavu. „Teď chci něco sníst. Třeba nějaké tyčinky s burákovým máslem.“
Všichni se zašklebili.
~*~
Bill zvedl maličké pruhované tričko, na kterém bylo lesklým písmem napsáno DIVA, a málem se rozplakal. „Oh, tohle je překrásné!“ vykvíknul, „a jsou k tomu kalhoty!“ zvedl je Bill hrdě, aby se na ně všichni mohli podívat. Tolik oblečení a tolik krásných věcí. Zoe bude krásně oblékané miminko. „Kde jste je sehnali?“ zeptal se a vrátil oblečení zpátky do krabice, dal dárek na stranu. Tom protočil oči, když Bill natáhl ruce, aby mu podali další.
„Popravdě, Mara nám řekla o webové stránce, Rockerbabies.com a tak jsme tam zašli,“ řekl David a opřel se o gauč. „Věděli jsme, že máš pokojíček hotový, a tak jsme mysleli, že ti koupíme pro ni spoustu oblečení a hraček.“
„Je to perfektní, opravdu.“ Dárek, který měl teď v klíně, měl na sobě cedulku, na které bylo jasně poznat Sakiho písmo. Bill se na bodyguarda podíval a snažil se nesmát, když si povšiml jak má na hlavě čepičku, která byla jemně nakřivo. Byla to dlouhá, hubená krabice, a Bill nemohl za boha přijít na to, co to je, dokud to neotevřel. Roztrhal ten krásný papír a jeho obočí se zamračila, když na dně krabice uviděl desky. „Co to je?“ zeptal se Bill a zvědavě zvedl k Sakimu pohled.
„Otevři je.“
Tom se mu naklonil přes rameno, když je Bill otevřel a uvnitř desek uviděl obrázek mile vypadající paní. Vypadala o trochu mladší než Simone a Mara, pod obrázkem byl seznam referencí a osobních dokladů a dovedností. „Oh…“ řekl Tom. „Je-„
„-Vaše nová hospodyně a chůva, ano. Je to moje blízká přítelkyně, dělala se mnou, rozhodla se, že ale radši bude dělat chůvu, protože miluje děti.“ Přikývl Saki. „Potřebujete jí.“
„To ano…“ popotáhl Bill a utřel si oči. „To je tak sladké, Saki. Díky!“ utřel si obličej do Tomova trika a malinko se zasmál.
David a Jorg se usmáli. „Zaplatili jsme jí na rok, takže o to si teď nemusíte dělat starosti,“ řekl Jorg a usmál se. „Bonusový dárek od Davida, Sakiho a mě.“
„Páni, nevím co říct…“ řekl Bill tiše.
„Bill Kaulitz, oněmělý? Jsem v šoku,“ zažertoval Gordon. Bill znovu popotáhnul a usmál se.
„Je to jen hrozně hezké. Všechny vás mám moc rád a jsem hrozně rád, že tu jste,“ řekl a rozplakal se. Tomův úsměv ztuhl a podíval se na svou matku.
„No, vypadá to, že hormony vyhrály,“ řekla Molly vesele a vzala desky, na které zrovna Bill brečel řeky. „Nezajdeme si dát dezert, aby se Bill mohl uklidnit?“
Tom se otočil a začal lidi vystrkovat pryč do kuchyně, kde už čekalo jídlo. „Jsi v pohodě, Bille?“ zeptal se tiše, když si k němu sednul. Bill zavzlykal a hodil ruce Tomovi kolem krku, pevně se ho držel a vzlykal mu do trika. Tom se podíval na Molly a jejich mámu, potřeboval pomoct.
„Nejspíš toho je na něj jen trochu moc. Nechceš ho vzít nahoru?“ řekla Simone jemně. „Než půjdeme, tak se přijdeme rozloučit.“
„Jo. A poklidíme to tady,“ řekla Molly a položila ruku Billovi na rameno. „Bude to v pořádku.“
„Jsem šťastný a nemůžu přestat brečet,“ zakňučel do Tomova ramene. „Tohle je šílenství!“
„Ne, to je úžasný svět hormonů. Jdi nahoru a odpočiň si. Řekneme jim, co se stalo.“ Políbila Simone oba své chlapce na čelo. „Postarej se o něj, Tome.“
„Vždycky, mami.“ Podíval se na ni Tom smrtelně vážně, když to říkal, Simone přikývla. Věděla, že je Bill v dobrých rukou.
~*~
Tom se překulil a zamžoural do tlumeného světla. „Bille, co to děláš?“ zeptal se, hlas plný spánku. Bill se na něj podíval od otevřené tašky, kterou měl v nohách postele a pokrčil rameny.
„Nemůžu spát. Myslel jsem, že si zabalím věci do nemocnice,“ zašeptal a odešel ke skříni, aby vyndal další pyžamo. „Je to už pozítří…“
Dredatý chlapec byl najednou vzhůru, okamžitě rozsvítil lampičku, která byla vedle něj. „Jak dlouho jsi vzhůru?“ zeptal se, zazíval a vylezl z peřiny.
„Asi hodinku. Dojedl jsem poslední burákové máslo a sýr. Vím, že jsi teď asi hrozně smutný, že na tebe nezbylo.“ Usmál se Bill a přijal od Toma polibek.
„Tak citově raněný. Myslím, že se půjdu utopit do bazénu.“
„Řekni mi, až to půjdeš udělat; první fotky po tvé smrti mi vydělají hodně peněz. Mohl bych ty peníze použít, aby mohla jít Zoe na vysokou, ale nejspíš je všechny utratím za šminky a tak.“
„Nejspíš,“ souhlasil Tom a podíval se dolů do tašky. „Moc tam toho nemáš.“
„Nevím co si zabalit. Pořád měním názor. Myslíš, že budu potřebovat oba iPody?“ zeptal se unaveně. Tom ho políbil na tvář a přišel k němu blíž, aby ho pořádně objal. Bill v tom objetí roztál a vydal ze sebe roztřesené vydechnutí, zatímco mu Tom hladil bříško. Už teď mu padala víčka. „Vždycky víš, co dělat,“ zašeptal Bill. „Musíš mi slíbit, že v tom budeš pokračovat i až se miminko narodí.“
„Že ti budu hladit břicho?“
„Ne, že budeš vědět, co dělat.“
„Bille, bude to v pořádku.“
„Jo. To říkají všichni,“ zamručel Bill a dál zíral na svou poloprázdnou tašku.
~*~
„Skalpel číslo pět. Děkuji.“
Bill se snažil zůstat klidný, zíral na Tomův obličej a modrou plentu, která mu zabraňovala v tom, aby viděl své tělo, které bylo otevřené a Zoe, která byla vyndávána ven, krvavé a moc malé tělíčko. Od hrudníku dolů nic necítil; necítil nohy a to ho děsilo ze všeho nejvíc.
„Zůstaň klidný, Bille. Vedeš si skvěle.“
„Dobře,“ řekl roztřeseně.
„Vedeš si skvěle,“ řekl Tom, naklonil se k němu a čelem se mu opřel o čelo.
„Nic necítím, Tomi,“ zašeptal Bill.
„Myslím, že to byl účel,“ řekl sardonicky.
„Jasně.“ Nadechl se zhluboka Bill a přikývl. „Jak to vypadá?“
„Já se tam nebudu koukat,“ řekl Tom a vehementně zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že bych to přežil.“
„Jestli omdlíš, zabiju tě, Tomi,“ zavrčel Bill. Oba se ale přestali hádat, když uslyšeli doktorův hlas.
„Otevřeno. Sestři, mohla byste-„
„…Doktore, máme připravený inkubátor.“
„Nedýchá-„
„Tomi, co se děje?“ zeptal se Bill, napínal uši. „Neslyším, jak pláče, řekli mi, že jí uslyším plakat… proč jí neslyším brečet?“ sledoval, jak se Tom narovnal, aby se mohl podívat. Bill sledoval, jak jeho bratr zbledl a začal panikařit. „Co se děje, Tomi?“
„Zhoršuje se krevní tlak. Doktore, on… odkud teče ta krev?“ zeptala se sestřička.
Billovi před očima tančily fleky, snažil se zůstat vzhůru. „Proč jí neslyším brečet?“ zeptal se unaveně. Tom byl zase u něho, líbal ho na čelo, bál se a říkal něco, čemu Bill nerozuměl. Moc neslyšel, i když se snažil zůstat vzhůru. Doktor mu říkal, že je důležité, aby byl vzhůru…
…ztrácejí ho…
…ona umírá…
…zastavit krvácení…
…on umírá…
…nemůžeme zachránit-
Bill otevřel oči a zalapal po dechu. Milá sestřička se na něj usmála a připravila plentu. „Jste s námi? Vypadá to, že jste usnul,“ řekla s úsměvem. „Potřebujeme, abyste byl vzhůru.“
Tom se vedle něj uchechtl. „To zní jako Bill,“ řekl, ale jeho hlas byl odměřený. Bill se rychle rozhlédl a všiml si, že operace ještě nezačala. V puse měl chuť bavlny a nemohl spolknout ten knedlík strachu, co měl v krku, nemohl mluvit, aby jim řekl, že je pro něj těžké zůstat vzhůru. Po jeho druhém boku se objevil doktor Robert a usmál se, měl na sobě zelené oblečení.
„Dobře Bille. Tak přineseme Zoe na svět, co ty na to?“
Bill rychle polkl a zavrtěl hlavou. „Ne!“ zachraptil vehementně.
„Doktore, jeho krevní tlak je hrozně vysoký, nemůžeme operovat. Je tu něco špatně-
To byla ta poslední věc, kterou Bill slyšel, než upadl do nevědomí.
Komentujte prosím anglicky, díky J. :o)
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
Oh God, I tought that the end was reality! I am happy that wasn´t but Bill isn´t okey:( Maybe he will want that Zoe will born later?
Oh oh, I´m so scared about Bill and Zoe but I hope that everything will be fine:-)
Shit!O.o I love it and i want next part! ♥ Party was perfect 😀 Saki is nice ♥
Not that!! Plase, not that!
Oh, no! It not! Must get it right! Bill! Wake up!
Bill ! Oh no ! 🙁 I hope he will be fine ! 🙁
But it was a beautiful part ! ♥
v tom najlepsom koniec ? rychle dalej !
You are like a snake in the grass. Firstly you show us a lot of nice things – a new room for Zoe, a baby shower, shy and kind Mara – and then you bite. 🙂 I hadn´t a heart attack. But only because of these remaining chapters. 🙂 I believe Bill and Zoe will be fine. I hope Bill is going to wait with the surgery. It is good for his baby 🙂
no….x(
I hope that it was just a dream and i hope that Bill will wait with it.
wow….Also I think, that Bill will have Zoe later
wow, cliffhanger of DOOM!!!
wait a sec… I already know how it's gonna end ˆˆ but still, Majestrix, this is a true masterpiece.
And all should bow down to the Majestrix.
you got that right. Kudos to you and your dogs, favourite ice-cream or whatever!
A Lil.Katie, mě už opravdu nestačí slova chvály, jak neuvěřitelně skvělou práci odvádíš. Teď jsem zrovna začala číst od Majestrix sérii Hell, takže znám až moc dobře styl, jakým ona píše. Proč napsat jendoduchý "amazed", když se dá použít i "astounded", žejo? <lol>
takže jo, seš úúúžasná, že přinášíš jednu z nejzásadnějších povídek TWC fandomu i sem, na českej twincest.
***
What hapend? O.o I am scared. =)
moc se omlouvám, ale anglicky fakt neumím.
tato povídka je prostě… senzační báječná výborná nejlepší! omlouvám se, že jsem do teď nekomentovala, ale to se nedalo číst jinak než v jednom kuse 🙂 jsem ráda, že se Billovi zdála ta noční můra (já vím, zní to hrozně ale..) jinak by ho operovali, a to podle mě není moc dobré pro Zoe. k tomu pokojíku:fialová a černá? best:) ! asi vím, jak jednou vymaluji svému dítěti XD
díky moc za povídku a samozřejmě- taky moc děkuji za překlad a tuhle stránku. jinak bych si tohle asi nikdy nepřečetla a to by byla škoda 🙂