autor: B-kay
„Bille,“ Tom byl zoufalý. Nechtěl to udělat. Opravdu to nechtěl udělat, ale ta otázka jej natolik vyděsila, že se neovládl. A teď stál naproti němu, díval se na jeho brečící obličej a nedokázal mu nijak pomoct, jelikož jemu samotnému bylo do pláče. Bill se na něj ani jednou nepodíval. Pořád se díval jenom do země, třásl se a nesouhlasně vrtěl hlavou. Z pootevřených úst mu stoupala horká pára a Tom při pohledu na ně nemohl věřit, že je ještě před chvilkou líbal. Že mu patřily, i když jenom na kratičký okamžik. Přesto věděl moc dobře, že to byl nejkrásnější polibek, jaký kdy prožil.
Ještě nikdy nebyl tak bezradný jako právě teď. Ještě nikdy se tak moc nebál budoucnosti jako právě teď. V uších mu hučelo, v hrudi mu mocně bilo srdce. Cítil něco, co nikdy předtím nepocítil. Byla to sice jenom chvilička, co směl ochutnat jeho rty, přesto to v něm vyvolalo něco, čemu nerozuměl.
Zmateně a zároveň nešťastně hleděl Billovi do očí, které jeho pohled nechtěly opětovat. Stál na místě a doufal. Doufal, že mu to Bill bude moct někdy odpustit. Bál se, že jakmile by se přiblížil, Bill by začal opět utíkat a jemu už docházely síly. Byl ze všeho tolik vyčerpaný. Problémy s tátou, vztah se Chantelle a Billův vytrvalý odstup – to všechno jej prostě ničilo.
„Omlouvám se,“ zkusil říct jedinou souvislou větu, která jej v té chvíli napadla. Styděl se sám za sebe, že se tak hloupě neovládl. Ublížil mu, tím si byl jistý.
„Tohle se nikdy nemělo stát,“ Bill mluvil potichu. Na každé slůvko kladl zvláštní důraz, přesto zněl jeho hlas spíš zničeně, než podrážděně. Trpce polykal slzy, které mu stékaly po tváři, a nechtěl věřit tomu, že se to skutečně stalo. Kluk, o kterém tolik snil… kluk, který se mu zdál vždycky až příliš dokonalý na to, aby s ním dokázal promluvit. Natož něco víc.
A on jej políbil!…
V uších mu ta slova zněla jako neutichající ozvěna. Jako by ještě pořád cítil horkost jeho rtů. Jako by ještě cítil jejich sladkou měkkost na těch svých. Kdyby bylo tak snadné zapomínat, už dávno by to udělal. Udělal by to hned v té vteřině, co se jejich rty setkaly. Ale nešlo to. Ten okamžik byl jediným okamžikem, kdy si nepřipadal jako šmudla. Kdy se necítil jako stín své sestry. Dokonce tehdy na Chantelle ani nepomyslel. Bylo to mnohem krásnější, než si to vysnil.
Pokaždé, když je viděl líbat se u auta, smutně přemýšlel nad tím, jak asi chutnají jeho rty. A najednou to věděl…
„Odpusť mi, prosím, Bille. Bylo to ode mě hloupé. Sám nevím, proč jsem to udělal,“ zničeně svěsil ramena a nechápavě zavrtěl hlavou. V tu chvíli by dal cokoliv za to, aby mohl vrátit čas.
Už několik dnů si byl totiž jistý, že se s ním něco děje. Tušil, že něco nebylo tak, jako předtím. Cítil se jinak. Všechno bylo najednou jiné. Od chvíle, co Billa poprvé spatřil, jako by už nic z jeho světa nedávalo smysl. Nerozuměl tomu až do téhle chvíle. Jako by mu ten krátký, neopětovaný polibek nečekaně ukázal cestu, kterou se měl vydat. Cestu, v kterou nikdy ani nedoufal.
„Už bychom se neměli vídat, Tome,“ Bill ta slova sotva vyslovil. Způsobovala mu tolik bolesti, že jej v očích opět zaštípaly nepříjemné slzy, které se však staly neodbytnou součástí jeho života. Neznal den, kdy by neplakal. Poslední dobou mu bylo do pláče skoro pořád.
A teď to bylo ještě horší. Chtěl chránit štěstí své sestry, která jej nikdy neměla ráda, na úkor toho svého.
Tom se na něj zadíval přímo zoufalým pohledem. Nedokázal si představit, že by jej už nikdy neměl vidět. Že by si s ním nemohl povídat, houpat jej nebo držet v náručí tak, jako to dělal dnes. Ten polibek všechno jenom zkazil.
Bill chvíli čekal, zdali něco odpoví, Tom však neřekl jediné slovo. Pořád zničeně hleděl do země a snažil se potlačit všechny příznaky přicházejícího pláče a zoufalství. Když ucítil na své tváří měkký dotek, nedokázal reagovat jinak. Omámeně přivřel víčka a opřel se do Billových vřelých dlaní.
„Chantelle na tobě záleží,“ slyšel Billův šepot tak blízko své tváře. Přesto se neodvážil otevřít oči.
„Mně záleží na tobě,“ vydechl vzápětí, neuvědomujíc si, co vlastně pověděl. Nepřemýšlel nad tím ani vteřinu. Řekl prostě první věc, která jej napadla. Jediná věc, kterou skutečně cítil.
Bill smutně stiskl rty. Mně záleží na tobě… řekl to tak nádherným hlasem…
„Takhle to nesmí být. Bude pro nás lepší, když už se neuvidíme,“ Bill jej ještě jednou zlehka pohladil po tváři a s pomalu rozpadajícím se srdcem zamířil ke vchodovým dveřím jejich domu. Bolest, kterou cítil, jej zevnitř přímo ničila. Už byl skoro ve dveřích, když si vzpomněl na jednu maličkost. Prudce se otočil v naději, že tam ještě pořád bude stát.
Nerozloučil se s ním.
„Tome!“ zavolal rychle, jelikož uviděl už jenom Tomovu skloněnou postavu, pomalu mířící k autu.
„Tome, počkej!“ zakřičel ještě jednou. Přes slzy v očích nedokázal ani pořádně vidět, kudy vlastně běžel. Cítil se tak prázdný. Do dneška se utěšoval myšlenkou na to, kdy jej bude moct vidět. Ale teď to měla být jejich poslední společná chvilka. Už neměl co ztratit.
„Tome,“ s posledním výkřikem jeho jména, se Tom konečně zastavil a otočil se na něj. Po tváři mu tiše stékaly slzy. Trpěl tiše, skoro jako pokaždé, když Billa vídal a nesměl na něj promluvit, protože byla v jeho blízkosti Chantelle.
„J-já… zapomněl jsem se rozloučit,“ zastavil necelý metr od Toma, opětovával jeho prázdný uplakaný pohled, a přál si, aby mu někdy odpustil to, co se chystal udělat.
„Nechci se loučit,“ Tom nešťastně vzlykl. Přišel si jako holka, ale v tu chvíli to prostě neuměl vyjádřit jinak.
Bill se snažil jeho větu nevnímat, přiblížil se na minimální vzdálenost a nesměle vztáhl ruku k jeho tváři. Konečky prstů ji hladil. Chtěl si zapamatovat každý její milimetr. Každičký záhyb kůže. Chtěl si už navždy pamatovat jeho vůni, chvění jeho řas, nebo horkost jeho objetí. Navždy, protože si byl více než jistý, že mu nikdy patřit nebude.
„Odpusť mi to,“ zašeptal a zlehka se otřel horním rtem o Tomův spodní. Všechno to, co mu chtěl ještě říct, se náhle rozplynulo. Oba tiše vydechli, jak se jejich rty setkaly opět, tentokrát v plnohodnotném, avšak pořád něžném polibku. Nehýbali se, nijak se nedotýkali, jenom zůstali stát, se rty přitisknutými k sobě.
Pokud je loučení takhle sladké, pak dává smysl i ta bolest, která následuje poté… pomyslel si Tom ve chvíli, kdy si vlastně uvědomil, proč to Bill udělal. Billův plán se však vymkl kontrole ve chvíli, kdy se jejich rty opět potkaly. Zapomněli myslet… zapomněli na všechno kolem.
Tom opatrně ponořil ruku do Billových uhlově černých vlasů a dál opětovával jeho nejisté polibky plné něhy. Nikdy nic podobného necítil.
„Sbohem, Tome,“ zavzdychal Bill mezi polibky. Dřív, než se však stihl od Toma odsunout, jej Tom nečekaně prudce přitiskl k sobě a přímo naléhavě vystartoval po jeho rtech. Bill se chvilku bránil, ale po několika vteřinách to byl on, kdo hladově vnikal jazykem mezi Tomovy pootevřené rty, nechal se svírat v jeho bezpečném náručí a přál si, aby ta chvíle nikdy neskončila.
V tu chvíli si vzpomněl na svá dřívější slova: Můj život nebyl ničím výjimečným, ničím neobyčejným… a začal Tomovi polibky oplácet ještě naléhavěji…
autor: B-kay
betaread: Janule
naprosto úžasná povídka!x)) těším se na další díl
wau!super povídka… už aby se na tu Chantelle vykašlal… nána jedna… a proč to vždy musíš tak blbě useknou? 😀
Naprosto úžasný díl!! Nejlepší ze všech! Miluju tuhle povídku!!
jak sladké a krásné loučení…x)
Miluju to ♥♥♥!!!!
Umřela, Miluju ty dwa!! <333
Ja sa z tohoto nespametám!!!
Jr to také úžasné a smutné…najprv sa mi chce plakať, potom zasa kričať…
Mám zmiešané pocity ale jeden rozoznať viem…je to nádherné a moja nedočkavosť je obrovská…prosím ďalej!!!
šmajrá, to jsou oba takoví truhlíci. Proč se sobě navzájem omlouvaj? Stačilo říct jednu podstatnou větu: Ne, Bille, nemiluju ji. A Bill se chová taky naprosto nelogicky. Ať už je jakkoli ušlechtilej a nechce sestře kazit vztah, tak by si měl taky uvědomit, že Tom se zmínil, že s ní šťastný není. Tak ať hodí za hlavu šlechetnost a kouká se pídit po tom, s kým by šťastný byl.
A tohle jejich loučení… to je taky konec. Ránu do hlavy by potřebovali, aby tohle nebyla rozlučka, ale spíš začátek. 🙂
Sladké to loučení..aach..a teď se pomalu přesuňte do ložnice chlapci a nechte se načapat Chantell..
B-kay, tvoje povídky prostě nemají konkurenci x)
[9]:xD xD xD