Vyléčím tě láskou 45.

Z plných, pootevřených rtů se vydral slabý výdech a pravidelné, rychlé kroky zanikly v nerušeném nočním tichu nemocniční chodby. Hnědé, mandlové oči pomalu zamrkaly a mladý lékař jen vzhlédnul k pohledu před sebou.

Stál tady, na místě, na kterém se ocitl snad nesčetněkrát… stejně, jako se na něm ocitl právě teď, právě v tuto chvíli. Dveře nemocničního pokoje černovlasého chlapce – to bylo to, po čem právě teď putoval pohled Tomových očí. Zhluboka se nadechl a cítil, jak se celé jeho nitro pomalu začalo svírat úzkostí. Nevěděl, jestli by opravdu směl vejít dovnitř, netušil, jak by na něj Bill po tom všem zareagoval… jedno však věděl jistě. Už nechtěl ustoupit stranou ani o krok. Ne teď, když se v něm odvaha a poslední zbytky jeho sil vzepřely a on se konečně odhodlal k tomu, co měl udělat už dávno. Poslechnout své srdce. Slyšel jeho hlas ve svých uších, ve své mysli, cítil, jak se rozlévá celým jeho nitrem… a on už nechtěl čekat déle. Cítil, jak se jeho srdce rozbušilo jako o závod a nitro sevřelo úzkostí i očekáváním, když se zhluboka nadechl, zatímco jeho dlaň pomalu spočinula na klice bílých, nemocničních dveří…

Jasné, stříbřité světlo měsíce a jeho blyštivých družiček hvězd ozářilo jeho tvář, když dveře mírně pootevřel. Pomalu vstoupil dovnitř a jen tiše za sebou zavřel, aby se mohl čelem otočit do místnosti. Jeho oči okamžitě přilákala bílá, nemocniční peřina, kterou tak dobře znal. Jeho srdce vynechalo jeden úder a Tom cítil, jak se jeho dech zatajil při tom nádherném pohledu před sebou.

V bílých peřinách leželo spící, černovlasé stvoření a svou krásou a nevinností, která z něj i ve spánku přímo čišela, si jen podmaňovalo smysly mladého lékaře, který teď jen nesměle a v omámení přistoupil blíž k nemocniční posteli, neschopen slova. Hlas se mu vytratil někam do neznáma, teď nebyl schopen mluvit, myslet, či cokoli jiného. Teď byl schopen jen stát a nechat se unášet tou dokonalostí, tou nádhernou blízkostí a kouzlem, jeho kouzlem, které teď cítil všude kolem sebe. Naplnilo celé jeho nitro, zaplnilo a vyhnalo tu prázdnotu, která Toma tolik trápila. Pocítil jeho známé, hřejivé teplo a se slabým úsměvem znova upřel oči na ten skvost před sebou. Byl krásný, pořád tak křehký a nevinný, s dokonalostí, kterou Tomovy oči ještě nikdy nespatřily. A on tu dokonalost opustil. Jak jen tohle mohl udělat? Jak mu mohl lhát přes to všechno, co k němu cítil? Jak jej mohl takhle zradit? Copak si Bill opravdu nezasloužil nic jiného?

Výčitky znovu zaplnily Tomovu mysl a on jen nepatrně zavrtěl hlavou, snažíc se je tak vyhnat ze své hlavy. Nechtěl na ně myslet, ani se jimi zaobírat, pohled na černovlasého chlapce mu to však ani v nejmenším neulehčoval. Zhluboka se nadechl a popošel blíž k jeho nemocniční posteli. Nepřišel sem přeci proto, aby sám sebe litoval. Na to už bylo v tuto chvíli pozdě. Pomalu se posadil na svou židli… a zadíval se do spící, nehybné tváře své lásky.

„Billi… už spíš?“ zašeptal do večerního ticha, jeho otázka však i po několika vteřinách zůstala nezodpovězenou, což Toma utvrdilo jen v jediném. Tiše vydechl… a pohled jeho očí znova spočinul na křehké, porcelánově bílé tváři. Jeho rty se zvlnily do malého úsměvu a Tom se pousmál, když se v jeho mysli začaly míhat obrazy, vzpomínky z posledních tří týdnů. Byly to ty nejkrásnější, nejšťastnější dny v jeho životě… a on si to pomalu, s pohledem upřeným na černovláskovu tvář, začínal uvědomovat.

„Pamatuju si, když jsem tě tady tenkrát uviděl poprvé, spícího v bílých peřinách. Vypadal jsi úplně stejně jako teď. Přesně si vybavuji, jakou barvu měly tvé oči, když poprvé vzhlédly k těm mým, když jsi mi věnoval svůj první pohled, který pro mě tolik znamenal a zanechal ve mně to něco, co každým dnem, každou chvilkou, minutou s tebou stále rostlo a vzkvétalo. Vzpomínám si na každý den, na všechno, co se pro nás stalo tolik krásným a neopakovatelným. Na to, když jsi se mě poprvé dotkl, když jsi mě poprvé políbil, když jsi mě poprvé venku před lidmi vzal za ruku. Každý den jsi mi něco dal, každým dnem sis mě získával víc a víc. Každý den s tebou byl pro mě nádherný, už jen tím, že v něm zářilo mé slunce. Tím, že jsi v něm zářil ty,“ první slza si pomalu našla cestičku po Tomově tváři a Tom jen tiše vydechl. Nechtěl už bránit svým slzám, už se nechtěl déle přemáhat, už nechtěl být silný. To něco bylo silnější, mnohem silnější než on… a on už tomu nechtěl odporovat. Slzy stoupaly do jeho očí a volně stékaly po jeho tváři, zatímco se jeho hlas začínal třást… a jeho ruka se nevědomky sunula k té ležící, porcelánově bílé…

„Tak proč se to všechno muselo pokazit, proč? Pověz mi to, lásko. Proč se tohle muselo stát nám dvěma? Proč už to není tak, jako to bývalo dřív, ještě před dvěma dny? Ne, já moc dobře vím proč…,“ Tomův hlas zanikl s posledním slovem a Tom se jen roztřeseně nadechl. Věděl, na čí straně je vina… a výčitky jeho svědomí mu nedovolovaly schovat ji jen tak někam do zákoutí své mysli.

„To já jsem všechno zavinil. Já bych měl být potrestaný, je to všechno moje vina. Měl jsem ti říct pravdu a ne ti skutečnost zapírat. Bylo by to sice hrozné… ale nebylo by to horší než to, co jsi doopravdy slyšel. Kdyby tak šel vrátit čas, kdybych si to doopravdy mohl přát a věděl bych, že se mi to splní… všechno bych udělal jinak. Tak jsem dostal svůj trest a zasloužím si ho. Ale ty… ty si ho přeci nezasloužíš, lásko. Zasloužíš si život… a teď už vím, že si nezasloužíš někoho tak zbabělého, jako jsem já. Lhal jsem ti a to si nikdy neodpustím. Nikdy si neodpustím to, jak jsem ti ublížil… protože to mě ničí stále víc a víc. To, že jsem tě opustil, když jsi mě potřeboval nejvíc. Nikdy nebudu ničeho litovat víc než toho, že jsem odešel a nechal tě samotného. Až teď jsem si totiž uvědomil, co pro mě doopravdy znamenáš…,“ tichý šepot se roznesl celým pokojem a jeho majitel jen poníženě sklopil svou hlavu dolů. Cítil, jak se na jeho tváři tvoří další a další potůčky slz, to mu však v tuhle chvíli bylo úplně jedno. Cítil, že tenhle trest si zasloužil, teď už pro něj nebylo cesty zpět. Mělo však přijít něco, co ani v nejmenším neočekával…

„Tomi,“ tiché, až zastřené špitnutí protrhlo ticho v pokoji, mladý lékař jej však dobře slyšel. Pomalu vzhlédnul… a cítil, jak jeho srdce vynechalo jeden úder. Jeho překvapení už nemohlo být větší, když se pohled jeho očí setkal s pohledem těch nádherných čokolád, které k němu vzhlédly, aby se mohly na několik dlouhých vteřin upřít do těch jeho. Cítil, jak mu pod jejich pohledem tuhne krev, cítil to horko, a zároveň i strach, prostupující jeho nitrem, který v něm síla tohoto okamžiku vyvolávala.

„Zopakuj to, prosím. Zopakuj prosím to poslední slovo,“ křehké, až doteď ležící tělo, se vyšplhalo do sedu a černovlasý chlapec jen znova upřel své oči do těch Tomových. Chtěl to znova slyšet, tolik si to jediné slůvko přál. Teď už nebylo pochyb, že byl svědkem celého Tomova tichého monologu, který mu znova a znova zněl v hlavě. A nepochyboval o tom ani Tom. Jeho dlaň něžně spočinula na Billově sklopené tváři a jemně si ji nadzvedla do úrovně té své, zatímco po jeho líci stékaly další a další slzy.

„Co ti mám zopakovat, Billi? To, že jsi to nejkrásnější, co mě kdy potkalo? Že pro mě znamenáš to, co ještě nikdo na světě? Že tě už nikdy nechci ztratit? Že tě stále víc a víc miluju? Opravdu ti to mám zopakovat, lásko?“ Tomovy oči se upřely do těch Billových a Tom něžně přejel bříškem svého palce po té dokonalé, hebké pokožce. Až teď, se svými slovy si uvědomoval, že černovlasý chlapec nebyl jen nějakou jeho polovičkou, někým, s kým by mohl mít vztah. Znamenal pro něj mnohem víc, než by si kdokoli mohl myslet.

A Tom to věděl. Tohle nebyl jeho hlas. Byl to hlas srdce, jeho srdce, který teď vycházel nejen z jeho rtů, ale také z jeho nitra. A Tom podvědomě cítil, že je to dobře. Díval se do těch nádherných, oříškových očí… a spatřil první, malou slzu, která si našla cestu zpod hustých, černých řas.

„Řekni mi, že se mi to jen nezdá. Řekni mi, že to není jen krásný sen,“ Billův hlas protrhl ticho mezi nimi a Bill jen prosebně vzhlédnul k tváři mladého lékaře. Ještě stále si nebyl jistý tím, co se tu odehrávalo a bál se, že by se to jen pouhým probuzením mohlo zničit.

„Ne, nezdá, Bille,“ přes Tomovy rty přelétnul jemný úsměv a Tom něžně pohladil svou hřejivou dlaní Billovu tvář. Cítil, jak se do jeho doteku černovlásek opřel.

„Dokaž to,“ zašeptal, aniž by si uvědomil, co svou prosbou způsobí. Tohle byla Tomova chvíle, chvíle, na kterou tak dlouho čekal.

A on se rozhodl jí využít. Jeho horký dech pomalu ovanul Billovu tvář… a jeho rty se pomalu, něžně vpily do těch narůžovělých, měkkých polštářků, které jim svým pootevřením vyšly vstříc. Konečně cítil Tomovy rty na těch svých, konečně se mu splnilo jeho přání, konečně o ničem nepochyboval. Tom jej přesvědčil tím nejkrásnějším způsobem, nebylo už nic, co by Billovi mohlo bránit. Vrátil mu polibek jeho rtů a uvolněně se do něj pousmál, zatímco po jeho tváři stékaly další a další slzy. Konečně měl u sebe svého Toma, svou lásku a jeho přání se stalo skutečností. Teď už nemohl být šťastnější.

„Lásko, odpusť. Odpusť mi prosím,“ Tomovy rty se pomalu odpojily od těch Billových a Tom poníženě sklopil pohled, opírajíc své čelo o to Billovo. Stále ještě cítil své výčitky a svou vinu, odpověď černovlasého chlapce však ani v nejmenším neočekával. Bill nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Ne, ne, Tome. Já ti nemám co odpouštět. To, co se stalo, je jen moje vina. Měl jsem tě vyslechnout a možná by to všechno dopadlo úplně jinak,“ pronesl vážně, tentokrát to byl však Tom, kdo nesouhlasně zavrtěl hlavou. Za tohle přeci mohl jen on sám.

„Ne, to ne, Bille. Ty za to nemůžeš. To já jsem ti lhal a zapíral jsem… a to si nikdy neodpustím. Nebýt toho, nikdy by ses to nemusel dozvědět takhle,“ zašeptal a něžně si přitulil to nádherné, černovlasé stvoření do své náruče. Cítil teplo jeho těla, dokud Billův hlas neprotrhl ticho mezi nimi.

„Mám strach, Tomi. Mám velký strach. N-nechci umřít,“ zašeptal tiše a hlas se mu třásl, když se jeho slzy vpíjely do látky Tomova trička. A Tom jej cítil. Jeho nitro se sevřelo úzkostí a smutkem. Ta slova… Bill je vyslovil tak zoufale, tak beznadějně, až to v Tomovi samotném vyvolávalo bolest a strach, který s každou další vteřinou pomalu narůstal. Ne, tohle nemohl dopustit. Alespoň on musel mít odvahu a naději bojovat… jen tak mohli zítřejší ráno přežít. Pomalu se posadil před Billa, vzal jeho tvář do svých dlaní a zadíval se do jeho zoufalých očí. Cítil, že právě teď musí spojit své síly. Oba…

„Bille, ty neumřeš. Budeš žít a tu operaci přežiješ, i kdyby jsi neměl ani tu nejmenší naději na světě. Zítra zabojuješ… a budeš žít dál. To ti slibuju,“ zašeptal vážně a viděl, jak Bill několikrát zamrkal dlouhými řasami. Jeho oči se začaly zalévat slzami, přesto stále hleděl do těch Tomových, plných naděje a odhodlání. Nedokázal mu na jeho slova odpovědět. Ne teď, když hleděl do jeho nádherných, upřímných očí. Copak mu mohl sebrat jeho naději, která se v nich zračila? Musel mu ji dopřát… právě proto, že on žádnou necítil.

„Myslel jsem… bál jsem se, že… že už nikdy nepřijdeš. Že jsi na mě zapomněl. Že tě už nikdy neuvidím,“ zašeptal s hlavou sklopenou a jen při té myšlence, se z jeho očí vylilo několik dalších slz. Tom však nesouhlasně zavrtěl hlavou a přitulil si jej do svého objetí, vdechujíc vůni jeho nádherných, hebkých vlasů.

„Nedokázal bych na tebe zapomenout. Jen ty dva dny, pár hodin bez tebe, pro mě byla celá věčnost. Nikdy bych tě nedokázal opustit, nikdy. Nikdy tě nepřestanu milovat a být ti vděčný za to, jakým jsi můj život udělal. Patří ti tohle… a nikomu jinému už nikdy patřit nebude, ať se stane cokoli,“ zašeptal do Billových vlasů a něžně vzal do své dlaně tu jeho, aby si ji mohl přiložit na místo, kde mu pod kůží bilo jeho srdce. Konečně bylo opět šťastné, konečně jej opět hřála láska černovlasého chlapce. Pomalu vzhlédnul k Tomovi, který se znova nadechl.

„Řekli mi, že…“

„Pšššt,“ Billův ukazováček jemně spočinul na Tomových rtech a Bill pomalu zavrtěl hlavou. Nechtěl teď nic slyšet, ne teď, když měl u sebe svou lásku a jeho blízkost jej naplňovala s každým dalším okamžikem víc a víc.

Jeho rty se pomalu přibližovaly k těm Tomovým víc a víc… až se spojily v dlouhém, procítěném polibku. Oba chlapci do něj dali vše, všechny své city, všechnu svou lásku, kterou k tomu druhému cítili. Čím více se líbali, tím více cítili, jak je oba naplňuje. S každým dalším polibkem rostla horkost jejich těl, svět kolem nich přestával existovat… a oba už cítili kouzlo dnešní noci, která pro ně právě začínala.

„Zůstaň tu se mnou, Tome. Prosím…,“ Billovy rty tiše zašeptaly proti těm Tomovým a Bill svýma očima vyhledal ty oříškové. Zračilo se v nich tolik lásky a něhy a on nevěděl, jestli se má smát nebo plakat. Cítil Tomovu dlaň na své tváři… a když mu byl na rtech vtisknut malý polibek, cítil a věděl už jistě, že je jeho rozhodnutí správné…

Jejich ruce, dlaně i těla jednaly instinktivně, tak, jak to oba chlapci cítili a jak si to přáli. Netrvalo dlouho a kousky jejich oblečení pokryly bílou podlahu, zatímco se jejich majitelé k sobě toužebně tiskli, ztrácejíc se v polibcích toho druhého. Jejich doteky mapovaly těla toho druhého a oni nemysleli na nic, jen na ty neopakovatelné okamžiky, které právě prožívali. Byli od sebe odloučeni moc dlouho, až příliš dlouho na to, aby dokázali skrývat a potlačovat svou touhu po tom druhém… a své vzrušení, které postupně začalo prostupovat jejich těly a rostlo s každou další vteřinou, s každým dalším okamžikem.

Tomovy rty se pomalu odpojily od těch Billových a Tom se zadíval do toho hlubokého moře čokolády, které k němu vzhlédlo. Cítil to… snad víc a intenzivněji, než kdy jindy.

„Řekni, lásko, chtěl by ses milovat? Řekni, chtěl?“ zašeptal proti jeho rtům, jeho odpověď však ani v nejmenším neočekával. Mráz přeběhl po jeho zádech a jeho srdce vynechalo jeden úder, když ucítil horký dech na svém krku a k jeho uším se dolinul Billův, touhou zastřený hlas.

„Netoužím po ničem jiném,“ zašeptal a rty se lehce otřel o Tomovu kůži na krku. Nepotřeboval už o ničem přemýšlet. Pomalu se pokládal do hebkých, sněhobílých peřin… a nato ucítil, jak jemné, citlivé prsty sjely k lemu jeho boxerek…

Jejich těla působila sehraně, tak automaticky, a přesto tak výjimečně v té horké letní noci, kterou ani jeden z nich nechtěl ukončit. Navždy si chtěli zapamatovat to dokonalé spojení, navždy chtěli cítit blízkost toho druhého. Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom se sám pro sebe pousmál, přivírajíc víčka. Tentokrát to byl totiž Bill, kdo udával tempo jejich milování, jemu Tom dovolil vzít si jej. A ani v nejmenším nelitoval, ani na okamžik si nic nevyčítal. Bylo nádherné cítit v sobě horkost černovláskova těla. Bill byl neskutečně opatrný a něžný a právě to se Tomovi na něm líbilo nejvíc. Jeho srdce zahřál pocit štěstí a blaha, když ve svém těle ucítil Billův vrchol… a o několik chvil později to byl on, kdo pomalu vniknul do jeho těla.

Jejich těla se proplétala v sobě, užívala si toho druhého a jejich majitelé nevnímali svět a ani nic jiného kolem sebe. Všechno pro ně najednou ztratilo svou cenu, všechno přestalo existovat. Jen síla těchto okamžiků, tato noc… a oni dva a jejich těla, splývající v tom nejdokonalejším spojení, které bylo tím nekrásnějším, co spolu mohli prožít. Oba věděli, že je to naposledy…

Promilovali spolu téměř celou noc. Jejich čas ubíhal rychle, s každou další vteřinou… a oni už nechtěli ztratit ani jednu. Stříbrný měsíc a zlatavé hvězdy byly svědky jejich poslední společné noci, jejich milování, které bylo tím posledním, co jim bylo dovoleno prožít…