autor: Sajü & Lorett
Tik tak
Bill
Unaveně svěsím hlavu, bylo mi tak šílené vedro v tom pokoji, ještě když mě Tom tisknul k sobě. Zapomněl jsem, jak se zapíná tahle konvice, i když si myslím, že nejspíš tím čudlíkem, ale nejsem schopný ho zmáčknout, jaký mám strach, že něco zkazím, že zmáčknu něco špatně a všechno zničím. Nevím ani, co ty čísla na hodinách znamenají. Je mi tak blbě. Ze sebe samého. Všechno mě bolí a všechno mi připadá tak strašně neurčité, neznámé. Usrknu trošku toho čehosi bílého, co jsem si nalil do skleničky a znovu jsem tu láhev s tím bílým vrátil pečlivě do ledničky, aby babička nekřičela. Schoulím se více k oknu, přitáhnu si polštář do klína a pohledem vyhledám alespoň jednu hvězdu, kterou i tak nemůžu najít. Všímám si snášejících se vloček, jak se krásně třpytí v záři světla z těch lamp. Co se to se mnou děje? Proč již nedokážu správně myslet, správně si přebírat věci, které pro mě celou dobu byly samozřejmé. Teď? Nevím ani, kolik je hodin, protože tomu nerozumím. Velká ručička je na čísle 3 a malá ručička na čísle 5. Bille, no tak… vzpomeň si! Jak ti to Tom vysvětloval?
Smutně sklopím pohled. V očích mě začnou okamžitě štípat… slzy? Ano, ty si ještě vybavit dokážu. Slaná voda mi začne stékat líně přes tváře, do ohybu u rtů, takže na nich cítím tu slanou chuť. Je sobota, alespoň z toho, co mi Tom říkal. Sobota a zítra? Zítra neděle. Poslední den. Můj poslední den, kdy tu zůstanu. Kdy budu s Tom a babičkou. Vím, že jsem Tom oslovoval jinak, ale jak? Jak jsem mu to jenom říkal? Srdce mi silně buší, břicho se mi stahuje a cítím se tak… prázdný? Tak nepotřebný, nedůležitý, a já jsem. Vím to, když už zítra se změním v pouhou panenku. Znovu budu v krabici anebo si mě Tom posadí mezi ty ostatní panenky a já se na něj budu moci jen dívat? Přál bych si, abych upadnul, až se proměním.
Abych spadnul, rozbil se na milion malých dílů, které by nešly poskládat a já tak nemohl myslet na to, jaký život jsem mohl žít. Jaký život jsem mohl žít po jeho boku. Kdykoli jen na pár sekund zavřu víčka, vidím jeho úsměv, ten nádherný úsměv, kterým mě obdaruje každé ráno a každý večer. Vidím jeho nádherné oči, kterými mě kontroluje, které mu září. Cítím jeho dokonale měkké rty na těch svých. Odložím roztřesenou rukou skleničku a začnu hlasitě vzlykat. Schoulím se do malého klubíčka. Víčka znovu zavřu, jako pomalý film, jako jsou v té krabici v obýváku, se mi před očima odehrávají ty nejkrásnější chvilky mého bytí.
*flashback*
„Tomi?“ opatrně nakouknu do koupelny. Stojí jen v kostičkovaných trenýrkách přede mnou, odkládá akorát kartáček na poličku a v zrcadle spojí naše pohledy v jeden. Rozzářeně se na mě usměje. Tulím se k jeho mikině, třas mého těla ještě zesílí. Nepřestává. Srdce mi prudce bije, když se otočí a zadívá se do mých očí zpříma. Natáhne ke mně svoje hřejivé dlaně, do kterých vklouznu těmi svými a nechám se přitáhnout k jeho tělu. Tiše vydechnu. Pohledem se zabodnu do toho jeho, když mi přejede palcem něžně po dlani, a ještě víc se na mě usměje.
„Copak?“ zašeptá něžně, téměř se mi podlomí kolena, když pustí jednou dlaní tu mou a přitáhne si mě za pas k sobě. Oddám se jeho objetí. Je tolik hřejivé, tak láskyplné. Oddaně si položím tvář na jeho hrudník, po kterém něžně začnu přejíždět prsty. Nač jsem vlastně za ním přišel? Přivřu líbezně víčka, nadechnu se jeho vůně. Budu si ji pamatovat do konce svého bytí. Vím to, neboť ji cítím všude. I když nejsem blízko něj, cítím ji, kdykoli se nadechnu. Mám ji v sobě určitým způsobem zabudovanou a kdykoli ji zacítím, mé srdce začne téměř tát.
„Víš, že ani nevím?“ zašeptám téměř zahanbeně, hlavou stále spočívám na jeho hrudi, dlaněmi mnu jeho ramena.
„Víš, že jsem přesně čekal, že tohle odpovíš?“ zasměje se a vtiskne mi drobný polibek do vlasů.
„Myslíš si, že když se tolik milujeme… víš… že už si rozumíme, aniž bychom nějak mohli mluvit?“ zeptám se.
„Proč se ptáš?“ šeptne otázku místo odpovědi. Skousnu si lehce spodní ret a zadívám se na kachličky, na kterých stojíme. „Až budu panenka-…“ nenechá mě domluvit.
„Nebudeš panenka, protože ti to nedovolím!“ zašeptá. Už, už se nadechuji, abych odporoval, abych mu vyvrátil jeho mylnou myšlenku, neboť cítím, že se změním zpět, ale raději mlčím. Vtisknu mu drobný polibek doprostřed, kde mu buší srdce. Ať sní, sny jsou přeci krásné. Sám to říkal.
*konec flashbacku*
Můj pláč se promění doslova v hysterický. Vzlykám a téměř lapám po dechu. Zvednu se, pomalu dojdu na roztřesených nohou až ke schodišti. Opatrně našlapávám, dokud nestojím před dveřmi do pokoje. Posadím se na křeslo, k oknu, schoulím se do jeho teplé mikiny, kterou si rychle přetáhnu přes hlavu, nohy si skrčím pod sebe a přivřu víčka.
Tom
Unaveně rozlepím oči. Připadám si, jako bych procitl do reality. Všechno mě bolí, tlačí. Krk mám ztuhlý, stejně jako snad všechny svaly v těle. Protáhnu se, téměř narazím nohou do zdi a tiše vydechnu. Několikrát zamrkám proti zdi, když si uvědomím, že druhá strana postele je prázdná. Že na ní není moje panenka. Pohledem sklouznu okamžitě na hodinky, který ukazují 11:48. Posadím se na posteli, znovu se protáhnu. Určitě je s babičkou, jako vždycky, když mě nechce probudit a je dřív vzhůru. Přejedu si prsty po obličeji a nadechnu se. Všechno voní, jako on, jako já. Naše vůně se mísí na všech místech. Vytvářejí spolu jakousi souhru vůní, které nejsou popsatelné. Znovu se nadechnu.
Rychle dojdu ke křeslu, na kterém mám oblečení, ale zarazím se okamžitě v pohybu, když se zadívám do bělostné tváře svojí Polárky. Zalapám téměř po dechu. Tulí se v mojí mikině, třese se. Všímám si toho už jenom při jediném pohledu na něj. Vypadá tak nedotčeně. Tak krásně nevinně. Tak… panenkovsky. To slovo mě začíná děsit. ON není PANENKA. Není a NIKDY nebude, neboť to nedovolím. Posadím se na zem tak, abych se ho mohl něžně dotýkat. Vypadá přesně tak, jako když jsem ho tu před čtyřmi týdny našel. Jako když se na mě díval před čtyřmi týdny těma jeho obrovskýma očima. Už je sobota, poslední den, kdy můžu zkusit vymyslet něco, čím si ho tu udržím. Vlastně nevím… kdy má odejít? Z dnešní noci na tu nedělní? Nebo z nedělní na pondělí? Děsí mě jen myšlenka na to, že se změní. Trhá mě to uvnitř na kousíčky, ničí mě to. Doslova, jako by ve mně umíralo moje JÁ. Jako by odcházelo něco a tak strašně mě to ničilo. Prsty přejedu po jeho dlani, kterou něžně promnu tou svou. Několikrát se mu zatřepotají řasy, než víčka rozlepí a zadívá se na mě. Jeho duhovky barvy světle hnědé, se na okamžik ztemní.
„Dobrý den,“ zachraptí tiše. Několikrát se okolo sebe rozhlídne. Všechno se ve mně svírá při pohledu do jeho velkých očí. Několikrát zamrká, než se na mě znovu zadívá. Moje oči se zalijí slzami. Nemůžu začít přeci brečet. Nic se neděje. Nic. Jen všechno mi až moc připomíná to, co bylo před čtyřmi týdny. Až moc mi všechno naznačuje, že už zítra… stisknu silněji jeho ruku, která se třese. „Tom,“ zašeptá něžně. Tak něžně, jako vždycky moje jméno šeptá. Přikývnu na znamení toho, že ho poslouchám. „Potřebuji na záchod,“ usměje se jemně. Přikývnu, pomůžu mu vstát a něžně ho políbím na čelo. Obdarujeme mě svým typickým, překrásným úsměvem, který mi vždy téměř vyrazí dech a pomalým, vrávoravým krokem, který až nápadně připomíná krok silně podnapilého člověka, se došourá ke dveřím.
Posadím se na křeslo, ve kterém nejspíš strávil noc, a přitáhnu si svoje tričko prosáknuté jeho vůní k sobě. Jsem vyčerpaný z toho neustálého přemýšlení. Jsem vyčerpaný z toho neustálého strachu, zda-li je moje kuřátko ještě živé. Chci, aby to bylo za námi. Abych se mohl usadit ke štědrovečerní večeři, mít po boku svoji lásku a babičku. Být šťastný a nemuset se trápit. Postavím se, dojdu k oknu, za kterým se stále snášejí vločky. Lehce mi zacukají koutky, když si všimnu babičky, jak odhrnuje sníh z cesty. Vím, jak moc to nesnáší, a vždycky u toho strašně sakruje. Někdy jí jdu pomoct, ale teď se mi do té zimy opravdu nechce. Znovu mi zacukají koutky, když kolem ní začne Scotty pobíhat jak splašený a už zdálky můžu odezírat z jejích rtů, co za slova křičí. A to chodí do kostela. Zavrtím lehce hlavou.
„Na co koukáš, Tom?“ přicupitá ke mně to malý sluníčko. Přivřu pod tím oslovením víčka a tiše vydechnu, když se jeho ruce omotají okolo mého pasu.
„Na babičku, lásko,“ záměrně ho tak oslovím, aby si vzpomněl. Něco tiše zamručí, natiskne své tělo blíže na to moje. Tak silně se třese. Pohladím ho po dlaních, které vezmu něžně do těch svých a začnu je zahřívat.
„Lásko? Co to znamená?“ zašeptá tázavě. Bolestivě semknu víčka k sobě. Znovu se mi oči podlijí slzami.
„Vyjadřuju ti tím, jak moc tě miluju,“ zašeptám potichu. Chytím jej za ruku a pomalu se s ním rozejdu pryč z pokoje. Nejsem sto mluvit, přemýšlet, či se na něj jen dívat a usmívat se. Posadí se do rohu sedačky, nohy si znovu přitáhne k tělu, když zapnu televizi, kde okamžitě naskočí kreslený kačeři a on se začne smát, když strýček Skrblík začne plavat ve svých penězích. Lehce nad ním zavrtím hlavou a zamířím do kuchyně, abych připravil alespoň malou snídani.
(…)
Posadím se zachumlaný do mikiny na křeslo na verandě, akustickou kytaru si volně položím na kolena a přivřu víčka. Vůbec nevadí, že budu mít zmrzlé prsty, jaká je zima. Neuvěřitelně mě dokáže přivést hraní na jiné myšlenky a to se mi líbí. Dokážu na pár sekund vypnout, nepřemýšlet nad špatnými věcmi. Vytáhnu si z kapsy černé trsátko a něžně přejedu po strunách. Zkřížím nohy, pomalu nechám prsty, aby hladily kytaru, a volně se pohybovaly. Naslouchám zvukům, které kytara vydává. Zakláním hlavu a pod zavřenými víčky myslím jen na NĚJ. Miluju ho! Neuvěřitelně moc ho miluju a vím, že to cítí. Musí to cítit, neboť ta láska ze mě sálá, jak říká babička. Nikdy jsem si nemyslel, že propadnu kouzlu lásky a zjistím, že dokáže být vážně čarovná, neboť má hlava je opravdu zamotaná. Každá myšlenka patří jenom jemu, každý tlukot srdce patří jen jemu. Kdo by si pomyslel, ještě před čtyřmi týdny, že JÁ se zamiluju? Že se doslova zblázním do někoho? Že přestanu chodit na párty, do klubů a místo toho si budu užívat mazlení v posteli? Místo toho se budu starat o to nejkřehčí a nejkrásnější, co na světě existuje?
Dej mu prosím lásku. Čistou, nádhernou lásku, kterou cítíš ve svém srdci. Nesmíš si své city potlačovat! Oba se potřebujete. Ten vznešený cit z vás sálá na míle daleko. Ukaž mu všechno, ukaž mu všechno na světě. Pamatuj si, že jeho jediný vánoční dárek bude tvá čirá láska. Jen ona zdá se být všemocná…
Pamatuji si ta slova do písmenka. Jako by mi je nějaký hlas v mé hlavě stále šeptal a snažil se mi ukázat, co mám přesně dělat, a přesto všechno, nedokážu přijít na nic, co bych měl udělat správně.
„Tom?“ zašeptá tím svým nádherným, lehce nakřápnutým hlasem těsně vedle mě. Přestanu hrát, stočím k němu pohled. Roztržitě se na mě zadívá, než sklopí pohled ke svým nohám. Na hlavě má znovu tu jeho oblíbenou čepici, kterou jsem mu dal, a tulí se v několika mikinách, na vrchu to všechno podtrhává ta moje.
„Copak?“ nadechnu se, přisunu se blíž k němu a otřu se bříšky prstů o jeho stehna, schovaná pod tepláky. Upřeně se mi zadívá do očí a lehce se usměje.
„Ukážeš mi, jak se hraje na to…?“ prstem šťouchne do kytary, kterou mám na klíně. Pohotově přikývnu, dám kytaru na pár chvilek stranou, vybídnu ho, aby se usadil na mém klíně. Sleduju jeho počínání. Musím přivřít víčka, když se otřu nosem o tu změť černoty, když se na má stehna pohodlně usadí. „Mám to od tebe,“ zašeptá potichu, z kapsy u mikiny vytáhne trsátko, které jsem mu dal. Téměř zalapám po dechu, když na mě otočí tvář. Ten nádherný, nadpozemský a galaktický kontrast bílé s černou. Jeho rty jsou nádherně růžové a mně najednou připomíná Sněhurku, ale on je mnohem, mnohem krásnější, než nějaká Sněhurka. Políbím ho zlehka na krk, usměju se na něj a na jeho stehna položím kytaru. Pohodlně se opře o můj hrudník, chytím do svých dlaní ty jeho a navedu je na správná místa. Mezi palcem a ukazovákem pečlivě drzí trsátko a fascinovaně sleduje naše ruce, stejně jako já.
Lehce se zasměje, když kytara vydá první tón pod jeho prsty a znovu to zopakuje. Pořád držím jeho prsty, než začne kytara pod našimi dlaněmi vydávat tóny. Přivřu víčka, vdechujíc jeho omamnou, překrásnou vůni, která prostupuje jako droga celým mým tělem.
„Miluju tě,“ zašeptám mu do ucha. Neodpovídá. Nic neříká, jen prsty, s těmi mými, vybrnkává tichou melodii, která, jako by zastavila svět. Přivřu víčka, znovu se mi do očí derou slzy, které nenechám stéct po svých tvářích. Vždyť se nic neděje. Ještě pořád je sobota, ještě pořád den neskončil a já mám možnost přemýšlet nad tím, JAK si ho tu nechat a nepustit.
„Tom?“ zachraptí potichu, přestaneme hrát, všechno znovu okolo nás utichne. Sleduji sněhové vločky, jak líně padají. Odložím kytaru vedle sebe. Přetočí se na mém klíně, ruce omotá okolo mého krku a čelo opře o to moje. Pro nás oba je to důvěrné gesto. Pamatuji si, jak jsem mu vyprávěl v noci, v posteli, co taková gesta znamenají. „Také tě miluji,“ zašeptá tiše a pevně se ke mně přitiskne, když se naše rty střetnou v něžném, letmém polibku. Moje srdce se rozbije.
Bill
Zachvěji se zimou, lísavě se přitisknu ke své lásce. Své ruce automaticky ovine okolo mých ramen, jež jemně mne, čímž se mým tělem rozlévá příjemně hřejivé teplo, jako by od sluníčka. Nikdy jsem tyhle letní teplé paprsky nezažil. Nikdy jsem nezažil skočit po hlavě do chlorovaného bazénu nebo do přírodního jezera s pestrými lekníny. Sám vím, že tohle také nikdy nezažiju. Čím víc přemýšlím nad tím, co jsem zažil, a co by mě ještě v životě mohlo čekat, moji duši pohlcuje strach. Strach s velkým S a silnýma pařátama, které s potěšením svírají moje hrdlo. Nedopřávají mi bezstarostného vydechnutí, ani klidného srdce. Kudy chodím, třesou se mi kolena, tělo se mi chvěje, oči slzí a srdce silně buší, jako kdyby mi chtělo utéct. Jako kdybych byl jeho věznitelem a mé tělo tvořilo pouhopouhé zamknutí mříže, v jejichž zámku sice visí klíček, ten klíček otevírající svobodu, ale pro mé srdce, které má krátké nožičky, je až příliš moc vysoko. Uvědomuji si ale, že čas nezávazně plyne. Je to veličina, kterou nikdo neobalamutí, nikdo ji nepodplatí. Starý otec čas – jehož kroky se na první pohled mohou zdát vratké a pomalé, leč prastaré přísloví o tom, že zdání klame, hrdě nese příděl pravdy o tomto muži bez výjimky, je u něj na místě. Jakmile nám něco proklouzne mezi prsty jako černý kouř, jehož sledováním, jak volně a pomalu si plyne k nebesům, zameškáme příležitosti a dlouhou řadu duší členící se hrdě na tím stařečkem, jeho na první pohled tak zdánlivě pomalý krok už nikdy nedoženeme. A čas plyne… mé srdce roste a sílí, poznává, vzdělává se. Zítra na klíče dosáhne a porcelánové mříže odemkne, možná samým vyčerpáním usne a přestane bít, upustí mě a já usnu s ním, neboť můj křehký a krátký čas vyprší.
Tik. Tik.
Polekaně sebou trhnu. Tikot nemilosrdných hodin mě probudí ze zamyšlení. Srdce mi tak silně naráží do hrudníku. Přitisknu si na něj silně svou pěst, snažím se jeho tlukot utišit masírováním, přesto blaženě přitisknu oči k sobě. Bije. Stále tady se mnou je, a ještě mě neopustilo. Drobátko se usměji, když pohlédnu do změti čokolády a pražených mandlí. Jeho plný pohled mne vždy naplní až po samý okraj, jako pohlazením přetékám láskou a jeho polibky, letmými doteky svých rtů na těch mých mne nabíjí čirou energií. Pulzujícím štěstím. Děkuji. Děkuji každičkému, kdo se u mě tam ve výšinách přimluvil a dovolil mi narodit se. Otevřít oči v jeho náručí, zalapat po vzduchu a nasát jeho dokonalou vůni. Moji milovanou vůni.
Přivřu oči a třesoucíma se rukama pohladím jeho tvář. Vím, že se mi téměř vždy ruce chvějí, leč je to už tak časté a stálé, že se mi to daří úspěšně ignorovat. Jako kdyby to byla má samozřejmost, ta slabost při každém kroku. Zahledím se na kontrast své dlaně na jeho obličeji. Až moc se podobá nezdravé, mrtvolně bledé stěně. Tiše si povzdychnu. Řasami silně zamrkám, aby se slzy z mých očí neprodraly jako dravé štiky na mou tvář a já následně nepropadl čirému zoufalství a bezmoci. Odhodlaně se nadechnu a svou třesoucí se ruku, bílou jako sníh; tohle přirovnání se mi jistě líbí víc, než všechna ostatní; opět přiložím na jeho tvář, která je tak jemná, a přesto tak zatraceně mužná. Zachvěji se při pomyšlení na jeho silné paže, jímž bych se podmanil a odevzdal. Můj dech se zadrhne a v podbřišku se mi rozletí několik neposedných motýlků. Provinile své oči zabodnu do těch jeho a nasucho polknu. Jako kdyby věděl, na co právě myslím. Lehkým jazykem si přejedu po vyprahlých rtech a hlavu zabořím do jeho krku, fetujíc jeho charakteristickou vůni. Chtěl bych mu plnohodnotně patřit. Ač jsem o těchto věcech slyšel mezi hračkami báje, jako nečistý čin, nyní mi však tahle myšlenky vůbec nepřijde jako špatná. Jak tohle jenom může být hřích? Co je špatného na tom, že ještě před svým odchodem toužím dosáhnout jisté špičky života. Jako když někdo vyšplhá na nejvyšší horu světa, rozhlédne se po mracích a několik chvil samým pocitem euforie, blaženosti a štěstí, si můžu připadat jako nějaký vyšší bytost, jako nějaký bůh či anděl.
Já bych místo toho před svým odchodem chtěl docílit jiné sféry. Zvednu svůj pohled k jeho obličeji. Stočil si mě do náruče, jemně mě kolébá a hladí rukama po zádech a vlasech, není to moc obtížné. Pohodlně se mohu kochat jeho krásou, pro kterou zajisté vychází a znovu zapadá slunce, aby ji každý den mohlo vidět znovu a znovu. Je překrásný. Veškerý pohled, jenž mu věnuji, zkoumá milimetr po milimetru jeho rysy tváře, již vytesali jistě andělé. Určitě je anděl. On, můj Tom, je můj anděl strážný. V břiše opět pocítím zvláštní chvění a mé hrdlo se sevře samým napětím a neskrývaným obdivem. Také bych si přál být anděl. Přál bych si být hvězdou jasnou na obloze, Polárkou, na kterou si ukazují zamilované dvojice při nočních romantických procházkách, ke které vzhlížení ustrašené děti, když se večer utápí ve strachu ze tmy. Přál bych si být jako on. Přál bych si být jím anebo alespoň jeho malou součástí. Neumím si vysvětlit nic z toho, že když na tohle své přání jen špetku pomyslím, v mém těle se vždy všechno sevře. Srdce mi vždy silně buší, ty nedosažitelné myšlenky jej spolehlivě plaší. A já přeci stále toužím po tom, být jako moje láska. S nadějí se upírám k téhle vidině. K tomuhle mému dalšímu snu. Připadám si jako špatná věc.
Vždy jsem toužil stát se člověkem a pocítit tíhu života na svých vlastních zádech. Přál jsem si poznat lásku, druhé nesplnitelné přání, které se mi samým zázrakem splnilo. Poznal jsem, že člověk celý život po něčem touží. Jakmile dosáhne něčeho, přestane si toho vážit a touží po další jiné věci. Také jsme teď člověk a mám třetí a poslední přání, neboť žít se mi už nikdy nepodaří a tu spalující lásku ze svého srdce nikdy nevymažu. Přál bych si být anděl. Spasitelným andělem tak jako můj Tom. Abych jej vykoupil ze smutku tak jako on mě. Chtěl bych být tím černým andělem, tmavým obrazem jeho duše. Chtěl bych s ním být nějak srostlý, záhadně propojený až navěky věků.
Tom
„Nemáš hlad?“ zašeptám. Nepřestávám ho hladit po vlasech. Urputně zavrtí hlavou, překulí se čelem k mému břichu. Opět do mojí rozepnuté mikiny zaboří obličej a tím svým nosánkem začne čichat moji vůni. Bezradně si schovává svoji hlavu, možná si myslí, že je před stíny, které se shromažďují podél zdí všech domů a pod našimi okny, u mě v bezpečí, a že jej nenajdou. Tichounce si povzdychne. Připomíná mi malé štěňátko, takovou chlupatou roztomilou tmavou kuličku, která se narodila milované rodinné fence, ale to štěňátko už ti lidé nechtějí. Není tam pro něj místo, a tak se to nebožátko schová a vyhledává pocity a projevy lásky.
„Copak je s tebou, ty moje milované kuřátko?“ vyzvednu si jej za paže k sobě a přitulím si jej tak, abych jej cítil ještě více.
Pokrčí rameny.
Povzdychnu. „Ale no tak, Billi,“ ukazováčkem přejíždím po jeho nosíku, po jeho tvářičce, která až na svoji bledost je přesně jako dětská prdelka. Snažím se být nad věcí a nepřiznávat si vnitřní zármutek a strach. Snažím se, alespoň před svojí panenkou, neprojevovat své smutné a pesimistické emoce. Já chci, aby bylo moje kuřátko šťastné, aby poslední chvíle se mnou strávilo krásně a beze smutku. Je těžké zachovat si chladnou hlavu, nepropuknout před ním v hysterický a srdceryvný pláč. Přesto jsem taky pro něj. Láska znamená také chránit a obětovat. V našem případě křehké porcelánové lásky to tak skutečně je… Sklopím pohled k zemi.
„Pojď, broučku. Půjdeme do postele, ať zítra nespinkáš zase až do oběda,“ drobátko se usměju. Nikdy jsem neměl rád přílišné zdrobněliny čehokoliv, ale u mojí panenky to jde téměř samo. Rád to používám a užívám si jeho sladkých rozpaků, zároveň však jisté samozřejmosti a oddanosti, když jej tak oslovuju.
Vezmu si ho do náruče. Nesnesl bych pohled na to, s jakou námahou se drží na nohách, aby neupadl. Pořád ho bolí ta ruka, na kterou jednou spal, a vesměs si tak tiše stěžuje na celé tělo zvláště po tom nárazu na bruslích, kdy se jeho stav hodně zhoršil. Je nezdravý, sálá to z něj už na první pohled. Příliš hubený, nestabilní podlamující se nohy a neustálé chvění těla a o jeho barvě, jinak tak dokonalé pleti, je už škoda slov. Položím jej do měkkých a provětraných peřin. Vděčně se do nich zaboří a napřaženýma rukama se dožaduje mojí stálé pozornosti. Lehce se usměji.
„Vydrž přece. Jenom si tě tááákhle pořádně zabalím, aby ti nebyla zima,“ zasměju se jeho vylekanému výrazu a peřinou a hbitýma rukama jej začnu nepatrně lechtat. Ač ho neustále objímám a letmo se jej dotýkám, není zvyklý na takovéhle dotyky, a proto se začne vždycky šíleně řehtat jak ta kobyla jedna. Je strašně sladký, jak se pod mými doteky mrštně svíjí. Ospalost a jistý smutek je teď ten tam. Roztomile se směje, rukama se snaží bránit, ale ty mé jsou obratnější a silnější. Nemá šanci, brouček. Téměř přestává dýchat, urputně mě prosí, leč já jsem neoblomný. Pošlu mu pouze vzdušnou pusinku a zrychlím svoje pohyby. Snaží se okolo sebe kopat, má šílené tiky a ty jeho záchvaty hurónského smíchu jsou přehnaně nakažlivé. Když si to takhle vezmu, vlastně jej ani pořádně nelechtám. Jen nějak přejíždím po jeho těle svými prsty. Jako kdybych na kytaru vybrnkával určitou melodii. Nechci, tak moc nechci vidět svoji panenku trápit se. Přivřu silně oči.
„Já se počůrám!!“ přidušeně zavříská to moje načepýřené kuřátko. Vlasy mu stojí a kupodivu drží do všech světových stran. Je jako právě vylíhnuté žluté kuřátko. Slituju se nad tímhle proklatě roztomilým tvorem a lehnu si vedle něj. Několik sekund hypnotizuji strop před sebou, načež se po chvíli otočím ke své udýchané lásce. Je totálně mimo. Ještě teď jeho tvář zdobí blažený úsměv. Hrudník se mu nadzvedává sem a tam, očividně je moje kuřátko unaveno. Váhavě se ke mně přitulí. Ruku obmotám okolo jeho pasu a tou, kterou se podepírám, jej hladím v jeho poddajných vlasech. Psíma kukadlama opět těká po mé tváři.
„Copak, lásko, jsi nějaký zamlklý?“ rukou sjedu z jeho vlasů k jemné tváři, kterou lehce pohladím. Zatají dech, přivře oči a tak jako vždy se oddaně do mé ruky opře.
„Já jen… zapomínám, co ti chci říct, Tom,“ zašeptá bojácně. „Celou dobu nad tím přemýšlím a vím, že to mám na jazyku, ale jakmile to chci… no… no ty víš, co… ehm… hned jak to chci říct, tak to zapomenu,“ vzlykne. Svoje ruce se snaží obtočit okolo mého krku. Vím, že mi chce být blíž. Tiše si povzdychnu, rychle zamrkám, aby se moje slzy nevylily z koryt mých očí. Zapomíná. Vím, že hodně zapomíná. Připadám si, jako kdyby byl přesně takový jako tehdy, když jsem jej poprvé uviděl. Prudce vydechnu. Zavrtím vzpurně hlavou a své rty přitisknu k jeho tváři, abych mu slíbal všechny tmavé slzičky a abych prokrvil jeho růžovoučké rty.
„To nevadí,“ smířlivě a konejšivě jej políbím na čelo. Rty se jemně otírám o jeho bělostnou pleť. „Lehni si na mě, hm? Já vím, že jsem tvůj nejoblíbenější polštářek,“ smutně se usměju a lehounce jej štípnu do tvářičky jako nějaké malé dítě. Hlavu si položí na mou hruď, poslouchá pravidelný tlukot mého srdce. Vím, že jej to uspává. Obejmu jej okolo pasu, snažíc se mu dodat bezpečí a jistotu. Jeho dech se prohlubuje a jeho řasy se přestávají třepotat. Sleduju strašidelné světelné obrazce po stropě v mém pokoji, které mají na svědomí projíždějící auta. Svírám to své miminko v náručí. Cítím jeho vláčné tělo na tom svém, to, jak dýchá. Silně přitisknuté oči k sobě. Zpocené dlaně z Billa sundám a otřu je o prostěradla. Moje panenka je tak žádostivě smyslná, i když pouze spí. Neustále bloumám nad tím, proč jej pro jeho nevinnost nesmím mít napořád? Proč mi nemůže celý patřit, proč, proč? Měkce vydechnu do tiché noci a všechny hodiny nemilosrdně odbíjejí půlnoc.
Klekánice už dávno vládne v noci a svým nedostupným pohledem propaluje ten můj, a přeci z ní nemám strach. Dvacet čtyři hodin. Slyším její ozvěnový šepot za okny mého pokoje a její dlouhé černé vlasy zavlají v nedbalém zimním vánku. Zmizí tak rychle, jako se objevila, a v její tváři byl vypsán smutek a pochopení? Snad se také musela Noc vzdát svojí lásky, aby si o posledním adventu vychutnala i trápení obyčejných smrtelníků, neboť oni se pro lásku dokážou trápit pouhé roky svého života, zatímco ona celá staletí bloudí po nocích sama zahalena ve smutečním rouše.
autor: Sajü & Lorett
OMG!!!!Já to už nevydržím,jsem tak napnutá,že se asi zblázním!!!Hrozně se bojím a zároveň těším,protože doufám,že to nakonec přece jenom dobře dopadne!Naprosto zbožňuju tuhle dokonalou povídku ♥♥♥
prosím at to dopadne dobře …. 🙁
ty wole, ať už Toma něco napadne! a ať to dopadne dobře sakra! plosím… to musí dopadnout dobře…
tak Billičko má pomyšlení na nečistý čin, joo??:D a jestli mu ho tam Tom nestrčí, najdu ho a vypleskám ho!:D panebože, tahle povídka mě vždycky tak zdevastuje, že nemám šanci se pak nic naučit.. proč advent musí být v neděli a ne v sobotu??:D:-!
játo nerozdýchám jeslti to skončí špatně
Jestli na to brzy nepřijde tak mě fakt asi klepne. Já pořád čekam kdy je to napadne a ono pořád nic. Doufam že to aspoň skončí dobře.
mě asi jebne! Tak co bude, áá! Bill už na to myslel, ale jak to Tomovi má asi říct, když ani neví, co to je? Tomane, koukej se vzpamatovat, nebo vážně nevim..Já do příštího dílu nevydržim napětim a strachem!
ale jinak samozřejmě naprosto nádherné!
Moc pěkný blog
Bože zrowna Tom, takej sexmaniak a newí co a jak. Bóže jestli na to příjde pozdě tak mě fak klepne.
Óóóóó, já už chci další díl… Ne, já potřebuju další díl!!! xD Vážně, tohle čekání mě jenom a jenom víc a víc straší a já se po přečtení těchhle posledních dílů bojím ještě víc, než předtím…
Díl byl opět nádherný, psaný krásně, i když ten děj byl poněkud smutný, což jsem ale očekávala. Není pochyb, že Bill se začíná proměňovat. Úplně mě to připomnělo začátek téhle povídky, kdy neskloňoval Tomovo jméno, neuměl nazvat věci a podobně. Teď už opravdu začíná přituhovat a není to sranda. Budu se modlit, aby Tom na něco přišel a něco vymyslel, nebo se asi zblázním…
Doufám, že tahle povídka dopadne dobře, MUSÍ!!! Už teď se nemůžu dočkat příštího dílu, který bude určitě zajímavý. Billova proměna se blíží, čas se krátí… a já jsem moc zvědavá, jak budou ty poslední společné chvíle, které spolu budou trávit popsané. Pořád je to ta nejkrásnější pohádka a já doufám, že i tou nejkrásnější zůstane…:-D♥