Lutte pour l’amour 13.

autor: Lady Kay

Naprázdno polknu, mám úplně sucho v ústech, srdce až v krku a nenapadá mě absolutně nic, čím bych mohl svoje počínání vysvětlit. Kdybych alespoň věděl, jak dlouho už mě Tom pozoruje. Jestli se probudil, až když jsem ho vzal za ruku nebo, nedej Bože, byl vzhůru i během toho, co jsem jej hladil po tváři. To, že mlčí, mě taky moc neuklidňuje. Z jeho výrazu toho taky moc nevyčtu, protože se tváří naprosto kamenně. Jediné, co dělá, je, že na mě upírá oči. Kdybych mu nevlepil tu pitomou pusu, bylo by moje jednání ještě relativně v mezích normality. Jenže teď… Dýchej, Bille, nádech, výdech. Pořád je to jen Tom a ne sedmihlavá saň, hlavu ti neutrhne. Snad…

„Tome, to je… všechno je to… já… promiň.“ No, to jsem si fakt pomohl. Pokud budu takhle pokračovat, ještě se do toho víc zamotám. Místo abych působil klidně a vyrovnaně, aby Tom nic nepoznal, zadrhávám se snad za každým slovem, nejsem schopen dát dokupy souvislou větu a dal bych ruku do ohně za to, že u toho vypadám jako zamilovaná puberťačka, na kterou promluvil její idol. Díky Bohu, že je tma…

„Proč?“ šeptne do ticha a já na něj vykulím oči. Tuhle otázku, přestože se dala očekávat, jsem chtěl slyšet ze všech nejméně. Pěkně děkuju, bráško. Co ti na to asi tak mám odpovědět? Proč to nemohl přejít stejně jako tu koupelnu? Tu vůbec neřešil a v tomhle se začne pitvat. Fakt skvělý… Pokud se ovšem to „proč“ nevztahovalo i na tu pusu. V tom případě jsem namydlenej! Ale něco mu na to říct musím. Takže… Naposledy nadechnout a do toho.

„Tome, já to nedovedu vysvětlit… Nešlo to ovládnout. Promiň.“

„Cože?“ No, asi jsem mu to moc nevysvětlil. Ježišikriste, co mu mám asi tak říct?! ‚Sorry, brácha, políbil jsem tě, protože jsem z tebe úplně hotovej.‘ nebo ‚Hladil jsem tě, když jsi spal, protože netoužím po ničem víc, než se dotýkat tvého těla.‘. Jedno lepší jak druhý.

„Ono to prostě vyplynulo. Byl jsi blízko a… Chápu, že ti to mohlo a asi i bylo nepříjemný. Už se to nestane.“ Tak a je to.

„Bille, o čem to mluvíš?“

„O té pu… Ptal ses mě přece…“

„Ty jsi pako,“ složí mi „kompliment“ dvojče a začne se řehtat. „Ptal jsem se, proč se mi omlouváš…“

Tak, a teď nevím, co si myslet. Buď Tom celou dobu ví, co se děje a raději předstírá, že nic, a nebo je přesvědčený o tom, že se chovám naprosto normálně.

„Počkej, ty se mi omlouváš, protože jsi mě držel za ruku?“

„Ne. Vlastně jo… nebo ne… nevím…“ No, výborně, Bille, z ukoktaný puberťačky, se měníš ve schizofrenika. Kdybych věděl, na co se mě ptal, byl bych zticha. Ještě že jsem řekl to, co jsem řekl a nezačal to nějak moc okecávat. Bůhví, kam bych se dopracoval…

„Radši spi, ty moje trdlo.“ Tom se přisune blíž ke mně, položí si paži přes moje břicho a zavře znovu oči. Tak a neusnu…

..::Tom::..

Zatímco si bráška spokojeně hoví v mém náručí, už dlouhé minuty civím do stropu. Cítím na sobě únavu, v noci jsem se snad každou půlhodinu budil, ale spát nemůžu. Moc dobře vím, co mi brání zavřít oči a klidně spát. Ten sen… Ten neustále se vracející a opakující se sen. Od doby, co jsem překročil práh tohohle baráku, se mi noc co noc zdá to samé. Jakmile usnu a ocitnu se v říši snů, navštíví mě můj bratr. Na tom by nebylo nic moc divného, zdálo se mi o něm už několikrát. Hlavně po jeho nehodě se mi o něm zdávalo dost často. Jenže ani jeden z těch snů se neopakoval a ani z jednoho jsem neměl takovýto pocit. Od první noci se mi ve spánku zjevuje Bill klečící na zemi a vzpínající ke mně ruce. Na tvářích má černé čmouhy od líčidel, které mu rozmazaly slzy, co se mu kutálí po tvářích. S prosebným výrazem se sápe po mé dlani, neustále dokola opakuje moje jméno a snaží se na sebe strhnout moji pozornost. V momentě, kdy sevře moji dlaň, prudce jí škubnu a vytrhnu mu ji. Hned na to začne skrze sněhově bílou látku Billova trika prosakovat rudě zbarvená tekutina. Místo abych se k němu sehnul a snažil se mu nějak pomoci, nečinně přihlížím tomu, jak se kroutí na zemi a naříká, naslouchám jeho zoufalému volání o pomoc, co každou sekundou slábne, dokud se kolem nerozhostí ticho. Jediné, co se v tom snu mění, je místo, kde se to všechno odehrává, jinak je všechno do posledního detailu stejné.

Ještě že se můj pobyt tady chýlí ke konci. Doufám, že s mým odchodem odsud, zmizí i ta noční můra. Zůstat tady o pár dní dýl, skončím tutově v blázinci. Na jednu stranu se těším, až se vrátím k sobě a ke svému starému životu, ale na druhou stranu jsem rozmrzelý z toho, že budu muset opustit Billa. Jasně, že ho neopustím nadobro, budu za ním chodit, ale tak nějak jsem si zvykl na to, že ho vídám jak ráno, když se probudím, tak večer, než jdu spát. Oba jsme udělali docela pokrok, co se našeho vztahu týče. Sice jsem z dvojčete a jeho občas bláznivého chování zmatený, ale už po sobě nekřičíme a komunikujeme spolu. Snad se mým odchodem nic nezmění, Bill i nadále bude mít snahu posouvat náš vztah k lepšímu a jeho city vůči mně nijak neochladnou. Budu doufat.

Další, co mě zneklidňuje, je můj vnitřní hlas. Něco mi říká, že se něco stane. Něco, co mi pozmění život a nedovolí mi pokračovat tam, kde jsem skončil. Zda to má být změna k horšímu nebo k lepšímu, nevím. Beztak mi už hrabe a vymýšlím si nejrůznější scénáře, z nichž převládají ty katastrofické.

Billovo zakňučení a zavrtění se mě vrátí zpět ze světa myšlenek do reality. Trošku se nakloním, ale zjistím jen, že dál podřimuje. Asi se mu jen něco zdálo… Musím se nějak zabavit, než se probere. Odejít nemůžu, co kdyby se zrovna vzbudil a něco potřeboval. Tak se tu alespoň porozhlídnu. Opatrně Billa položím na polštář, ještě chvilku sedím, abych se ujistil, že pořád spí, a teprve potom vstanu.

Suverénně si vyšlápnu k jeho psacímu stolu, na kterém se válí pár čtvrtek papíru a blok. Jediné štěstí, že je na zámek. Vím, že se to nedělá, ale určitě bych se neudržel a nakouknul bych do něho. Znám se bohužel až moc dobře. Jistě bych toho posléze litoval, ale zvědavost je moje slabá stránka. Můj pohled přejde z bloku na fotku v rámečku. Ježiši! To by mě zajímalo, proč tu Bill má tuhle moji fotku? Vypadám tam jak naprostej debil! Pusu mám od ucha k uchu, moje tehdejší dredy sepnutý do něčeho, co připomíná drdol, triko jak nějaká socka a vypadám jak zhulenej. No, děs! Znechucen svým zevnějškem odvrátím pohled k… zmačkanému kusu papíru povalujícímu se u odpadkového koše. Nejdříve zkontroluji Billa, který se teď pro změnu usmívá, asi se mu nezdají horory jako mně, teprve pak se bleskově sehnu pro papírovou kuličku. Potichu se ji snažím rozmotat, abych zjistil, co na tom papíru je. Při mojí smůle tam beztak nebude vůbec nic. Kdepak, něco tam přece jen je… Něco napsané Billovou rukou. Slzy se třpytí, padají z očí, sedím tu tiše… Víc přečíst nestihnu, protože se za mnou ozve bráškovo hlasité zívnutí. Papír narychlo poskládám s tím, že si to dočtu později a sevřu jej v dlani.

„Ty už jsi vzhůru?“ koulí na mě udiveně oči Bill.

„Jo, jen chvilku,“ zalžu a sunu se k němu. „Koukám, že tady se někdo vyspal dorůžova…“ pronesu, když vidím, jak se blaženě usmívá. Alespoň někdo…

„Co se ti zdálo?“

„Proč se ptáš?“ odpoví mi otázkou Bill a tváří se, jako bych se ho zeptal spíš na něco dost intimního než na jeho sen.

„Tak… Usmíval jsi se, musel jsi snít o něčem fakt krásným. Nebo spíš o někom?“ rýpnu si a v tom, že nejsem daleko od pravdy, mě usvědčí jak jeho obličej barvy zralého rajčete, tak rozpačitý úsměv. Přirozeně to jen vydráždí mou zvědavost, takže další otázka na sebe nenechá dlouho čekat: „Povídej… Zajímá mě, o kompak sní můj malý bráška.“

„Tome, no, já…“ No, nevypadá, že by se mi chtěl svěřit, zase se začíná vykrucovat. Bill nikdy nebyl moc sdílný, co se jeho osobního života týče. Nepamatuji si, že by mi kdy vyprávěl o nějaké holce, která by se mu líbila… Hm, spíš si ani nevzpomínám, že bych ho někdy s nějakou viděl nebo slyšel, že můj brácha randí s tou a tou. Buď se mu to dařilo dobře skrývat nebo…

„Tomi, mám hlad…“ zakňučí a promne si rukou bříško, ve kterém mu parádně zakručí. I můj žaludek se začíná hlásit o pozornost, takže dost vykecávání, stejně se nic moc nedozvím, a jde se na věc.

„Fajn…“ vezmu jej do náruče. „Hned něco ukuchtím. Třeba, třeba…“

„Palačinky?“ navrhne Bill, když už je usazený na vozíku.

„Skvělej nápad, Billi. Budeš čubrnět…“ pokračuji, když uchopím rukojeť vozíku a uvedu jej do pohybu. Bill se řehtá jako malé dítě, když s ním kličkuji po chodbě, čímž se mu snažím oživit přesun do koupelny.

„Tvůj bráška umí totiž ty nejlepší palačinky na světě. A víš co, pomůžeš mi, alespoň se něčemu přiučíš od mistra,“ dmu se pýchou s rukama v bok.

„Uvidíme, kdo se od koho bude učit…“ ušklíbne se Bill.

„Ty snad pochybuješ? Lepší jsi určitě nikdy nejedl, to se s tebou klidně i vsadím. Budeš se olizovat až za ušima…“

„Tome, mohl bys mi…“ ukáže na kartáček na zuby, kterým zběsile šermuji ve vzduchu.

„Jo, promiň…“

…::Bill::..

Jsem opravdu šťastnej, že mi Tom navrhnul, abych mu s přípravou snídaně pomohl. Sice moje činnost spočívá víceméně v podávání jednotlivých přísad, zbytek obstarává sám, ale i tak mám radost. Připadám si totiž užitečně. S příchodem Toma postupně začal mizet můj pocit, že jen překážím. Je jediný, kdo se mnou mluví a jedná naprosto stejně jako s kýmkoli jiným. Jen on mě zapojil do nějaké činnosti, ani mamka to neudělala. Pořád má strach, abych si nějak neublížil nebo abych se nějak moc nenamáhal. Za tu dobu, co sedím na vozíku, jsem odpočatý až až.

„Co tady tak strašně smrdí?“ otočím se od stolu, který právě prostírám. Do Toma, který stojí opřený zády o linku a zřejmě mě celou dobu upřeně pozoroval, jako by uhodilo.

„Sakra!“

„Pálí se ti to, mistře!“ směji se na celé kolo, a když mi ukáže uhlově černou placku, rozřehtám se ještě víc. Bráška se střídavě dívá z placky na mě a po chvilce vybuchne smíchem taky.

„Jen se směj, ty posměváčku. To se stává i těm nejlepším.“

Jinou hlášku jsem ani nečekal! To by totiž nebyl Tom…

***

„To se pak umyje…“ zamumlá si Tom pro sebe, položí talíře do dřezu a vrátí se ke mně.

„Tak jakej jsem?“ přidřepne si a dožaduje se pochvaly.

„Nooo…“

„No co? Hele, nezkoušej mi namluvit, že ti nechutnaly. Ani nepočítám, kolik jsi jich spořádal. Podívej se…“ píchne mě do břicha. Pohledem sjedu na své ploché bříško a spokojeně si je pohladím.

„Tom je skvělej.“ Na tváři mého bratra se objeví pyšný úsměv, ovšem další větou jej uzemním, aby si o sobě moc nemyslel. „Ale já jsem lepší!“

„Ty jeden!“ začne mě lechtat na břiše.

„Tomi…“ zaskučím. To bylo dost zákeřný, moc dobře ví, že jsem lechtivej, a navíc mu to nemůžu vrátit tak, jak bych chtěl. Toma naštěstí brzy omrzí pokoušet mě. Jediný moje štěstí, jinak bych si asi krápl do textilu.

„Splníš mi jedno přání?“ zamrká na mě svými dlouhými řasami a udělá na mě psí oči. Další zákeřnost z jeho strany, o níž pro tentokrát nemá ponětí. Při tomhle pohledu bych mu slíbil snad cokoli na světě.

„Možná…“ rozhodnu se nakonec pro neurčitou odpověď. „Podle toho, o co se jedná…“

Tom vstane, přejde k oknu a s pohledem upřeným ven mi prozradí, co že je jeho přáním. „Venku je krásně. Napadlo mě, že bychom mohli třeba…“

„Ven?“ i když jsem se snažil, nepodařilo se mi ovládnout můj hlas, který musel znít dost vyděšeně. Ze všech věcí na světě po mně musí chtít zrovna, abych vystrčil nos z baráku a dělal ze sebe atrakci pro ostatní.

„Billi, bude to fajn. Můžeme vyrazit třeba do parku, nebo kam budeš chtít. Bude se ti to líbit. Věř mi… Prosím.“

„Tak dobře.“

„Skvělý! Jdu se obléct a hned jsem u tebe,“ slyším jej zavolat z chodby. Nevěděl jsem, že mu můj souhlas udělá až takovou radost. Zářil jako sluníčko. Třeba budu sám překvapený, že měl Tom pravdu a bude to fajn. Nějak svůj strach z lidí a jejich pohledů musím překonat a myslím, že pouze s jeho pomocí jsem schopen dokázat to.

Z myšlenek mě vyruší pípavý tón ozývající se od kuchyňské linky. Aha, Tom si tu nechal mobil. Chvilku na přístroj koukám od stolu, nakonec ale rozpohybuji vozík a dojedu k lince. Dalších pár vteřin váhám, jestli udělat to, co mi prolétlo hlavou a nebo ne. Nakonec mě ale moje zvědavost přemůže, uchopím mobil, několikrát jej obrátím v rukou, a přestože vím, že to, co dělám, se nesmí, stisknu tlačítko pro přečtení zprávy. Moje dobrá nálada zmizí během jediné vteřiny. Co to jako je???