autor: Ainikki
Bill zařadil pár jednotlivých dokumentů do správných složek, vyřídil asi čtyři telefonáty, a to bylo za celé dopoledne všechno. Jaký kontrast oproti včerejšku, kdy se ani nezastavil. Přestal pochodovat bezúčelně po místnosti, posadil se na svou židli, zapadl do opěradla a zadíval se na strop, při tom kýval nohama sem a tam. Rozvleklá nuda. Tak by popsal dnešní den v práci. Dokonce Tom se na něj nebyl ani na chvilku podívat, aby ho trochu rozptýlil. On, na rozdíl od něj, totiž zaměstnaný byl. Střídala se mu jedna schůzka s klientem za druhou, takže se ráno jen pozdravili a od té doby ho neviděl.
A proč by ho vlastně měl chtít vidět? Vždyť to není důležité, nebo ano? Nevyznal se v sobě. Všechno to, co cítil, bylo tak moc nové. Nevyhledával společnost druhých, ale přistihl se, že touží po té Tomově. Podivná zmatenost, rozechvělost, strach, chuť dotknout se, obava, že se spálí. Vířilo toho v něm tolik a on nevěděl, co si s tím počít, co to všechno znamená. Líbilo se mu, když ho Tom včera chytil za ruce. Chtěl by, aby to udělal znovu. A mohl by to udělat sám? Odstrčil by ho a nebo by nechal jeho dlaň v té své?
Už asi po sté kouknul na hodiny, které mu v archivu visely na stěně. 13:10. Včera již touhle dobou odcházeli na oběd a dnes Tom nikde. Věděl, že má v kanceláři ještě nějaké lidi, nechal si pootevřené dveře, aby viděl, až půjdou pryč. Stačilo jen vydržet. On byl ale netrpělivý. Těšil se. To snad po mámině odchodu nezažil. Pro něj to bylo jako malý zázrak, že Tom chtěl jít znovu. Domníval se, že už se to opakovat nebude, když se choval tak… divně. O to větší měl teď radost. Přál si nepokazit to.
Dveře naproti přes chodbu se otevřely a postupně z nich vyšlo zhruba pět lidí. Zase se zavřely a Tom opět nikde. Roztržitě podupával nohou o podlahu. Znovu hodiny. 13:23. A teď se dokonce ozval i jeho žaludek. Hlasité škrčení poukazovalo na fakt, že už by Bill docela rád i něco snědl.
O pár minut později z nich konečně vyšel i Tom. Bill se zavrtěl na židli. Měl by mu běžet v ústrety? Nemusel. Tomovy kroky ihned vedly do archivu.
„Tak můžeme?“
„Ano, Tome.“ Ujistil ho Bill a vyskočil na nohy, pusu od ucha k uchu. Oblékl si kabát a popadl svou kabelku.
„Páni.“ Vydechl Tom naprosto u vytržení.
„Co?“ Zarazil se Bill v půlce pohybu.
„Ty se usmíváš.“ Zkonstatoval Tom. Bylo to k neuvěření. Vypadalo to skoro, jako kdyby vykouklo slunce zpoza mraků. Bill zrudnul.
„Já…“ Koktnul v rozpacích. Najednou nevěděl, jestli je to špatně nebo dobře.
„Nene, to je v pořádku. Sluší ti to. Měl bys to dělat častěji.“ Billova červeň snad ještě zesílila. Skousl si ret a zapíchl oči do podlahy. Úsměv na rtech ale zůstával. Nešel zastavit.
„Tak jdeme.“ Zavelel Tom, který se uvnitř tetelil blahem. Billova tvář vypadala tak jinak, když ji zdobil úsměv. Mnohem lépe.
Otevřel dveře dokořán a nechal Billa projít prvního.
„Dnes bych zašel kousek dál. Je to asi pět sedm minut chůze. Mám to tam rád. Dělaj tam dobrý zapečený těstoviny. Co ty na to?“ Seznamoval Billa se svým návrhem, když sjížděli dolů výtahem.
„Jsem pro.“ Kývnul Bill.
Cesta se jim nakonec malinko protáhla. Nakukovali do výloh různých obchodů, kterých byla na Friedrich Straβe spousta, a nic neopomíjeli komentovat. Bill se neuvěřitelným způsobem dokázal uvolnit a Tom poznal, že je docela upovídaný. Tedy alespoň pokud se nakousne téma, které ho zajímá. Móda. Krámů s oblečením míjeli spoustu a Tom žasl, jaký přehled má chlapec o jednotlivých značkách. On sám si neodpustil zastavit se u autosalonu s vážně luxusními auty.
„Bóže. Jednou si takovouhle super káru pořídím.“ Dloubal prstem do skla, ukazujíc tak na svého favorita.
„Hmm,“ protáhl Bill nikterak nevzrušeně. On sám podobný komfort považoval za zbytečnost. Auto ano, ale proč za něj dávat tak astronomické částky. Důležité je, že jezdí, no ne?
„Co? Nelíbí se ti?“
„Ale jo.“ Přiznal Bill. „Takhle na koukání. Ale jezdit bych v něm nemusel. Myslím, že by mi ho ukradli přímo zpod zadku.“ Tom se rozesmál.
„Hej, nezmínil ses, že umíš bejt i vtipnej.“
Bill se zazubil.
„Spoustu toho o mně ještě nevíš.“
„To je pravda.“ Zvážněl Tom. Hned se ale zase potměšile uculil. „S tím bychom měli něco udělat. Takže mi pověz, Bille, máš nějakou holku?“ Vypálil na rovinu otázku, která ho už delší čas pálila na jazyku. Nepočítal s tím, že by Bill řekl ano. Chtěl se ale nějak oklikou dopídit toho, koho černovlásek vlastně upřednostňuje.
„Ne.“ Nic rozvitějšího. Tom tedy pokračoval dál.
„A líbí se ti nějaká?“
„Ani ne.“ Dostalo se mu odpovědi. Bill nečekal na to, až Tom střelí další dotaz a pomalou chůzí se od autosalonu rozešel směrem, kde měla být restaurace, ke které se vydali. Přemýšlel, jestli by tohle téma měl stopnout, protože k němu v podstatě nebylo co říct. Nikdy žádnou neměl, ani ho to nenutilo se za holkama otáčet. Neřešil to. Stejně nikdy nebyla příležitost, ani by to nefungovalo. On přeci nechodil ven. Nemohl… Na druhou stranu, proč si o tom nepopovídat? Chtěl být k Tomovi upřímný, chtěl v sobě překonat strach a alespoň s tímhle člověkem se nebát mluvit o čemkoli.
„A tak někdo jiný se ti líbí?“ Nevzdával se Tom.
„Jak to myslíš?“ Chtěl vědět.
„No… nemusej se ti líbit zrovna děvčata. Jsou i jiný možnosti. Myslím třeba kluci. Klidně mi to řekni. Na tom není nic špatného.“ Bill se zastavil a zadíval se na Toma. Nevěděl, co odpovědět. Chtěl vyhrknout, že se mu líbí jeden kluk, ale to mu nepřipadalo příliš vhodné.
„Nevím.“ Řekl nakonec. Toma to zarazilo.
„Jak nevíš? Je ti dva a dvacet. To jsi snad nikdy s nikým…“ Ustrnul a vykulil oči, když si uvědomil, že je tu i tahle možnost.
„Vlastně… ne.“ Potvrdil mu to Bill. Tedy, jen to tiše kuňknul. Začínal si připadat malinko trapně.
Tom chvíli mlčel. Honem nevěděl, jak na to reagovat.
„Je to divný. Já vím.“ Stihl mezitím promluvit Bill.
„Nene, to vůbec ne.“ Vyvracel mu to o překot. „Jen trochu neobvyklý, ale nic, za co by ses musel stydět.“ Ujišťoval ho. „Takže… ty ani netušíš, jestli máš radši kluky nebo holky?“ Pokračoval v tom mladý právník dál. Už se stačil malinko oklepat ze zjištění, že Bill je ve svém věku dle všeho panic, a hodlal ho přimět alespoň k tomu, aby si vybral orientaci. A vždyť ono to ani tolik překvapivé nebylo, když se nad tím malinko zamyslel. Jak by vůbec takhle plachý kluk mohl navazovat vztahy? Mělo ho to napadnout samotného.
Bill nakrčil čelo a ošil se.
„Možná… nejsem si jistý… asi nejspíš… kluci?“ Vyslovil to tak, jako by se snad na to Toma ptal.
„OK,“ zubil se Tom. „Když si došel k téhle domněnce, tak to znamená, že tě k tomu muselo něco navést. Takže na rovinu. Co přesně to bylo? Někdy se ti něco zdálo, nebo si na někoho myslíš? Pověz. Vážně se ti nikdy nikdo nelíbil?“ Tom nepoznával sám sebe. Takovéhle neodbytné dotírání neměl ve zvyku. On ale tak moc chtěl znát svoje případné šance.
„To je těžký… už toho, prosím, raději nechme.“ Rezignoval Bill a svěsil ramena. Chtěl být sice upřímný, ale zároveň nebyl připravený jít s pravdou ven. Stejně by byl nakonec jenom zklamáním. Tak jako pro všechny.
„Samozřejmě.“ Zamumlal Tom a oba se zase dali do chůze.
Ušli pár metrů a Tom ucítil na své ruce dotek. Kouknul se na Billa. Ten se ale díval před sebe, šel klidně dál, nenechávajíc na sobě nic znát, ale jeho ruka hmatala po té Tomově. Muži s copánky se chtělo začít výskat a křičet nesmírnou radostí. To by ale nejspíš vylekal nejen Billa, ale i půlku lidí na ulici. Ovládl se tedy. Po tom, co Bill tak utnul jejich rozhovor, byl zklamaný. Domníval se, že je bez šance. A najednou svitla úžasná jiskřička naděje. Bylo mu jedno, že by je mohl zahlédnout někdo, před kým by to špatně vysvětloval. Jednoduše nechal Billovu drobnou ruku vklouznout do své dlaně a hřejivě ji stisknul. Ani jeden zbytek cesty k restauraci nepromluvil. Na to ten pocit z doteku byl pro ně příliš intenzivní.
…
„Nechtěl bys jít dnes po práci trochu nakupovat?“ Ptal se Tom, když se na konci pracovního týdne vraceli z polední pauzy. „Pak bychom si třeba mohli zajít do kina a já bych tě večer hodil domů. Co ty na to?“ Tom si přál s Billem strávit trochu více času, než byla jen krátká doba, kterou spolu byli při obědě. Navíc mu připadalo, že za ten týden si na něj černovlásek natolik zvyknul, že by mohl souhlasit. Troufl by si i tvrdit, že si ho oblíbil. Nechtěl ale raději zatím předbíhat událostem. Krom občasného držení se za ruce, o kterém stejně nemluvili, proč se děje, neměl nic, co by ho utvrdilo v tom, že by třeba mohl udělat další malý krůček kupředu. Toužil po polibku. Neměl k němu ale dostatek kuráže. Děsila ho představa, že by ho Bill neopětoval a stáhnul se zpět do své ulity, ve které byl schovaný, když ho v pondělí poznal. I tak prozatím jen nesměle vykukoval ven. Stačila by drobnost a vyplašil by ho.
„Půjdu rád.“ Slíbil Bill k jeho neskonalému potěšení.
Těch zbylých pár hodin Tom v kanceláři proseděl jako na trní. Špatně se soustředil a myšlenky mu neustále ulítávaly za dveře přes chodbu, kde seděl za svým stolem Bill. S hrůzou si uvědomil, že jestli to takhle půjde dál, tak nebude vůbec schopný pracovat. Měl by se přestat chovat jako puberťák a začít se koncentrovat. Bude se muset naučit od sebe striktně oddělovat pracovní povinnosti a pauzy na oběd, s volným časem po pracovní době, jinak to z jeho kariérou půjde pěkně z kopce.
Když se mu s vypětím veškerého úsilí povedlo dodělat vše nezbytné, úlevně zastrčil poslední desky do šuplíku a přešel k malé skříni v rohu, kam odkládal své oblečení a jiné osobní věci, které nenechával jen tak povalovat po kanceláři na očích klientům. Tak trochu počítal s dnešním odpoledním programem už ráno, když se chystal do práce, takže si s sebou vzal pohodlnější oblečení, aby se dál nemusel mačkat v obleku, který s oblibou zrovinka nenosil. Bohužel jeho zaměstnání to vyžadovalo. Ze všeho se svlékl a naskládal to do připravené tašky. Nijak ho netrápilo, že to pomačká. Stejně se to chystal vzít do čistírny. Na nohy natáhl volné světlé rifle, na sebe černé tričko s bílým potiskem, bílou mikinu s kapucou a přes to si vzal ještě černou koženou bundu. Tenisky ve stejných barvách a na hlavu černý šátek. Peněženku, mobil, klíče od auta a domu narval do kapes, v kterých bylo v tomhle oblečení dostatek místa, a do ruky popadl tašku se svlečenými věcmi. Zamkl za sebou dveře od své kanceláře a vešel za Billem.
Černovlasý chlapec zvedl hlavu od počítače, když zaregistroval, že do místnosti někdo vešel a v první vteřině sebou trhnul úlekem. Pak v tom cizinci poznal Toma a mírně mu poklesla čelist.
„Páni.“ Ohromený ze sebe vypustil. „Vůbec jsem tě nepoznal.“
„A líbí?“ Chtěl vědět Tom a otočil se kolem své osy.
„Moc.“ Ujistil ho Bill. „Je to… jiný. Ale sluší ti to.“
„To jsem rád.“ Zapýřil se Tom. Byl polichocený. A taky chtěl Billovi ukázat svoji přirozenou stránku, ne jen toho právníka v uhlazených hadrech.
„Tak to zabal a vyrážíme.“ Popohnal ho.
„Vteřinku.“ Vyžádal si Bill a rychle začal zavírat programy, které měl v počítači otevřené, pak ho ještě vypnul, porovnal kancelářské potřeby, co se mu povalovaly po stole, a už si bral od Toma svůj kabát, který mu zatím mladý muž vytáhl ze skříně spolu s jeho taškou. Bill si ho ani nestačil zapnout a už ho Tom vystrkoval ze dveří. Byl netrpělivý. Těšil se jako malé dítě.
Na chodbě naštěstí nikoho nepotkali. Každý odsud v pátek utíkal co nejdřív to bylo možné. Bill se Toma chytil za ruku už ve výtahu a takhle spolu došli až na místo, kde měl Tom zaparkované auto. Na zadní sedalo odhodil tašku s prádlem, pak otevřel dveře u spolujezdce a přidržel je Billovi, aby mohl pohodlně nastoupit. Sám se usadil za volantem a otočil klíčkem v zapalování.
„Jel bych na Kurfürstendamm. Potřebuju nějaké nové oblečení a tam je toho nejvíc na jednom místě, co ty na to?“
„Klidně. Tam je to docela fajn.“ Nenamítal nic Bill. Sice nechodíval ven za účelem zábavy s přáteli, ale co měl ve městě prochozené, byla dobrá místa, kde se dalo nakupovat.
A teď, když k tomu měl společníka, to byla o to větší zábava. Zářily mu oči, když se vrhal na stojany plné kusů oděvů, které shledával cool. Všechno to nadšeně ukazoval Tomovi, odbíhal do zkušebních kabinek, a pak po něm chtěl hodnocení, jak vypadá. A Tom se jen bezútěšně hryzal do rtu. Vsadil by se, že to černovlasé ptáče nemělo ani po tuchy, jak moc sexy je, když se před ním natřásá před zrcadly v kabinách v tom novém oblečení. Svým způsobem byl vyřízený a šťastný zároveň. Šťastný z Billa, že je tu s ním, směje se nahlas, vyjadřuje svoje nadšení a radost, ve tváři žádná ustrašenost nebo chmury. Dostal se do světa, kde všechno, co ho kdy trápilo, mizelo.
Po dvou hodinách se vraceli k autu, obtěžkáni spoustou tašek. Z toho jen nepatrná část jejich obsahu patřila Tomovi.
„Ty sis toho ale moc nekoupil.“ Všimnul si Bill, když to všechno spolu skládali do kufru.
„Jo, potřeboval jsem hlavně nějaký nudný hadry do práce a na obchody k tomu potřebný se nějak nedostalo.“ Vysvětlil Tom.
„Aha.“
„Ale jestli z toho nejseš ještě otrávený, tak není moc pozdě.“ Kouknul Tom na své náramkové hodinky. „Můžem zaskočit skoupit pár sak, a pak se přesunout do toho kina.“
„To by šlo.“ Kývl Bill.
Z krámu vycházeli během půl hodinky. Tom si velice rychle vybral asi tři saka, do toho košile s kravatou a pár kalhot. Tohle oblečení nenakupoval moc rád, takže jeho výběru ani nevěnoval nijak přílišně zdlouhavou pozornost. Muselo jen splnit účel. A stejně všechny ty obleky vypadaly skoro stejně.
Bill si hrcnul do auta a zapnul si pás. Poskočil si na sedačce a zatleskal rukama. Tom to celé pozoroval.
„Děje se něco?“ Pobaveně se dožadoval vědět.
„Jo.“ Vypadlo z Billa. „Těším se. Dlouho jsem v kině nebyl.“
„Aha.“ Zasmál se Tom a nastartoval. „Tak to musíme honem napravit. A koupíme si k tomu spoustu popcornu a kýbl coly.“ Vyjmenovával. Bill zaplesal a tlesknul si znovu.
„Jupí! Popcorn! Děkuju, Tomi.“ Vyhrknul a v té radostné euforii se nahnul k Tomovi a políbil ho na tvář.
„Za málo.“ Vypravil ze sebe Tom po chvíli a křečovitě sevřel volant. Jinak tu totiž visela hrozba, že se neudrží a bude mu tu pusu chtít vrátit, ale v mnohem větším měřítku a nejspíš by to nebylo na tvář. A rozhodně také nepochyboval o tom, že z takhle uvolněným Billem je před nimi ještě docela zajímavý zbytek večera.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Jé nákupy s Billem to muselo bejt bezva xD. Mohli by jít do toho kina na nějakej horor aby se Bill bál xD. Anebo naopak na nějakou romantiku :D. No nic necham se překvapit … jen tak dál
tak se taky jednou Bill odvázal, jo? xD
Moc se mi to celé líbí,jak Bill s Tomem pomalu roztává,a Tomi je tady prostě dokonalý..♥
juuuuuj, to je taaaaaaaak zlateeee ^^ strasne mco s ami tato poviedka paci :)) Hlavne Tom, jak sa furt pokusa ovladat …fakt krasnucke to je <33 🙂
No mám také tušenie že to kino neskončí len pri pozeraní filmu….heh
Tahle povídka je úplně dokonale skvělá, vážně moje nejoblíbenější! Není to dějově přehnaný, je to všechno tak krásně přirozený ♥♥♥
No jen tak dál a zkončíte na zadním sedadle toho auta.
Miluji tuhle povídku ♥ kráásně se to čte ♥
Bill sa krásne uvoľnil. Prekvapil ma, že sám chytil Toma za ruku 🙂 a teraz tá pusinka 🙂 až mi prešli telom zimomriavky.