autor: Majestrix
Je čtení vážně odpovědí? Nejspíš ano.
„To udělala ona?“
„Snad si nemyslíš, že jsem to udělal já…“
„Naprosto se rozplývají na jazyku!“
„Jak se může sendvič rozplynout, mami?“
„To se jen tak říká, Rhiannon.“
„Jak můžou být tak malý a tak perfektní?“ zeptal se omámeně Bill, který zíral na talíř před sebou.
„Má pevnou ruku. Myslím, že ty okraje by se daly použít místo pravítka.“
„Mami, můžu dát jeden Puppymu?“ Puppy zaštěkal a nadšeně zamával ocáskem, když holčička posunula ruku na kraj stolu. Už jen pomyšlení na jídlo toho malého drobečka rozveselilo.
„Ne a sedni si pořádně,“ řekla Molly podrážděně. „Proč prostě nemůžeš sedět a jíst svoje jídlo?“ zeptala se, když Puppy zaštěkal. Všichni ho ignorovali a jemu se to vůbec nelíbilo. Bill mu podal kousek sendviče a usmál se nad tím, jak to rychle zhltnul.
„Já už nemůžu,“ postěžovala si Rhiannon. Bill se podíval na její talíř. Snědla malé roládky a vypila dvě skleničky limonády, ale nedotkla se marinádového salátu z kapusty, který byl překvapivě dobrý na to, jak moc byl zelený.
„Opravdu? Chceš ještě nějaké mini Panini?“
„Ano! Dvě!“ zvedla Rhiannon hrdě dva prstíky a Bill utopil svůj smích ve skleničce s džusem.
„Pak ještě můžeš. Dojez svůj salát; všichni víme, že zeleninu moc nejíš, když vaří tvůj otec.“
„Ale já chci baby sendvič!“ kopla Rhiannon nožkami; to bylo poprvé, co ji Bill viděl se takhle chovat, a až morbidně ho to fascinovalo.
„Jenom miminka můžou dostat víc baby sendvičů.“ Poslední dobou totiž Rhiannon neustále opakovala větu ‚Už nejsem malé mimino‘.
„Takže ty jsi miminko?“ zeptala se Rhiannon.
Molly se zastavila v půli cesty k puse s Panini v ruce a zamračila se.
„Oh, tak teď vážně chci slyšet, co jí na tohle řekneš!“ zasmál se Bill.
Rudovláska se zamyslela a pak odpověděla. „Mám miminko uvnitř mě, což znamená, že můžu jíst baby sendvič.“
„Oh.“
„A jestli mi ještě budeš odmlouvat, slečinko, ne jen, že budeš bez pohádek, ale tvůj otec vybere další trest. Jasný?“
„Ano,“ odpověděla Rhiannon tiše.
„Dobře; teď sněz svůj salát, je to zdravé.“ Koukala se Molly na svou dceru jak zvedla vidličku a začala jíst salát v těch nejmenších soustech, jak jen to bylo možné.
Bill byl ohromen. „Ona tomu všemu rozumí?“ zeptal se.
„Je mi pět, ne dva,“ odsekla Rhiannon.
Bill se zakuckal limonádou, když se Molly žalostně podívala. „Je velmi chytrá.“
„Doufám, že Zoe je alespoň polovičně tak chytrá,“ řekl Bill toužebně.
„Není to vždycky takové štěstí. Rhiannon se vždycky ptala na spoustu otázek a já se pořád snažím být trpělivá a odpovídat jí na ně, a když na ně nevím odpověď, společně ji najdeme. Lidé zapomínají na to, že se děti neptají na otázky z důvodu, že by chtěly otravovat, ale protože to prostě nevědí.“
„To dává smysl, ale Rhiannon mluví velmi dobře na to, že jí je pět. Jak jste tohle udělali?“
„Greg jí četl ještě před tím, než se narodila. Vždycky když jsem ležela a nehodlala se zvednout, tak mě přepadnul. Vybrali jsme knížku, a když jsem usnula, on jí četl. Ona pak tolik nekopala, když jí četl. Její oblíbené byly Hrabě Monte Cristo a Bouře od Shakespeara. Vlastně je má pořád ráda.“
„Tatínek mění hlasy. Mamka to nechce dělat,“ postěžovala si Rhiannon.
„Připadá mi to hloupé.“ Pokrčila Molly rameny. „Nikdy jsme na ni nešišlali; nenávidíme to.“
„Maminka mě učí číst!“ Bill se zasmál tomu, jak se Rhiannon mezi zuby dostala kapusta.
„Už?“ zeptal se. „Není to brzo?“
„Ne. Vidí knížku a hned se snaží číst; tak proč jí to nenaučit? Mimo to, Gregova matka chce, aby uměla číst a psát než půjde do školy. Je to uskutečnitelný.“
„Páni.“
„Greg to tak měl a paní Williamsová to neustále připomíná.“ Podívala se Molly na Billa.
„Hotovo!“ pokusila se Rhiannon zvednout talíř, aby to všem ukázala.
„Fajn. Utři si pusu.“
„Dobře,“ řekla a připlácla si ubrousek na obličej. „Můžu se jít koukat na pohádky?“
„To se zeptej pana Billa.“
„Pane Bille, můžu se jít dívat do obýváku na pohádky?“
„Hodláš dávat boty na můj gauč?“ zvedl Bill jedno obočí.
„Neee…“ protáhla Rhiannon. „A vím; jestli si budu chtít hrát s Puppym, musím být na zemi.“
„Dobře, můžeš jít.“
Puppy zaštěkal, když se Rhiannon svezla ze židle dolů a utekla do obýváku.
„Občas je tak unavující.“ Vydechla Molly.
„Chtěl bych, aby si Zoe našla nějaký jiný místo na sezení než můj močák,“ zabručel Bill.
„A já chci, aby se Joel přestal hýbat, když se snažím spát. Čekám, dokud se neuklidní, a hned jak se uvelebím, začne hrát fotbal s mým žaludkem.“
„Kdo se hýbal víc, Rhiannon nebo Joel?“
„Joel, popravdě. Ale říkám si, že to za to stojí, když můžu dát Gregovi syna a jeho matce vnuka.“
Bill se usmál a zapřemýšlel, jak asi bude Tom reagovat, až bude mít Zoe poprvé v náručí. Ta myšlenka ho zahřála u srdce, a tak se musel zasmát, že Tom bude nejspíš víc brečet než on. „Obtěžuje tě?“
„Jo. Tohle je totiž čas, kdy jsem naposledy potratila. Pořád mi volá, aby mě zkontrolovala, ale tolik mě tím znervózňuje. Chci na to zapomenout, jen se soustředit na to, že tohle těhotenství bylo opravdu pěkné, a že mi je pořád dobře. Ale pořád otravuje.“ Protočila Molly oči.
„Takže to nedělá jen moje matka.“
„To ani zdaleka ne.“ Pokrčila Molly rameny. „Snažím se brát si od ní rady a nějak je realizovat. Nějak, abych se nezbláznila.“
„Zůstat při smyslech je opravdu těžké, obzvlášť teď.“
V tichosti dojedli jídlo, oba přemýšleli nad svými problémy. „Můžu se tě na něco zeptat?“ prolomila Molly zdráhavě ticho.
„Jasně.“
„Kdyby… Kdybys potratil, nedej bože, snažil by ses znovu?“
Bill polknul limonádu a pokrčil rameny. „Doktoři si nejsou jisti, jestli by se mi to mohlo znovu povést.“ Zastavil se, když ucítil tíhu v břiše. Co by dělal?
„Ale neodpověděl jsi mi na otázku.“
„Já vážně nevím.“ Podíval se Bill na svoje břicho a zapřemýšlel, jestli by to mohl udělat znovu, chtěně. „Doufám, že na to nikdy nebudu muset přijít.“
~*~
Tom vešel do pokoje a nakrčil nos. „Co to tu voní?“
„Jak to voní?“
Dredatý chlapec se otočil ke koupelně. Dveře byly otevřené a on zachytil očima kousek černých vlasů. „Co to děláš?“
Bill seděl u kosmetického stolku s pěti rozdílnými kalíšky mastiček a sledoval svoje břicho. „Jsem aktivnější,“ zamručel a otočil se doleva a doprava.
„Dobře, zeptám se znovu; co to děláš?“
„Všiml sis, jak vyvádím kvůli těm striím?“
„Ne, vůbec,“ řekl Tom kamenně. Bill se na něj letmo podíval, pak zvedl jednu mastičku a čuchl k ní.
„A tohle mají být mastičky proti striím?“
„Ano.“
„Bille…“
„Co? Nejsem šťastný a Stephen mi zakázal nadávat na věci, který můžu změnit.“ Strčil Bill tři prsty do kalíšku a vyndal je s mastičkou na nich.
„Ty se Stephenem mluvíš o striích?“ odfrkl si Tom.
„Ne pořád. Říkal, že dobrá rada může být využita ve více než v jedné věci.“ Napatlal si Bill tu mastičku na bříško a zašklebil se. „Tohle vážně moc hezky nevoní.“
„Smrdí to jako lék.“ Natáhl se Tom a vzal od Billa kalíšek.
„Dobře. Třeba to rychle zabere.“
„Bille, víš, že ještě máš nějaký čas; stejně ještě narosteš, tak proč se tím teď zaobírat?“ podíval se Tom od mastičky na svého bratra, který ho probodl pohledem. „Chci říct,“ řekl Tom, zdráhavě, „že mi tvoje strie nevadí.“
„Ty je vidíš?“ vyjeknul Bill.
„Ne, ne!“ položil Tom mastičku a rychle zavrtěl hlavou.
„Takže si myslíš, že se chovám šíleně?“
„Um…“
„Myslíš, ty si vážně myslíš, že jsem šílený, že si to myslíš!?“
Tom se na Billa podíval, měl na sobě jen podprsenku, na břiše měl tu smrdící věc, břicho mu dokonale vystupovalo z jeho hubené postavy, ruce měl v bok a v obličeji podráždění. „Myslím si, že děláš z komára velblouda.“
„Takže, nezáleží na tom, jak vypadám?“
Tom nevěděl, jak se sem dostal, na místo, kde ať řekl cokoliv, tak to Billovi neudělalo radost, ale končil tady poslední dobu čím dál častěji. „Um, Melinda šla na večer už domů, ale říkala, že ti udělala ty koláčky, co jsi chtěl,“ řekl, doufal, že si tím bratra nakloní.
„Neodbočuj kurva od tématu,“ vyjel Bill a zvedl další mističku. „Pomůžeš mi teď namazat něco na záda?“
„Proč? Nemáš strie na zádech.“
„A ani tam žádný nechci, proto si to tam radši dám už teď.“
„To nehodlám dělat. Jsi perfektní, tak jak jsi!“ začal se hádat Tom.
„Neříkej to pořád, Tome. Všechno co říkáš, je jenom pojistka proto, aby ses ujistil, že jsi stále schopný se mnou šukat!“ rozkřikl se Bill.
„Dobře, Bille. Teď se chováš jako šílenec.“
„Jasně, že jo, protože ty si myslíš, že jsem šílený,“ zamručel Bill.
„A co chceš, abych ti řekl? Jen mi řekni, co chceš slyšet a já to řeknu, vypadá to, že cokoliv řeknu ze svého vlastního úsudku, skončí špatně, a my se hádáme,“ odsekl Tom.
„Prostě odejdi,“ popotáhl Bill.
„Fajn.“ Zahučel Tom a otočil se k odchodu, ale Bill ho chytil za ruku.
„Ty nemáš odejít!“ řeklo jeho dvojče žalostně.
Tom počítal do deseti, pak vzal Billa za ruku a vydechl. „Nevím, co chceš, abych dělal.“
„Já taky ne, promiň.“ Dal Bill ruce od těla, aby mohl být objat a Tom se tomu vyhýbal. „Co je?“ odsekl.
„Nechci tě objímat, když máš na sobě tenhle humus. Nechci si zničit tričko.“
„…Děláš si legraci?“
„Je to jedno z mých oblíbených triček!“
Bill si odfrkl a vystrkal Toma z místnosti dostatečně daleko, aby mu mohl třísknout dveřmi před nosem. „Jdi do prdele, Tome!“ zakřičel na něj přes dveře.
Tom nahlas vydechl a padl na postel. Ať už dělal cokoliv, prostě nemohl vyhrát.
~*~
„No?“
„Koukal ses do mailu?“
„Gustave, co je?“ zeptal se Tom a olízl si omáčku z palce.
„Našeho manažera budeš prostě milovat.“
„Co zase kurva udělal?“ kousl si Tom do svého sendviče skoro až do poloviny a v duchu už po čtrnácté prosil Melindu, aby něco udělala. Zhluboka se nadechl, a pak začal žvýkat.
„Jestli jsem tě vyrušil při jídle, tak já počkám.“ Gustavovo zamračení bylo slyšet i přes telefon.
„Chováš se, jako bys mě ještě neviděl jíst.“
„Jo, ale audio bez videa, z toho mi je na nic. Vole, prostě, koukni se na email.“
Tom zavěsil a rozhlídl se po laptopu. „Melindo?“
„Nechal jsi ho na verandě,“ řekla a přišla zpoza rohu. „Bude Bill jíst večeři?“
„Určitě ano. On nejedl oběd?“
„Říkal, že nemá hlad.“
„Je to normální? Chci říct, je těhotný.“
Melinda se usmála. Dokonce i těhotní lidé ztrácejí chuť k jídlu.“
Tom si v hlavě tu informaci přehrál a zamračil se. „Stejně bych mu něco k jídlu udělal.“ Zavrtěl hlavou. „Jestli máme někde nějaký prášky proti šílenství, mohla bys je rozdrtit a dát mu je do toho?“ zeptal se a odešel na verandu, aniž by čekal na odpověď. Venku bylo horko, ale pod slunečníkem u stolu to nebylo tak zlé. Vánek odvál ubrousek zpoza jeho talíře, a on se posadil k počítači, doufal, že stále ještě má baterku.
Stroj se s radostí a spoustou energie zapnul, Tom se znovu zakousnul do svého oběda. Po tom co si utřel pusu, otevřel email a snažil se nějak psychicky povzbudit. Kraviny od Andrease, porno od Gustava, linka bezpečí od Georga, ten idiot. Usmíval se, dokud nedorazil k poslednímu, od Davida.
David většinou klukům všechno říkal osobně, nebo uspořádal sezení, aby si o tom podiskutovali. Posílal maily jen pokud si myslel, že bude seřván jedním nebo všemi z nich.
Tom otevřel mail a odfrkl si. Vypadalo to, že skupina měla naplánovaný akustický koncert pro nějakou nadaci v Berlíně, skoro před rokem to bylo dohodnuto, než Bill otěhotněl.
Určitě po Billovi nebudou chtít, aby v tomhle stavu ještě vystupoval… Když se ale začetl, dozvěděl se, že přesně tohle se od Billa očekávalo, a bohužel David musel být tím člověkem, který to Billovi s Tomem sdělí. Tom upustil svůj sendvič a utvořil kousavý mail, který obrátí Davidův žaludek vzhůru nohama. Ušklíbl se a odeslal to.
Když byl hotov, hned mu bylo líp, pak si ale všiml, že to David poslal i Billovi. Doufal, že si jeho dvojče nezměnilo heslo; přihlásil se do Billovy schránky a podíval se, co mu odepsal.
~*~
„Tys souhlasil?!“ rozkřikl se Tom.
Bill zvedl pohled od filmu a nakrčil jedno obočí. „Cože?“
„Četl jsem mail od Davida.“
„…A?“
„A tys souhlasil s tím vystoupením?“ zavrtěl Tom nevěřícně hlavou a posadil se na postel. Bill seděl mezi polštáři, vedle sebe měl misku se šlehačkou a kyblík s kuřecími kousky na břiše. Vzal si nuggetku, namočil ji do šlehačky a dal si to do pusy.
„Ano. Je to jenom akustické vystoupení, a jen na 45 minut.“ Žvýkal Bill a vypadal podrážděně. „A jak to vůbec víš?“
„Četl jsem tvůj mail.“
Bill se zarazil. „Jak to, že znáš moje heslo? Ty mě špehuješ?“ probodl Bill Toma pohledem a Tom si nejistě poposedl.
„To je jedno. Proč jsi souhlasil?“
„Tome, bylo o tom rozhodnuto, ještě než jsem otěhotněl. Už z toho nemůžeme vycouvat, už nám za to vystoupení zaplatili.“
„Tak jim ty peníze vrátíme.“
„Tak to řekni vedení, Davidovi a Gustavovi s Georgem.“ Poposedl si Bill a naštvaně vydechl. „Mimo to, je to akustické vystoupení a já budu sedět, nebudu se muset hýbat. Nebude to tak, že bych po tom podiu snad skákal nebo co.“
„O to nejde. Nechci, aby si mysleli, že tě do něčeho můžou nutit.“ Řekl Tom plačtivě.
„Teď je mi to vážně jedno a nevadí mi to. David říká, že musíme zůstat ve hře a snažit se o to, aby naše soukromé životy neovlivňovaly naši hudbu,“ zacitoval Bill.
„David si může políbit prdel. Napsal jsem mu to.“
„Oh, to je roztomilé.“
„Já vím.“ Sklonil trochu Tom hlavu a podíval se na svoje dvojče zpod kšiltu své čepice.
„Jsi v pohodě? Melinda mi řekla, že jsi nejedl oběd.“
„Nebyl jsem hladový.“
„Ale teď jsi?“
Bill zavrtěl hlavou a dal si do pusy další nuggetku. „Ne, ani ne. Ale Zoe se hýbe a vrtí a kope mě celý den, a jídlo je jediná věc, která jí uklidní. A měl jsem na kuřecí kousky chuť.“ Pokrčil rameny.
„A šlehačku.“
„A šlehačku.“ Přikývl Bill.
„Přesně. Dobře. Jen by bylo lepší, kdybychom si nejdřív promluvili, než ses rozhodl, že budeš souhlasit. Musíme začít dělat společná rozhodnutí. Především, když se to týká tebe a Zoe,“ řekl Tom vážně.
„Už mě nebaví pořád jen sedět, Tomi,“ zažadonil Bill. „Jen jsem chtěl jít ven a zpívat. Chybí mi zpívání.“
„Zpíváš mně.“ Zahrál Tom špulení rtů.
„Jo, a taky zpívám Zoe, ale to není to samé. Chybí mi ty davy a chybí mi naši fanoušci,“ řekl Bill teskně. „Chybí mi ta energie.“
„Mně taky,“ přiznal Tom.
„Zblázním se, když nic nebudu dělat.“
„To chápu.“
„Ne, nechápeš. Zoe mi bere všechnu moji energii, a já už se ani nemůžu hýbat tak, jak jsem se vždycky hýbal.“
To Tom nemohl popřít. Než otěhotněl, Bill poskakoval jako skřivánek, lítal po okolí, kdykoliv se mu zachtělo. Teď se pohyboval pomalu a většinu času svojí chůze se snažil udržet rovnováhu. „Vím, že tě to frustruje.“
„Opravdu?“
„Pořád tě akorát slyším, jak si stěžuješ,“ zažertoval Tom.
„Jsem si jistý, že tobě to možná přijde vtipný. Ale doopravdy? Ani ne.“ Protočil Bill trochu oči a dal si kuřata pryč z břicha, aby mohl vylézt z postele. „Zase musím jít na ten posranej záchod,“ zabručel a odkolébal se do koupelny.
Když se Bill vrátil, byl překvapen, když viděl, že je postel uklizená a že na něj Tom stále čeká. „Ahoj,“ řekl tiše. „Podívej, omlouvám se, že poslední dobou nejsem to, co potřebuješ. Já jen… Už to prostě je na tom bodě, že jediné, co můžeme dělat, je čekat. Vím, že moje čekání je oproti tomu tvému naprosté nic, ale nechci být potrestán za rozhodnutí, které jsi udělal.“
„…Myslím, že to je fér,“ přiznal Bill. „Omlouvám se; cítím se tak hrozně nepohodlně. Připadá mi, že už se nikdy nebudu cítit dobře.“ Našpulil rty. „A nic s tím nemůžu dělat.“
„Pojď, lehneš si. Prospíme se.“ Pohladil Tom postel vedle sebe a trochu se usmál.
„Tobě se chce spát?“ zeptal se Bill.
„Ano,“ zalhal jednoduše Tom.
„Dobře.“ Vlezl si Bill do postele a usmál se šťastně, když si Tom vlezl za něj.
Tom položil dlaň na bratrovo bříško, kde cítil, že se Zoe hýbe. „Jdeme spinkat, maličká, ty bys taky měla,“ zamručel a jemně hladil.
„Tebe vždycky poslechne,“ řekl Bill se zívnutím. „Nechápu to.“
„Ví, kdo je její taťka.“ Tom byl hrdý, když cítil, jak Billovo tělo opustil tlak.
„Tomi?“
„Hm?“
„Chceš, aby Zoe byla chytrá, že jo?“
„Všechno co její rodiče nejsou,“ zažertoval tiše Tom.
„Molly říkala, že musíme začít Zoe učit už teď.“
„Teď?“
„No, ne hned teď, ale ano, než se narodí.“
„Dobře. Můžeme jí číst Guitar World a Maxim, a všechny ostatní časopisy, co se nám válí po domě. Bille, nemáme žádný knížky, uvědomuješ si to?“
„Co jsme to za lidi, když nečteme?“ zaúpěl Bill někde dole v krku.
„Bille, uklidni se.“ Promnul Tom svému bráškovi břicho a Bill se přestal hýbat a znovu se uklidnil. „Už jsi v pořádku?“
„Jo.“
„Koukni, prostě půjdeme nakupovat. Pojedeme do knihkupectví, co je v obchodním centru, a já si zrovna vyzvednu pár čepic, který se mi líbily v katalogu. Co ty na to?“ zvedl Tom hlavu, když nedostal žádnou odpověď. „Bille?“
Bill zachrápal.
~*~
„Co myslíš, že se Zoe bude líbit?“
„Bille, mám dojem, že se jí asi těžko zeptám.“ Sledoval Tom Billa, jak se nemůže rozhodnout mezi dvěma knížkami. „Prostě jednu vyber!“
Bill hodil do nákupního košíku obě a pokračoval uličkou dál. „Nemůžu uvěřit, že tu mají tolik knížek pro děti.“ Podíval se na Toma, který se snažil neošívat na místě. „Jsi v pohodě?“
„Nudím se a chci svoje čepice.“ Podrbal se Tom na čelence, co měl na hlavě.
Bil se zasmál. „Vím, že bych se neměl smát, ale vypadáš jako dvouleté děcko.“
„No jasně. Vezmi nějaký knížky a jdeme, jdeme.“
„Uklidni se, závodníku. Chci si být jistý, že kupuju kvalitní knížky.“ Zvedl Bill pohled a uviděl, jak za stojanem prošla Melinda s pár knížkami v náručí. „Proč je tady?“ zeptal se tiše.
„Ptal jsem se jí, jestli chce jet taky; vadí to?“
„Všiml sis, že nás sleduje?“
Tom si odkašlal. „Trochu, proč?“ vážně doufal, že ji Bill nebude podezírat, ale nejspíš mu nebude trvat dlouho, a přijde na to, proč je pořád s nimi.
Bill přešel blíž a ztišil hlas. „Myslíš si, že má na nás podezření?“
Tom zamrkal a snažil se nesmát. „Ne,“ řekl a snažil se zahnat úšklebek. „Jsme velice hodní, když je u nás.“
„Jo, máš pravdu. Pojď, pokračujeme v nákupu.“
„Bille…“ Zasténal a pohodil si košíkem v ruce. „Máš jedenáct knížek. To bude stačit i po tom, co se Zoe narodí.“
„Ale-„
„Bille, když teď odejdeme, najdu pro tebe ten největší koláč a koupím ti ho.“
„Opravdu? A může být i mexická topinka z občerstvení?“ zeptal se Bill s nadějí.
„Víš, že na tyhle rychlé občerstvení v obchodních centrech máme smůlu; a nemáme moc dobré převlečení. Nejspíš by to nebylo moc dobrý.“
„Prosím? Chci topinku co nejdřív, od té doby, co jsme tady; a teď už to dýl nevydržím.“
„Fajn.“
Z jedné mexické topinky se stalo šest, Tom jen pobaveně pozoroval, jak jeho bratr žere.
„Oh, to je tak výborný…“ vydechl Bill, zatímco nadšeně nadskakoval kolenem.
„Chutná ti?“
„Oh, ano.“
„A Zoe?“
„Naprosto!“ Billova nálada byla absolutně na výši, připíjel k tomu ten největší jahodový milk shake, který měli.
Tom si byl jistý, že kdyby byl Bill dostatečně malý, pohupoval by nadšeně nožkami dopředu a dozadu. „Dobře.“ Tom chtěla Billa políbit; vypadal naprosto rozkošně, když zatleskal a dojedl svou poslední topinku.
„Tomi?“ zeptal se Bill, když polkl.
„Jo?“
„Mohl bys mi koupit nějaké kuřecí kousky? Jen pár?“
„Co je pár?“
„Dvacet.“
„Děláš si prdel, ty máš ještě hlad?“
„Vždyť to bylo jen pár topinek.“
„Oh, já zapomněl. Až dojíš, půjdeme pro moje čepice, nechci, aby sis tam začal stěžovat na hudbu nebo jak dlouho se tam rozhlížím.“ Podíval se Tom na své dvojče ostře, když se zvedl ze židle.
„Hele,“ řekl Bill a nevinně zvedl ruce, „nemůžu za to, že mám chuť k jídlu.“
„Jo, to pak říkej sobě, Mazlíku.“ Uchechtl se Tom a odešel si stoupnout do fronty. Upravil si límec a zanadával nad tím o pár velikostí menším oblečením, co musel mít na sobě, aby zůstali inkognito. Nesnášel stání ve frontě; připadal si jak ve výloze, ale nemohl se ke stolu vrátit s prázdnýma rukama. Bill by ho upálil zaživa, a pak by ho přinutil se vrátit a koupit nuggetky. Nestálo za to ztratit místo ve frontě.
Bill nesnášel paruku. Už nebyl blond skoro věčnost. Štípala ho z toho hlava a začínalo mu být nepohodlně. Podíval se na Toma a snažil se nevrčet. Jeho dvojče bylo stále třetí. Proč mu to trvalo tak dlouho? To si s těmi kuřaty nejdřív povídali, než je strčili do stroje na nuggety? V břiše mu zakručelo a Bill si ho jemně promnul. „To je v pořádku. Tatínek jen šel pro další jídlo,“ zašeptal svému velkému břichu. Bill si tiše krknul a nadskočil, když mu začal zvonit telefon. Měl ho na vibrace, na kraji stolu, a než ho stihl zvednout, přístroj se odporoučel ze stolu dolů a přímo na zem.
„Oh, no do prčic,“ zamručel Bill a sledoval, jak jeho telefon tancuje na zemi. „Myslím, že chceš, abych tě zvednul, co?“ zeptal se toho. Zavibroval na odpověď. „Zasranej kreténe; nechám tě tam, ale někdo by tě možná mohl zvednout.“ Podrbal se na hlavě pod parukou a zvedl se ze židle. Až teď si všiml, jak moc nízko to je, níž než když seděl.
„Potřebujete pomoc, madam?“
Bill zvedl pohled a snažil se nevyjet. „Nejsem ženská, ale ano, mohl byste mi podat telefon? Nemůžu se předklonit.“
„Mně připadalo, že jste těhotný.“ Odfrknul si pán. „Možná byste měl zhubnout, kámo. Pak si ten telefon můžete zvednout sám.“
„Nejsem tlustej, kreténe. Jsem těhotnej.“ Zabručel a rozhodl se získat telefon po svém. Bill zaskřípal zuby a pokusil se předklonit, ale zvládl to jen do poloviny, protože jeho tělo zaprotestovalo a sklouzla mu paruka.
„No do prdele, ty seš Bill Kaulitz!“
Bill zavřel oči, když ten chlap vyzradil jeho existenci. „Jo, díky, debile.“ Podíval se dolů na telefon. „Můžete mi prostě podat ten telefon?“
„Kurva, seber si ho sám. Ty seš jeden z těch kreténů, co se nechal otěhotnět. Co, nechat si to narvat do prdele proti vůli Boží pro tebe nebylo dost? Musíš si ještě ke všemu přivlastňovat ženské místo a mít tu hnusnou ohavnost? Zatracené děti, jim říkáme.“
„Kdo je my?“ zaprskal Bill. „Další stupidní, ignorantský sračky jako jste vy?“
„Měl bych tě vytáhnout, tebe a to stvoření ďáblovo, co je uvnitř tebe, ven z vašeho neštěstí. Byl bych hrdina.“
Bill se otočil, když uslyšel výkřik, nějací lidé na něj ukazovali. Nemohl tu nechat svůj telefon, a proti svému nejlepšímu zájmu, zakřičel na svoje dvojče. „Tomi!“
Když Tom uslyšel svoje jméno, okamžitě se otočil a rozběhl se ještě dřív, než si to uvědomil. Před jeho bratrem stál nějaký muž, a tak ho skolil k zemi, zatímco si Bill sbíral jejich věci. „Můj telefon!“ řekl Bill a ukázal na něj. Dvě dospívající dívky viděly, kam ukazuje, a tak se za mobilem hnali už tři lidi. Kytarista se tam dostal jako první, odstrčil jejich ruce pryč, když ho chytly za oblečení a snažily se mu vyrvat telefon z rukou.
„Ty malej hajzle; myslíš si, že jsi lepší než já? Nejsi víc než jen sračka, ty ani tvoje dítě!“ zvedl se muž ze země tam, kde ho Tom složil k zemi a vydal se k Billovi.
Billovo srdce tlouklo jako kladivo, ale už ho unavovalo, jak mu lidé nadávali, a když ten muž přišel dostatečně blízko, uhodil ho do čelisti největší silou, kterou v sobě našel. Bolely ho z toho kloubky na ruce, ale slyšel, jak něco křuplo, než ten chlap zavrávoral a chytl si čelist.
„Nech Billa být!“ zakřičel Tom, zatímco se snažil dostat pryč od fanynek, které se začaly množit. Srdce měl v krku a neviděl jediný způsob, jak dostat Billa z tohohle ven, aniž by se jeden z nich zranil. Jeho čelenka byla pryč, a neustále ho někdo tahal za dredy, což začínalo celkem dost bolet. Stále dívky odstrkoval, ale nemohl je uhodit, bylo to holky.
Bill měl stále pěsti připravené, chlápek zabručel a znovu k Billovi přešel. Ale Melinda mu vkročila do cesty, uhodila ho do břicha, a pak ho pravým hákem udeřila do čelisti. Když muž upadl na zem, otočila se k Billovi, aby ho zkontrolovala „Jsi v pořádku?“
„Jo, pomoz Tomimu!“ ukázal Bill na místo, kde Tom pomalu klesal na kolena. Na zádech měl dvě holky, křičely mu do uší a tahaly ho za vlasy a oblečení. Tom se složil k zemi a snažil se nevzdávat se, snažil se doufat, že Bill bude v pořádku. Najednou se z ničeho nic nálož z jeho zad začala odlehčovat, pak uviděl Melindinu jemnou ručku. Vzala ho za límec a pomohla mu na nohy. Její paralyzér; pistole; byla v pozoru a vypadala velmi vážně.
„Přestaňte, nebo dostanete další dávku. Jsi v pořádku, Tome?“ zeptala se Melinda a stále koukala na útočníka, který byl v bezvědomí na zemi, fanynky ztěžka oddychovaly, oči dokořán.
„Jo.“ Tomovi na sobě nezáleželo; jen se musel ujistit, že je v pořádku Bill a Zoe. „Jsi v pořádku?“ zeptal se a položil dlaně na Billovo bříško.
„Jo,“ odpověděl roztřeseně Bill. „Jsme v pořádku. Neměl šanci se mě dotknout.“
„Pojďte. Už jsem zavolala pro odvoz.“ Kývla Melinda hlavou k východu z jídelního místa.
„Sem už nikdy nejdu,“ zamručel Tom, zvedl jejich nákupy a naklonil se ochranitelsky k Billovi.
~*~
„Takže, nejste jenom hospodyně, co?“ zeptal se tiše Bill, když je Saki vezl domů.
Melinda zaváhala. „Ne, nejsem.“
„A tys to věděl,“ řekl Bill a otočil se na svého bratra.
Tom přikývl. „Ano, věděl. Ale nechtěl jsem, aby sis dělal starosti.“
„Ne, prostě jsem na to musel přijít tímhle způsobem. Kdybych to věděl, zavolal bych Melindu, ještě než se to takhle zvrtlo! Nebo ještě líp, seděla by s námi u stolu!“ ječel Bill. „Přestaň se mnou zacházet jako bych byl ze skla!“
„Ale ty jsi, Bille! Nepřestanu, promiň!“ vyjel na něj Tom. „Hele, měl jsem ti o Melindě říct, ale neřekl jsem. Omlouvám se, příště na to už půjdu jinak. Jen jsem nechtěl, abys byl ve stresu.“
„Oh ne, proč bych se měl stresovat?“ protočil Bill oči a zíral z okýnka. „Jen jsem málem viděl, jak tě zmlátily patnáctiletý holky, zatímco se nějaký nadšenec snažil zbít mě a Zoe.“
Tom seděl s hlavou složenou v dlaních a těžce vydechl.
„Myslím, že příště si naše vycházky lépe naplánujeme.“
„Ano, to ano.“ Přikývla souhlasně Melinda.
Bill založil ruce a snažil se nedávat oči v sloup. Tom se na něj podíval a chytl ho za ruku. „Jsi v pohodě?“
„Já jsem ho kurva složil k zemi, Tomi.“ Nemohl si pomoci, musel se na svého bratra usmívat. „A bylo to tak dobrý.“
Tom přikývl. „To jsem rád.“
„Jo; takže příště, až přede mnou budeš skrývat něco tak důležitýho, jako výhrůžky smrtí, udělám ti to samé.“ Melinda se rozkašlala, aby zakryla svůj smích, když Tom pustil Billovu ruku, aby mohl založit ruce na prsou. „Kapiš?“
„Jo, chápu to.“
Tohle nikdy nezklamalo; Tom nemohl vyhrát.
Komentujte prosím anglicky, díky J. :o)
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
Oh 🙂 how Tom was surrounded by a fan and not get to Bill i was very tense how end it! 🙂 Lil Katie thx you for your translate:) :*
This story is just great!!!!!I love it ♥♥♥!!!
😀 Oh god 😀 Bill is crazy and i want Zoe here ♥
It's very beautiful story … I am looking forward to the next part =* …
woow, Melinda is great xD
Poor Bill, I was afraid, that something could happen tu him .. but it was a beautiful part ! <3
I still like this Rhiannon´s "Mister Bill". This makes me laugh. Every time 🙂
I am glad that Bill and Tom are going to read their unborn daughter, but I am not sure if Guitar World and Maxim are right. But maybe yes, we will see. 🙂