autor: Nephilim
Tak jsem zase tady po xy dlouhé době. Konečně je všechno za mnou, co by mě mohlo zdržovat. Tímto posílám překlad posledního dílu této 4. části… Pokusím se okamžitě na ni co nejrychleji navázat a poslat další. Zatím hezké počtení… Pa Mei
Bill se dnes naučil jednu velice důležitou věc, Tom Kaulitz není nikdy sám. Tom ten den byl na několika místech a Bill vážně uvažoval, jak se má k němu dostat a dát mu určenou věc. Při ranní přednášce se jen houpal na židli a vykuřoval si cigarety na chodbách se svými společníky, nebo si jen tak hrál s míčem, ale nikdy ne sám… nejspíš už v tuhle chvíli buší do někoho jiného.
Bill se rozhodl jít na toalety… Uviděl Toma, jak ve společnosti Dirka prochází chodbou směrem do jídelny na oběd. Samozřejmě se k němu přidali i ostatní z gangu a na něco se ho neustále vyptávali. Občas se kopli do zadku, něco si zašuškali a odcházeli s usměvavým úšklebkem na rtech.
Bill samozřejmě nemohl rozumět tomu, co si povídali, ale jedno věděl jistě. Jediná možnost, kdy může odchytit Toma, je po konci hodiny, a taky to hodlá uskutečnit.
Jakmile zvonek oznámil konec hodiny, Bill se rozhodl čekat na rohu chodby, Tom tudy musel projít.
Ach, ale nebylo vůbec jednoduché tady čekat… Jeho srdce bilo na poplach, až mu v uších zněl nepravidelný tep, jeho kolena se třásla jako právě narozenému teleti a v neposlední řadě se mu potily ruce.
Ale jak má Toma vůbec oslovit, poklepáním na rameno? Zpocenýma rukama? Ještě by přenesl svůj pot na Tomovo tričko… Opravdu skvělý nápad. Ale co teď bude dělat?
Najednou uslyšel hlas linoucí se za rohem chodby. Tom???
„Ne, dnes nemůžu, nemám čas…“ Řekl tlumený, ale vážný hlas. Bill se zhluboka nadechl, byl to opravdu Tom. Ale byl ovšem se svými přáteli. Zaťal pěsti… Teď nebo nikdy… Nebo to odložit na zítra? Nebo pozítří… či jiný den?
Zhluboka a dlouze se nadechl a zahnul za roh, zrovna v ten samý okamžik se před ním objevil Tomův gang.
Všichni zastavili a zkameněli… Bill byl naprosto nehybný, stejně jako ostatní. Prozkoumal všechny tváře, zejména tu Tomovu, byla bledší než obvykle… Neslušela mu.
„Trümpere?“ řekla osoba jménem Georg a škodolibě se zasmála. Ostatní se k němu přidali. „Hledáš potíže?“
Billovi chvíli trvalo, než si uvědomil, v jaké je situaci, a Tom se netvářil, že by mu mohl pomoct.
„No, já, já…“
„Mluv rychle, jestli máš ještě co říct!“ Řekl Sim a prokřupal si prsty.
„Já- já…“ jeho pohled zamířil k Tomovi. „Jsem… tady…“ opdával Tomovi do rukou jeho sešit…
Všichni se otočili na svého bosse a v jejich tvářích se dala vyčíst jasná nedůvěra.
„Co to má znamenat??“ začal Georg stojící mezi Billem a Tomem.
„Co tohle má kurva znamenat?“ Billovi se třásly ruce a jeho pohled spočinul na Tomovi.
„Nemám tušení.“ Odpověděl Tom naprosto chladně, bez toho, aby se podíval Billovi do očí.
Georg se otočil. „Trümpere, ty zkoušíš, co vydržím?“
Bill vztyčil hlavu. „Ne-e…“
„Tak fajn,“ otočil se na Toma. „Tak co mu provedem?“ věnoval mu krvelačný pohled.
Bůh byl tak daleko… To byl důvod, proč v něj věřil… Jeho záchrana byla v rukou Toma, ale i tak byla mizivá, stejně jako před pěti minutami.
„Nechci dělat nic, co by stálo za námahu,“ odcházel a za ním se připojil Andreas a Adam, kteří byli ten den opravdu velmi apatičtí.
„Ale to ho necháme jít takhle?“ Rezignoval Sim. Dirk se podíval na Billa, za nímž procházel Tom.
„Něco se ti nepozdává?“ chladně se zamračil.
Sim zaťal zuby a ramenem narazil do Billa.
„Štěstí, Trümpere, nikdy nechodí samo.“
Georg se zašklebil, na náznak, že se Simovou myšlenkou souhlasí.
Bill ztajil dech. Ujistil se, že je budova už prázdná a vydal ze sebe vzlyk, se kterým se sesunul na studenou zem. K hrudi si přitiskl nevrácený sešit…
***
Batoh letěl vzduchem přes celou místnost, až se zastavil o zeď.
Je to debil na desátou… Ne… na tisícátou…
„Co si kurva myslel?“ Vztekle kopnul do židle u stolu.
Jak může být tak hloupý??? Nemůžu tomu věřit… Jak se mohl snažit dát mu ten sešit přede všema? Co čekal, že udělám? Políbím ho? Obejmu ho??
Sakra… Měl si ten pitomej sešit nechat…
Měl jsem mu to říct. Taky není génius…
„Sakra, je to moje vina…“ odfrkl si a sedl si do dřepu… Cítil tlak na prsou, který nechal odeznít do měkké matrace.
Tak tohle je už moc. On cítí pocit viny…
***
Všechno je špatně.
Už po tisící si pročítal ty pitomé vzorečky, které už měl teoreticky umět. Teorie…
Rukama si zajel do vlasů a pak se svalil do postele.
Po šoku, který prožil, si uvědomil, že to všechno zdupal.
„Chytrýmu napověz a hloupého kopni…“
Co má teď dělat? Jak ho mohla napadnout taková blbost, dát ten sešit velkýmu bossovi přímo před jeho gangem…
Šílené…
Ne, šílené není dost silné slovo. Přihlouple se usmál. „Vypadá to, jako bych Tomovi vyhlásil menší válku.“
Možná by se měl omluvit… Nebo najít způsob, jak mu poděkovat.
Ale jak??
***
Na rameni se mu pohupoval batoh, nasadil si brýle na nos, přesto, že v budově slunce nesvítilo… Ale bylo to prostě cool. Šel jako každý jiný den do školy, kde přitahoval pozornost všech. Líbilo se mu být středem pozornosti a slyšet ´pozor, přichází Tom Kaulitz, pro slušňáčky je hotový ďábel´.
Ale dnes se mu nechtělo odpovídat na každé ‚ahoj’… Šel chodbou a v bezpečné vzdálenosti u skříněk zpomalil krok a zapálil si cigaretu. Asi dvacet metrů od šatny, si povšiml papírku zastrčeného v jeho skřínce.
Že by nějaká dívka, která žádala o jeho telefonní číslo? Sundal si brýle. „Ach, rande naslepo,“ zasmál se v duchu.
Jeho úsměv se změnil v čistý úžas. Když vzkaz otevřel, musel si zpět nasadit na oči brýle, aby zakryl své emoce… Alespoň částečně.
Bylo tam jen jedno slovo. Velmi elegantním a krásným písmem napsáno Děkuji.
Pod tím ‚B‘.
Vyvalil oči, když si uvědomil, kdo je autorem vzkazu.
Stál a zíral několik minut, ignoroval zvuk zvonku a pohyb studentů kolem něj.
Když se po chvíli probral z tranzu, uvědomil si, že se pořád usmívá.
Hned zvážněl a podezíravě se kolem sebe rozhlídl.
Byla to jen hloupá poznámka, proč reagoval tak přehnaně?
Diskrétně zastrčil papírek do kapsy a šel do třídy s pocitem, že dnes vykročil pravou nohou.
Byla to jen hloupá poznámka, proč reagoval tak přehnaně?
Diskrétně zastrčil papírek do kapsy a šel do třídy s pocitem, že dnes vykročil pravou nohou.
***
Bill se zakousl do rtu a podíval se na Toma, který právě vešel do třídy. Nedělal nic extra, byl stejný jako vždy… Bill potichu zasténal… nevěděl, jestli našel jeho vzkaz nebo ne. Byl to vůbec dobrý nápad? Nebo si ho přečetl, byl potěšen a předstíral, že nic? Ach bože, a nebo kdyby ho chtěl potrestat za toto lehkomyslné gesto?
Polkl, a raději se soustředil na tabuli plnou vzorců, které pro něj ztrácely význam.
Polkl, a raději se soustředil na tabuli plnou vzorců, které pro něj ztrácely význam.
Nedokázal rozpoznat některé z nich, přesto si byl jistý, že se tohle včera odpoledne učil…
Pravdou je, že jeho mysl byla jinde. A konkrétněji… zaměřená na Toma.
Ne, že by očekával bůhvíco, ale alespoň minimální reakci, jen vědět, co si myslí o tom, co udělal, byl by víc než spokojený.
Přitiskl ruku na sešit, vztekle popadl pero a přepisoval vzorce.
Musel se zastavit to věčné myšlení jen na něj.
„Takhle to dál nejde!“ řekl si pro sebe a zavrtěl hlavou.
Pravdou je, že jeho mysl byla jinde. A konkrétněji… zaměřená na Toma.
Ne, že by očekával bůhvíco, ale alespoň minimální reakci, jen vědět, co si myslí o tom, co udělal, byl by víc než spokojený.
Přitiskl ruku na sešit, vztekle popadl pero a přepisoval vzorce.
Musel se zastavit to věčné myšlení jen na něj.
„Takhle to dál nejde!“ řekl si pro sebe a zavrtěl hlavou.
***
Položil svůj batoh na zem vedle tiskárny a sundal si bundu…
Povzdechl si a koutkem oka si všiml kusu papíru, který mu vylítl z kapsy.
Zamračil se a zvedl ho. Když ‚Díky‘ opět spatřilo světlo světa, vzpomněl si, že na to vlastně zapomněl…
„Ale samozřejmě, že jsem zapomněl! Na něco tak bezcenného!“ Zavrčel, a začal vztekle kolem sebe kopat.
Tato situace ho dováděla k šílenství. V tuhle chvíli se mu honily hlavou jen samé špatné myšlenky, teď nic kloudného nevymyslí… A on věděl, kdo byl na vině. Trumper… Kurva!
A skutečnost, že se mu tohle stává často, a pokaždé je to jeho vinna, ho přiváděla k ještě většímu šílenství.
Zamračil se a zvedl ho. Když ‚Díky‘ opět spatřilo světlo světa, vzpomněl si, že na to vlastně zapomněl…
„Ale samozřejmě, že jsem zapomněl! Na něco tak bezcenného!“ Zavrčel, a začal vztekle kolem sebe kopat.
Tato situace ho dováděla k šílenství. V tuhle chvíli se mu honily hlavou jen samé špatné myšlenky, teď nic kloudného nevymyslí… A on věděl, kdo byl na vině. Trumper… Kurva!
A skutečnost, že se mu tohle stává často, a pokaždé je to jeho vinna, ho přiváděla k ještě většímu šílenství.
Jak se může tak zkurvenej bezcharakterní bezobratlovec vůbec vplížit do mé mysli…
Najednou cítil, že jeho hněv dosáhl vrcholu. Zmačkaný lístek hodil nešikovně do koše…
S Trumperem jsem skončil ve všech směrech… A to nadobro…
Najednou cítil, že jeho hněv dosáhl vrcholu. Zmačkaný lístek hodil nešikovně do koše…
S Trumperem jsem skončil ve všech směrech… A to nadobro…
autor: Nephilim
translate: Mei
betaread: Janule
neeee
It is more and more exciting. I lost words….this story is amazing. But, what do you thik Bill? Give Tom exercise book before his gang! It was reckless.
Maximální radost z dalšího dílku ^_^ … Akorád mě trošku odrazuje Tomovo chování.. Měl by si uvědomit že mu na Billovi přeci jen záleží..!!!
I love this story. When I saw it, myslelal I was going to go crazy. Tom? you crazy? You can´t not!
Mei, prosím, rychle! To se nedá vydržet.. věř mi 😀
It is amazing!!!!♥♥♥ Another episode!!I love this story ♥♥♥!!!
Mei,já tě úplně miluju za to,že jsi tady s dalšími díly!!!!Moc děkuju!!
I love this story!
Excellent!!! Nice, very nice, I´m so happy, but Tom is… but I think, he will be better, maybe… I hope…:-D♥
konečne!!! milujem túto FF
neskončil…teda doufám…x)
I do not understand Tom's behavior, but it is good episode. I just hope that they will be better. For Bill, of course. ♥
myslím že sem přímo skákala radostí když jsem zahlédla tady název Loveless… chápu že času máme každý málo, ale když… tomuhle se snad ten čas obětovat musí 😀 :* a souhlasím s kiki… nedá se to vydržet čekat 🙂