autor: B-kay
Bill si tu chvíli prohrával v hlavě snad dvěstěkrát.
Nedokázal uvěřit tomu, že jej Tom políbil. Byl to měkký, nesmělý polibek, na který však nedokázal přestat myslet. Kdykoliv zavřel oči, spatřil za přivřenými víčky Tomovu tvář. Uměl si bez sebemenšího zaváhání vybavit jeho nádhernou tvář, něhu, díky které se jeho oči nápadně podobaly očím malého dítěte. Ublížil mu, tím si byl jist.
Smutně si povzdechl, a ještě více se přitulil k Samyho malému bříšku.
Věděl, že jej čeká další probděná noc. Další noc z těch mnoha, kdy nemohl usnout a nešťastně plakal do svého polštáře v naději, že mu to pomůže otupit bolest z té nekonečné samoty. Jediným človíčkem, kterého měl pořád u sebe, byl malý Sam. Usínal v jeho posteli téměř každou noc a on si na jeho neustálou přítomnost zvykl už dávno…
Ráno bylo až nepříjemně všední. Stejné, jako všechny ostatní rána. Nebylo ničím výjimečné a Bill pochopil, že stejně takový je i jeho život.
Jako by se pořád točil ve stejném kruhu. Jenom práce, povinnosti, práce a zase povinnosti. Jediné chvíle, kdy se dokázal rozptýlit, byly chvilky, které si vyhradil na Sama. Chvilky, kdy se konečně dokázal uvolnit a hrál si se svým malým synovcem…
Zhluboka se nadechl, pocítil záchvěv zvláštní prázdnoty. Už teď svého včerejšího rozhodnutí litoval.
Díval se na Chantelle, která se v omeletě, již pro všechny připravil, jenom znechuceně rýpala lžičkou, a ptal se sám sebe, proč nemůže být takový jako ona?
Možná by se Tomovi líbil víc, kdyby byl takový jako ona. Rozmazlený, vypočítavý a chladný vůči každému. Možná by se měl změnit. Kvůli němu…Kvůli Tomovi…
„Je to odporné,“ Chantelle se od Billovy omelety znechuceně odvrátila a hodila po něm hněvivým pohledem.
„Mně to chutná,“ Sami se usmál přesně tím úsměvem, který na něm Bill tolik miloval. Vycenil zoubky, v očích se mu mihla nádherná jiskra. Zvedl na Billa svůj malý prstík a dál spokojeně snídal. Na mámu, kterou tolik miloval, se však neodvážil podívat. I když to bylo jenom malé pětileté dítě, dokázal z jejího chování vycítit, že je na něj stejně zlá jako na Billa. Hned ráno po něm křičela kvůli hlouposti, a když pak na schodech upadl, dala mu přes zadek, protože si zašpinil kalhoty. Bill by na něj takovej nikdy nebyl. Pokaždé, když upadl, mu pomohl vstát a pevně jej objal.
Měl ho moc rád a Sam to cítil.
Dokonce i teď, když se Bill tvářil neskutečně smutně, vykouzlil na tváři veselý úsměv pokaždé, co na sobě cítil Samův zvědavý pohled. Ukázal na něj ukazováčkem, opřel se o kuchyňskou linku a s úsměvem očekával, kdy mu v náručí přistane poblázněné klubíčko, které se k němu rozběhlo přímo raketovou rychlostí.
„To musíš toho kluka pořád takhle blbnout?!“ Chantelle se zhlížela v malém zrcadélku, pyšně špulila na svůj odraz rudé rty, několikrát na sebe dokonce zamilovaně mrkla. Bill nad tím jenom zakroutil hlavou a dál se Samem vrtěl ve vzduchu a hrál si na to, že je letadlo.
„Je to dítě!“ odpověděl prudce, když Chantelle svou nevrlou otázku ještě jednou zopakovala. Hlas měl opravdu pevný a snad poprvé jí neodpovídal se skloněnou tváří. Sama miloval a už měl opravdu plné zuby toho, jak se k němu chovala.
„Jo dítě, ale moje!“ Chantelle nečekaně vstala, prolétla Billovu nešťastnou tvář tvrdým pohledem a Samyho mu přímo vyrvala z náruče.
„Ne, mami, já nechci,“ Sam se zoufale snažil vrátit zpátky do Billovy náruče. Po tváři mu stékaly drobné slzy, jak marně bojoval s pevným sevřením své mámy.
„To sis uvědomila kdy?! Právě teď?! Kdes byla, když-“ ani nestihl dopovědět. Na tváři mu přistála silná facka, která překvapila nejenom jeho, ale i malého Sama. Chantelle se na něj jenom posměšně usmála.
„Podívej se na sebe,“ silně mu rozcuchala vlasy. „Ty mi nemáš co poroučet. Nedokážeš si ani najít někoho, kdo by tě měl rád. A to je hlavní rozdíl mezi námi dvěma. Já jsem si někoho takového už našla,“ v chladných očích se jí nepříjemně zablesklo.
Bill, ačkoliv trpěl jako raněné zvíře, na sobě nedal nic znát. Dokonce se ani nechytil za bolavé místo. Nevnímal její prázdná slova. Místo toho si vzpomněl na to, co mu tehdy řekl Tom: Chantelle se někdy chová jako můj táta.
A právě tehdy mu to došlo. Pokud Tomovi chování jeho otce i Chantelle ubližovalo, pak nechtěl udělat nic pro svou změnu. Nechtěl se měnit. I kdyby to nemělo vézt k ničemu, chtěl to udělat pro památku včerejšího lehkého políbení. Najednou trpce litoval už jenom to, že nad takovou možností vůbec přemýšlel. Chantelle byla zlá, v Tomovi se hořce spletl.
Snažil se nevnímat její posměch ani urážky. Tulil k sobě Samyho, který se Chantelle téměř okamžitě vytrhl a vrhl se Billovi kolem boků a myslel na něj. Právě Tom se stal jediným chabým světýlkem v jeho prázdném životě. Chvilky, kdy na něj mohl alespoň myslet, patřily přece jenom jemu a nikomu jinému! Žádná Chantelle by mu nedokázala zakázat myslet na to, jaké by to bylo, kdyby s nima opravdu bydlel…
Před spaním se šel ještě projít. Zastavil na malém dětském hřišti a posadil se na houpačku. Zavřel oči, chvíli ve vzduchu jenom tak pohupoval nohama. Vlasy mu neposlušně poletovaly kolem tváře, vlnily se v lehkém větru a zase klesaly zpátky. Dnešní den byl pro něj tak náročný, že se mu nechtělo vracet zpátky domů. Po tváři mu stékaly slzy. Jeho pláč byl však pokaždé tichý a nenápadný stejně, jako i on sám, takže by jej kolemjdoucí vůbec nezaregistrovali. Po chvilce přestal houpat nohama a tiše vzlykl.
Vzápětí však překvapeně otevřel oči a zmateně pootevřel ústa ve chvíli, kdy se houpačka pod ním znovu rozhoupala, ne však jeho sílou.
Jakmile jej do nosu udeřila nádherná vůně, omámeně stiskl víčka a téměř neslyšně zašeptal jeho jméno.
„Jsem tady,“ Tom si klekl vedle Billovy houpačky tak, aby se mu mohl zadívat do tváře. Když jej spatřil, osvětleného pouliční lampou, srdce jako by mu vynechalo hned několik úderů.
Byl překrásný a… opět plakal.
„Myslel jsem, že už nepřijdeš,“ Bill se na něj nedokázal vynadívat. Opravdu si myslel, že se na něj Tom zlobí. Proto byl jeho nečekaný příchod nádherným překvapením. Místo úsměvu, se však rozplakal ještě více.
„Bille, no tak. Neplakej, prosím,“ Tom si jej nejistě přitáhl k sobě, když však zjistil, že se mu poprvé nebrání, stáhl si jej na klín a váhavě mu položil ruce kolem boků. Billovo srdíčko tlouklo jako o závod. Jednu chvíli dokonce nemohl dýchat. Rozrušením se mu točila hlava, bolest však byla silnější. I když věděl, že nemůže, přitulil se k Tomovi a zhluboka se nadechl jeho vůně. Nechal se kolébat v jeho náručí přesně tak, jako to on dělával Samovi…
autor: B-kay
betaread: Janule
No, já už se chtěla leknout, že se v tomhle díle Toma ani nedočkáme. Ale máme ho tu a to v přímo parádní chvilce. Teď už tomu chybí jen to políbení. 🙂
A taky musím přiznat, že jsem se malinko vyděsila, když Bill přišel s tím, že pro Toma více „zešantalovatí“. To jsem si tu v duchu říkala: hochu, kdes nechal rozum. Naštěstí se ale rychle vzpamatoval a došel k tomu správnému. 🙂
nádhernej, překrásnej díl honem dál 😉
No nádhera.. snad rychle bude další dílek..
Uff hrozně sem si oddychla, když si Bill uvědomil, že udělat ze sebe svojí sestru by byla pěkná blbost.. úplně sem se bála, že se to bude snažit uskutečnit..
Ten závěr je nádhernej, Tom se prostě vždycky zjeví v tu nejvhodnější chvilku, aby stál Billovi po boku..
Těším se na další osudy.. hlavně nato, jak Chantelle zmrzne úsměv, až se dozví co se na ní chystá.. :))
Moc pěkné, ten konec byl krásný…
Víš, co na tvých povídkách miluju nejvíc ? Jak dokážeš nádherně popsat všechny pocity a myšlenky. 🙂
Nádherné!!!!Tom přesně ví,kdy se má objevit =)
[6]:Já taky!!
Kyaa! To je takové milé… Ta Chantelle je hrozná potvora… Nemám ji ráda.
Už se těším na pokráčko. =)
Táto poviedka je nádherná…Bill tak trpý a veľmi mu prajem až je Tom s ním…je to nádherné ako je Bill citlivý a predsa sa rozdáva svojej rodine a na to že on trpý sa trochu zabúca…je sám a Tom je jeho záchranou…teším sa keď budú spolu bývať a bude mať Toma stále pri sebe aj keď to Chantalle potriadne vytočí to je isté…
Bude to nádherné…