autor: Sajü & Lorett
Tom
Rozechvělými prsty jsem ho obmotal do huňaté modré šály a čepice stejné barvy. Strašně mu sluší, miluju, když mu ji mohu sám nasadit a starat se o něj. Je to můj poklad, který si chráním víc než oko v hlavě. Chudáček můj, má strašně slabé nohy a celé jeho tělo se chvěje. Rozmyslel jsem si to a chtěl jsem jej nechat doma, hezky v teploučku a v mojí posteli, ale slíbil jsem mu opravení toho zatraceného iglú, a když on mě tak žalostně prosil…
„Scotty, nech toho!“ okřiknu toho černého ďábla. Chce si s Billem hrát a chce se s ním honit. Bill si s ním vždycky šťastně hrál, a když ho měl u sebe, jeho pozornost vždycky slízl téměř jen on. Ale teď je můj Billi tolik slabý, a když se Scotty dožaduje pozornosti a skáče po tom mém malém kuřátku, které málem povalí do hromady sněhu, rozčertí mě to. Ještě tak aby Billovi něco udělal, a roztrhnu ho jak hada, rebel jeden.
„Tom, to přeci nevadí. Je jenom rád, že mě vidí,“ špitne ze země. Právě ho Scotty shodil k zemi a šťastný jako blecha mu olízl tvář. Přetočím nad tím hafanem oči a kleknu si na kolena k Billovi. Musím mu dát ale za pravdu. Jakmile vešel na zahradu, jakmile udělal prvních pár krůčků a usmál se, příroda jako kdyby oněměla a nebe se otevřelo. Z mohutných mraků se na zem začaly snášet velké sněhové vločky a jehličnaté stromy, jako kdyby pod jeho krásou začaly tiše zpívat. Sklopím pohled. Před jeho krásou se klaní sama příroda, nebe jej uctívá a snáší mu dary v podobě jeho milovaných vloček, tam, kam vstoupí, jako kdyby se vše spící probudilo, a i přesto mi jej otec čas chce nemilostně vzít…
„Nebolí tě, jak jsi spadl?“ zašeptám a odeženu Scottyho, abych teď mohl svou lásku obdivovat já. Vždyť i to zvíře visí na každém z jeho pohybů.
„Jenom trošičku. Ne… nemůžu se přece zlobit, že se se mnou chtěl Scotty přivítat,“ pošle pejskovi vzdušnou pusinku, jen co jeho rty samy o sebe zamlaskají a Scotty se může samým štěstím zbláznit. Přicupitá za Billem a hlavu položí na jeho loket, smutně se kouká a tiše kňučí.
„Ale no tak, Scotty,“ rozechvělou rukou jej moje kuřátko začne hladit a drbat za ušima. Povzdychnu si tiše, jako kdyby i pes cítil, že ta nadpozemská bytost nás musí opustit. Vzdorovitě zdvihnu hlavu k nebeské výši. Sleduju, jak se pomalu nebe halí do tmavě modra a jak se líně rozsvěcují první z hvězd. Večernice. Polárka.
Silně přitisknu oči k sobě, tvář mi posévají obrovské sněhové vločky. Kéž by tak jedna z hvězd spadla a mé bystré oči ji zachytily! Kéž by tak mojí lásce ta hvězda přinesla obyčejná život. Kéž by nám darovala ten dar.
„Tom?“
Trhnu sebou a zahledím se na moji panenku. „Copak?“
„Upravíme to iglú?“ uculí se roztomile. Vítr si hraje s poddajností jeho jemných vlasů a zkouší, kam všude je může rozházet. Sněhové vločky je posévají a zdobí jako ten nejdražší účes. Pevně na jeho vlasech drží a neroztápí se, pouze se široko daleko třpytí jako stříbro. Nemohu mu to nedovolit. Rychle se postavím, galantně pomohu svému kuřátku vstát a zavedu jej k našemu ledovému domečku. Usmívá se a do zasněženého okna bouchne pěstí, načež se utvořený sníh proboří dovnitř. Zazubí se a trochu se mu podlomí noha, když chce přejít k dalšímu okýnku, u kterého poté udělá to stejné. Poručím Scottymu, aby nám vyhrabal vchod, a oběhnu celé iglú až k Billovi. Sedí na zemi, zády se opírá o ledovou stěnu iglú.
„Tys spadl?“ loupnu po něm očima a Billi provinile přikývne.
„To nevadí.“ Usměju se a užuž se chci sehnout k němu, když ten malý čertík po mně hodí pěkně kulatou sněhovou kouli. Se smíchem se vyškrábe na nohy a snaží se mi utéct.
„Ty!“ zahulákám na něj. „Ty zlobidlo!“ zavřískám, otírajíc si z obličeje studený sníh a rozuteču se jeho směrem. Směje se, občas trochu sykne, má vratké nohy, jeho tělo se chvěje, neutíká rychle. Otočí se mým směrem s širokým úsměvem. Hodí po mně ještě jednou koulí, obratně se jí vyhnu. Zkouší to s další a další a trefí mě jenom jednou. Směje se a opravdu mi připomíná malé dítě, je strašně roztomilý. Taky po něm hodím kouli. Strefím jej do nohy a on se můj Bill ihned skácí k zemi. Tak děsně se leknu! Udýchaně za ním doběhnu.
„Copak to děláš,“ položím si jej na nohy a stočím do svých rukou. Odhrnuju mu vlasy z čela a sníh z obličeje. Chvěje se, ale na tohle jsme si už oba částečně zvykli. Pouhé nevím špitne tiše, zubama drkotajíc o sebe. Přesto se na jeho tváři rýsuje maličký úsměv. Skloním se k němu a naléhavě přitisknu své rty na ty jeho.
„Musíš dávat pozor, ty…“ pohladím jej po tváři a prsty starostlivě přitisknu na jeho horké čelo. Vždyť drkotá zuby, jak je vymrzlý za tu chviličku, co jsme tady, ale čelo má úplně horké, nechápu.
Přikývne.
„Půjdeme tomu Scottymu pomoct?“ čekám jeho reakci.
„Jasně že.“ Horlivě přikývne a pomaličku se zvedne, trochu sebou trhne, ruce si přitiskne na bijící srdce, horlivě dýchá a se skleněnýma očima kouká na nějaký bod před sebou. Ztěžka polyká. Jistě jej to všechno musí bolet… Přivřu provinile oči.
Bill
Všechno mě pořád tak nesnesitelně bolí. Přesto se snažím bolest nevnímat a snažím se všechny poslední chvíle se svou… ehm… se svou láskou strávit šťastně. Neříkám mu, jak mě to bolí, přesto jsem si vědom, že on to jistě ví. Z jeho starostlivých a soucitných pohledů čtu, jak moc se o mě bojí, ba dokonce si dává i za vinu to, co se se mnou děje. Strašně mě tíží srdce. Zavřu silně oči. Ta nicota, která se hned poté rozhostí všude okolo mě, je příšerná a spalující. Mám z ní strach. Všude okolo se tak jako každou předvánoční neděli, co jsem tady směl zažít, rozléhají koledy. Je to tak krásné a nutí mě to smutnit nad tím, že pravé Vánoce nebudu moci nikdy zažít. Přitisknu si na svou hruď hromadu sněhu. Zdvihnu pohled k téměř už černému nebi a noha mi škobrtne o tu druhou, a já už po několikáté padám k zemi.
„Oh.“ Prudce vydechnu, když spadnu do jeho hřejivé náruče.
„Billi,“ povzdychne si tiše. „Dneska už toho bylo dost. Pojď, půjdeme domů.“ Odvádí mě do domu. Ale já se ještě nechci rozloučit s takovou krásou před sebou. Chci si ještě vychutnat, jak studí sníh. Hledím do jeho očí, a zároveň si sundám obě rukavice. Ruce se mi obě chvějí, zabořím je do sněhu okolo nás. Přivřu oči, a jakmile pocítím chlad těch mistrovských andělských dílek, jistě sněhové vločky vyrábějí andělé, slastně vydechnu.
„Tak… tak dobře,“ hlesnu tiše. Neunikne mi oddech z jeho očí. Vezme mě do své náruče a stoupne si se mnou. Nese mě do domu, sníh pod ním křupe a všechno na mě působí tak nostalgicky. Sleduji hvězdy rozházené po obloze a marně se snažím najít Polárku. Chci jí ještě jednou vidět. Jednou naposledy.
„Tom, prosím. Ukážeš mi ještě jednou Polárku?“
„To víš, že jo,“ skloní se ke mně a pošimrá mě svým nosem. Oplatím mu to, takže se naše nosy navzájem otřou, načež mě ještě jednou pomaličku políbí na rty. Zakloní hlavu a otočí se se mnou, pohledem opravdu hledá tu hvězdu, co pro mě tolik znamená.
„Tam.“ Kývne hlavou někam do výše. „Vidíš tam tu nejjasnější?“ zašeptá, snad aby hvězdy nepolekal, a aby nebe nespadlo. Zkřivím trochu obočí a zaostřím pohled. Usměji se, když ji spatřím.
„Je překrásná,“ sám slyším obdiv ve svém hlase.
„Tak jako ty, moje Polárko.“ Opět se ke mně skloní a políbí mě. Mám tolik rád jeho polibky. Nechávám se jimi ukolébávat a skoro přestávám vnímat, že už dávno nejsme venku, ale že mě nese po schodech do svého pokoje. Rozechvělýma rukama ho obejmu okolo krku, abych se trošku vyvýšil a na jeho rty dosáhl lépe. Venku už je veliká tma poměrně dlouho, a teď když ji sleduji z oken, mi ta obloha připadá ještě temnější než před chvílí. Nechci vědět, kolik je hodin, nedívám se na žádné hodiny, které cestou míjíme. Nechci vědět, kolik bídného času mi ještě zbývá. Tom mě jemně líbá, jde se mnou, a přitom přivírá oči. Usměji se, když otevírá dveře do svého pokoje.
„Copak?“ zašeptá těsně u mých rtů. Naše vzdálenost by se mohla vyčíslit na pouhých pár milimetrů.
„Neseš si mě jako nevěstu,“ špitnu. Zadrhne se. Nějakou chvíli hypnotizuje můj pohled. Mohu sledovat, jak se jeho pohled stává rozostřený, jak mu v očích přibývá více té slané vody. Zhluboka dýchá, tak moc se snaží nebrečet a zachovat si tvář toho silného, přesto moc dobře cítím, jak ho to všechno ničí. Jeho spodní ret se chvěje a z očí mu naráz vytryskne několik obrovských slz. Srdce se mi opět silně rozbuší a prudce mi jej propíchne další z těch špendlíků. Zachvěji se a ruce mu položím na tvář.
„Neplakej, Tom,“ hlesnu tiše, zatímco on mě pokládá na postel. Zničeně tiskne svou vlhkou tvář do mého krku. Těžce dýchá a třese se téměř stejně jako já. Dere mi to srdce na několik set kousků. Až teď si konečně uvědomím, že můj Tom je vlastně také jako dítě. Také se tak bojí a nechce ztratit svou milovanou hračku, svou porcelánovou panenku, i když dospělost dotěrně volá. Odtáhnu jeho obličej od sebe. Rukama si přidržuji jeho tvář. Jeho slzy mi máčí obě ruce. Unaveně přitisknu své oči a v zápětí ihned otevřu.
„Tom,“ šeptnu tiše a sám vyhledám jeho rty. Jemně přes ty jeho přejíždím. Otírám se o ně a vstřebávám jejich hebkost.
„Nesmíš mi odejít,“ potichoučku vzlykne. „Potřebuju tě u sebe, lásko.“ Silným objetím si mě tulí k sobě. Z jeho těla sálá tolik tepla, které zahání pryč zimu a chlad. Jemně mě líbá, sklání se ke mně a tiše mi vzdychá do úst. Jeho slzy padají na naše propojené rty. Zhluboka dýchám pod nátlakem silně bijícího srdce. Ruce se mi chvějí, dlaně samy od sebe potí. Obejmu jej okolo krku a vzájemně si dýcháme na tváře. Jeho dech rosí mé rty a můj pohled se pod jeho jemnými a žádostivými polibky mlží.
Tom
Připadám si, jako nejzamilovanější blázen světa. Celý svět, jako by se před námi klaněl, jako by celý svět dával prostor jen pro nás. Nadzvednu hlavu a pohladím ho po bělostné tváři. Je to ten nejdražší skvost, který existuje. Vůbec mě nezajímá čas. Je mi jedno, kolik hodin zbývá, než odbije půlnoc a všechen čas se pro nás zastaví, neboť ten druhý svět si mou Polárku znovu přivlastní.
Upřeně se mu dívám do očí, které má znovu tak obrovské, tak rozšířené a zářivé. Ruce opatrně omotá okolo mého krku, hlavu znovu natáhne, aby se naše rty mohly spojit v jedno. Srdce mi nepřirozeně rychle bije, v břiše mi létají motýlci a dlaně se mi potí. Otřu se lehce rty o jeho, jsou tak plné, měkké. Maličko je od sebe rozevře, načež proniknu mezi ně jazykem, proplétajíc ho s tím jeho. Slastí zaklání hlavu, hladí mě nehty po krku, prsty klouže i pod tričko, kde mě hladí po rameni. Nadechnu se, přitisknu jej blíž na sebe. Naše hrudníky se nadzvedávají, otírají se o sebe. Přejedu si jazykem po rtech, když se mu zadívám do očí a znovu několikrát svými rty zapohybuju proti těm jeho. Jsou nádherně vlhké, nateklé a stále tak žádostivě pootevřené.
„Třeseš se,“ zašeptám tiše. Jeho tváře naberou rudý nádech. Vypadá rozkošně. Přikývne, sklopí pohled, když dlaně posune přes mé paže na boky, kde opatrně uchopí lem mého trička, které začne vyhrnovat nahoru. Překvapením rozevřu rty, stále upíraje pohled do toho jeho. Poslušně se usadím tak, aby mi tričko mohl přetáhnout přes hlavu, a když chci sáhnout na jeho tričko, zavrtí vzpurně hlavou a sám si ho sundá. Vypadá nádherně. Pořád, kdykoli jej vidím, probleskne mou myslí myšlenka, jak nádherně vypadá, jak dokonalý je. Jeho plochý hrudník, dětský a křehký již napohled, rychle se mu zvedá. Stydlivě se mi zadívá do očí. Dělá to vždy, když ho vidím odhaleného. Je jako ta nejčistší, nejneposkvrněnější lilie na světě. Tak křehký a čistý. Přitisknu rty k jeho krku, odkud pomalu sklouznu na jeho klíční kost. Zanechávám za sebou vlhké cestičky, když se jeho pokožky dotýkám jazykem. Držím jej pevně za boky, které mnu prsty, abych jej uklidnil a zároveň uvolnil. Znovu položí ruce na má ramena, ze kterých sklouzne na záda, po kterých mě začne něžně hladit nehty, když skousnu lehce kůži na jeho krku a začnu jej po něm líbat.
„Tom,“ zachraptí potichu. Položím ho opatrně do peřin. Nepřemýšlím už ani nad tím, co dělám. Laskám jeho jemnou pokožku, ke které vždy nenápadně přičichnu, neboť voní jinak, než všechny ostatní. Nikdo nemá tak podmanivou, osobitnou vůni, jako on. Voní jako několik věcí dohromady, a přesto se nedá identifikovat správně ani jedna. Rty se dotknu opatrně jemného hrbolku, té růžové malinké malinky. Jeho tělo chutná tak dokonale. Slastí se pod mými polibky a doteky propíná, přivírá víčka a tiché vzdechy se derou z jeho pootevřených rtů. Něžně se na něj usměju, když ke mně pozvedne tvář. „Tom,“ šeptne znovu, značně nakřáplým hlasem. Přitisknu rty k jeho druhé bradavce, tlumím tak své projevy slasti a vzrušení, jež se prolínají mým tělem. Mám chuť křičet štěstím, neboť to, co se právě děje, mě činí šťastným. Vím, že je jen můj. Vím, že to, co právě teď dělám a to, co teď prožívá, zažívá poprvé. A já jsem ten, kdo mu může ukázat i takovou cestu života.
„Tom?“ zachraptí. Přestanu si vychutnávat chuť jeho drobné bradavky. Zapřu se dlaněmi vedle jeho hlavy a vyhoupnu se nad něj. Upřeně se mu zahledím do očí. Rychle oddechujeme, naše dechy do sebe narážejí. Lehounce, jako motýlí křídla, dotknu se těch měkkých polštářků. Sleduji jeho dlouhé řasy, které se třepotají, jak se snaží neotevřít ještě víčka. „Ukaž mi, co znamená dát lásku. Chci, abys mi ji dal, abys mi ji ukázal,“ šeptne potichu, že to téměř přeslechnu, ale moje uši ta slova zachytí až příliš dobře. Srdce mi na pár sekund vypoví službu, načež se hlasitě, mocně a prudce rozbuší. Zatemní se mi téměř před očima, jako by mě někdo uhodil kovovou tyčí přímo do hlavy. Čekám, kdy mě někdo plácne přes obličej, a já se probudím, ale není tomu tak ani po dvou, třech a nakonec pěti minutách, kdy mu omámeně hledím zpříma do očí a snažím se pravidelně dýchat. Chápu to dobře, nebo jsem to jen blbě pochopil? Proboha!
„L-lásko,“ zašeptám omámeně, pohladím ho něžně po boku a sjedu na jeho stehno. „T-to myslíš-…“ nemusím to ani doříct, on přikývne téměř okamžitě hlavou. Vypadá tak rozhodně.
Opatrně jej znovu začnu líbat. Tak něžně, jak jen je to možný. Chci, aby cítil stejné pocity, stejně slastné, jaké cítím já. Několikrát se svým hrudníkem otřu o ten jeho, tiše vzdychne a zadívá se mi s lehkým úsměvem do očí, když se po pár minutách od sebe udýchaně odtrhneme.
Bill
Upřeně mu hledím do očí, hned na to pohledem zkoumám tu bezchybnou tvář před sebou. Nechávám jeho dlaně putovat po svém těle. Srdce mi bije, jako kdybych oběhl minimálně 5x celý dům nebo běhal venku se Scottym. V břiše mám zvláštní svírání, to krásné lechtání, kdykoli mě políbí či se mě jen lehce svými dlaněmi dotkne. Propnu se v páteři, jeho rty mapují moje bříško, laskají mě a jazykem vytváří cestičky. Nevím, kam bude mířit jeho další polibek, či další dotek, a to mě přivádí do krásných rozpaků. Nevím, co bude následovat a jenom při té představě, CO by se mohlo dít, mé tělo hoří. Je jako v jednom ohni. Dlaněmi mě pevně objímá kolem boků, laská můj pupík a prstem hladí místo u vystouplé kosti.
„T-tady by se mi líbila malá hvězdička,“ šeptne tiše. Jeho dech se roztříští o můj podbřišek a mně to způsobí husí kůži po celém těle. Cítím, jak se mi vzadu na krku naježily snad všechny vlasy a chloupky. Nehty zatnu do jeho ramenou, ve slabinách mi příjemně tepe a já se toho tepání chci zbavit. Nevím, co dělat, a přesto si přeji, aby se mu to líbilo, jako se líbí mě jeho počínání. Vyhoupnu se pomalu do sedu, když mu naznačím, aby se odtáhl. Posadím se na jeho klín, dlaněmi mapujíc jeho hrudník, ramena a záda. Sklouzávám přes boky na vypracované bříško, které vypadá tak krásně v záři lampičky. I když… on vypadá krásně celý a pořád. Zakloním hlavu, když začne líbat můj krk a přesouvat polibky až na moje rameno, které lehce skousne zuby. Je to tak příjemné. Zapohybuji několikrát boky oproti jeho klínu. Cítím, jak mě něco tlačí do zadečku, skousnu si lehce spodní ret.
Vnímám každé jeho nadechnutí. Chci si vychutnat poslední chvilky s ním, neboť, jak mi tma za okny napovídá, můj čas se blíží ke konci. Vím, že tohle jsou poslední chvilky, kdy můžu být jeho a on můj. Bojím se toho, co přijde pak. Bojím se toho, co přijde, až se dole v obýváku rozezní zvonění hodin, hlásající půlnoc. Až ve mně vyhasne život, který jsem mohl žít pouhé 4 týdny a znovu se proměním v porcelánovou panenku. V panenku, která nikam nepatří, neboť jsem nebyl přijal ani ve světě dárků, porcelánů či hraček. Kam vlastně tedy patřím? V očích mě zaštípají slzy, ale hned je zaženu, když mým tělem projede vlna čehosi, jakmile jeho ruka rozepne pásek na mých kalhotách. Několikrát zamrkám, takže mě mé řasy pošimrají na líčkách. Tomiho prsty se chvějí, stejně jako moje. Napodobím ho. Rukou proniknu mezi naše těla a rozepnu pomalu pásek na těch jeho kalhotách. Obě spony cvaknou o sebe a na našich tvářích se rozhostí úsměv. Je tak krásný. Přál bych si, být tu s ním navždy. Probouzet se v jeho pevném objetí a nechávat se ukolébávat ke spánku.
„Ch-chci lásku, tvojí lásku,“ zašeptám mu ucha. Políbím ho na ušní lalůček, kde má černou kulatou ozdobu.
Pomalu ze sebe navzájem sundáváme jednotlivé oblečení, které ještě stále halí naše těla před světlem. Dýchám snad s každým dalším odhalením jeho těla rychleji. Nevím, co s rukama a bojím se, že udělám něco, co se mu nebude líbit. Je nahý a já jen bázlivě sleduji jeho nádherné, vysportované tělo. Oproti mně je úplně jiný. Je tak hnědý, nevím, jak to dokázal. Moje pokožka je bílá. Bílá, jako sníh.
„Jsi překrásný,“ zašeptáme, oba ve stejnou chvilku. Znovu se tak nádherně, tak dokonale usmívá. Tlumeně vydechnu, když mě znovu pomalu položí do měkké peřiny, na postel. Roztáhnu od sebe nohy, aby se mezi ně mohl vejít. Tolik se stydím, ale snažím se to zahnat pryč. Snažím se, aby to šlo okolo mě a já se nebál, nestyděl a dal mu všechnu lásku.
Tom
Se značným vykolejením sleduji jeho dlouhé nohy, jež má roztažené od sebe, leží tam, v barevných peřinách, tak nádherně nevinný. Musím lapat při každém pohledu na jeho dokonalé tělo po kyslíku, neboť o něj přicházím. Přejedu dlaní po alabastrově bílé pokožce, vlasy barvy ebenu má rozprostřené všude po polštáři a nesměle na mě upírá svůj pohled, kterým mě vybízí k dalším krokům. Mám strach dělat cokoli dalšího, přesto nemůžu odolat. Chce po mně, abych mu dal lásku, a v mojí mysli se noří vzpomínky na to, co mi řekl dědek Schinbert. Tohle je to, čím ho vykoupím od toho druhého života v říši porcelánu?
Polibky znovu začnu pokrývat jeho hrudník, jeho břicho. Chci vypudit všechny zlé myšlenky a ponořit se dostatečně do toho, co po mně žádá. Chce, abych mu ukázal lásku, a já mu jí ukázat chci. Chci mu ji dát se vším všudy. Znovu se začnu věnovat těm dvěma malým bradavkám, které jsou ztvrdlé od neustálého tření a laskání jazykem. Zadívám se mu do očí, nasucho polknu, polibky tvořícími cestičku, se přesunu až k jeho nateklému penisu. Olíznu si pomalu rty, vydechnu naň horký dech a uchopím jej u samého kořene, prsty něžně přejedu po jeho, již na pohled plných, varlatech a jazykem navlhčím ještě víc vlhkou špičku. Zuby se o ní trošku otřu. Pokojem se rozléhají jeho hlasité vzdechy, prsty svírá peřinu a propíná se v páteři. Nedovolil mi jej téměř ani vidět, a teď se ho na tom nejintimnějším místě dotýkám jazykem a rty?
„Tom!“ vykřikne slastně, když sjedu rty přes jeho penis a zakmitám kolem něj jazykem. „Tom, Tom, Tom,“ šeptá horečně, zmítá se pode mnou a prohýbá se. Rukou vklouzne do mých copánků, ve kterých mě začne hladit a lehounce za ně tahat. Tak silně, jak mu to vlastní tělo dovolí. Odtáhnu se od něj, jazykem polaskám jeho vrcholek a špičkou jazyka obkroužím malou štěrbinku, než přestanu jakkoli opečovávat jeho penis. Chytím jej za boky, jazykem přejedu několikrát po jeho varlatech, než se dostanu k tomu malému zadečku. Jednou rukou se natáhnu pro malý polštář, který pod něj položím, abych si jej vyvýšil. Je to vůbec poprvé, co budu dělat něco takového. Je to vlastně takové moje malé poprvé stejně jako jeho.
„Tom!“ vykřikne slastně, když sjedu rty přes jeho penis a zakmitám kolem něj jazykem. „Tom, Tom, Tom,“ šeptá horečně, zmítá se pode mnou a prohýbá se. Rukou vklouzne do mých copánků, ve kterých mě začne hladit a lehounce za ně tahat. Tak silně, jak mu to vlastní tělo dovolí. Odtáhnu se od něj, jazykem polaskám jeho vrcholek a špičkou jazyka obkroužím malou štěrbinku, než přestanu jakkoli opečovávat jeho penis. Chytím jej za boky, jazykem přejedu několikrát po jeho varlatech, než se dostanu k tomu malému zadečku. Jednou rukou se natáhnu pro malý polštář, který pod něj položím, abych si jej vyvýšil. Je to vůbec poprvé, co budu dělat něco takového. Je to vlastně takové moje malé poprvé stejně jako jeho.
„C-co t-to jdeš dělat?“ šeptne potichu, z jeho hlasu je znát vzrušení, překvapení a napětí. Něžně ho políbím na stehno, načež si ho vyzvednu výš a pomalu roztáhnu jeho půlky od sebe. Prohne se v zádech, když jazykem opatrně obkroužím jeho vstup do těla.
Bill
Projede mnou osten vzrušení, slasti a zároveň něčeho tak zvláštního. Zalapám po dechu, když cítím okolo sebe takové zvláštní vlhko, co mi způsobuje nejspíš jeho jazyk. Dýchá na mě horký dech, což mě přivádí téměř do mdlob. Vzrušením se chvěji po celém těle, po kterém mám husí kůži. Znovu zalapám po dechu a bolestivě vykřiknu, do očí se mi proderou slzy, kterou sklouznou z koutku oka po mých spáncích a vpijí se do peřin. Pronikne do mě jedním prstem a svaly stisknu nevědomky k sobě. Tolik to bolí. Skousnu si spodní ret, abych nevzlykl nahlas.
„U-uvolni se, lásko,“ zašeptá konejšivým hlasem. Jen slabě přikývnu, ale moje ústa nejsou schopna vydat ze sebe ani jen hlásku. Strnule ležím na jednom a tom samém místě, neschopen se jakkoli pohnout.
„Mám přestat?“ zeptá se pevným hlasem, leč z něj můžu rozeznat jasnou nervozitu. Urputně zavrtím hlavou. Sevřu mezi prsty jemnou peřinu, zatnu zuby k sobě a snažlivě se uvolním. Několikrát ve mně prstem zapohybuje, odvrátím hlavu na stranu a hlasitě zavzlykám, jakmile k jednomu prstu přidá druhý. Nic nedělá. Jen je ve mně a nechává kolem svých prstů, svírat moje svaly.
„T-Tom,“ šeptnu horečně, když roztáhne prsty pomalu od sebe. Znovu zavzlykám, stáhnu kolem jeho prstů svaly.
Uvolním se ve chvíli, kdy ze mě prsty vytáhne. S přimhouřenýma očima mě sleduje, stále se celý třesu a cítím zřetelně, jak něco bylo v mém zadečku. Odtáhne se ode mě. Poplašeně zamrkám. Proč se odtahuje? Nechci, aby přestal. Chci, tak moc chci, aby pokračoval, i přes tu bolest, kterou jsem cítil, a stále mě svírá. Zavrtím urputně hlavou a přitisknu si jeho dlaň k boku.
„P-po-pokračuj, Tom,“ prosebně se mu zadívám do očí. Lesknou se, září. Nořím se znovu do té změti hnědé, mléčné čokoládky. Jeho pohled je stejně tak sladký jako sladká čokoláda, kterou mám tolik rád. Skloní se nade mě, něžně se otře svými rty o ty mé, než tlumeně vydechne a polibky se znovu přesune na můj krk, hrudník a bříško. Pevně se držím jeho paží, chvěji se a zmítám. Mé tělo hoří. Připadám si, jako bych stál v kruhu, který by hořel, a jeho plameny mě pohlcovaly. Jako by mě žár ohně rozpaloval. Znovu mi oddálí stehna od sebe, automaticky je ovinu kolem jeho pasu. Jednám tak instinktivně. Nezamýšlím se nad tím, kam dát ruce, kam jej políbit nebo zda-li jej obejmout nohama okolo pasu. Všechno to, co dělá on, i to, co dělám já, mi přijde přirozené. Žádostivě pootevřu rty, když mi jazykem mezi ně pronikne. Proplete se mnou jazyk. Něžně a hluboce. Zamumlá něco na moji adresu, ale nejsem sto vnímat. Hladím jeho zpola zpocené tělo, slastí přivírám víčka, když cítím jeho penis na svém klíně.
Opět poplašeně zamrkám, když se ode mě odtáhne, pustí mě ze svého objetí a sleze z postele. Lehce se otře rty o mé koleno. Nadzvednu se na loktech, sledujíc, kam kráčí. Zastaví se u stolu, ze kterého něco vytáhne. Může být opravdu někdo tak krásný, jako je můj Tom? Přivřu víčka. Mou hlavou znovu projede ostrá, prudká bolest, která hned zmizí, ale vrátí se a znovu mou hlavou proletí jako blesk.
„J-jsem tu,“ šeptne měkce, znovu se vrátí mezi mé roztažené nohy, uvolněně se položím na záda a sleduji jej. Mám potřebu se ho neustále dotýkat. Zapamatovávat si každý jeho záhyb těla, a každý jeho výraz při jednotlivých situacích. V ruce svírá nějaký maličký balíček, který rozbalí a vytáhne z něj klobouček. Průhledný, červený. Pootevřu zvědavě rty, v očekávání, co s ním bude dělat, když si klekne na nohy, přitáhne si mě blíž k sobě a ten klobouček nasadí na svůj klín. Znovu překvapeně pootevřu rty, zamrkám, když po sobě několikrát sklouzne dlaní. Chytí mou dlaň, kterou si navede k sobě, a já se prsty dotknu té věci na jeho klíně. Je to mastné. Přičichnu ke svým prstům. Voní to zvláštně. Něco mi to připomíná, ale nemůžu si vzpomenout co.
„J-ještě žádáš lásku?“ zašeptá něžně a já jen přikývnu. Nechci mluvit, mám strach, že další slova by narušila tuhle atmosféru. Ten vzduch prosycený láskou, něžností a posledních chvil, které můžeme strávit spolu. Zatřepu lehce hlavou. Nechci myslet na to špatné. Obejmu ho okolo krku, když stisknu nohama víc jeho boky a přitáhne si mě za zadeček na sebe. Přivřu víčka. Cítím se, jako nejšťastnější člověk na světě. Hladí mě a líbá, šeptá tichá slůvka, neustále opakuje slova, které mi vždycky říká; kuřátko, koťátko, lásko, Polárko ovšem na jedno zapomíná… na panenku. Jakoby záměrně se tomu vyhýbá.
Penisem přejede po mém zadečku, znovu dlaněmi roztáhne mé půlky od sebe. Téměř slyším, jak silně moje srdce bije a stejně téměř slyším, jak bije srdce mého Toma. Nedýchám, když svým penisem znovu přejede po mém vstupu a začne do mě vstupovat. Svaly sevřu automaticky k sobě, neschopen mluvení, neschopen čehokoli. Křečovitě sevřu ruce, na jeho zádech, v pěst, nohama sevřu pevně jeho boky a zadečkem škubnu dál od něj, jako bych se chtěl zbavit toho nepříjemna, jak do mě pomalu prostupuje.
„U-uvolni se, koťátko,“ zachraptí. Tolik moc chci, ale nejde to. Jako by se ve mně něco zablokovalo a já své tělo nemohl ovládat. Zanaříkám plačtivě jeho jméno, z očí mi znovu stékají slzy po tvářích, načež nehty zaryji do jeho jemné kůže. Všechno, jako by se uvnitř mě trhalo a přesto mě to naplňuje po okraj láskou.
Tom
Je tak úzký. Cítím, jak mě svírá svým zadečkem, a vnímám, jak se snaží uvolnit, i přesto mu to však nejde a já ho chápu. Jsem první, kdo mohl proniknout do jeho těla. Chvěji se nedočkavostí, až se ponořím do jeho těla tak, jak jsem si to představoval. Zadívám se mu do uslzených očí, které na mě upře. Pomalu se začnu posunovat, proniknu do něj tak, jak je jen možné, tak, jak mě jen přijme. Srdce se mi rychle rozbije, nehty zaryje do mých zad. Přivře víčka, jeho řasy se chvějí. Nevnímám svět okolo sebe. Všechen děj jde mimo nás. Poprvé se proti němu zapohybuju, pohled stále upřený na jeho nádherné tváře. Zkřiví obličej, usuzuji bolestí, a zakňučí, načež táhle vykřikne. Jeho výkřik se spojí s mým táhlým vzdechem. Držím jej stále za boky, něžně jej palcem hladím po bocích. Chci, aby byl tak šťastný jako já. Chci, aby cítil všechnu lásku, kterou mu jen můžu dát.
Ve chvíli, kdy se mu na tváři rozhostí slastný, šťastný úsměv, vím, že lásku, kterou jsem mu chtěl dopřát, mu právě dopřávám. Zašeptá potichu moje jméno, načež se pode mnou vzrušeně propne a přivře víčka, oddávajíc se tak mým pomalým, líným, něžným přírazům proti jeho tělu.
(…)
Láskyplně jej držím v náručí, tisknu ho na sebe tak pevně, jak jen můžu. Jeho tělo se třese stejně tak silně, jako to moje a neustále mě pusinkuje na krk a rty. Nemluvíme. Nemá cenu mluvit. Všechna naše láska se nad námi doslova vznáší. Cítím ji stejně tak silně, jako jí cítí on. Každý jeho dotek mě uklidňuje a ukazuje, že je ještě tady, vedle mě. Že to nebyl jen pouhý sen, ze kterého se probudím a zjistím, že nám zbývá jen pár desítek minut do konce Adventní neděle. Nastražím uši. Zaposlouchám se do hlasité koledy, jež je slyšet dokonale i přes zavřená okna zvenku. Koutkem oka sklouznu na hodinu. Dvacet minut. Už jen dvacet minut, a možná se mi zbortí život. Je to, jako bych čekal na popravu. Jako bych věděl, co mě čeká a dobrovolně do toho vstupoval. Bolestně semknu víčka.
„Tom?“ zašeptá do ticha pokoje. Skloním k němu pohled, rukou ho pohladím po rameni a víc jej přitulím do mého náručí. „Jsem tolik unavený,“ zachraptí ospale. Ledva na mě mžourá očima. Jindy veliké oči se zdají být najednou tak maličké. Přivře víčka a přitiskne své chvějící se tělo k tomu mému. Ani já nejsem nikterak čilý, ale strach, zužující mé tělo, je nesnesitelný.
„Tom?“ zašeptá znovu. Tím svým překrásným, zvonivým hlasem.
„Ano?“ usměji se na něj, vtiskávaje drobný polibek jeho čelu.
„Miluji tě,“ zachraptí skoro neslyšně. Oči se mi zalijí slzami. Srdce se v tu chvíli rozbije.
„Já tebe, Polárko,“ zašeptám. Vím, že to slyšel, ale nijak nereagoval. Hladím dál jeho chvějící se tělo. Tělo, které se má proměnit v křehký porcelán. Z očí mi samovolně stékají slzy, kterým nedokážu zabránit. Zoufalství ze mě teď doslova sálá. Strach z ranního probuzení mě sužuje každou sekundou víc. Strach z toho, že má jediná láska zmizí, stejně tak rychle, jako se objevila.
Jak zachránit jeho život mám?
Vždyť všechnu lásku jsem mu daroval.
Vždyť všechnu lásku jsem mu daroval.
Má víčka samovolně klesají, neuvědomujíc si fakt ranního probuzení. Ranního probuzení, které mi doslova změní život.
Bill
Několikrát prudce zamrkám, mým celým tělem prostupuje šílená, palčivá bolest, která mě trhá na kousky. Hrudník se mi rychle zvedá, v něm moje srdce buší jako na poplach. Záda se mi sama od sebe prohýbají a já ledva mohu dýchat, díky té ostré bolesti. Sevřu v ruce cíp peřiny. Všechno se se mnou točí, v hlavě hučí a třeští. Znovu zalapám po dechu, nejsem schopen se nahnout a probudit Toma. Nejsem schopen křičet, neboť má ústa jsou jako zalepená tuhým lepidlem. Kňourám, a přesto mám pocit, že nic z mých úst nevychází. Co se to děje? Proč cítím tu nesnesitelnou bolest? Proč nemůžu křičet ani téměř pořádně dýchat? Hlavu položím na polštář, cítím, jak po mém čele perlí krůpěje potu. Třesu se, zmítám se a vzlykám. K mým uším se opět nic nedostává. Jsem, jako uzavřený v nějaké bublině, ze které nejde slyšet nic, co se uvnitř děje. Zkřivím obličej bolestí, před očima mám všechny vzpomínky. Ať už první pohled do jeho očí, první polibek, mazlení se se Scottym. V ústech cítím střídavou chuť sladké a slané, pálivé a hořké… Promítá se mi v hlavě snad všechno, co jsem na tomhle světě prožil, nevyjímaje poslední splněný sen. Daroval mi lásku. Všechnu lásku, kterou mohl, a já jsem za to vděčený. Jestli se nyní měním v panenku, nesmí si to vyčítat. Nechci, aby trpěl po zbytek jeho života tím, že mě nedokázal zachránit.
Kolik vteřin, minut nebo hodin uběhlo? Stále mnou prochází palčivá bolest, před kterou se snažím ukrýt v mých myšlenkách, vzpomínkách, přesto to nejde. Jako by si mě našla a táhla znovu k sobě. Chci zůstat tady. Chci žít a být po jeho boku. Po tvářích mi stékají slzy, pohled se mi mlží, takže strop, který jsem sledoval, když jsem neměl bolestí sevřená víčka, teď téměř nevidím.
„Dost! Prosím!“ vykřiknu, vím, že křičím, ale znovu nic neslyším. Několikrát sebou škubnu, má hruď, jako by se rozevírala a žhnoucí paprsek mi procházel srdcem. Mé tělo ochabne. Přestane mnou procházet bolest. Hlava přestává třeštit a srdce se pomalu zklidňuje. Cítím, jak mi padají víčka, jak tlukot srdce se snižuje na menší počet úderů za minutu.
„Miluji tě,“ zachraptím z posledních sil, než plamínek čehosi vyhasne. Cítím se tak bezmocný. Jsem bezmocný…
Má víčka pomalu klesnou, uvolním pevný stisk, peřina mi vyklouzne z pomezi prstů.
autor: Sajü & Lorett
betaread: Janule
já prozestuji!!! did jej připravil o nevinnost..tak jak to?? O_O
áááááááááá, pomoc! co se to děje? pomohlo to, že mu Tom daroval svou lásku? já doufám, že jo, musí, musí, musí! chudák bill, takové bolesti, ale jestli se nepromění, jakože ne!, tak to určitě rád vydrží.žejo? ach paneboženanebipanenkomarijá, at se nepromění!!!
btw.nechápu, jak tohle můžete napsat, holky, takovou dokonalost, vždycky se v tom úplně ztratím, je to, jako by se to odehrávalo doopravdy.
neeeeeeeee ! ne ne ne !! co sa to s nim deje ??? on sa nesmie premenit ! prosim nie ! 🙁 🙁 🙁 Ved to bolo take pekne s Tomom … dal mu vsteko co mohol … nesmie proste odist … 🙁
:'(,,nesmí se proměnit..
že ne? p-prosíím…x'(
honem další díl,nebo to nevydžím,holky o.O ♥
… a jak??? No?? Co?? Heeey, mistrně jste to utly v tom nejzajímavějším! Teďka neusnu, víte? xD
věřím vám děvčata! určitě se právě proměnil definitivně v člověka…*prosiiim*
Táto poviedka je dokonalá…nie je tu ani jedna chybička…nechápem ako niekdo môže niečo takéto napísať ale ďakujem že existuje ten človek, ktorý mi umožnil si toto prečítať.
Rozplívam sa nad každým dielom…keby takáto dokonalosť bola naozaj aj na svete…nádhera…
A pre poriadok Bill sa nestane bábikou, NIKDY. To sa v takejto dokonalosti stať nemôže! Tak žiadne strachy!
Jsem přesvědčená,že se Bill proměnil v člověka,že ta bolest,kterou cítí je součástí té proměny a že teď usnul,a ráno na Štědrý den se probudí už jako člověk!!!!Určitě,určitě,určitě….teď přesvědčuju sama sebe,že mám pravdu….
No co to jako je?! Žádný měnění!
[8]: taky v to doufam jinak nwm co bych dělala
[8]: [10]: přesně, přesně, taky doufám! musí to tak být!!!
[8]: máme stejnou myšlenku…x)
Oooh, já nedýchám!!! Já normálně, přirozeně nedýchám…
Tenhle díl… ten byl nejkrásnější z celé téhle povídky. Samozřejmě všechny díly jsou krásné a před každým je třeba smeknout, protože každý z nich je svým způsobem krásný a originální. Ale tohle… Hned na začátku jsem si říkala (ještě když byli venku), že vlastně Tom neudělal ještě to nejdůležitější. A sice to, co měl možná udělat už dávno. Bylo to sice až teď, pár desítek minut před tou osudnou půlnocí, ale o to víc to bylo krásnější a dodávalo tomu na atmosféře celého tohohle příběhu. A nejenom to. Ten díl mě zlákal, vtáhl do sebe – a to je myslím to nejlepší, co může autor umět. Sex dokáže napsat každý, nemluvím teď o tom, jestli tvrdě nebo romanticky… Ale popsat milování TAKHLE, TÍMTO ZPŮSOBEM A ZA TÉTO ATMOSFÉRY (kdy se očekávají poslední chvíle Billova pozemského života), to jen tak někdo nedokáže. Jsem ráda, že znám autory, kteří mají takový krásný talent a umí si mě i ostatní takhle získat. Jednoznačně to byl jeden s těch nejlepších sexů, co jsem kdy četla. Nejen, že jsem to četla. Viděla jsem to před očima jako jeden pohybující se obraz (teď si tady o mě někdo pomyslí bůhví co xD), ale dneska, teďka jsem ráda, že takovou představivost mám. Ona mě nezklamala a spolu s těmito dokonalými řádky mě vážně připravila něco úžasného…:-D
Bojím se o Billa, moc se bojím, zároveň si ale myslím, že jsou možné jenom dvě varianty. Buď se mění v panenku… a nebo se mění v člověka a vysílením právě usne. Osobně si myslím, že varianta číslo dvě je reálnější a… hezčí:-D
Opět nádherný díl… ale bojím se, že tahle krása co nevidět skončí…
Anoo a teď se nám snad nepromění:)ale koho to napadlo?jistěže našeho nejkrásnějšího,nejlepší a a nejdokonalejšího Billa:)****